Motokochání

Druhý květnový víkend trochu nabobtnal, já jsem si k němu ještě přidal pátek na pohodovou cestu. Dovolené dost, tedy se nebudu honit pátečním úprkem z matky měst. Domluvím si přespání „na půli cesty“ u kámošů ve Vrbatově Kostelci.

Čtvrtek

Předpověď mrakopravců je taková nijaká, spíše všeobjímající, že si z ní vybere každej něco. Proto sáhnu po Káčku. Ještě letos nejelo, navíc nově přetěsněné přední kolo (dost pravidelně ucházelo, nakonec se ukázala koroze na patkách ráfku, což vyřešil drátěný kartáč). A případné horší počasí se na sloníkovi snáší daleko lépe.

Balit víceméně není co, těch pár drobností v kufrech spíše kloktá. Po fajruntě skočím do hadrů a v pět vyrážím.

První etapu vyřeším hájvejí „11“ až za Poděbrady, přeci jen úspora času je znatelná a na K to odsejpá. Sjedu z dálnice a zvolím svoji oblíbenou klasickou trasu Velký Osek – Týnec nad Labem – Kladruby nad Labem. Tady dám kratičkou zastávku na rozcestí, udělám doku foto, po hodině si protáhnu kostru, loknu z lahvičky a davaj dále. Počasí zatím funguje výborně, teplo tak akurát, slunce do zad, tedy pohoda jazz.

Ve Valech přejedu Labe po starém Bailey mostě, někde jsem zachytil, že už by tady neměl být, ale asi se někde zadrhly investice či co, takže letitý válečný veterán stále slouží. A dneska poslouží i mně :-).

Z Valů zamířím přímo do Heřmanova Městce, pak Slatiňany, Chrást a je tu odbočka vpravo na Skály a Vrbaťák. Trochu se zatáhlo, občas nějaká ta single kapička, ale nic urgentního.

V sedm brzdím před usedlostí, která mi bude dnes domovem. Tonda s Božkou jsou doma. Obsadím vejminěk, převléknu se do občanského, dáme uvítací pivko, načež se nám podaří vypáčit Božku na procházku do místní nálevny. No jo, ale narazíme – v hospodě se přes víkend maluje, tedy zavřeno. No, alespoň jsme se prošli, a já si protáhl kostru.

Zbytek večera tedy strávíme v kuchyni vedle roztopeného stylového sporáku :-). Spát razíme s půlnocí, na půdičce usnu jako špalek.

Pátek

Ráno není nutno vstávat brzičko, po svítání si odskočím pouze z fyziologických příčin. Po osmé dáme snídani, a jelikož je zataženo a drobně prší, strávíme dopoledne hezky v teple krafáním „o otázkách zajímajících obě strany“. Pohled na radar dává jistou naději po polednách. Kubíci mají za úkol dojet pro vnoučata do Skutče, pro mne to je víceméně pokyn k opuštění základny. Do cíle je to cca sto padesát kilometrů, tedy při značně volném tempu čtyři hoďky. Mohl bych sice zůstat tak do dvou, třech, ale kdoví co člověka čeká na cestě, tedy sbalit saky paky, dát pá pá a vyrazit.

Je pošmourno, mlhy (nebo nízká oblačnost) táhnou krajem. Sychravo, ale naštěstí sucho, sem tam pár kapiček ani vozovku nezamokří.  

Pozvolným tempem se vyškrábu až na hřeben, po kterém běží jako přímka hlavní silnice Hlinsko – Polička. Už jsem skoro u ní, když se mi po levé ruce mihne jakási pomník. Koutkem oka zaregistruju na něm znak československého vojenského letectva, vzápětí jdu na brzdy. Tohle musím prozkoumat!

Otočit K na úzké okresce je něco jako ježek v kleci, nakonec ale odstavím moto u pomníku. Prozkoumám, koneckonců vše je na desce, zbytek si později zjistím z netu

Jednalo se o závod Malé dohody v roce 1929, kdy účastníci vlétli do řetězu prudkých bouřek nad Vysočinou. Několik jich havarovalo, bohužel kapitán Soukup fatálně. Čest jeho památce..... 

A jedu dál. Jakmile se přehoupnu přes hřeben, počasí se začíná pozvolna lepšit. Svratka, Sněžné, nade mnou už azzuro, pod koly slušná silnice, provoz minimální, jede se pohodově. Před Novým Městem na Moravě doberu benzín, přejedu hlavní na Kunštát a mířím stále na jihovýchod. Motám se kopečky nahoru – dolů, párkrát si zastavím (koneckonců čas mám dobrej a není kam spěchat). Projedu známý Křižanov a na chvilku použiju hlavní na Brno.

V Osové Bítýšce zvítězí pocit hladu, takže zakormidluju k malé hospůdce u křižovatky na Tasov. Je půl třetí, uvnitř prázdno, pan majitel čučí na tenis v TV. Menu na desce u vchodu mně vyhovuje (česnečka, prejt+zelí+br.kn.) plus Birell. Celkem rychle jsem uspokojen (aby ne, prázdná putyka :-) ), dobrý, akurát ten jaternicovej prejt by mohl být teplejší. Je mi jasný, že se muselo přihřívat .... 

Ale jo, šlo to, takže zase dál. Stočím se přímo na jih, Kralice, spustím se do údolí Oslavy, Mohelno, údolí Jihlavy, po pravé ruce nezaměnitelná silueta Dukovan. Lehce se stočím na jihovýchod, krabka mne sice komanduje na hlavní z Brna na Mikulov, ale odbočkou ji donutím přesměrovat trasu jižněji po šoustkách. Nestavím, vezmu to přes Miroslav a Drnholec. Za ní minu čerstvou bouračku, kdy návěs plný lomového kamene nezvládl pravotočivou zatáčku a vyklopil svých dvacet tun do pole. Majitel kamiónu i pole, oba budou mít radost :-(.
Zde to bylo: 48°52'3.398"N, 16°29'24.197"E

Souprava už je zpět na kolech, celá oválená, na silnici fleky. Protáhnu se kolem, pak jen pár kilásků a jsou tu Pasohlávky a cíl.

Čtyři hodiny, nikde nikdo, pusto prázdno vymetýno. Kontaktní telefoun vyzvání, ale nikdo nezvedá. Naštěstí zaslechnu hlasy z pootevřené stodoly, vniknu dovnitř a natrefím pana majitele v družném hovoru.

Po chvilce mi ukáže pokoj, který budou sdílet single pánové této akce. Využiju práva prvního a volím postýlku stranou. Sprcha, převléci se a je čas na co? Na piwko :-).

Po chvilce uslyším motorku a je tu první Vrakař, Mikeš s partnerkou. Další si dají trochu na čas, ale v podvečer jsme všici. Později dorazivší to měli i s přírodním kapalinovým chlazením, ale nic, co by usušení a hlt kořalky nespravilo.

Večer je tradiční, sedíme hezky venku pod stříškou na zahrádce, spokojenost a pohoda. Jedinou lehkou pižkou na kráse je výběr moku, inu Starobrno.

Ale nic nemůže bejt dokonalý:-).

Po desáté usoudím, že zábavy bylo dost a smýknu sebou na betli. Ostatní sněmují posléze v patře v kuchyňce přes jednu s půlnocí.

Sobota

Snídaně je na osmou, tedy no stress z ranního vstávání. Stejně nás po sedmé svým ranním bujarým pokřikem vytáhne Zdenda. Po chvilce vydatně posnídáme (žádné "bio" či podobně modernistické úchylky) no a je čas vyrazit. V průběhu snídaně dorazí Plasťák, který si jako ranní rozcvičku naordinoval přesun D1/D2.

Vedoucím zájezdu je určen cíl, motocyklové muzeum v dolnorakouském městečku Sigmundshergberg, tak padesátka kiláků od hranic. Pelotonu se ujme Robiš, ale po jeho mazácké kličce kolem Pasohlávek mě jako jediného majitele navigace poprosí o odvedení grupy na hraniční čáru. No co se dá dělat, poslední dobou mě vedení pelotonu nebaví, ale pro Robina to udělám.

Cesta na čáru proběhne v poklidu, za ní mě ale Rob přemluví, abych v čele pokračoval až do cíle. Že prý svojí kamerou točí kolegy a to by v čele nemohl. Ok...

Krabka mne vede silnicí "45", první část se prodíráme jednou dolnorakouskou vesnicí za druhou. Políčka střídají vinice, silnici lemují desítky sklípků, s potěšením konstatuju, že vzhled těch zdejších obcí se zase až tak moc neliší od podobných zpoza čáry. Inu je vidět, že se pomalu na své rakouské sousedy dotahujeme. Jasně, rozdíly tu jsou, ale daleko menší než z doby před čtvrtstoletím. Za Pulkau se silnice vydá do polí a patřičně zrychlí, takže to víc odsejpá.

Muzeum v cíli najdeme hned (tedy až na moji jednu minismyčku u poslední odbočky, ostatní už jedou přímo), mají to tu dobře značeno "hnědými" cedulkami. Zaparkujeme v areálu (zřejmě bývalá továrnička), hned vedle jedné tramvaje, parního válce a několika traktorů ala Moto Guzzi.

Naším příjezdem vylákáme ven pana majitele, staršího pána ve stylové retromotobundě. Posléze nám prodá lístky (šest éček per person) a vyšle nás dovnitř. Chvilku po nás dorazí skupinka tak patnácti Rakušanek na motorkách, zřejmě nějaký místní dámský motoklub. Tak to máme hezky genderově vyvážené :-), multikulti by z nás měli radost.

Co k expozici říct? Tři patra plná motorek, zhusta značek, jejichž jména dnes a tady vidím poprvé. Samozřejmě dominují Puchy, pak německé motorky, i českou stopu v podobě Jaw a Číz zde najdeme. Navíc hafo padesátek a skútrů, jedna místnost je věnována bicyklům. Jen tak zběžně to projít je otázka na dvě hodinky, spíš ale půlden. My to dáme v rychlejším tempu, přeci jenom někteří mají s sebou protějšky - a jak známo, dámy zrovna moc tyhle věci nemusí. Každopádně, vřele doporučuju, je to kousek od čáry, cena slušná a podívaná pro nás, odkojené kývačkami a péráky, přeci jen neobvyklá.

Městečko je muzeální raritou, neboť jsou zde další dvě muzea. Jednak autoveteráni na opačné straně, druhak železniční hned vedle motoexpozice. Chvilku koketuju s návrhem přidat ještě ocelové oře, ale asi bych byl veslán v temnotu, tudíž v sobě tuhle myšlenku zadusím.

Už je přeci jen poledne, a jde hlas, nasytit žaludky. Nakonec se dohodneme jet zpět na čáru ke Znojmu, a tam se rozdělit na dvě skupinky. Jádro Vrakařů pojede kamsi za Znojmo nadlábnout se do vyzkoušené restaurace a pak navštívit bunkr u Šatova. Osobně jsem v něm již byl, takže druhá část ("náplavy") zvolí nejprve vyhlídku a větřák na Retzem, no a pak se uvidí.

K hranicím opět peloton odvedu já, zde uděláme čelem vzad, vrátíme se do Retzu a úzkou asfaltkou se vyškrábeme na vrchol nad městečkem.

Zaparkujeme hned vedle větřáku (jediný kompletní a provozuschopný v Rakousku) a každý se vydá tam, kam ho to táhne.

Pěkně v poklidu a pohodě si projdu celý areál, vystoupám na nedalekou Kalvárii, odkud je vynikající rozhled po okolí. Zvlněná krajina, svahy pokryté pečlivě ošetřovanými vinicemi, má to tady svůj půvab.

Nakonec zabrousím do malé občerstvovny pod mlýnem, pojali jsme s Honzou úmysl polknout zde polévku. Ale ouha, nabídka je pouze něco málo studené kuchyně plus dortíky, takže nic, na oběd budeme muset počkat "za čáru".

V Hnanicích, první vsi za lajnou, se koná nějaký košt vín či co, lidí hafo, ruch všude kolem. Naštěstí se podaří ulovit hospůdku se zahrádkou hned u kostela, je tady celkem prázdno. No, po chvilce pochopíme, proč asi. Obsluha, dva starší pánové, o nás nejeví nijaký zájem, až po mé intervenci u výčepu se začne něco dít. Nejprve jsme obslouženi točenou limčou třeskutě chemického vzezření (ostře žlutá, samozřejmě "přírodní"), žízeň je ale mocná, takže do sebe vpravím dva půllitry. Kolegové mně prorokují samé nepříjemné věci, třeba že mi to prohlodá žaludeční stěnu:-). Renomé podniku vylepší jídlo, jednoduché a poctivé - v mém případě řízek jako sloní ucho s vynikajícím vídeňským bramborovým salátem. Hospodský jako z hospody "Na mýtince", kuchař/ka naopak klasa....

Pokračujeme dál na Znojmo, před ním ale dáme odbočku vpravo a po okreskách zamíříme směr Slup. Chvilku náš peloton vede policejní VW Transporter, pak to ale odpíská a odbočí Asi jsme mu dejchali na záda.

Ve Slupi zaparkujeme před místní zajímavostí No. 1 - barokním velkomlýnem.

Mlýn jsem před několika léty navštívil a prolezl, tedy se před čtvrtou s kolegy loučím a jedu omrknout slupskou památku No. 2 - řopík jižně od vesnice. I tam jsem kdysi zavítal, ale bylo zavřeno, tak dneska by mohlo být OPEN. Uvidím...

Mám štěstí, u bunkru se třepotá vlajka, tedy osádka je na místě.

Zaparkuju slona a ruče na prohlídku. Pokecám s panem majitelem (zřejmě pan Andrýsek, jak jsem vykoumal z jejich webu), taky o motorkách, zaplatím a vyčkám na rodinku, kterou jsem předjel při cestě sem, bych nebyl sám prováděn.

Když jsme komplet, jsme protaženi půlhodinovou prohlídkou jak řopíku, tak i přilehlých kulometných okopů a makety segmentu tehdejší hranice s celnicí. Nakonec si prohlédneme malou expozici v bývalé štábní maringotce a je konec....

Lehce před pátou sklouznu zpět k mlýnu, ostatní jsou již venku a čekají. Inu, poslední prohlídka a paní průvodkyně evidentně pospíchala domů, tak to prý vzala hopem. Nojo, státní zaměstnanec, to se pozná, halt tady není ten vztah jako nahoře u řopíku. Tam se provádělo se zájmem o věc a zápalem.

Dnešní poznávací program je tímto u konce, nezbývá než návrat. Podél čáry do Hevlína a poté víceméně ve svých ranních stopách. V Drnholci si ještě uděláme odskok ke zdejší rozhledně U křížku.

Hezké místečko, obzvláště teď v podvečer, kdy se krajina klidní a je na vše dost a dost času. Tak se pokocháme a pak už definitivní návrat do dočasného domova.

Večer opět proběhne v tradičním stylu. Dnes se již tolik nepaří, inu to takto bývá.

Neděle

Dnes míří "vrakařská" sekce (až na Myšáka) domů. Proč už dneska, když je ještě den volna, nevím, nepátrám, není to moje starost. Tak se s nimi rozloučíme, počkáme na jejich odjezd (naneštěstí sebou Zdenda plácnul o zem hned na výjezdu, naštěstí škody na moto minimální, na tělesné schránce žádné, inu klasika v nulové rychlosti) a pak se i my uchystáme k odjezdu.

V menší sestavě (čtyři motorky, tak akurát na jízdu) vyrážíme. Nejprve opět k jižní hranici, do obce Nový Přerov.

Co nás k tomu vede? Inu, Michalova rodina odsud pochází, je totiž z rodu Chorvatů, kteří zde osídlili v patnáctém a šestnáctém století tři vesnice.

Žili tady v poklidu až do konce druhé světové války. Ta jejich osudy řádně zakvedlala, což se projevilo v následné bolševické době. Tehdy byli komunistickými papaláši shledáni jako politicky nespolehlivými a rozprášeni po celém Československu, proto se Michalova rodina dostala do Sudet, do od Němců vysídleného Rýmařova. Jo, na co bolševik sáhne, to stojí slzy a krev.

Michal zde chce vypátrat něco z historie své rodiny. A kde jinde začít, než na místním hřbitově. Po delším pátrání se nám podaří objevit hrobku jeho strýce a (možná) i jeho vzdálenější příbuzné. Jinak je snaha marná, je vidět, že dost hrobů je zplanýrovaných, ještě stojící náhrobky jsou nečitelné, tedy stopy paměti zmizely. Inu, bolševik to vzal z gruntu:-(. Smutné místo....

No nic, razíme dále. V krabce se mi nabízí nějaké pamětní místo jižně Mikulova, přímo na tehdejší železné oponě.

Krabka by nás tam dovedla, bohužel skončíme na začátku cyklostezky za tratí, kde se skví klasický zákaz vjezdu všech motorových vozidel. Na stezce je poměrně rušný provoz, navíc naproti v budově bývalé celnice je policejní stanice. Tlustý do tenkejch, kdyby nás po vniknutí neutloukli cyklisti pumpičkama, zatkla by nás policie. To si nelajskneme, no a pěšky by to bylo 1.2 km tam a stejnou porci zpět.

Na figu, kašlem na to, vrátíme se na nejbližší pumpu. Michal si musí dofouknout přední kolo, my ostatní si dáme kávičku s koblížky.

Jako další cíl zvolíme Valtice, respektive muzeum železné opony přímo na hranicích. Trasu tam nalajnujeme přes Rakousko, kde se chci ve vsi Drasenhofen mrknout na nějakou expozici traktorů. Opravdu ji najdeme, ale je otevřeno až odpoledne od dvou. Smolík, jedem dále. Sem se ale vrátím (a se mnou přijde zákon  c. Limonádový Joe) :-))). Staré stroje, to je moje.

Okreska nás protáhne podél čáry z rakouské strany, Schattenberg a jsme na místě.

Je otevřeno, tedy motorky do stínu a jdeme na prohlídku. Výpravu vede Michal, jako bývalý pohraničník základní služby nás provádí s odborným výkladem toho všeho kolem. Inu, pamětník, připomíná si dobu svého mládí, nejsme jiní:-). I my ostatní (tedy kromě dámy) poznáváme věci, se kterými jsme důvěrně obcovali kdysi dávno v pravěku, když ještě černé uhlí bylo hnědé. Paměti starých zbrojnošů, co dodat :-).

Vylezeme ven, a Honza vřele doporučuje prohlídku kolonády, která leží nedaleko odtud na hřebeni Reistna. Prý tak desetiminutová procházka, která rozhodně stojí za to. Moc se mi pochodovat v mundůru nechce, nakonec se ale odhodlám, stejně jako zbytek výpravy.

A dobře jsme udělali! Stavba rozhodně stojí za těch pár krůpějí potu, vyrazivších na lysé lbi. Azurové poledne, čerstvá jarní zeleň kolem, tohle nemá chybu. A ani těch obávaných cyklistů zde zase není až tak. Dobře, že jsme neposlechli hlasu svých srdcí a nevydali se sem na motorkách, rušili bychom atmosféru, a to tak, že vydatně.

Vyškrábeme se na střechu, odkud je vynikající rozhled. Mno, popravdě, pohled na západ prozradí, že "jedou s vodou" a bude jí dost. Temná hradba pomalu, ale jistě roste. No, je čas slézt dolů, hybaj k motorkám a šup do Valtic. Snad nás nějaká hospoda přijme pod střechu, bude potřeba.

Chvilka bloudění, město je totálně přecpáno davy bicyklistů, do toho autaři z celé republiky, nakonec se nám daří umístit se v restauraci U kapitána přímo u hlavního průtahu městem. A je právě včas, sotva se usadíme, začne venku čertovská svatba. Bylo to s fousem :-).

Nikam nespěcháme, není kam, no a popravdě, ani nám nic jiného nezbývá. Snaživá, ale nepočetná obsluha úpí pod náporem zákazníků (všichni chtějí všechno hned), ječící haranti, rozlité limči, no a jako třešničku na dortíku máme hned vedle sedící grupu cyklounů. Střední věk, vystajlovaní do poslední nitky, všichni rozeřvaní a všichni "pod vlivem". Vínko, pivka, nechci bejt za moralistu (taky na kole nejezdím vždy střízliv podle foršriftu), ale co je moc, toho je přespříliš. Až se tahle parta vydá na cestu, bude nebezpečná nejen sobě, ale hlavně kolemjedoucím nevinným. Obzvláště jedna z dam vyniká svým krákoravým ječákem, kterým hravě přehluší zdejší vřavu. Bordel jak v židovské škole, bojuju s nutkáním povstat a prozradit jim sladké tajemství, že tu nejsou sami a na jejich konverzaci není nikdo zvědav. Říká se, že motorkáři jsou hovada nekulturní, ale zdá se, že je to jen urban legend.

No nic, objednáme, víceméně ve slušném čase dostaneme žádané. Tedy, až na Myšáka - jeho řízeček se nějak zatoulal. Jedna urgence, druhá, no trvá to dýl. Nakonec se nám slečna číšnice omlouvá a za chvilku si i on může konečně pochutnat. Opět, porce i kvalita nadstandardní. Zajímavý kraj, hospody podivné, produkty vynikající :-).

Bouřka odtáhne kamsi na východ, tedy zaplatit a na stroje. Spolu s námi odjíždí i ona ječivá grupa, a opravdu, silnice je jim místy docela ouzká. Hlavně že míří jinam než my.

Krátký přesun lednicko-valtickým areálem a jsme v Lednici, kde zavedu partu k místnímu nádraží, které vyniká svojí neotřelou a neobvyklou architekturou. Zatímco kroužím kolem budovy s foťákem, má Honza verbální konflikt s místním obyvatele, kterému se nelíbí naše přítomnost s motorkama na prostranství před nádražím. On je sám, nás je víc, tak nakonec panuje ozbrojené příměří:-).

Takže zase dál. Rozhodnutí je přejet dálnici a trať a zajet k větřáku a rozhledně u Starého Poddvorova. Nojo, míníme, ale ten nahoře mění. Jakmile se dostaneme na nadjezd nad dálnicí, je patrné, že se na nás řítí další mračno. Jako by ze zadku vypadlo předchozímu, nakonec v nás zvítězí zbabělci. Otáčíme a vrátíme se do Podivína, kde po krátké rekognoskaci a počínajícímu slejváku zalezeme do místní nálevny na vynucené kafe.

Mimochodem, zážitek silný, a to tak že značně. Zde se čas zastavil tak před třiceti roky, echtovní retro bez eurovlivů. Navíc, značně zemitá obsluha i osazenstvo. Jsme překvapeni, a jak vidno, i pro zdejší posádku jsme čímsi z jiné planety. Nakonec se ale z neplánované zastávky vyklube zajímavý prožitek s netuctovými lidmi. Na odjezdu to korunuje jeden z místních samorostů, sťatý (a ne zrovna z chlastu) tak, že není schopen souvislé mluvy a vydávající pouze neidentifikovatelné skřeky, když se ke mně připotácí a nabízí mě sáček s trávou. Jak už jsem podotkl, zajímavý kraj :-).

Slejvák je opět pryč, čas se naplnil a dáme tedy navrátila. Po cestě jsou dvě rozhledny u Zaječí, tedy k nim. Není to daleko, za chvilku brzdíme u odbočky panelovky k rozhledně Maják u Přítluk.

Mám opět smůlu, přesně před rokem jsem tam vylezl, bo jsme zde měli technické školení a navečer nebylo co dělat. Nemíním tahat Káčko do kopců po blátem pokrytých panelech, podobný náhled na aktivitu má Jarmila, takže hezky počkáme dole, až se pánové nabaží.

Popojedem kousek do areálu vinařství U kapličky, zaparkujeme na místech pro motorky, no a zase hlídám. Tady jsme totiž před rokem bydleli, tak proto:-). Ke zdejší rozhledně to není pěšky až tak daleko, tudíž moje pauza není dlouhá.

Návrat proběhne podvečerní pohodou a poklidem přes Pálavu, kličkovanou kolem Děvína (vylézt tam by bylo zajímavo) a Sirotčího Hrádku se spustíme k hlavní silnici. Poté již víceméně nuda a za chvilku brzdíme na nádvoří penzionu.

Večer proběhne značně decentně, poslední pivko si odneseme kolem desáté na cimru a vzápětí uleháme.

Pondělí

Den návratu, všechno jednou končí. Posnídáme, v deset hodin odevzdáme cimru, rozloučíme se s Michalem a mizíme na západ.

Přes Pohořelice zamíříme do Dolních Kounic, kde kolegové chtějí navštívit klášter Rosa Coeli.

Opět si vytahuju krátkou sirku, klášter mám prošmejděný, tedy dám relax ve stínu u motorek. Halt prokletí letitého cestovatele Českem, fšude už jsem byl (někde i vícekrát):-))).

I další postupný cíl, hadcová step u Mohelna, jest mi znám z dřívějška, tudíž opět zaujímám místo wachmajstra. Ale to nevadí, dopoledne je krásné, rozložím se zde a užívám si svátečního poklidu, který sdílím se stádečkem ovcí.

Když už jsme tady a jedeme kolem, rozhodneme se navštívit rozhlednu Babylon u Kramolína.

I tady už jsem byl, ale ve všední den a tedy bylo zavřeno. Dnes máme kliku, od jedné je otevřeno a je právě jedna:-) Zakoupíme vstupenky a po sto a pěti pohodlných schodech se vyškrábeme na krytou uzavřenou osmibokou vyhlídku.

Rozhled z půlky dobrý, druhou kazí vzrostlé stromy. Chtělo by to průklest, čímž by tahle opravdu zajímavá a netradiční rozhledna (původně zeměměřičský bod) jedině získala. Rozhledna je ve velmi dobrém stavu, a stojí za navštívení, Výhoda je, že se motorkou klidně může až k patě rozhledny, sice hrkavou panelkou, ale jinak OK.

Tady se loučíme se Sedlčanskejma, naše cesty se zde rozchází. Oni míří rovnou domů bo potomci, já s Honzou míníme dojet do Třešti. Zde za prvé jídlo, za druhé jsou zde zajímavá muzea. Zavolám ještě Sedláčkům, jsou na moto mimo Třešť, ale možná se jim podaří dorazit alespoň na kus řeči a kafe.

Etapa Vrchovinou je ta z hezkých, provoz minimální, počasí jede na sto procent, tedy paráda. Třebíč s objížďkou, Přibyslavice, Stonařov a je tady Třešť. Náměstí, sluneční hodiny, léty vyzkoušená restaurace Svět.

Odpoledne, tedy volněji, takže hned polotmavý Birell plus dlabenec. Opět nezklamali, jídlo vynikající, obsluha milá, komunikativní, rychlá a mlaďounká :-)). Co si přeje vilný stařík víc....

Dorazí i Sedláčci, takže dáme kratší pokec. Tíží nás trochu čas a hlavně meteoradar, který věští od západu nezdobu. A přeci jen, domů je to tak sto třicet kiláků. Rozloučíme se tedy a do sedel.

Honzův mrakoplaš měl pravdu. Zatáhne se, začne protivně a hlavně chladně foukat, sem tam nějaká ta kapka. Teď je to jen o přesunu. Za Pelhřimovem stavíme a nejsem línej vytáhnout z kufrů silnou Moiru, přeci jen, triko s krátkým rukávem nestíhá.

U Vlašimi se rozhodneme dát někde rychlé kafe, což zrealizujeme v Divišově. Pak již klasika, v Běchovicích se naše cesty rozdělí a jsou tu domácí vrata. Motorku do garáže, panáka do sebe, a škrtnout v krbu. Pak již je blaze, stáhnout fotky a trasu, utřídit si zážitky, horkou polévku a šup do pelechu.

Díky, kolegové, hezké to bylo.