Motokochání

Trochu jiná ukončovačka – podzim léta Páně 2020

Divná doba. A divná doba si žádá neobvyklé činy, akce, postoje.

Jarní zahajowačka byla díky koronazmetkovi zrušena díky zákazům hromadných akcí. Jízda na motocyklu ale zakázáno nebyla (nebo ji odpovědné orgány zapomněly zahrnout do seznamu postižených aktivit), takže se, samozřejmě zcela individuálně a neorganizovaně, sešla na tradičním žižkovském náměstíčku skupina pěti členů a příznivců JKP, aby si připomněla tradici, pečlivě dodržovanou od počátků klubové historie v šedesátých létech století minulého. Bylo to vlastně poprvé, kdy se zahajovací jízda nejede, neboť se jelo vždy i když třeba i sněžilo…

V čase podzimním neviditelný skrček opět pozvedá hlavu a utlumuje společnost. Samozřejmě je ohrožena i o trochu méně tradiční „ukončowačka“, konaná vždy kolem poloviny října.
Blesk udeří tejden před akcí. Nouzový stav má za následek, že UJ je rozhodnutím výboru promptně zrušena. Sice mně není jasné, proč rušit motovýlet (nemůže být pochyb, že peloton jezdců s odstupem v helmách není shlukování do skupiny > 10 a epidemiologická nebezpečnost tohoto počínání se limitně blíží nule), a alespoň se mohl konat pouze pro členy. Samozřejmě bez večerní trachtace (individuální ubytování také není omezeno), no ale rozhodnutí je jaké je.

Takže jako na jaře přes kopírák :-). Pakliže nebudou padat „lejna s hákem“, pojedu si trasu projet individuálně, už jen proto, že vede do mnou oblíbeného Kokořínska a tradice se má dodržovat děj se co děj, jak je nám, ryzím a přesvědčeným konzervativcům, jasné.

Týden před sobotou 17.10. děla Svatý Petr vše, co může, aby mne od akce odradil. Asi to má s koronáčem domluvený…. Teplota poskakuje kolem pěti nad nulou, leje jako sjednaný. A to podle klimazmatkařů měl být letos abnormálně suchý rok :-). Přitom už půda není schopná vodu pomalu absorbovat, na polích a lukách jsou louže… no nic, zpět k motorkárně.

Páteční večer a Aladin dává lehkou naději že by až tak nemělo bejt hnusně. Takže ráno uvidím, GO nebo NO GO si dám na 09:00. Ještě volám do Lobče - když se alespoň desítka lidí dostaví, ubytují nás. Mám se ozvat zítra v deset.

Ranní pohled z okna – zataženo, zimka, ale okolní střechy jsou matné, tedy sucho. No ale po snídani se začnou lesknout, kletě… Radar ukazuje dešťové jadérko přesouvající se od severovýchodu přes matku měst, za ním už nic. Takže je jasno, pojedu se na Barikády mrknout. Vrátit se pod rodnou střechu lze dycinky.

Teple se obléct, něco na sebe přibalit, a po deváté zavrčí GS.

Vyrazím, silnice sice vlhká, sem tam kapka, ale nic z čehož by se měl chytat nerv. V půl desáté dobržďuji na Barikádách. Nikde nikdo.

Hmmm, bloumám, udělám si fotku liduprázdného placu a pomalu se smiřuji s tím, že halt pojedu sám. Ukončowačka v single módu, i to bude poprvé :-(.

Z neveselých úvah mne vytrhne bublání anglického twinu. Jindra nezklamal! Takže jsme dva, hned je líp. A za chvilku jsme čtyři, přijeli bráši z Cihlářky. Hned za nimi Karlos, poté jeden, nám neznámý, kolega, no a na závěr Jíra na Xjéčku. Mrknout se na nás přijíždí (autmo) čerstvý novomanžel Roček s chotí. Ten posléze v deset zastoupí na zábradlí nepřítomného prézu či alespoň člena výboru, popřeje jejich jménem hezký den, no a je čas prásknout do hemelek. Jo, ještě omluvný telefonát do Lobče, deset nás tedy opravdu není, tudíž není o čem rozhodovat.

Vůdcovství je na mně, takže se sice vlhkou, ale pozvolně vysychající kolínskou výpadovkou dostaneme do Úval. Zde vlevo a na pokraji obce je čas na tradiční „zastávkou na seřazení“:-). Sice není co či koho seřazovat, alespoň se trochu rozhejbeme a dohodneme si další zastávku. Jirka projeví přáníčko si doplnit palivo, nemá jistotu že do Poděbrad mu nevyschne nádrž.

Tak jedem. Okresky nás vedou nepříliš jezdecky atraktivním Polabím, ale to je halt daň za zvolený směr, východně od Prahy si člověk moc vybírat nemůže. Na kraji Peček zmerčím první pumpu, tak šup k ní. Zastávka opět potěší, protažení, tankování, cigaretka, čurpauza.

Do Poděbrad je to kousek, pumpa ROBIN OIL je naší „obědovou“ štací. Někdo dlabe z vlastního, většina ale využívá celkem bohatě zásobeného bistrokoutku. Pro mne se obědem stává horká gulášovka, obložená houska a dobrý, horký kafe. Slušný, při tý vší bídě dnešní doby…. Zařazuji do složky „Oblíbené“.

Lehce projasněným nastupujícím odpolednem vyrážíme z Poděbrad (na náměstí nejedeme, nejsme harlejáři, abychom se museli producírovat před lázeňskými hosty (jsou-li ještě jací… tedy ti hosté :-))) směrem severním. Okolí lehce nabírá na zajímavosti, Křinec a za ním se ponoříme do rozlehlého Svatojiřského lesa. Tady to znám jak svý botky, dokonce jsme to tu kdysi probrázdili na kolech. Kdysi, když ještě naše parta držela pospolu. Různobarevný podzimní les, pastva pro oko, navíc na silnicích nikde nikdo. Jen to vlhký listí by nemuselo bejt, ale s tím se musí na podzim počítat.

V Rabakově jen zamávám Miclíkovic jawácké expozici, samozřejmě zamčeno a zarýglováno.

Pohodová silnička nás dovede na kraj Mladé Boleslavi, to je to město u fabriky páně Laurina a Klementa. Trasa sice vede průtahem, ale operativně měním plán a zamířím do historického centra, kde zastavuju u podařené aquaplastiky „Jizera“ a čirou náhodou též u otevřené cukrárny.

Obé je předmětem zájmu, nakonec se ale všichni potkáme u pultu se sladkostmi a hlavně, teplou kávičkou. Sice je konzumace povolena pouze outdoorová, což nám až tak v našem oblečení nevadí.

Poslední etapu trochu pozměním – Hervoš ji natrasoval přes ne až tak atraktivní Bukovno a Katusice. Jako znalec kraje (první motozkušenosti jsem na J90 sbíral právě zde) volím alternativu přes Vinec, Dolní Cetno, Podkováň a Skalsko k sudoměřskému nádražíčku. Sevřené kaňonovité údolí, občas vlásenky nahoru či dolů, slušné okresky, myslím si docela fajn svezeníčko.

V Sudoměři jsme již očekáváni Vláďou, který pro nás navaří kávu či čaj dle přání, a strávíme zde příjemnou chvilku pokecem a obhlídkou právě prováděnou rekonstrukcí zdejší lokální trati.

Čas se ale nezastaví, je nutno se rozloučit a zamířit do cíle, Lobče. Při odjezdu se nám nějak vysmekne Jindra, blbě odbočí a po zjištění omylu kašle na zbytek cesty a zamíří domů svým pořádkem.

Na prostranství před rekonstruovaným lobečským chrámem piva tak zastavujeme o jednoho chudší. Nahrneme se dovnitř a podle svých chutí zakoupíme lahvinky z poměrně velkého sortimentu. Mně se ty tři akurát vejdou do víka kufru, dnešní počasí má jednu výhodu, že při cestě domů rozhodně vychlazené pivo nezteplá :-). Mám ten dojem, že jsem zde udělali docela slušnou útratu. Pivovar si již získal renomé, co tu stojíme tak přijíždí cca pět aut a všichni nakupují. Výborně, lokální pivovary se mají podporovat, ne ty nadnárodní korporáty!

Jsme v konci UJ, tak se halt rozloučíme a pojedeme domů podle svého, stejně jsme každý odjinud a společný návrat by byl kontraproduktivní. První odrazí Jíra s Karlosem, naopak překvapivě doráží Miky. Z Mělnicka to má kousek, tak se jede mrknout, zdali alespoň někdo z Jawáče vyjel a dojel….

Za chvíli odráží bráši z Cihlářky, my dva ještě chvilku kecáme a pak se vydáme každý svou cestičkou domů. Vezmu to oklikou přes paní účetní a další kafe – tři kávy za den, můj rekord. Do Prahy už klasika po nově otevřeném mostě v Okrouhlíku. Doma panák na šťastný dojezd.

Skončila sice nouzově pojatá, ale přesto fajn ukončowačka. Dle mého gusta je takovýto výletík v menším počtu daleko příjemnější než obvyklá kolona. Má jen klady, všude se vejdem, na nikoho se nečeká, peloton se dá v pohodě uhlídat i za jízdy. Námět na zamyšlení do let příštích :-).

Díky přátelé, kdož jste dorazili, a ti, co zůstali sedět doma na zadku, ti mohou litovat…. Ale, jejich rozhodnutí….

Tak zase na jaře, když dá osud a karma!