Motokochání

Dnes je opět „nepřesuvný den“. V okolí se jeví dost POI, tak se vydáme na obhlídku.

Nejprve ale hezky k snídani. Přesně na osmou je připravena opulentní dávka, od každého něco, chlubí se že vydatností pro cyklisty. Však jich je tady jako malejch psů. Připadá mi, že ne Holanďané, ale Němci vyrostli na kolech. Tedy, dnes z dvou třetin na elektrokolech, i když ty werky zde, v rovině s nadmořskou výškou kolem padesáti metrů nějak podle mého ztrácejí opodstatnění. Na Vysočině nebo v předhůří Alp, tam patří, ale myslím si, že každý kdo je alespoň trochu mocen pohybu zde zvládne kolo normální. A kdo mocen není, ten stejně na kolo sedat nemá neb jest nebezpečen sobě i okolí. Každopádně ti v kempu jsou dobří, stan, spacák a vše ostatní si hezky vezou s sebou, večer přijedou, přespí, sbalí stan a razí zase dál. Puberťáci, mladé páry, máma s klukem a samo senioři. Dokonce jeden zde nocuje sedlaje exDDR skůtříka Schwalbe (kdysi se vozily i k nám). Všichni se po ránu zdravíme, prostě panuje tady pohoda a vlídná nálada.

Po snídani a povinných úkonech i my sedáme na stroje a vyrážíme směrem jihozápadním. Po B109 opustíme město, zaeviduji, že hned za zahradní kolonií je supermarket Norma, večer se tam stavím na nákup :-).

Přeci jen chladnějším dopolednem si to šineme do Haßlebenu, kde ji opustíme a dáme se vlevo. Krajina je tu lehce zvlněná, pole, louky, lesíky, občas malá víska, příjemně se jede na pohodu.

V Gerswalde nás „Umleitung“ (kdo si stěžuje na množství objížděk u nás tak by měl jet sem, je jich tady ještě víc…) vyžene z našeho směru doprava. To se po pár metrech ukáže jako dobrý tah, neb mineme zříceninu nějakého vodního hradu. Tedy otočíme a jedem se na něj mrknout. Zaparkujeme ve stínu, kromě staršího cyklopáru tady nikdo není, a jdeme jej omrknout.

V rekonstruovaném paláci je místmí muzeum, dnes ale otevírá až od jedné, na což čekat nebudeme. Obejdeme si tedy exteriér, opět udržovaný jak v Germánii zvykem, tráva pokosená, nikde bordel. Koukatelné:-).

Po necelé půlhodině razíme dále, neb vedle stojící klasicistní zámek je evidentně soukromý a tůristy zde asi nevítají.

Podjedeme dálnici A11 a těsně před Greiffenbergem si všimnu, že moje krabka mi signalizuje nějaký POI vlevo od cesty. A taky jo, na návrší vlevo se vyloupne dřevěný větřák, pravda, poněkud bez lopatek. Ale vede k němu odbočka, tak se tam mrkneme.

Bohužel opět zavříno, podle vyšisovaných cedulí se zde pouze párkrát do roka koná jakási akce, jinak si lze zde pronajmout bydlení. Místní sdružení přátel mlýna v současnosti shání prostředky na rekonstrukci kola s natáčecím mechanizmem, tak možná za pár let už bude větřák vypadat jak má.

Další postupný cíl není opět daleko. Musíme se protáhnout krajem městečka Angermünde, kde u Shellů doplníme PHM. Současně s námi tu tankují dva starší „nostalgičtí“ (nebo ostalgičtí?) motorkáři, jeden se sajdou MZ250 ze sedmdesátých let (ty s tím hnusným kompaktním světlem) a druhý na Jawce 350 s pávíkem, obě mašiny jak jinak než v perfektním stavu nenapadnuté kutilem:-). Jinak to tady asi neuměj…. Leckteří naši jawičkáři by se mohli učit.

Tak jsme se pozdravili a jedem dál. Nepříliš dlouho, do městečka Pinow je to kousek. Uprostřed něčeho, co bylo (opět) dříve vojenskou posádkou a dnes se zvolna přeměňuje v průmyslovou zónu nacházíme v typické kasárenské budově expozici „Telefon und Raketenmuzeum“. Zde i všude kolem pusto, vymetýno, nikde živáčka. Ani na baráku nevisí nějaká infocedule, kdy, kdo atd…. Teprve po chvilce kolem jedoucí místňák na kole nás odkazuje na radnici, kde ale teď už asi nikdo nebude (podle večerního průzkumu netu opravdu, je otevřeno pouze po domluvě). Tak si alespoň obejdeme venkovní expozici stylu „co bundeswehr a volksarmee odložily jako zbytné“, poté si ve stínu borovic sníme jablíčka, co jsme vyfasovali k snídani, a razíme dále na pomyslném kolečku kolem Prenzlau proti směru hodinových ručiček.

Příštím cílem má být skanzen zdejších lidových venkovských staveb, nicméně ani zde se nechytíme:-(. Freilichtmuseum Penkun existuje, nicméně cedule hlásá že je zavřeno a že se hledá personál. Hmm, při zdejší nezaměstnanosti a skomírajícím trhu práce, divno…

Kurnikšopa, dnes si s námi tedy někdo setsakra pofiderně špásuje. Ani tedy neslezeme z motorek, neboť na opačné straně obce v místní části Storkow nás čeká další větřák. Zřejmě bude mít taky zavříno :-(

Richtig, dnes mi předpovídání jde. Dorazíme ke zdaleka viditelnému a slušně narostlému mlýnu německého typu. Stojí ale na oplocené parcele a je zamčíno. Z pečlivě upraveného a udržovaného areálu je patrné, že se tady místní dost často scházejí, nechybí krytý výčep a grilovací krb. Jo, posedět tady navečír s dobrým wurstem a pivánkem, může tady bejt fajně. Teď ale koldokola prázdno. Honza překročí nízký plůtek a vyrazí na improvizovanou prohlídku, já nejsem tak agilní a obejdu areál zvnějšku. Mlýn sám je v perfektním stavu a je atypický centrálně regulovatelným systémem nastavování lopatek větrného kola. Jak to tak vypadá, asi je i funkční.

Jak to tak vypadá, padl nám dneska chleba na zem namazanou stranou, jsme na lopatkách a je nutno si jako chlapi přiznat porážku :-) nikde nás nechtěj :-) Odpoledne se už také naplňuje, takže padne rozhodnutí se pomalu vedlejšími silničkami vrátit do Prenzlau, něco slupnout a zbytku dne využít na prohlídku historické části města.

Jak rozhodli, tak učinili:-). Po půlhodině jízdy se propleteme Prenzlau a zakotvíme v našem kempíku. Chvilku oraz, pojíme, jedno pivánko a pěkně nalehko, počínajícím večerem, se suneme k centru.

Nejprve se dostaneme k Mitteltorturm a Marienkirche, obé impozantní stavby z pálených cihel, jak je v této oblasti skoro pravidlem. Inu, stavebního kamene zde moc není, tak halt cihly. A jak vidno, vznosná architektura vznikne i z nich.

Jak ale vidno, válka si zde vzala velkou daň, neboť skoro celé centrum je poválečné. Na historii narazíme až opačném konci centra, kde stojí dominikánský klášter i s dochovanou částí městských hradeb. Ale to už si prohlížíme každý individuálně, neboť jsme se jaksi navzájem ztratili kvůli mému volání přírody. Ale co, kde bydlíme víme, a tam se určitě najdeme.

Bránou Wasserturm se dostanu na břeh jezera a po promenádě pomalu a v pohodě mířím zpět. Hezká podvečerní atmosféra panuje, patřičně si ji vychutnám, pak jen pár kroků a jsem „doma“. Honza už v předstihu sedí u chatky s otevřeným pivkem :-)