Motokochání

Východní Krušnohoří

 Když jsme se vraceli koncem srpna z tradiční Lesanky (Mariánská nad Jáchymovem), tak jsme na oběd zarazili u penzionu Florian v osadě Adolfov nad Zadní Telnicí. Chutnalo nám (halušky), a po zjištění že paní majitelka výborně vaří a s panem majitelem jezdí na motorkách jsem si vyžádal info o ubytování, že se tahle informace bude někdy hodit.

Po měsíci se hodila:-). Víkend před akcí MotoRoute je volný, předpověď slibuje babí léto v plné parádě, tak co si nedopřát výlet do Krušek? Mám je rád, je tady spousta námi vyhledávaných POI. Mail dal mail, ložírunk pro mne a Honzu zajištěn. Jen tak cvičně jsem nahodil udičku mezi přátele, no a chytl se Jindra a Zdeněk. Parta tak akurát na smysluplné ježdění a večerní klábosení, snad jen Jindřich se svým totálním abstinentsvím lehce vybočuje z řady:-). Ale což, tohle nevadí a jsme zvyklí:-).

V pátek musí Honza ještě do robotárny, my zbylí jsme si zajednali prohlídku štoly Lehnschafter v Mikulově na druhou odpolední. Nakonec to dopadá tak, že Zdeněk dorazí až večír, naopak Honza se pokusí prohlídku stihnout bleskopřesunem z Prahy. Vzhledem k Zuzčině zdravotní indispozici jede Jindra jen na pátek, a bere s sebou svého synka, taktéž Jindřicha:-).  

Pátek, jedenáctá, potkáváme se s Jindrou na tradičním „výjezdovém“ místě za Prahou, kruhákem u Zdib a D8. Mladej Jindra vzkazuje, že máme jet po 608 a někde na nás počká, nespecifikuje kde. No, vzhledem k jeho bydlišti jej očekávám někde za odbočkou na Kralupy.

No, dojedeme do Nové Vsi, vyjedeme nahoru na pláň, mladej ani jeho Moto Guzzi vidět nejni. Tak stavíme u odbočky na Ledčice, proběhnou telefonáty ale bez úspěchu. Tak chvilku počkáme, co a jak. Po deseti minutách se na obzoru objeví motorka, jo, je to on. Jsme komplet a můžeme razit. 

Až za Straškov jedeme bývalou teplickou, než odbočíme vlevo. Mšené Lázně, Libochovice, za nimi mne osloví silueta Hazmburku, takže stavím na foto a protažení. 

Před námi se pozvolna otevře panoráma Českého Středohoří, tak se do něj ponoříme. Třebívlice, Řisuty, za nimi nás v Mukově čeká další zastavení. U kostela je památník tří letců USAAF, kteří zde položili v roce 1944 svůj život při sestřelení jejich Liberátoru za náletu na rafinerii Sudetenlandische Treibstoffwerke AG v Záluží u Mostu. Politováníhodné je, že část posádek byla po seskoku ubita či utýrána zdejšími Sudeťáky.  Zajímavě a netradičně řešený památník zde byl postaven v roce 1999. 

No nic, jedeme dál. Čas je dobrý, dojezd do cíle má být po jedné, takže lehký oběd z vezených zásob dáme až u štoly.   

K ní je to cca třicet kilometrů, promotáme se Bílinou, protáhneme se kolem Ledvic a za nimi se dáme vlevo do Hrobu. Podjedeme impozantní železniční viadukt a táhlé stoupání nás dovede do Mikulova. Ke vstupu do štoly mne již navede bezchybná krabička i dobré místní značení. 

Poobědváme, deset minut před druhou dorazí Honza, tedy jsme komplet. Kromě nás je zde menší skupinka. Nejprve se navlékneme do hornického, dostaneme helmy a baterky, poté ještě na povrchu vyslechneme půlhodinový fundovaný výklad pana průvodce. No a pak nás čeká vlastní podzemí. Je středověké, tedy rubané s co nejmenším profilem s ohledem na vzrůst tehdejších horníků. Popravdě, při oblékání u mne průvodce zapochybuje, zdali se navlečený v motorkářském všude protáhnu.  

Takže dovnitř. Jde to, i když občas je těsněji. Za prvním zastavením ale přichází úsek s minimálním průřezem, kterým už se neprotáhnu ani v podřepu, leda tak vleže by to šlo. A plácnout sebou do bahna se mi v motokalhotách rozhodně nechce. Rozloučím se tedy se zbytkem a sám se vrátím ke vchodu, kde vyčkám zbytku výpravy. Takže je to podruhé, co je podzemí proti mé návštěvě. Kdysi ve Slavonicích a dneska…..  

Po čtvrté jsou všichni zpět na povrchu. Pro mne s Honzou už nemá smyslu někde něco navštěvovat, Jindřichové se obrátí na zpáteční cestu. Chvilku jedeme ještě spolu, než se na křižovatce pod Bouřňákem rozloučíme. Oni vlevo na Fláje a dolů k Ohři, my vpravo na hřeben a po něm přes Cínovec a Fojtovice do cíle. 

Jsme vřele přivítáni, dáme uvítacího panáčka domácí slivovice a jedno pivko, ubytujeme se a přeměníme se z motorkářů na lidi. Šup dolů na večeři, gulášovka a španělák sakra přijdou k chuti!   

S plnými bachory dáme procházku okolím, se soumrakem zaplujeme do krbem příjemně vytopeného lokálu a pokec s majiteli plus nějaký ten dvanáctistupňový Bakalář, toť náplň zbytku večera. S tmou doráží i Zdeněk, takže jsme komplet a v pořádku:-).

Snídaně je díky prosbě paní majitelky (přes týden pracuje jako hasička v Ústí) určena až na půl desátou. No což, ráno je na hřebeni stejně kosa, takže bychom vyráželi později tak jako tak. 

Se svítáním registruji Honzovu aktivitu s nezvyklým zvukovým doprovodem, konstatuje že mu je nějak šoufl… Hm, jedli a pili jsme to samé, večer se moc nekalilo (spíše méně než obvykle), uvidíme. Do snídaně času dost, jdeme chrnět druhou kapitolu.  

V určený čas snídám se Zdeňkem. Honza sice dá čaj bez cukru, ale ten se v jeho útrobách ani neohřeje a vyjde na světlo boží. Takže co? No, totální hladovka, nic jiného asi nebude fungovat.  

S jedenáctou se vykolébáme, oživíme moto a jedem. První zastávka je na nedaleké Komáří Vížce (nebo Komáří Hůrka, záleží na podkladech), kam se chce Zdeněk mrknout.  

Sobota, lidí jako sraček, navíc motorkářů, hlavně Sasíků zpoza čáry. Chaos posléze zahustí nějaká megavýprava pejskařů (co pán, to smečka tří až pěti psíků loveckých plemen, takže poněkud přepejskováno), je nejvyšší čas prásknout do hemelek a opustit třeštící lokalitu.

Za Fojtkovicemi se zastavíme u pomníku obětí pochodu smrti v závěru druhé světové (inu, i tahle odvrácená část historie patří k Sudetům, a „odsunutci“ se jí rozhodně nemohou chlubit), načež nás v projasněném poledni čeká bezchybná hřebenovka. Cínovecká pláň, rozsáhlá rašeliniště, sice úzká ale kvalitní silnička, prostě vše co si kochač motocyklový může přát. Tak si lokalitu užíváme:-).  

U Cínovce se dáme vlevo a dříve zhusta frekventovanou hlavní silnici se spustíme do poloviny stoupání, kde nás krátká slepá odbočka dovede k místní železniční raritě – úvraťovému nádraží horské trati Most – Moldava. Sice se jmenuje Dubí, ale vlastní obec je o kousek níže….

Honza zalehne na nádražní lavičku, by ulevil svému sužovanému tělu, my zbylí se věnujeme zajímavému horskému nádraží. Kupodivu, zdá se být udržované, žádná zpustlota, jakou bych u osamělého objektu kdesi daleko od civilizace očekával. Připravované muzeum zatím není přístupné, naštěstí ale jízdní řád prozradí, že za čtvrthodinku je zde vlak z Moldavy. Jednomyslně, počkáme si na něj:-) a zatím vychutnáme poklid a atmosféru liduprázdné stanice. Inu, kdysi, když ještě koleje vedly až do Saska, tady bylo živěji. Přepřahalo se zde, žilo to každodenním provozem. Inu, to ještě náklady jezdily po kolejích.

Přesně na čas vlak přijíždí. Docela jsem překvapen – čekal jsem lokálkovou klasiku 810, a on ejhle Žralok! To jsou věci….

Regioshark, slušně obsazený, provede úvrať a odšumí dolů do údolí. Takže i my už jsme zde zbyteční a zmizíme, tentokráte zpět na hřeben.

Těsně před čárou uhneme vlevo a opět úzkou a kvalitní asfaltkou pokračujeme po hřebeni podél hranice. Před Mikulovem trochu sklesáme, za Novým Městem se opět vyšplháme na náhorní planinu a pokračujeme až do hraniční Moldavy. Zde zaparkujeme u nádražní budovy a jdeme si prohlédnout bývalé hraniční předávací nádraží. Kdysi frekventovaná stanice plná života a ruchu, dnes ospalé koncové nádraží. Zbývají zde tři koleje, ostatní už kdysi prošly jícny vysokých pecí.

Rozlehlou budovu naštěstí koupila obec a začala s její záchranou. Samo, peněz asi není hned dost, takže ty, co jsou, jdou na střechu, krovy a komíny. Správně, do baráku nemá pršet :-). Tak jen budu moldavským držet palce, aby se i nadále dařilo sehnat prašule a dotáhnout nádraží k přijatelnému stavu. Jasně, jako dřív to tady nikdy nebude. To by museli Sasíci na druhé straně položit pár kilometrů kolejí z Holzhau na těleso, po němž dnes šustí gumy cyklounů. Zámysly na to prý jsou, míček je ale na jejich straně.

Ještě skoukneme pozůstatky nákladní lanovky, která odtud dopravovala suroviny na výstavbu nedaleké flájské přehrady, a vyrazíme se na přehradu mrknout. 

Odstavíme moto u zbrusu nového infocentra, jen co si lehce odložím tak zamířím dovnitř. Mladík u pultu je ochotný a když projevím zájem o prohlídku vnitřku hráze, tak mi nabídne možnost přidat se ke skupině ve 14:30. OK, je lehce po druhé, berem!

Přesně o půl se vydáme po schodech dolů k patě hráze. Asi v půlce odbočíme ke vstupu a zalezeme do hráze. První dojem je impozantní. Duté prostory jsou jako katedrály, třicet metrů nahoru, dvacet dolů, průběžná lávka je naštěstí betonová a nové nerezové zábradlí dost vysoké. Klaustrofobici a ti, co mají strach z výšek, ti si zde dozajista sosnou…. Zůstávám na samém konci skupiny, takže si mohu z odstupu vychutnat atmosféru vnitřku této bezesporu unikátní stavby. Druhou takovou lze navštívit kdesi ve Švýcarsku, další už na světě nejsou. Důvodem této složité konstrukce byla úspora materiálu, především cementu, kterého byl těsně po válce nedostatek. Však se taky stavěla od roku 1951 do 1963.

Za půlkou lávky sestoupíme až na samé dno přehrady, kde jsou pilíře zapuštěny do skalního podloží a kde se sbíhají průsakové kanály. Z trubky na konci neustále teče čůrek vody, prý to je ale normální průsak, netřeba se obávat. Průtok se měří jednou týdně, klasicky stopkami.

Kolem malé vodní elektrárny vyjdeme ven na světlo boží, čímž prohlídka končí. Pak jen vyfunět dlouhé schodiště na korunu hráze (v motooblečení lábuš) a vrátit se k motorkám. Každopádně, exkurze to byla velmi zajímavá a vřele ji každému doporučuju!

Pro naši miniskupinu nastává čas rozloučení. Zdenda míří domů, bo zítra musí do fachy. My nemusíme, prohlásíme si den za naplněný rozhodneme se pro návrat na základnu po saské straně hranice. Takže si zamáváme a jedeme.

První zastávku dáme v Českém Jiřetíně u dřevěného kostela sv. Jana Křtitele. Ten sem byl přenesen ze záplavového území flájské nádrže, kde po něm zbyly dodnes patrné kamenné základy, těsně u vody.

Bohužel, kostelík je uzavřen, ani místní neporadili, kam či na koho se obrátit s požadavkem prohlídky. No nic, alespoň si jej prohlédneme zvenku, chvilku posedíme na odpočívce a razíme dál.

Hned za čárou uhneme vpravo a po takřka bezchybných německých silnicích se pozvolna pohodově suneme směrem na Altenberg, kde se míníme vrátit přes Cínovec na naši stranu.

Za Holzhau na chvilku zastavíme u bývalého (sneseného) železničního mostu trati do Moldavy. Je zde přechod k nám, ale jen turistický. Na moto by se sice dal projet, ale nebudeme místní zelené všech odstínů a svatou Grétu prudit. Takže jen prohlídka základů mostu a jedem dál. 

Zbytek cesty na saské straně jen projedeme, další zastávku si naordinujeme za Cínovcem u Dlouhého rybníku, vodní nádrže, která vznikla za středověku v souvislosti s (jak jinak) hornickou činností. Jasný podvečer a nízké slunce vylákají Honzu k malé fotopochůzce, já zatím lelkuji u mašin a počumuji po okolí. Zbytek cesty do našeho dočasného domova proběhne v poklidu.

Se soumrakem povečeřím samotinek, pár medových speciálů od Bakaláře, postahuju fotky z karet do kompu a jdu chrnět. Žádná horečka sobotní noci:-).  

Ráno je opět snídaně připravena na půl desátou, takže si oba dva hezky pospíme. Naštěstí Honzova indispozice odešla jak přišla, je ready a schopen snídani udržet v útrobách. Pochutnáme si (zvláště míchanice z domácích vajíček je skvělá), no a nezbývá než se zabalit a rozloučit (samozřejmě i zaplatit:-)).

Před jedenáctou naházíme saky paky na motorky, pozdravíme se s majiteli, slíbíme že se sem vrátíme příští rok a mizíme.

Trasu domů jsme si naplánovali jako pohodově projížďkovou, tedy ne žádné hlavní silnice a už vůbec ne nejkratší cestou domů.

Petrovice, Tiské stěny, držíme se stále čáry a užíváme si průzračného dopoledne. Děčínský Sněžník vypouštíme bo lidí jako na Václaváku a pouštět se mezi ně na mašinách se nám sakra nechce. Necháme si to na všední den někdy jindy….

K Maxičkám jedeme spíše vodorovně, řádné klesání nás čeká až na předměstí Děčína. Silnička nás vyplivne přímo ve středu pod zámkem, takže na chvilku zastavíme na nábřeží a porozhlédneme se kolem.

Do Ústí se nám nechce nudně podél Labe, tak si dáme „horskou“ zkratku přes Javory, Slavošov, Luční Chvojno a Arnultovice. Sázka se vyplatila, malebný single track se zbrusu novým kobercem nabídne hezké kochací svezení liduprázdným krajem s nulovým provozem. Akurát na pár cyklistů je třeba brát zřetel.

V Ústí přejedeme na pravý břeh, kousek po proudu do Velkého Března a pak vpravo na Zubrnice. Zastavíme se v Lovečkovicích na bývalém nádraží, mrknout se, jak pokračují práce na znovuvýstavbě zrušené trati. Jo, od jara je vidět pokrok, vysekané roští, pracuje se na svršku (kolejnice, pražce), na lovečkovickém nádraží je složena halda kolejiva. Tak jen chvilku pokecáme s pracovnicí muzea a majitelkou nádražní budovy a jedem dál.

Míníme si dát kávičku v již vyzkoušeném zařízení v Ostré pod Kalvárií, ale bohužel – zavřeno. Dovolená celé září….. Takže kam dál? Napadne nás hospoda pod Houskou, takže si ještě trochu návrat prodloužíme. Času dost, počasí přeje, žádný spěch.

Promotáme se Kokořínskem a je tu Hostinec pod Houskou.

Skoro nikdo zde není, nabídka zajímavá, takže výběr je jasný – pití, kávička a čerstvé lívanečky s marmeládou. Hezký závěr hezkého dne a hezkého víkendu!

Návrat je víceméně klasikou s jednou zastávkou u kamaráda v Sudoměři na nádražíčku.

Za Kostelcem nad Labem se loučíme, neb cesty k našim domovům už vedou každá jinudy.