Motokochání

Vstáváme v pohodě do dne, ve kterém toho asi moc nenajezdíme, spíše nachodíme. V plánu je totiž návštěva místa, kde se (mimo jiné) začal psát úvodník do historie kosmonautiky. Modří už vědí – Peeneműnde na ostrově Usedom.

Moc dlouho nejedeme. Procukáme se Wolgastem (inu ranní špička), pak už to celkem jde. Všude kolem je patrno, že halt jsme v turisticky a rekreantně profláklé lokalitě. Samý „Zimmer Frei“, penziony a hospody jedna na druhé. Jména na tabulích obcí jsou mi známá z literatury faktu – Karlshagen, Trassenheide, tady všude působil Wernher von Braun a jeho parta. Lesní silničkou se podél souběžných kolejí dostaneme skoro k místnímu letišti, jedna levá zatáčka, krátká rovinka a jsme na místě. Odstavíme mašiny do stínu, odložíme vše nepotřebné do prázdných kufrů a vyrážíme. Docela jsem zaváhal, že jsem si nepřibalil šortky, motorka by je uvezla a pár minut na převlíknutí bych taky vyšetřil. No nic, pro příště….

Nejprve se věnujeme komplexu Peeneműnde. Z něj tu zbyla budova uhelné elektrárny. Značně naddimenzovaná stavba (inu, elektřiny zde bylo potřeba více než dost – výroba kapalného kyslíku, fabriky a laborky atd) spalovala uhlí, těžené nedaleko na pevnině, a dovážené sem loděmi. Dnes je z ní docela zajímavý artefakt, s rozhledovou plošinou nad plochou střechou. Expozice historie raketového centra i s jeho světlými i tmavými stránkami je v třípatrové budově, stojící hned vedle elektrárny. Rozměrné exponáty, tedy V2 v konfiguraci „prvního úspěšného startu“, V1/Fi-103 s částí originální startovací rampy (přivezená z Holandska) a dochovaná elektrická jednotka, dopravující denně vědce, techniky a dělníky z okolních obcí do práce jsou na placu východně od elektrárny. Prohlídka nám zabere několik hodin, a zabrala by víc, kdyby halt jsem zde byl nalehko a za menších teplot, a mohl si v klidu prostudovat popisky atd. I když rámcově znám historii místa z literatury, přesto se zde dozvím novosti, no a hlavně, jsou zde autentické artefakty i technologické uzly zdejších „aparátů“, tedy převážně V2/A-4. Na svoji dobu obdivuhodný technický kousek, ze kterého po válce pilně sosali jak Sověti, tak i Američani. Koneckonců, jisté kořeny motoru V2 dodnes makají v nosných raketách řady Vostok/Sojuz :-).

Pár hodin se motáme po placu a budovách, takže se poledne přehoupne ani nevíme jak. Víceméně nás na plynoucí čas upozorní naše žaludky a nohy. Přeci jen, těžké motoboty a kalhoty vydají…

Vyhledáme tudíž nejbližší bufítek a hezky ve stínu si dopřejeme letošní klasiku – soljanku s rádlerem, v mém případě dvěma:-). To nás víceméně postaví na nohy a můžeme se vydat na druhou část obhlídky.

Ta nás zavede do přístavu, kde se dříve vykládalo uhlí pro elektrárnu. Dnes je z něj marína, a turistická atraktivita je využita k prezentaci exponátů ne až tak souvisejících s problematikou místa.

Na konci mola je trvale zakotvena sovětská ponorka třídy Juliett, přeměněná v ponorkové muzeum. Po pravdě řečeno, nějak mi uniká souvislost druhoválečné vývojové a výzkumné báze se sovětskou ponorkou z let šedesátých, navíc zde nesoucí z prstu vycucané označení U-461. Ale co, pro 95 procent turistů je ponorka jako ponorka, to jenom přemudřencům jako mně se tohle nepozdává. Chvilku rozmýšlíme, zdali vlézt dovnitř, ale poněkud „napružená“ cena za pouhý průlez vnitřkem nás nakonec odradí. Koneckonců před pár lety jsme v jihoanglickém Gosportu navštívili echtovní ponorkové muzeum, kde jsme strávili skoro celý den za částku nižší než zde …. takže jenom obhlédneme zvenčí a dlabem na ni.

Poněkud rozladěn z kvasícího turistického průmyslu zde se usadím na lavičce v maríně a počumuju kolem, zatímco Honza si ji obejde až k dalšímu taháku na tůristy, bývalému východoněmeckému raketovému člunu Hans Beimler, kotvícímu naproti.

Když se vrátí, prohlásíme zdejší lokalitu za „vyčerpanou“, odšouráme se k motorkám a opustíme tohle místo, bezesporu prosycené historií.

No a co dál? Honza má v merku nedaleký POI, tak k němu vyrazíme. Na okraji Trassenheide je další mucholapka na turisty, atrakce nazvaná Welt steht Kopf, neboli „svět postavený na hlavu“, volně řečeno. Jednoduše – klasický domek, ale postavený vzhůru nohama :-). Dá se to prý projít a má to být zajímavý zážitek. Popravdě, moc se nám to nepozdává, takže když zjistíme kolik za prohlídku žádají, prdíme na to a raději se za ty prachy občerstvíme v protějším bufáči. Lépe využité peníze ….

Chtělo by to ještě něco – zapátráme a nakonec najdeme expozici historie a místní železnice v malém muzeu na nádraží v Zinnowitz. Je to kousek, takže po chvilce zastavíme před malým, ale hezkým a upraveným nádražíčkem.

Zapravíme čtyři éčka a je nám k dispozici polovina nádraží, přeměněná na jeden sál, věnovaný historii přístavu, kdežto v druhém sále je přiblížena historie a současnost místní dráhy Peeneműnde – Zinnowitz – Swinemunde s odbočkou do Wolgastu. Dříve státní dráha je dnes provozována místním dopravcem, a jak jsme viděli z půlhodinového videa, docela úspěšně.

Strávíme zde skoro dvě hodinky, čas se nachýlil, takže dáme navrátila se zastávkou v nějakém marketu ve Wolgastu. Nojo, ale to by neměla být odpolední špička, městem a hicem se posouváme a přehříváme se my i stroje. Nakonec se doprava zastaví úplně (asi nějaká bouračka) takže uhneme k jakémusi supermarketu Netto a hlavně, do stínu!

Honza hlídá, já se vydám na nákupy. V chladném šopu pookřeju, nakoupím co nutno, nahážeme to do kuférků a za chvilku už jsme u našeho sudu.

Takže vydechnout, nadlábnout se a šup do výčepu doplnit pitný režim a zapít moje jubileum. Poté sprška a se soumrakem do pelechů.