Motokochání

Tak dneska se zase pohneme směrem na sever. Poctivá snídaně, rychlé a pohodové balení, zamáváme domácím a jedem.

Chladivé dopoledne, mírný větřík, kvalitní německé okresky, to je charakteristika začátku dnešní etapy. Obkroužíme Cottbus/Chožebuz z východu, levým obchvatem mineme pohraniční Guben, stejně tak Frankfurt nad Odrou a lehce vystoupáme na planinu Seelovských výšin. Zde se na samém konci války odehrály kruté a nelítostné řeže. Od Odry bylo tudy nejblíž do Berlína, což věděli jak Rusové tak i Němci. Prudký sráz levého břehu Odry nahrával dobře vybudované strukturované obraně, takže Rusům trvalo několik dnů, než za cenu ohromných ztrát prorazili. Vojenská filozofie „nas mnógo“ opět triumfovala, v této válce naposledky…. O bojích dodnes svědčí směrovky odboček k mnoha vojenským hřbitovům, jejich hustota se mi jeví stejnou jako v severní Francii nebo v Normandii. Docela bych na místo bojů zajel, ale přeci jen, chceme vidět jiné věci. Sem se klidně mohu vrátit někdy příště, daleko to není.

Prvním postupným cílem dneška je lodní výtah, spojující kanál Havel – Odra s řekou Odrou. Div tehdejší techniky (budováno 1927 – 1934) slouží bez potíží dodnes. Limituje jej ale kapacita výtahové vany, proto vyrůstá vedle něj obdobný nový výtah, schopný přepravit i největší tlačné nákladní „vany“, standardně proplouvající západoevropskou sítí kanálů. Zatím ale není hotov, a i po jeho uvedení do provozu nepřestane ten starý sloužit.

Odložíme motorky na parkovišti a v poledním hicu vyfuníme nahoru ke kanálu. Máme štěstí, zrovna se plní vana z kanálu. Provoz je velmi slušný. Vychutnáme si sjetí vany dolů a vypuštění jejího obsahu do Odry, načež se taktéž odebereme dolů. Je po poledni, takže v místním bufáči dáme soljanku a chlazeného rádlera, lehce odpočineme a vyrazíme dále. Každopádně, tento POI rozhodně stojí za návštěvu, i když, popravdě, trochu to zde přerůstá v turistický průmysl. Rozhodně to chce návštěvu v mimosezóně, ale i tak je zde lidí více než mně milo.

Další POI leží nedaleko, a při cestě do dnešního cíle Prenzlau. Není třeba se obávat, nebude to zase další technická památka. Tentokráte vyhovíme svým zálibám ve starých stavbách, třebas i ve formě zříceniny. Cca patnáct kilometrů severozápadním směrem leží při jezeře Amtsee rozlehlý areál cisterciáckého kláštera Chorin. Takže se lehce svezeme, trochu se zchladíme a po chvilce zaparkujeme na stinném parkovišti u kláštera.

Nejprve si obejdeme areál zvenku pěkně po obvodu. Nikde nikdo, máme to tu sami pro sebe. Celému areálu dominuje hlavní chrámová loď, tedy přesněji její hrubá stavba. Nově položená střecha (jasně, to je základ), pod ní zabezpečené obvodové zdi prosté veškerého vybavení. Vitrážová gotická okna spláchnul čas, stejně jako vše ostatní. I další budovy jsou zachovány ve stejném stylu.

Nakonec se došouráme k vstupu do areálu. V servisní budově (dříve zřejmě hospodářské zázemí kláštera) zapravíme vlez, ponecháme zde bundy a nalehko vyrazíme na prohlídku. Projdeme si vše tentokrát zevnitř, v menších budovách je občas nějaká expozice, zbytek je prázdný a slouží pouze příležitostným akcím. Hlavní chrámová loď zevnitř je impozantní víc než zvenku, vidno že i z cihel lze vytvořit vznosnou a lehkostí působící vrcholnou gotiku. Slouží to tu jako koncertní sál, zrovna se něco chystá. Zvukaři bastlí své bedny na pódiu, mejou se stovky židlí pro obecenstvo. Takže na chvilku zaberu jednu z židlí a vsedě a stínu si vychutnám genius loci. Trochu mne v tom rozjímání ruší velmi spoře oděné uklízecí mladice, asi i na cisterciáky kdysi líčil ďábel svá pokušitelská osidla :-).

Návštěvu zakončíme kávičkou v zámecké kavárně, odkud je krásný výhled na celý areál, většina dnešních návštěvníků tímto způsobem realizuje prohlídku :-) Pravda, kdo by se v tom vedru lopotil chůzí...

Odpoledne se už značně ponachyluje, v blízkém okolí už se žádný POI nenabízí, takže to vezmeme do ubytka. Honza vytipoval nějaký kempík na okraji Prenzlau na břehu jezera, jmenuje se to SOLARIS.

Přesun zrealizujeme částečně dálnicí, zbytek dojedeme liduprázdnými landstrasse. Projedeme Prenzlau (na první pohled docela hezké, částečně i historicky zachovalé, městečko a na výjezdu nás krabka zažene na panelovou cestu zahrádkářskou kolonií. Zapochybuju, ale opravdu, na konci je žádaný kemp. Zakormidlujeme k recepci, motory utichnou a včíl se uvidí, co dál.

Výřečný pan majitel nám hned na můj dotaz nabídne několik druhů chatek, všechny pod jednou sazbou 20 € noc/osoba. Vyberu tedy tu největší, strategicky hned na břehu jezera, ve stínu mohutných listnáčů, sedací soupravou na zápraží a pár kroků od sanitárního bloku. Ještě formality a můžeme se nakvartýrovat. Jedinou pižkou na kráse je že motorky musí parkovat u recepce, ale kempík je maličký, takže žádná potíž.

Navíc, jakmile začneme zabydlovat, volá na nás rozverná a řečná majitelova manželka, zdali chceme studený pivo? Jasně že jo, a hned čtyři flašky! Funguje to zde tak, že stačí říci a vychlazené je vydáno, připíše se to k účtu a platí se při odjezdu. Fajn servis! Ještě si přiobjednáme snídaně, takže další dva dny jsou zabezpečeny. Můžeme se tak v klidu věnovat zabydlení (to je rychle hotovo) a plnění pitného režimu (to jde pomaleji zato je to ale větší radost:-)). Lehce povečeříme z vezeného a než se odebereme na kutě, ještě nějaký ten lahváč zmarníme. Byl to hezký a smysluplný den.