Motokochání

Den 5 23. 6. 2019 Neděle

Opět se pohneme směrem severním, dorazit bychom měli už konečně k té slané louži, ve které je furt chladná voda a nad ní fičí ledový severák, na obzoru kry a na nich lední medvědi. Zatím to ale na něj nevypadá, už po ránu je docela teplíčko.

Naštěstí nebalíme stany atd, takže spakujeme těch pár drobot a pak již čekáme na (opět) opulentní snídani. Té se nám dostane přesně v osm hodin (halt jsou okamžiky, kdy příslovečná německá dochvilnost a přesnost vyloženě potěší). Pak jen nutná sanita, vrátíme klíče od kapitánské kabinky, zapravíme účet a razíme.

Zamíříme přímo na sever po B109, a nejedeme dlouho. Dalším větším městem na cestě k slané vodě je Pasewalk, a na jeho severní straně je POI, bývalé depo a dnes železniční muzeum (Lokschuppen).

Zaparkujeme před depem (posléze zjistíme, že jsme mohli až k „ubytovacím“ vagonům), odložíme vše zbytné a jdeme dovnitř. Vlezné zaplatíme spíše symbolické (4 €) staršímu páru, který to zde má na starosti zřejmě jako přívažek k důchodu, necháme zde bundy a pěkně nalehko si prolezeme celou (vnitřní i venkovní) expozici. Je značně obsáhlá a bejt mocni jazyka Goethova, užili bychom si ji ještě více. Pro mne jako blázna praštěného kolejnicí by nebyl problém tady šmejdit celý den, ale to si dneska nemohu dovolit. Každopádně, rozhodně tip pro příští návštěvu, a může být spojen i se „zážitkovým“ noclehem v exDDR lůžkovém voze z nedalekého Cottbusu. Koneckonců, spal jsem v lůžkáči v Lužné, v nádražácké nocležně ve Wolsztynu, tak proč ne tady….

Nakonec nám paní nádražáková nabídne kávičku, klasického turka si vychutnáme v „koženkách“ jídelňáku z let šedesátých. Pak už nezbude než se rozloučit s velmi podařeným železničním muzeem, vsednout na hemelky a popojet.

Severovýchodně od města se rozkládá vojenský výcvikový prostor (je jich tady při polské hranici dost, inu zřejmě pozůstatky po sovětské a východoněmecké armádě zabral bundeswehr, aby si nehuntoval ex západní Německo :-)). Silnice L321 nás po jeho okraji dovede až do Eggesinu, kde je další POI, vojenské muzeum.

Nacházíme jej bez problému, rozsáhlý dvůr (zřejmě bývalý vojenský autopark) je prázdný, pouze starší hlídač nás zdraví ze své boudičky. Koupíme si u něj biletky (5 €), vše si necháme na moto (prý pohlídá) a nakonec se ještě dozvíme, že tohle je jen půlka muzea, druhá je prý pět minut chůze odtud. Dobrá, tedy dáme prohlídku nejprve zde.

Obsah je kolová a pásová technika, tak půl na půl východ/západ. Copak ty východní werky, ty znám ze své prezenční vojenské služby, pro mne je více zajímavá ta „západoněmecká a americká“ část. Něco jsem znal z fotek, něco je pro mne novinka, a tady to mám hezky na dosah (doslova, může se na vše šahat, inu ulomit třeba blatník od pancéře dost dobře nejde). Takže spokojenost. Českou (československou) stopou je zde Tatra 138 cisterna PHM, právě takové jsme proháněli před čtyřiceti roky po mošnovském letišti :-). Nakonec prolezeme mostní tanky na nádvoří, načež se volným krokem odebereme k druhé části muzea. Ač popoledne a soncna pere jako zamlada, lehký větřík vedro zmírňuje a je vcelku přijatelně.

V části, věnované drobnějším exponátům a dokumentaci na panelech si nejprve slušně pokecám s majitelem, mocným jazyka Labutě avonské. Objasní mě historii místa, byla zde velká posádka východoněmecké armády (konkrétně její 9. pancéřová divize), v části jejích objektů dnes muzeum sídlí. Ukáže, co kde je a pak nás nechá, bychom si vše prošmejdili sami. Mají to tady opět dobře a kompletně zpracováno a vystaveno, ba i kitaři se zde vyřádili jen což, takže i něco pro kolegy modeláře.

Kolem třetí vyrážíme na poslední dnešní část cesty, která nás má dopravit k Peeneműnde, kde u letoviska Freest Honza vytipoval dva kempíky. Při cestě máme ještě jeden POI. Sice trochu zajížďka, ale to nevadí, času dost a kilometrů nemnoho.

Problém trochu je, že cíl známe, cestu k němu však nikoliv. Naše krabky se nějak nemohou shodnout na tom, kudy kam. Problém je, že POI, zbytky bývalého zdvihacího železničního mostu Karnin leží v ústí řeky Peene, rozlehlém močálovitém území. Kudy jím prochází jakési obskurní stezičky se nemohou naše navigační kolegyně domluvit :-).

Zkusíme to tedy nejprve podle mé. Tak nás dovede přes vísku Rosenhagen až na břeh ramene Alter Műhlgraben, kde končí na hrázi u jakési ptačí pozorovatelny. Dále chce krabka pokračovat bahnitou pěšinkou, opatřenou navíc lívancem. No tak tudy to tedy nepůjde ani náhodou. Ani Honzova „přítelkyně“ nenachází alternativu, a po bližším studiu map a viditelného okolí docházíme k názoru, že se asi k jižnímu břehu průlivu dostaneme pouze jedinou přístupovou silničkou od Anklamu.

Ta se posléze ukáže jako sice sjízdná, ale nepříliš přívětivá, jelikož její obří kostrbaté kostky pamatují nejspíše ještě kaisera Wilhelma II, dejž mu pánbůh peklo. Docela si vytřeseme kosti a plomby z chrupu, motorky by nás za tohle poskakování nejspíše nakopaly do řití. Nakonec se nejlíp jede po uježděné zemině za krajnicí :-) ale rychle to rozhodně nejde. Kostky ke konci vystřídají zřejmě socialistické panely, ještě kus štěrkované cesty a nakonec i hladkého asfaltu a jsme v malém přístávku Kamp na dohled zbytku mostu. „Silnice“ zde končí u malé maríny, tedy odstavíme stroje a jdeme obhlížet. Před nedávnem ještě jezdil osobní přívoz na druhou stranu, ale byl (zřejmě pro nezájem) zrušen.

Zvedací most má poměrně krátkou historii – uveden do provozu 1933, zničen 1945. Inu, tak jako celá tisíciletá říše, trvající (naštěstí pouhých) dvanácte let :-). Dnes z něj zbývá působivý segment střední zvedací části jako připomínka dob minulých, bouřlivých. Dnes zde vládne mír a poklidná pohoda. Jak tak bloumám minimarínou a jejím okolím, docela bych zde setrval. Zabydlel se a v pohodě splynul s atmosférou místa „na konci světa a silnice“. Ale cíl dnešní cesty čeká, tedy „do sedla, přátelé“….

Při cestě do Anklamu si ještě „užijeme“ zdejších silnic z kočičích hlav. Na kraji města již najedeme hladký asfalt, v duchu odprosíme naše těžce zkoušené stroje a dále je to již v pohodě.

Za Anklamem překonáme údolní nivu řeky Peene, pak se krajina jen lehce zvlní a po krátké době jsme na kraji Wolgastu, střediska oblasti a komunikačního přechodu na ostrov Usedom. Tam ale dnes nemíříme, odbočíme vlevo a po pár kilometrech jízdy podél pobřeží zahneme do vytipovaného kempu.

Domluva je dílem okamžiku, volno mají, tak si na dvě noci zajednáme ubytko v nejbližším obytném sudu. Zajedeme k němu, vybalíme těch pár věcí a protože je řádně proteplen slunečným dnem, necháme jej vyvětrat a zatím si dopřejeme 2 x 2 točená v recepci, která je současně i výčepem :-)

Když vychladne náš bydlík i my, je čas na večeři z vezeného, luxusní sprchu a na závěr pár lahvoňů (výčep mezitím ukončil svoji dnešní činnost). Pak už jen spát, já do patra a Honza do přízemku.