Dovolená 2020 5. část - pondělí a úterý
Pondělí 27. 7. 2020
Dneska není čas k lenošení (taky jsem už z odpočívání poněkud rozlámaný), alébrž na motorkárnu. Budeme na ni sami, naši výletoví partneři musí do kolbenky, „arbeit macht frei“.
Takže se do toho dáme sami. Po krátké poradě zvolíme opět cestu na východ, prozkoumat okolí Velkých Karlovic. Kdysi jsme tu kolektivně kroužili, ale jednak už je to dávno v propadlišti dějin, takže je dobré si vzpomínky oživit, no a ve svém souboru POI mám pár novinek v této oblasti.
Z metropole vyjedeme severovýchodní cestou na Lukov, ale až tam ale nedojedeme. Stavíme za obcí Štípa u zdejší technické památky, menšího větrného mlýna holandského typu.
http://www.povetrnik.cz/fr/mills/detail/63
Chladivé dopoledne, azzuro nad hlavou, nikde nikdo, větřák máme jen a jen pro sebe. Bohužel, dovnitř se nedostaneme bo všichni z vedle stojícího domu majitelů jsou pryč, nehne se tam ani noha. Ale co, i zvenku je mlýn hezký a zajímavý, tak zde pár minutek strávíme.
Zamíříme do Slušovic. Obec kdysi hýbající celým tehdejším Československem se v dnešní době navrátila do mírně ospalého módu obdobných venkovských sídel, pouze kdysi honosné a dnes lehce opršelé monstrózní budovy a „slušovická dálnice“ mohou nám starším připomenout dobu dohnívajícího socialismu. Ti mladší, neinformovaní, se mohou jen divit kde a proč se to tady bere…. Nojono….
Pokračujeme dále rovnou za nosem směrem na Liptál. Kolem Vsetína jen proklouzneme východním směrem a z obchvatu mizíme zkratkou vlevo na Janovou.
Zde je mým vytipovaným cílem jedna z typických valašských zvoniček, zdejší najdeme až na samém konci obce pod okrajem lesa
V poklidném dopoledni odložíme motorky i sebe do stínu a kocháme se zvoničkou i okolními chaloupkami. Asi dvě obyvatelky pokročilého věku nás pokradmu ze svých příbytků pozorují (inu, motocestovatelů zde ve slepé uličce asi moc neprojede…) ale když je jim jasné, že je ani nechceme zmermomocnit ba ani jim zcizit stříbrné lžičky, zalezou.
Pokračujeme dál údolím proti proudu Vsetínské Bečvy. Údolí je to pěkné, ale jak to tu často bývá hustě osídlené. Prakticky se jede z jedné obce navazující na druhou. Sice je po čem koukat, ale přírodních výhledů si člověk moc neužije.
Abychom si nějaká ta „panoramata“ obstarali, musíme někam do kopců. První, co se nám nabídne, je výjezd na sedlo Kohútka. Sice jsem zde byl, ale někdy v dávnověku, takže pro mne oživení vzpomínek, Honza to bude mít jako premiéru.
Výjezd od Nového Hrozenkova nahoru je z těch „alpských“. Sice jen pár kilometrů, ale stoupání řádné a silnička sice úzká, ale kvalitní, takže jezdecký prožitek. Vybručíme na rozlehlé parkoviště, evidentně dimenzované pro návštěvníky v zimní sezóně, teď v létě víceméně prázdné. Takže zajedeme až nahoru a naproti infocentru zaparkujeme.
Až na samotný vrchol k chatě dojdeme po svých, je docela fajn se trochu protáhnout. Máme v úmyslu se zde porozhlédnout a poté se i lehce občerstvit. To první realizujeme bez obtíží (výhledy koldokola jsou impozantní), a tím druhým je trochu problém. Jediná otevřená chata je trochu málo na současný počet návštěvníků, no a kvůli kafi se nám tady nechce ztrácet čas a prodírat se turisty. Takže ještě jedno kolečko po vrcholu a sejdeme k infocentru, které žádanou kávičku s dortíkem poskytne hned a v pohodlíčku. Usadíme se venku, zvolna popíjíme a počumujeme, je tady hezky a fajn.
http://www.kohutka.info/islovensko-ceske-infocentrum-kohutka-trenciansky-kraj
Bohužel návrat dolů je stejnou cestou, inu ve zdejším kraji moc silnic přes průsmyky nevede, velká většina komunikací je slepých. Tedy, popravdě, není, projet by šlo leč přes zákazy a lesníma cestama, navíc mnohdy chráněnými lokalitami. Ne že bychom byli slepě poslušné ovce striktně dodržující všechny zákazy a příkazy, ale prudit místní a návštěvníky hor motorkama se nám prostě nepozdává. Někteří zarytí bahňáci to mohou vidět jinak a mít nás a nám podobné za přizdisráče, ale, každého volba.
No nic, popojedeme kousek údolím do Velkých Karlovic, uhneme vpravo a dojedeme do osady Pluskovec, kde se na displeji mojí krabky rýsuje další POI – dřevěná kaple sv. Huberta a sousedící galerie soch v přírodě.
http://kycerka.cz/kaple-sv-huberta/
Odstavíme motorky, odstrojíme se (přeci jen je teplo i tady v kopečkách) a další skoro hodinku strávíme prohlídkou jak kaple, tak i galerie. I tady je vidět, že koronáčovo působení na českou společnost má své výsledky – lidi halt moc necestují za hranice a toulají se spíše tuzemskem. Normálně by asi tady tolik lidí nebylo…. Navíc fenomén elektrokola – je jich tady jako malejch psů:-).
Kdyby si návštěvníci pouze prohlídli sochy, prošli se kolem nich, postáli, to by šlo. Nicméně polovina se bezpodmínečně musí s tou kterou plastikou vyfotit, inu selfie „já a kovář, já a tesař, já a cojávímkdo“:-(. Módu selfíček byl normálnímu světu čert dlužnej. Zašklebit se do šmatlafounu, šup s tím na fejs i když to velkou většinu světa nezajímá. Halt když nejsem na fejsu, neexistuju, mantra sociálně opožděných jedinců…. Když k tomu připočtu houfy uječených harantů a jejich rodičů, kteří prdí na jejich usměrnění, tak už jenom proto jsem na koronáče naštván neb ten může za kumulaci blbů tam, kde by jinak bylo volněji. Nojono, asi stárnu. Lepší už to nebude. Tak si alespoň vychutnám galerii, pokavádle to tedy jde, a popojedem.
Tedy jen kousek. Po hlavní směr Makov, a na další odbočce vpravo zamíříme do bočního údolí Tísňavského potoka. Na další křižovatce vlevo podél Podťatého potoka do místní části Světlá, kde má být další dřevěná kaple. Nějak ji nevidím, Honza ale objeví, že stojí na druhé straně kopečku, a tak dojedeme až na parkplac kousek pod ní. Nikde nikdo, dozajista vadit nebudeme, tak mašiny odstavíme u krajnice a popojdeme lehkým stoupáním ke kapli Panny Marie Růžencové.
Je zajímavé, že od doby Marie Terezie a jejího „protipožárního výnosu“ na tomto místě stála dřevěná zvonička. Po válce musela být pro havarijní stav snesena, a místní věřící si i v době tuhého panství bolševikova vymohli stavbu dřevěné kaple se zvonicí. Inspirací byly podobné stavbičky navržené architektem Jurkovičem. A jak dneska vidíme, místní se o ni stále pečlivě starají, je v perfektním stavu.
Naše snažení zdá se neuniklo pozornosti, z nedaleké dřevěnky vyleze starší pán, chvilku nás pozoruje, pak se jde mrknout na naše mašiny, nato od vrátek ještě skenuje naše pohyby. Zřejmě v nás posléze nevyhodnotí potenciální nebezpečí, tak opět vrznou dveře a je klid a mír a nikde nikdo.
U rybníčku vedle parkoviště ještě chvilku obdivujeme statný exemplář brouka tesaříka, a razíme dál.
Směrem dále na Makov nejedeme dlouho. V místní části Leskové stojí ve svahu další dřevěný kaple, tentokráte postavená místními hasiči v roce 1946 na místě původní, zchátralé. Stojí ale na oploceném pozemku, branka uzamčena, takže jen pár pohledů zdáli a toť vše.
Radíme se, co dál, nakonec zvítězí varianta přes Soláň. Proto se musíme vrátit zpět na kruhák ve Velkých Karlovicích, a na něm vpravo a vzhůru do kopce. Dobrá silnice, pěkné zatáčky, stoupáme a za chvilku jsme v sedle Soláň.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sol%C3%A1%C5%88
Stavíme na louce nad zvonicí a infocentrem, poblíž zdejší galerie dřevěných sochu. Oproti té předchozí v Podťaté je daleko menší, víceméně pár soch v plenéru louky. O co míň soch, o to více je tady tůristů. Z poslední návštěvy před řádnou řádkou let se pamatuji, že zde bylo lidí povícero, dnešek však je o pár řádů vyšší. Václavák hadr….
Že bychom si tady dali něco do zobáčku, tak to ani náhodou. Takže jen obhlídneme okolí a vydáme se dále s tím, že až pojedem kolem něčeho co se nám bude pozdávat, zastavíme tam. Někde se snad nadlábnout musíme!
Sjíždíme vlásenkami do údolí, v osadě Pod Soláněm přijde naše chvilka. Mineme po pravé straně sympaticky vypadající zařízení, takže usoudíme, že bychom mohli pokusit štěstí, vrátíme se a zaparkujeme.
Neprohloupili jsme, stinná terasa poskytne pohodu, kterou doplní nabídka dlabence, i když je už značné odpoledne. Jsme na Valašsku, takže co jiného než halušky, že…. Honza si je dá „v plné palbě“ s klobásou a vůbec vším možným, já volím light variantu s brynzou:-). Obé vynikající, takže se nám rozhostí tělesná i duševní pohodička. Pakliže se nezmění osazenstvo kuchyně, můžeme budoucím návštěvníkům jen a jen doporučit….
https://www.ubytovanisolan.cz/hospudka/
Ještě si odskočím vyfotit zdejší zvoničku (trochu netypická) no a je pomalu čas na navrátila. Abychom se trochu svezli, volím trasu přes Hutisko-Solanec, dojedeme skoro až k Rožnovu pod Radhoštěm (bohužel osídlené údolí, tedy nic moc) a uhneme vlevo opět do kopců. V lokalitě Pod Spinou se napojíme na již jednou projetou single silničku do Velké Lhoty. Odtud sklesáme k nádrži Bystřičce, opět vzhůru do sedla Cáb a zase dolů do Vsetína. Poté už je to víceméně rutina ve svých ranních stopách do Zlína, do Podlesí, do garáže…..
Kultivace těl, něco zdlábnout a šup k Rusovi na pěnivce:-)
Úterý 28. 7. 2020
Dnešek, poslední den na Valachách. Opět prosluněno, opět vyrážíme ve třech, a opět nás bude vodit Libor.
Půl desáté, stojíme „na značkách“ a jsme připraveni vyrazit. Dotankujeme a jedeme.
Klasika na severovýchod až do Lukova, odkud se spustíme podél pravého břehu slušovické přehrady na okraj bývalého Čubova království. Zde vlevo a proti proudu Trnávky do Trnavy (ne té slovenské) a přes Podkopnou Lhotu se místní šoustkou dostaneme do Kašavy.
Odtud se vyšplháme na křižovatku Troják, přehoupneme se přes hřeben a po chvilce jízdy z kopce uhneme vpravo na nenápadnou a zapadlou silničku. Hustým lesem se spouštíme do závěru údolí Juhyně. Údolí se rozevře, chvilka jízdy a ocitneme se v Rajnochovicích. První dnešní bod, Rajnochovická lesní železnice (respektive její depo) leží v samotném centru obce.
Původní Arcibiskupská lesní železnice svážela mezi léty 1905 – 1921 z okolních lesů kmeny ke zdejší parní pile. Délka její sítě byla necelých deset kilometrů, dráha o rozchodu 700 mm byla původně uvažována jako animální (prostě „koňka“ nebo „volka“), nicméně brzy byla zakoupena malá parní lokomotiva o výkonu 36 PS a zaveden parní provoz. Vzhledem k použití nevhodných, příliš slabých a lehkých, kolejnic a podúdržbě trati byl po roce 1918 změněn provoz zpět na animální a v roce 1921 ukončen.
Snahou dnešního spolku je vybudovat depo (to už se víceméně podařilo) a obnovit část původní trati, zřejmě tam, kam až to půjde.
Bohužel je dnes zavřeno (jsou to dobrovolníci, tedy otevírají pouze o víkendech), tak si projdeme areál alespoň zvenčí. Mají to zde vymazlené, a dokonce už od depa vede pár set metrů rozpracovaného železničního spodku. Popřeju jim tedy alespoň v duchu hodně úspěchů, a pokračujeme dále.
Lesní údolí nás posléze vyvrhne do otevřené krajiny. Přejedeme koleje a hned za nimi je krabkou určen další POI. Na obrátce busu před nádražní budovou zde vyrostl (nevím kým, zřejmě nějakým nudícím se ajznboňákem) postavený model hradu Šaumburk.
Krátká zastávka, a rozjedeme se dál. Zamíříme otevřenou krajinou východním směrem na Valmez, podél železniční trati. Město projedeme křížem, za ním nás táhlé stoupání přes místní část Podlesí a Brňov dovede až na hlavní hřeben. Jeden z nejhezčích úseků letošní dovčy, jedeme po hřebenové silničce, jasno, vlevo masív Radhoště, vpravo kopečky kolem Bystřičky. Nespěchám, nechám kolegy poodjet, protože tento okamžik je nutno si vychutnat, ne jen prolétnout s rukou omotanou kolem plynové rukojeti.
Krásný okamžik, dojedu do Velké Lhoty, kolegové čekají u odbočky vpravo. Tak se spustíme k nádrži Bystřičce, kde máme v úmyslu zrealizovat catering. No, první tip se Liborovi nezdaří. Restaurace U Bušů,
podle něj vyhlášená a léty vyzkoušená, je mimo provoz, nikde nikdo, pusto, prázdno, vymetýno. No, co jinak, musíme ke hrázi a zkusit tamější restaurant Oáza
mimochodem jediný co tu je funkční. Hotel vedle je zarostlý, zatlučený, už zřejmě řádku let „out of action“. Zajímavo, jak zde, v centru místního turismu, je možno podnikatelsky neuspět….
Ve stínu restauránu sice poněkud déle čekáme, nicméně se dočkáme slušné krmi. Odpozoruji, že pan číšník je tu na vše sám (zřejmě redukce zaměstnanců oproti maximu turistické sezóny), docela jej lituji…
Odpoledne už lehce pokročilo, vyrážíme na další cestu. Libor má zámysl pokusit se opět o průnik přes Valašskou Bystřici. Tož dojedeme na známou otočku busu v Hřívové (Kelnar) a pokračujeme dál směrem k hřebeni Tanečnice. Chvilku to jde, úzký asfalt. Za poslední chalupou v závěru údolí asfalt zmizí a nahradí jej rozježděná bahnitá lesní cesta. Po chvilce zastavíme na poradu, co s tím. Copak my, s rozvahou by to šlo dál, ale Libor se svým, skoro dvoulitrovým šestiválcovým, bílým obludáriem by v bahništi mohl mít ouzko. Kolegové zůstávají na místě, já jsem coby nejstarší, nejrozumnější a nejerudovanější :-)))))))))))))) vyslán dále k rekognoskaci.
Tak jedu, samo poklidně. Kilometřík, pořád to jde (pro právní puristy – nikde jsem nezaznamenal žádný „lívanec“), ale tedy nic moc ani pro letité, leč horšímu terénu přivyklé GS. Pokračuju, jak začíná stoupání, horší se to. Bahno, bláto, louže, větve přes cestu. Šmejká se to. Po chvilce zastavuju, slezu, omrknu a je zřejmě rozhodnuto. Dále to rozhodně lepší nebude, naopak. Takže se natřikráte obrátím a zpět.
Kolegům objasním co a jak, rozhodnuto hodit ručník do ringu. Odpoledne pokročilo, vedro je jak na Sahaře, tudíž dáme navrátila a ve Zlíně se uvidí.
Ve svých stopách se vrátíme k nádrži a klasikou přes Vsetín, Jasennou a Vizovice do našeho přechodného domova.
Je půl čtvrté, trochu brzy na pivko, takže dáme rychlou očistu a vyrazíme za kulturou. Honza navrhne návštěvu Památníku Tomáše Bati, skočíme na trolejbus, vystoupíme u zámku a pěšky hezky do kopce k památníku.
Máme kliku, jsme tu čtvrthodinku před poslední prohlídkou. Ve stínu recepce vychladneme, zaplatíme a vyčkáme páté hodiny.
https://pamatnikbata.eu/
Popravdě, až tak moc se mi sem nechtělo, nedovedl jsem si představit o čem tohle je. Honza ale říkal, že prej to je pěkný a neobvyklý. Měl pravdu….
Stavba prostá, zcela ve stylu zdejších průmyslových objektů (dokonce používá základní „baťovský“ stavební modul), akurát místo cihlových vyzdívek je zde použito speciální zvlněné sklo v pevných i výklopných rámech. Čemu přijdu až posléze na chuť je jakákoliv absence výzdoby či exponátů – jako memento je zde pouze maketa Junkersu F.13
https://cs.wikipedia.org/wiki/Junkers_F_13
tedy letounu (imatrikulace D-1608, D proto aby se Baťa vyhnul tehdy drakonickým clům na zahraniční letouny), ve kterém Tomáš Baťa zahynul společně se svým pilotem Jindřichem Broučkem krátce po startu z otrokovického letiště dne 12. července 1932. Je nutno si přiznat, že Baťa doplatil na svoji zarputilost a zaťatost – ráno byla mlha a jak pilot, tak i letištní personál jej zrazoval od startu. Letoun totiž nebyl vybaven pro let za ztížené viditelnosti (IFR) a ani pilot nebyl na tyto podmínky vycvičen. Baťa byl přesvědčen, že poručí „větru dešti“, no jeho přesvědčení že vše zmůže jej odeslalo na onen svět. Zajímavé ve srovnání s obdobnou tragédií polského vládního speciálu ve Smolensku, akurát že tam se do mlhy přistávalo, zde startovalo…. Ale halt, příroda má ve finále vždycky navrch.
Zakladatele obuvnického impéria zde připomíná jednoduchá busta, a to je v celém památníku vše…. Zaujme mne jak do podlahy zapuštěné vývody elektroinstalace (zásuvky) i elegantní stojanové lampy, obé částečně originály a zbytek dovyrobený podle nich. Zajímavým designovým prvkem je centrální schodiště, z boku tvořící barevně zvýrazněné „Z“ jako Zlín:-).
S mladým, ale erudovaným a znalým, průvodcem zde strávíme hodinku plnou informací i vjemů. Poté se rozloučíme a loudavou procházkou zamíříme k zámku a spásné zastávce trolejbusu. Ve vedřinci, byť už podvečerním, se nám (tedy hlavně mně:-)))) nechce sápat se do Jižních svahů.
Z konečné k „Rusovi“ a posléze do pelechů…..
Fotografie
Komentáře
Přehled komentářů
urenrjrjkvnm
Writer
(Vikisyq, 16. 8. 2023 20:50)