Jdi na obsah Jdi na menu
 


2021_07_23_Jeseníky 2

Odskok do Jeseníků - díl druhý a poslední

 

Neděle ráno

Vstanu, lehké šumění deště venku, zataženo, mokro, na radaru se zvolna sune zelenožlutý flek z jihu Moravy na sever. Hmmm, no do tohohle vyjet, nechce se nám. Tak vyčkáváme…..

Poledne, stále stejně. Tak si uvaříme oběd (steak, brambory, hrachová polévka) a opět vyčkáváme….. 

Zmíněný flek se z Bruntálska odsouvá až tak ke čtvrté, venku se občas mezi mráčky ukáže slunko. Popravdě, teď se někam vymotorkovat už jaksi pozbývá smyslu.

Prohlásíme tedy dnešní den za den odpočinku:-) a dohodneme s Robišem večeři v nám známé poloilegální restauraci ve Stříbrných Horách. Odebereme se tam autmo, no a jako minule, vynikajícně si pošmákneme. Tento podnik lze jen a jen doporučit!

Příjemně nasycen a napojen ulehnu a propadnu se do spánku. Jo motorkárna, to je dřina a řehole.  

 

Pondělí ráno 

Nojono, včerejšek nepřál jedné stopě, dnes ale pohled z okna i na displej noťase s webem ČHMÚ naznačuje, že mrcasení se kolem mastných hrnců domácích je konec a čeká nás vejlet. Vejlet ve třech, přidruží se kolega Robiš. Předevčírem měl byznys v Tovačově, dnes si (ač den pracovní) může tedy vybrat náhradní volno a vyjet.

Nedopadá to jinak než že na mne připadne úloha medvědáře – inu budu po kraji vodit dva zdejší rodáky, po kolikáté už….. Jo, to jsou ty paradoxy, volně parafrázuji jistého klasika, asi by se mnou souhlasil:-).  

Dnešní cíl mám vyjasněný, delší dobu jsem nebyl na Osoblažsku.

Tenhle bohem, lidmi i státem zapomenutý výběžek do polských rovin (přezdívaný místními Slezská Haná), kde se dodnes odehrává jakési bezčasí (rodáků takřka stoprocentně po válce zbavený, a přišedšími doposud ne plně akceptovaný za „rodnou hroudu“), což kraji dodává punc jisté neobvyklosti až individualizmu. Kamkoliv a za čímkoliv daleko, jen do Polska (dříve německého Slezska) blízko….

Robiš (tedy přesněji ne on, ale jeho zvukově neopominutelné H-D) o sobě dá vědět se značným předstihem, my jsme ale připraveni a očekáváme jej „ready to go“. Tak jedem.  

První etapa, klasika mnohokráte projetá a přesto pěkná. Malá Morávka, vpravo na Novou Rudnou, v Rudné pod Pradědem vlevo do Andělské Hory. Odtud po hlavní až k odbočce do Karlovic, ty projedeme a vystoupáme do sedla nad Jelení. Zde dám první zastavení, na rozhled, oddych atd. Průzračné dopoledne nabízí daleké a nerušené výhledy.

Pokračujeme táhlým sjezdem přes Českou Ves do Města Albrechtic, kde necháme za zády kopce Jeseníků a před námi se otevře víceméně plochá krajina slezských nížin.

Kousek po hlavní podél polských hranic do Třemešné, kde zahýbám ke „kombinovanému“ nádraží, umožňující styk „normální“ (1435 mm) a bosensky úzké (760 mm) železnice. Rarita, v Česku jsou taková nádraží pouze tři, ty zbylé dvě jsou na jihu Čech (Jindřichův Hradec a Obrataň).

Takže odstavíme stroje, s Michalem se jdeme projít „osoblažskou“ částí stanice, Robiš posedí u motorek.

V poledním hajcu si pečlivě prolezu celé kolejiště i s odstavenými vozidly Slezských zemských drah

Naštěstí se vše parkuje „venku“ takže no problem. Ještě si prohlédneme kolejovou jámu, kde se na normální nákladní vagony podvěšovaly podvalníky, které umožnily jejich jízdu i po polovičním rozchodu a vice versa, a pomalu se vrátíme k čekajícímu kolegovi.  

Je po poledni, tudíž by bylo dobré někde něco spolknout. Rozhodujeme se tedy popojet přímo do Osoblahy, kde jak si pamatuju jsem kdysi s motokolegy poobědval. Jestli to půjde i dnes, ví jen ten nahoře (a kdoví jestli).

Příjemné a liduprázdné silničky (naštěstí se zde zlepšila jejich kvalita) nás vedou před Liptaň, Dívčí Hrad a Bohušov do Osoblahy. První restauračka, na kterou natrefíme ještě před náměstím, se nepozdává, neboť jaksi výskyt jistého etnika je vyšší než malé. Obkroužíme tedy náměstí a ejhle, na jeho konci malá restauračka se stinnou zahrádkou

Je volno, vaří se, takže není co řešit. Obsazujeme jeden stolík, kolem místní senioři, kteří se zde evidentně schází na oběd a nějakého toho pěnivce. Velmi příjemná a čilá paní obsluha brzy přináší objednané menu. Popravdě, je jen jedna hotovka plus polévka – ale, je jasné, že očekávat zde velký výběr by byla čirá fantazie, pánbůh zaplať i za tohle. Dlužno dodat, kvalita velmi dobrá…. K tomu točený birell, takže fajn.

Po ukojení tělesna se rozloučíme a vyrazíme za svými dalšími cíli. Zamířím do nejvzdálenější a podle map nejzapadlejší a také na Moravě nejsevernější obce, Slezských Pavlovic.

Co mne sem vede? Inu dvě věci – jednak si zde za vsí postavili malou rozhledničku, druhak zde stojí prvorepublikový vodojem, které „sbírám“ :-). 

Takže nejdříve k té rozhledně. Projedeme obcí, za ní krabka končí a musíme halt podle zraku a intuice. Nedá to moc práce, stačí se držet asfaltu a přibližného směru, poslední úsek je pouhá polňačka, naštěstí suchá a tudíž pevná. Za deště bych sem nevjel. 

Odstavíme moto na pečlivě sestříhaném plácku a hybaj na rozhlednu. No, Honza by řekl, posed pro dvacet myslivců, ale kupodivu, i těch pár metrů nadhledu otevře hezký výhled na kontury Hrubého Jeseníku na JZ. Slušně zvolené místečko, prý zde kdysi byl i švédský tábor za třicetileté války.

Po mě se nahoru vypraví mí dva společníci. Bez pomoci kyslíku a bez jištění se dostanou navrch, z čehož má hlavně Robiš bezbřehou radost, neboť na rozhlednách se až tak často nevyskytuje. 

I když praží slunko, tak je zde příjemně, lehký vánek pomáhá snést polední hajc. Za chvilku se čas naplňuje, takže je třeba vyrazit na další cestu.

Chceme se trochu projet, takže volím cestu nepřímou. Vezmeme to podél polských hranic údolím říčky Osoblahy. Osídlení je tu takřka souvislé, i když názvy obcí (Jindřichov, Janov, Petrovice) se mění:-).

Na konci Petrovic začínáme stoupat do sedla pod Biskupskou kupou, kde kdysi stávaly Petrovy boudy. Přehoupneme se přes vrchol a následně sklesáme až na předměstí Zlatých Hor. Zde vlevo a začínáme stoupat směrem na Vrbno. Už by to pomalu chtělo další zastávku na kafe (kolegové požadují i toaletu) tož mně napadne zahnout k poutnímu areálu Panny Marie Pomocné. Před měsícem jsme zde s Honzou na kávičce byli a co si pamatuju, toalety byly čisťounké a voňavé:-)

Dneska má bufítek bohužel zavřeno (mohlo mně to napadnout, pondělí….), útočiště sténajících naštěstí funguje tudíž kolegové mohou spočinout a vykonat žádané. Já si zatím odpočinu ve stínu, sedím a kochám se pohledem na areál z nadhledu.

Je po čtvrté, takže naše dohoda je pokračovat do Rýmařáku, trochu se zkultivovat a pak nás Robiš zve na grilovačku u něj. Ok, proč ne, dobrý nápad na večer, takže jedem.

Návrat je v klasickém módu i trase, svižnou kochačkou přes Vrbno, Ludvíkov, Karlovu Studánku a okruh uzavřít v Malé Morávce. Prosluněným, ale již chladnějším odpolednem je jízda požitkem a balzámem na duši.

Doma“ sprška, pivko, no a pak přesun k Robinovi, kde při párečcích, kuřátku a nějakým tím lahvoněm strávíme čas do setmění a příjemně tak zakončíme povedený den.

 

Úterý ráno 

Dneska se už musí Michal zapojit do budování rozvinutého kapitalizmu (a tak by jej mělo hřát vědomí, že pracuje i na můj důchod☺), tudíž vejletík bude v single módu. Ale co, i to je život motocestovatele. A po pravdě, s dobrou a blízkou základnou za zády má osamělé cestování jistá pozitiva – zastavím kde chci, stojím tam tak dlouho jak chci, jedu si tempem jakým chci atd. 

Včera jsme se zastavili u jedné ze zdejších zajímavostí, které jsem doposud neměl možnost navštívit, u Poštovní štoly nad Zlatými Horami. Akurát jsme zastihli zdejší posádku na odjezdu, a ujistil jsem se že zítra se provádí a rezervace není potřebná. Začátky jsou v 09:00 (hmmm, pro mne trochu moc brzo), v 11:30 a 14:00.

Po snídani a patřičných fyziologických úkonech vytlačím moto z garage a vydám se do jiskrného dopoledne. Kolem desáté dorazím na místo, udělám si rezervaci (pro sichr, nakonec potřeba nebyla…) a zajedu si do Zlatých Hor na prohlídku a následnou dopolední kávičku ve zdejší cukrárně. Jsem zde samotinek….

V poklidu si pod slunečníkem zkonzumuji objednané, kolem panuje ospalé dopoledne, turistů pomálu, místní rentiéři hrajou přesilovku. Jakmile se čas nachýlí, projedu si ještě město a vrátím se k Poštovní štole. 

Po chvilce čekání zapravím vstupné a celá skupina (cca dvacka lidí) se vystrojí pro vstup do podzemí, tedy hlavně helma a pak akumulátorová LED svítilna. Ponechám si motobundu (dole bude přeci jen chladněji), ostatní motocajky mi uschová přívětivá obsluha, no a pak všichni vysupíme pár set metrů do svahu ke vstupu do štoly. 

Před ní nejprve nezbytné školení (inu úlitba dnešní době posedlé absolutní bezpečností kdekoliv a kdykoliv), kterou by šlo zhutnit do dvou vět – vždy mějte na hlavě blembák a kde je mokro tak tam to klouže…… No nic, alespoň trochu vychladnu. No a poté tedy vzhůru do dolů!

Prohlídka trvá něco přes hodinu a mohu s čistým svědomím, že patří k těm nejlepším, které jsem v českém a moravském podzemí zažil. Průvodce, mladík, je evidentně do podzemí zapálený a vypráví poutavě a neotřele. Systém přístupných štol (pouze zlomek z dochovaných) je impozantní, protože díky hornině je použito výdřev pouze minimálně a pohybujeme se tak v ražených nevyzděných profilech. Unikátní je systém odvodnění štol. Při průzkumu se našly části původní čerpací technologie ze sedmnáctého století, vodního kola, přenosových mihadel a dřevěných pístových čerpadel. Systém byl rekonstruován s využitím nalezených částí, a je funkční. Průvodce jej spouští a opravdu, z vertikálních čerpadel vytéká voda soustavou dřevěných žlabů. 

Kličkujeme značně křivolakým systémem chodeb, občas se vracíme, občas nějaký ten kritický profil tudíž se i párkráte křápnu do helmice. Později na povrchu zjišťuji že jsem si docela slušně zaprasil bundu i kalhoty, ale nic co by se po uschnutí nedalo vyřešit kartáčem.

Nakonec ještě průvodce zhasne a poprosí všechny aby také zhasli své lampy, a pak plamínkem zapalovače předvede, jakou asi tak disponovali středověcí havíři se svými olejovými kahánky osvětlovací technikou. Zážitek trochu pokazí asi tak desetiletý hošík, kterého prohlídka evidentně nudila a nyní začne fňukat že se bojí, že vylezou příšery a čerti…. Mno, v jeho letech jsem tedy na bájné bytosti nevěřil. Ale to je asi ta nová citlivá generace.

Takže zpět na povrch, odevzdat propriety a na chvilku se usadím ve stínu na oddych a něco k napití. Ale co dál, je k druhé hodině. Nakonec se rozhodnu potoulat se okolím a přesunout se do Vrbna, kde by to tedy chtělo se trochu pozdněji nadlábnout.

Prosmejčím Heřmanovice, vyjedu ke kapli nad obcí a poté razím po hlavní na Vrbno. Při průjezdu místní části Mnichov míjím známou rybárnu, načež mne osloví vnitřní hlásek, ha, dyk pstroužek by nebyl až tak marnej na oběd. Takže zpět, zaparkuju a uvelebím se hezky v chladivém stínu rozměrné pergoly. Objednám si rybku, dostanu vyvolávací čísýlko a musím chvilku počkat, než se žádané udělá. Ale nenudím se, pozoruju místní i tůristy. Poté mě upoutají dva cyklisti, chlap a ženská (žvatlají pšonsky), kteří ignorujíce nedaleké stojany na kola vypíčí své elektrozázraky ke svému stolu tak, že takřka blokují přístupu k WC i pohyb obsluhy… Nojono, arogance se nevyhýbá i dnes mohutně protěžovaným a vychvalovaným zachráncům bortícího se klimaschématu. Dřív se říkalo „já jsem horník, kdo je víc“, no dnes jsou horníci víceméně v propadlišti dějin a tak na jejich post naskočili cyklouni. 

Ale co už, mé číslo je vyvoláno, zaplatím a pak už se plně věnuji trochu nadměrečnému pstroužkovi. Jo, dobrá volba tahle zastávka, vše vynikající a bez chybek, mohu udělit 1*.

Nasycen a napojen tak akurát vyrážím dál. Mám dojednánu návštěvu u spřízněného motokolegy v Bruntálu, kde se také musím zastavit v Jysku zakoupit Michalovi prostěradlo na postel. Cestu volím po hlavní přes Andělskou Horu, serpentiny si řádně užiju, naštěstí žádný provoz mně neruší.

V Bruntálu už bez hledání najdu Vaškovo bydliště, a strávíme zde příjemným pokecem skoro dvě hoďky. Pořád je o čem mluvit:-).

V Jysku není kromě nudící se obsluhy ani noha, takže nákup netrvá ani pět minut a jsem na další cestě. Vezmu to trochu oklikou přes Valšov a Břidličnou, zde vlevo a přes kopce do Rýmařáku. V sedm vypínám motor před barákem.

Po lehké večeři se mě ani nikam nechce, tak hezky spršku, dvě pivka a jde se na kutě.

 

Středa ráno 

Pohled na web ČHMÚ prozradí, že někdy po poledni by se do Čech měl nasouvat trvalý déšť. Proto tedy vypustím „poznávací“ variantu a rozhoduji se pro prostý přesun.

Michal ráno „vyrazil do světa“, dám bohatou snídani, zabalím a nabalím na motorku, zavřu vodu, zamknu dům a lehce po osmé opouštím přívětivý a skoro už domácí Rýmařov.

Jedu opět přes Horní Město a Tvrdkov. „Dole pod kopcema“ se dám vpravo na Libinu a Šumperk, v Hrabišíně zahnu vlevo k Brníčku. Silničkama se dostanu až do Postřelmova, který si chci alespoň projet když sestřenice Vlaďka je zrovna dneska mimo barák.

Dále pak již klasika – Rovensko, Svébohov, za ním první zastávka v lese, ryze urinální. Pak již vzhůru do kopců, ve Štítech se napojím na hlavní a po ní pěkně nahoru a potom dolů do Lanškrouna, kde zastavení druhé. Tentokráte tekutiny nevydávám, alébrž přijímám, do nádrže. 

Kousek rovinkou Boskovické brázdy a další strmé stoupání a vyklesání do Ústí nad Orlicí. Zde konstatuji, že „běžná“ silnice na Choceň je opravdu uzavřena jak tvrdil web ŘSD, nevyvede mě to z míry neb je tu alternativa přes Brandýs nad Orlicí. A ta je v pohodě.

Z Chocně již klasikou přes Dobříkov, chvilku využiju „35“ ale hned z ní zmizím směrem na Dašice. Zde jsem se obvykle zastavoval na kafe v pěkné kavárničce na náměstí, leč ouha. Kavárna pryč, nahradilo ji tady nehtové studium. S tím mi běžte k šípku a ještě dál, pařátů se nenapiju:-(….. ale co, jedu dál.

Trochu se zacyklím v Pardubicích neboť mne pohltila stavba mostů a mimoúrovňového křížení nad kolínským zhlavím pardubického nádraží, ale vymotám se a davaj na Přelouč. Tady navážu na svoji trasu z před několika dny a po ní dokloužu až na rodnou hroudu.  

Hodinu po příjezdu začne lejt….. inu štísko!

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář