Letos si tuto akci vzali na starost Severomoraváci, konkrétně Sim s Džaskim. Termín byl znám, s lokalizací byli tajuplní jako hrad v Karpatech. Jednu dobu se zdálo, že poprvé v historii bude akce směřovat mimo hranice, koneckonců Simova záliba v Polsku by leccos mohla naznačit. Pak ale z jejich zeměpisných náznaků a indicií vyplynulo, že to sice "bude u nás", ale i tak pro lidi z celé republiky hodně dost daleko :-).

Týden před konáním a je odtajněno. Bude to daleko, hooodně daleko (dál už to prakticky nejde) a navíc ještě dost vysoko, tedy na poměry naší kotlinky. Místo - chata Severka, skoro na čáře se Slovačí, kdyby někdo kamenem přehodil údolí, trefí Polsko. Takže Trojmezí.....

Na první pohled se mi to zalíbilo. Dosti netradiční místo, a navíc - dostat se (legálně) motorkou přímo do srdce Těšínských Beskyd, to se našinci hned tak nepoštěstí! Podaří se mi také zaplnit jedno z mála bílých míst na mapě, doposud jsem neměl možnost tyhle končiny prošmejdit. Jednou jedinkráte jsme tudy projeli při návratu z Polska, navíc za deště, takže motocyklově nedotčeno. Kdyby už nic jiného, tak tohle se Vám, pánové, povedlo stoprocentně!

Využiji příležitosti dočerpávání dovolené před ukončením plného pracovního poměru (inu, čas nesečká a halt se naplnil čas, přejíti do seniorského „prase“ módu) a naordinuju si na přesun tam i zpět hezky po dvou dnech. Ne že by se nedalo těch pět stovek kilometrů ujet za den, ale proč se honit a nevychutnat si i cestu? Vždyť ta může býti i cílem....

Čtvrtek
Vzhledem k předpovědi a momentální meteosituaci volím pro tuhle cestu K. Jednak pohodlí, druhak ochrana před přeci jen nižší teplotou, třeťak je třeba dojet gumy, jejichž hloubka dezénu už limituje k zákonem stanovené minimální hodnotě. Takže, zabalím těch pár cajků, vytáhnu K z garage, a po pominutí ranní špičky vyrážím směr východ.

Jak již hodněkráte, první etapa je jen a jen o pouhém přesunu, inu co taky vymyslet na trase, kterou jsem již jel ne-li tisíckrát, tak jen o málo méně :-(. Přestane mě to bavit v Chlumci nad Cidlinou, kde mě napadne si cestu zpestřit transferem lesy kolem Žehuně a Kladrub do Přelouče. Začne na mne trochu doléhat hlad, tak se nechám zlákat hospodou v Břehách. Mají sezení venku, slušné menu, tak proč ne.... Obsluha rychlá, jídlo slušné a v dobrém poměru "cena/výkon" (kuřecí játra na česneku s rýží - tedy lehké jídlo na mašinu ideál), za půlhodinu jsem hotov a jedem dál. Tedy, v Přelouči ještě musel dostat potravu věrný stroj :-).

Okreskama se dostanu k Chrudimi, zde se posadím na hlavní směrem východním, přes Hrochův Týnec až do Zámrsku. Pak už vedlejšími pohodově do Chocně. Do Ústí nad Orlicí volím cestu podél pravého břehu řeky, přes Brandýs nad Orlicí. Za ním si naordinuju první „zájmovou“ zastávku. Na druhém břehu řeky na mě krabka nabídne shlédnutí repliky jedné sekce „babylonského děla“. Kdo se chce o tomhle megaprojektu dozvědět víc, požádá strejdu Gůgla nebo si stručné shrnutí přečte tady.

Zdejší replika je vlastně sochou v plenéru, viz tenhle článek,
dříve byla blízko trati ale protože ležela v záplavovém pásu Orlice, byla přesunuta sem.
Pomalinku otočím K na úzké cestě a odstavím ho opodál. Cesta je cyklostezkou, těch je tu dneska hafo a musím chvilku počkat, až jeden hyperagilní cykloun dokončí své šmejdění kolem. Pak už mám místečko jen pro sebe.
Na chvilku si naordinuju oddechovou pauzu v malém areálku poblíž řeky a sochy Nepomukovy, kterou si zpestřím pozorováním čilého provozu na zdejší koridorové trati. Mám štěstí, spatřím všechny chlouby české vlakodopravy – Railjet ČD, žlutý Jančurovo Regiojet i černý příměstský panťák transformovaný do dálkového expresu LEO :-).

No nic, jedu dál. Protože je času více než hafo, zastavím se jednak u rozcestí u Klopot (sanita...) a pak na sjezdu do Lanškrouna u bývalého popraviště. Zde si namyslím odbočku k místnímu zámečku, krabka mne ale dovede k nejbližší přístupové cestě. Ta je ale kamenitá úvozová, tohle by bylo trápení Káčka, tedy si dám curyk. Bohužel až večír jsem zjistil, že pevná příjezdová komunikace by mne čekala o kousek dál... no nic. Nejedu tudy naposledy, tak alespoň mám důvod, proč Lanškroun ještě navštívit.

Cesta do Štítů (silnice „43) je z těch, které mohu bez okolků doporučit jak těm, kteří se „rádi a rychle“ svezou mnoha zatáčkami, tak i o něco pomalejším „kochačům“. Oba si zde přijdou na své, a to tak že vydatně!

Za Štíty zahnu vpravo a začnu se zvolna spouštět přes Horní Studénky a Svébohov do roviny Hané u Zábřeha. Rovensko a je tu Postřelmov. Rodná vesnice mého rodu po meči. Dnes tu ale nestavím, pokračuji dál na Sudkov a přes kopce do Brníčka. Cesta mne vede přes Libinu směrem na Úsov. Tam ale nedojedu, uhýbám vlevo a mířím do posledních kopců dnešní routy. Zbrusu nová silnice, nikde nikdo, zatáčky jedna za druhou, svěží vzduch – co si přát víc? Nic :-). Užiju si to, na chvilku se zastavím v Horním Městě a pak už jen pozvolné klesání a je tu dnešní cíl, Rýmařák.

Michal není doma, to ale nevadí, ubytuju se u něj sám. Káčko do garáže, já k lednici a pivko potěší. Trochu se otřepu, osvěžím, připravím si cestu na zítra a je čas odšourat se do pivovaru Excelent. Tam už čeká místní pivko a kámoši, po chvilce dorazí i Myšák, tož večer jak má být. Do pelechu zalezu ke dvanácté.

Pátek

Nepředpokládám, že bych se na místě zjevil před čtvrtou, na stranu druhou chci projet souměstí u polských hranic co nejdříve, než se Šlonzaci vydají do vřavy pátečního odpoledne. Michal už zmizel do práce, takže v poklidu a bohatě nasnídám, obstarám tělo, zabalím a hybaj na cestu.

Do Opavy je to pouhá přesunovka po "11", neboť nemá cenu se zde zdržovat POI, ty si objedu příště. Vzdálenější končiny čekají... Na kraji města natankuju a dopřeju si dopolední kávičku. Pak se protáhnu Opavou a vyjedu směrem na Hlučín. Krabka pro mne má dva vodojemy za sebou, Bolatice a Bolatice-Borová. První, strohá industriální klasika, stojí za obcí u rozpadajícího se vepřína, pohrobka to velkochovů DžejZetDý.

Druhý, velmi podobný, ale v daleko lepším stavu, najdu netradičně uprostřed rodinných domků. Vyruším dřímající poklid pátečního poledne vrčícím strojkem, což nesou nelibě hlavně místní trhači a spustí bengál. Jeden by se skoro lekl :-). Pár důchodkyň vykoukne, cože jim to zde ruší jejich kruhy, tak nezbytná obhlídka a foto a mizím, než na cizáka vyrazí nízkým průletem s košťaty.

O kousek dál mám naplánováno místečko na jižním okraji obce Bělá. Za místním sportovištěm vyvěrá ze svahu léčivý pramen Židlo.
V létech 2002 - 2004 bylo okolí pramenu upraveno a jeho voda využita pro napájení dvou bazénků pro relaxaci končetin Priessnitzovou metodou. Hned vedle vznikl zajímavě pojatý křesťanský labyrint, dílo využívající cihly klingerky z nedalekých bouraček Rotschildových závodů.
Mašinu ponechám na nedalekém miniparkovišti a pěkně nalehko vyrazím na procházku. Nejprve k prameni, kde si dopřeji tři hrnky opravdu výborné a chladivé vody, a pak jsem se jen tak toulám a vstřebávám. Odmítám pobídku místních, abych svým nohám a rukám dopřál Priessnitze (svlíkat si celé motohadry a pak schnout se mi moc nechtělo), ještě chvilku posedím a pápá, jedem dál.

Návštěva regionu by nebyla kompletní, neshlédnout si nějakou tu militárii. Těch je tu hafo, inu za čárou kdysi poskakoval a zuřivě gestikuloval germánský kníratec a jeho vypečená kohorta, tak bylo nutné těm skřetům pokud možno znesnadnit "Drang nach Osten". Vyrostla zde linie opevnění, prakticky dokončená a vyzbrojená v kritickém září 1938.
Přes Vřesinu se dostanu k TO MO-S 21 František.

Jelikož se jedná o soukromé muzeum, ani jsem nepočítal, že bude otevřeno. A taky že není. Nevadí, odstavím K pěkně do stínu a obejdu si objekt zvenčí. Zdržím se zde tak čtvrthodinku, ještě zajedu k sousednímu MO-S 24 Signál, ale ten je bez jakékoliv známky činnosti. Pak smyčka Darkovičkama a parkuju u MO-S 19 Alej. Ten je totiž stěžejním exponátem Slezského zemského muzea.
Je jedna, než uzamknu a pobalím, je po jedné a tedy mě utekla prohlídka v celou. No tak si halt hodinku počkám, není spěch. Periskopem si mne ale všimne pan průvodce a vrátí se ke vchodu, abych se mohl připojit k dvěma návštěvníkům této "rundy". Dík, mockrát, za všímavost a ochotu!
Prohlídka celkem odsýpá, pan průvodce ví, co přednáší, a ač jsem již trochu více než "osoba neznalá", dozvím se pár podrobností, týkající se zdejší lokality. Třeba story o tom, jak do dneška přežil zdejší 47 mm kanon je zajímavá. V ústupových bojích v dubnu 1945 jej Němci výbuchem pohřbili v troskách jednoho TO. Vyprostil jej pracovník Slezského muzea, takto "bunkrák", a značně poničená zbraň skončila u něj doma pod postelí. Teprve s vystavbou zdejší expozice byla renovována a tak je tady.
Hodinka uplyne, prohlídka končí, místo nás nastupuje jakási polská střední škola. Grupa týnejžrů, patřičně halasných, tohle průvodci nepřeju. No, obrátí oči v sloup a mizí s tlupou v útrobách....

A mířím dál. Přes Lidgeřovice a Rychvald se protáhnu brownfieldy mezi Ostravou a Bohumínem, zatím je provoz kupodivu velmi poklidný, jede se dobře. Stonava, laguny a haldy, kam se podíváš. Rovná hladká silnice a "padesátka", co to? No moc ji nedodržuju, ale asi jsem měl. Několik táhlých a nepozorovatelných vlnek mnou a Káčkem značně zacvičí, takže zbytek cesty měsíční (a poddolovanou) krajinou už jedu poklidněji:-(.
V místní části Doly zastavím u místní rarity - nakloněného kostela sv. Petra z Alkantary. I na jeho poloze se podepsalo poddolování a následný pokles o 32 metrů. Naštěstí se kostel podařilo stabilizovat, takže místní mají daleko méně navštěvovanou verzi známé italské věže v Pise.

Čas poněkud pokročil, zkusím krabce zadat cíl a ejhle, dojezd v půl páté. Fajn, takže do sedla a už bez toulání a zajížďěk zamířím do cíle.
Najedu "67" a podél čáry dorazím do Těšína. Provoz je ještě mírný, tak pohrdnu obchvatem a prohlédnu si centrum ze sedla motorky. Vyšlo to, světel jen pár a čekání nulové. Nepopotahuju čerta za oháňku, takže kolem Třince již beru obchvat. ten ale stejně zaústí do klasické "11", což značí kolonu kamiónů jeden za druhým na úzké silnici s mnoha světly. Jak se tak posouvám ke konci kolony, všimnu si za mnou dvojice na nabalené okufrované motorce. Popojíždíme chvilku za sebou, a jen tak z prči si říkám, není to nějaký konferenčník? A taky že jo, uhnu kousek na stranu, takže mě dojede, a on je to Dave ze západu Čech. No a tak jsme na to popojíždění dva :-). Předjet se nedá, krajnice nejsou a po čáře to s naloženýma motorkama proti kamiónům nejde :-( Je docela hic, větráky občas zasípou, naštěstí vše jednou končí a před námi se otevře poslední kus dnešního putování. Jablunkov, opustíme hlavní a sjedeme na původní silnici do Mostů u Jablunkova. Zde za podjezdem nacházím žádanou odbočku a podél nádraží šup do kopce.
Brzy se ponoříme do lesa a šplháme úbočími uzounkou asfaltkou, na trojku, nespěchám. Necelých deset kilometrů a jsme před závěrečným výšvihem na hřeben. Tady se prudce zhorší cesta, degraduje na kamenitou lesňačku. Tak hezky pomalu a opatrně, nechci sebou fláknout na samý závěr. Ještě strmé stoupání a jsme na místě!
Taky jsme zde první, vítají nás pouze dva organizátoři a Jana. Fajn, shodím bundu a jdeme absolvovat vstupní kolečko. Uvítací divnopanák mrkvové kořalky, hmm, zapravit triko no a pak hezky na pokoj, převléct se do občanského. Dolů na jedno, založit si účet. A co s podvečerem? Vezmu foťák a vyrazím na nedalekou rozhlednu Tetřev.

Je fajn, protáhnout si kostru procházkou tichým lesem skoro kilometr nad mořem. Čtvrthodinka a jsem na planině, kde je Kamenná chata s přidruženou rozhlednou. Vylezu na ní, nikde nikdo. Výhled je impozantní, trochu kouřmo, ale fotit se moc nedá neboť okna jsou uzamčena. Takžej obhlídka a pěkně zpět na zem.
Trochu mi suší, tak jdu prozkoumat chatu. Živé duše nevidět, ale kupodivu, otevřeno. Uvnitř taky vymříno, pouze dva mladoši loupají cibul a česnek. Asi bude guláš :-).
Pivo zde nabízení mně neznámé - Radas. Z minipivovaru, čtyři druhy.
Zvolím netradiční - ležák borúvkový :-). Za chvilku tady je, chuť klasického pilzu pouze jemně podtržená borůvčím, asi jako když v prstech rozetřete listí. Kupodivu, chutná to, no asi podepřeno žízní. Takže posedím, dám do druhé nohy a je čas k návratu. Cestou mě předjedou tři konferenčníci, zvolna se trousí další a prostranství se plní. Jsme tu jen my, poslední turisti zmizeli dolů. Západ slunka je až kýčovitý, je to paráda, sledovat stmívající se údolí a zvolna se rozsvěcující sídla.
Po celkem teplém dni nemám moc hlad, tu trochu ukojím kyselicou a posléze dršťkajdou. Obé podávané v maxišálku, takže jsem zcela zasycen a na klasickou večeři zrezignuji.
Průběh večera je klasika, kecá se venku, kecá se uvnitř, inu když se setkají lidi co se rok nevidí, je o čem hovořit. Pro mne večer končí k jedenácté. Začínají padat víka, piva bylo akurát, tak se vytratím do pelechu.

Sobota

Vstanu do jiskřivého a chladivého rána. Vypadá to že bude hezky, dole v údolí asi hezky a teplo, nicméně tady a tisíc metrů nad mořem je moc a moc fajn. Nejsem první, pár lidí už venku je, tak vnímáme horské jitro, tedy do času, než je otevřena jídelna :-).

Na desátou je stanoven odjezd na společný výlet. Ne všichni na něj jedou, někdo zůstává a Ranžova grupa tak, jako vždy, si míří za svými cíli.

Po desáté se tedy zvolna spouštíme do Mostů. Sýčkové trousili chmurné zvěsti o tom, jaká to bude dolů po šotolině kruťárna, ale teď, za sucha, žádný problém. Jo, kdyby sprchlo, to by byla jiná, ale asi by se taky dalo. Opatrnějc....

U nádraží se zgrupíme, zaujmu své oblíbené místečko Karlíka na ocase a jedem. Sim na čele se s tím nemaže, já na konci drandím Mostama poctivou osmdesátkou, a stíhám jen tak tak :-(.

V Jablunkově nám Sim nabídne kolečko přednádražním prostorem, pak již najdeme správný směr a za chvilku jsme v Bukovci, ještě pár zatáček a finito, dál to prostě nejde (na motorce).

Zaplníme celé parkoviště, odložím co možno a následuju dav, zvolna se sunoucí po naučné stezce ke kýženému bodu

K místu dorazím jako poslední, inu zamykání a sanita :-). Na zajímavém místě setrváme tak čtvrthodinku, než se každý vyfotí u pamětního kamene, zabere něco času.

Zvolna připalujícím polednem se odšouráme k motorkám, trochu vychladneme, nasoukáme se do brnění a jedeme.

Ne moc dlouho, přejedeme na polskou stranu, odbočíme vpravo a v Jaworzynce ignorujeme po Simově vzoru nenáviděnou značku a úzkou asfaltkou se spustíme až na samotnou hranici v prostoru Trojmezí.

Otočit a odstavit Káčko na úzké a strmé cestě mi dá trochu zabrat, orosím se, ale nakonec Ká stojí bezpečně. Všichni míní sejít k trojmeznímu bodu, mně se tam moc mezi sobotní davy nechce (koneckonců odsud vidím vše co dole, a z nadhledu:-)), takže se nabídku ať si všici zde nechají věci, že budu držet wartu. Pro dokumentaci alespoň vytáhnu z fotobrašny „dlouhé sklo“ (když už jej vláčím pořád s sebou) a udělám pár fotek.

Zbytek čekání mě neočekávaně zpestří chlapík, který se ke mně vehementně hlásí. Chvilku nechápu, pak je jasno. Jeden z Motodědků se zkusil zeptat konferenčníků, zdali mezi sebou nemají nějakého mechem obrostlého jedince, no a ti jej vyslali za mnou. Kolega „drag–Pedro“ je zde na pěším vejletu, má nedaleko chatku. Pokecáme, vyměníme si dojmy a zážitky. Ostatní začnou startovat, takže se musíme chca-nechca rozloučit, naše cesty se rozdělí...

Sim nás vrátí na hlavní cestu, v Istebne dobereme palivo a míříme do kopců. V sedle Kubalonka opustíme hlavní a dáme se úzkou okreskou vpravo. Ta mnoha serpentínami sestupuje k přehradní nádrži Jezioro Czerniaňskie, cestou projedeme letním sídlem polského presidenta „Narodowy Zespół Zabytkowy w Wiśle“

To se ale dozvíme později, mně na chvostě jen připadlo divný, že u normálního hotelu je honosný a luxusní heliport :-).

Projedeme kolem přehradního jezera (klasická sypaná hráz), na křižovatce s hlavní se dáme vpravo. Zvolna stoupáme horskou obcí Malinówka, v jejím samotném závěru Sim zastaví u horského „Zajazdu“. Inu, čas oběda už skoro minul, a grupou se nese řev hladovějících. Krátké recco a terasa je naše.

Původně byla zastávka míněna jako krátká, ale nabídka a kvalita jídel rozhodla, že zde strávíme skoro dvě hodiny. Ostatní dávají klasický „full“ oběd, já se spokojím s polévkou „žurek“ (mimochodem výborný a sytý) a ještě se nechám přemluvit k místnímu zákusku. Zato dodržuju pitný režim, to se mi jeví důležitějším.

Čas pokročil, je pomalu nutné se začít vracet. Rozhodneme se ke kolečku přes Žywiec a použít nový obchvat. Mineme známý pivovar a na konci obchvatu se něco zhatí. Sim čeká na odbočce směr Slovensko, ale peloton vida ceduli Jablunkov zamíří rovnou tam. Kdo to zblbnul, nevím, nakonec zastavíme, chvilka dohadování. Trhají se enduristi Eva se Zdeňkem a mizí kamsi za svými šotolinami. S Ká je nemohu následovat, tedy se nechám vést pelotonem až do Bukovce. Tady se grupa atomizuje, ten chce kafe, ta chce telefonovat, tihle chtějí jinam. Fajn, každý tedy sám za sebe.

Zkusím krabku a Hrčavu, ejhle, žene mne to vzad. S jedním kolegou se rozhodneme to zkusit, po pár kilometrech ale je jasno – polňačka kamsi do kopce a lesů, tohle Ká a cruiser nezvládnou. Takže čelem vzad a pěkně katolicky domů.

V Mostech ve mně dozraje rozhodnutí přeci jen do Hrčavy zajet. Kolega ale toho má dost a jede „domů“, tak do posledního dnešního cíle mířím sám.

Závěr dne se povede – liduprázdná silnička se motá beskydskými svahy, pohodově si to bručím a vnímám ztichlý podvečerní les a vůbec pohodu vůkol. V obci zastavím před dřevěným kostelíkem. Vypnu motor, vše utichne, nikde nikdo, jen já, klidný chladivý podvečer a horská ves.

Odložím si a v poklidu prošmejdím okolí kostelíka. Bohužel na foto už to moc není, až moc kontrastu a stínů v protikladu s ještě jasnou oblohou. Ale pružné, nefotografické oko vše vnímá s radostí.

Půlhodinka uplyne, je čas konečně otočit přední kolo k dočasnému sídlu. Z Mostů si cestu vzhůru vychutnám, jedu si hezky podle sebe, takže skoro půlhodinka motonirvány, já, motorka a klikatá okreska, jinak nikdo a nic.

Na chajdě už konference víří v plném proudu. Takže sprcha, chvilku oraz a davaj rehydratovat vyschlé tělo. Poté už obvyklý večerní sled, piwko, jídlo a pokec. To vše mi vydrží skoro do půlnoci.

Neděle

Všechno jednou končí, a i tomuto setkání dnes naposled vychází sluníčko. Opět jsem brzičko na nohou, žádný bolehlav, svěží úměrně k věku:-). Krátká konzultace s kompem, počasí vypadá dobře, akurát prej teplo. Ale budu se pohybovat víceméně v kopcích, tak to snad půjde.

Snídaně, zabalím tu trochu věcí, a je pomalu čas dát sbohem místu i kolektivu. Neodjíždím první, už pár kolegů odbručelo do údolí. Takže poděkuju organizačnímu štábu, rozloučím se s každým koho uvidím, no, snad dá kismet, že se za rok zase potkáme v přijatelném stavu. Popravdě, čas nepostojí, a kolik tak asi těchto setkání budu schopen absolvovat? Moc jich už asi nebude....

Ale, chmury stranou, užívejme dne :-) 

Spustím se do údolí, v kopci pustím vpřed Janu, která mi dejchá ve svém autíčku na paty. Stařík zdržuje, vím :-). Dole mne ovane vedro, jo, dneska zatopili... 

Krabka mi v okolí zvěstuje pár POI. Nejbližší a při cestě se mi jeví dřevěný kostel v Bystřici.

Leží víceméně hned vedle průtahu obcí, takže najít jej a zakormidlovat do stínu mohutného stromu není problém. Odložím si a vyrazím na procházku kolem kostela. Ten je obklopen rozlehlým hřbitovem, navíc ve svahu, takže se lehce zapotím, než se k němu vyškrábu. Vida, nachomýtnu se zrovna ke konci nedělní mše. Zdá se, že místní mají v sobě víru, shluk před vchodem je slušný, navíc i generačně různorodý. Dobrej oddíl :-). Podle pohledu některých sem moc nepasuju, takže pár fotek, krátké vychutnání místa a zpět k mašině.

Na křižovatce s hlavní se přede mnou mihne Ranža na svém RT, zamává a je pryč, ani se nestačím zařadit do proudu na hlavní. Tak BON VOYAGE, kolego!

O kus dále se na kratší odbočce nabízí vápenky ve Vendryni. Tohle si nemohu nechat ujít. Odbočka je krátká, takže chvilka a parkuju, hezky ve stínu na placu u vápenek. Shodím přebytečné textilie a na prohlídku.

Vápenky jsou slušně zakonzervované, hned vedle je krytá odpočívka s infotabulema. Tu mají obsazenu místní mlaďoši, dva kluci a mladice. Jsem pro ně příjemným vytržením z nudy nedělního předpoledne, chvilku pokecáme. Tradiční a předvídatelné otázky: odkud, kam, co je to za motorku, kolik stála a kolik jede :-). Zodpovím žádané, a jsem milostivě propuštěn na obhlídku.

Čtvrthodinku obhlížím vápenné pece, zajímavé místo. Poté se rozloučím s posádkou, navlíknu hábit a vyrazím.

Moje cesta směřuje po předvčerejší stopě, obchvatem Třince. Odbočím na Frýdek-Pístek:-), a po chvilce zaregistruju za mnou dvě motorky. Povědomé... ejhle, organizátoři, Sim a Džaski :-). Koutkem oka zaregistruju Zdeňka Vlčka u restaurace vedle cesty, ale nestavím, hlad není a moc jsem ještě neujel.

Na nájezdu na „D48“ Ostravaci odbočí, já zase až tak dálnici nemusím, takže si zamáváme a opodál najedu souběžnou „648“. Pakliže nejsem donucen okolnostmi, hájveje ignoruju, čas na nich strávený je k ničemu.

Neděle poledne, provoz minimální, tudíž se celkem svižně posouvám před Pístek dál na západ. Vida ceduli „Příbor“ mne napadne myšlenka navštívit místo, kde jsem před necelými čtyřiceti roky vojančil a pomáhal bránit „vysokou modrou zeď“. Letiště Mošnov je od Příboru co by granátem dohodil a ostatní doběhl, takže uhnu doprava a po pár kilometrech jsem na místě činu.

No, čas oponou trhnul, vše je jinak. Místo šedé a ponuré posádky průmyslová zóna, k letišti vede elektrifikovaná železnice, letištní hala chrom a plast a nerezová ocel. Nakonec po chvilce kličkované jednosměrkama objevím část svého bývalého VÚ 6354, takto letištního zabezpečovacího praporu. Odstavím Ká do stínu, odložím si, v příjemném vánku vychládám, a hlavou se mi honí vzpomínky na léta dávno minulá. Zkazky starého zbrojnoše.... Řadové baráky, kdysi v „padesátkách“ postavené jako nouzovky na pár let, dnes zrenovovány, mají zdá se ještě pár let bytí před sebou.

Je třeba se pohnout, staříku, tak se vracím do současnosti a reality jedenadvacátého století, osedlám svého pamětníka a razím dál.

Silnicí, která tu tehdá nebyla, zamířím na severozápad obchvatem Bílovce. Moji pozornost upoutá štíhlá jehla rozhledny na hřebeni přede mnou. Proháčkuju se místními stezkami k ní, hmm, nějak je mi to povědomo. Po chvíli jasno, no byli jsme tady kdysi, rozhledna Kanihůra, Bílov, návrat z polských Bieszczad, déšť a hnusno, který že to byl rok? Chvilka pátrání v archívu bo paměť neslouží – rok 2017. Sedm let tomu nazad.

Tak si oživím vzpomínky, a protože je dneska vynikající počasí i viditelnost, naordinuju si přestávku. Nejprve dole v bufítku vysrknu jedno pivo bez piva a následně se vyšplhám na ochoz. Rozhledy jsou fantastické, Beskydy jako na dlani, stejně tak Ostravsko. Při první návštěvě bylo po dešti, mraky se válely všude kolem, celkem bylo draka vidět.

Čas mám ještě slušný, takže nespěchám a trasu do Rýmařáku si tak trochu proklikatím po hezkých "scenic" silničkách. Vezmu to přes Bravinné, za ním si z odstupu vyfotím kdysi navštívený větřák.

Poté zamířím k Hradci nad Moravicí, kde by měl být zajímavý tzv. Weisshuhnův kanál. Bohužel, jeho zakončení je v nepřístupném areálu jakési fabriky, no a k jezu a začátku je jen turistický přístup. Nic pro motocyklistu. No tak jedu dál.

Zastavím o kus dál před sjezdem do údolí Moravice, na parkovišti u odbočky ke zřícenině hradu Vikštejn.

Chvilku koketuji si na zříceninu vyjít, ale nakonec vedro a lenost zvítězila. Navíc, od hradu přijeli dva enduráci, tak se sem příště vypravím na GS a bude. Vyfotím si alespoň zajímavou kapličku a razím dále.

Hezkými vlásenkami sjedu do Vítkova, zde uhnu vpravo a vyrazím podél severní hranice vojenského újezdu Libavá na Budišov nad Budišovkou. Za ním zastavím na chvilku v Guntramovicích, pak o kousek dále v nízkém sedle před Starou Libavou, kde vyrostla větrná elektrárna.

Přes Moravský Beroun dojedu do Dětřichova nad Bystřicí, kde se opět chvilku pozdržím. No a odtud je to už jen kousek do Rýmařova, kde míním u Michala přespat.

Myšák je opět ve světě, tak se usalaším, osprchuju, popadnu tašku a foťák a vyrazím do města na procházku a nákup snídaně. Tím strávím podvečer, na večeři a pár pivek si zajdu do Excelentu.

Dorazí tam i Robiš, tak všechno aktuální probereme a zhodnotíme. Pak už je čas na kutě.

Pondělí

Dnešní den má být hodně horký, alespoň tohle věští meteoweby ruku v ruce. Z toho plyne, že na Ká bude vedro dvojnásobné, ergo kladívko to značí až tak moc nezastavovat a brát etapu jako přesunovku.

Bohatě posnídám, nechám přejet ranní špičku a lehce po deváté vyrážím.

První část se jede fajn. Přeci jen se pohybuju výše, takže hic nenastává. Zastavím se v sedle Skřítek, porozhlédnu se, pak již jen ujíždím po známé přesunové ose „11“. V Červenovodském sedle  mám v úmyslu zastavit na kafe, v bistru a infocentru je ale zavřeno, nojo, pondělí. Tak jedu v pohodě dál. Provoz minimální, svižná kochačka. Nakonec zastavím u pumpy v lese před Vamberkem, natankuju a dám si kofolu s velmi dobrou kávou.

Po jedenáctce jedu až za Častolovice, kde zahnu vlevo na Borohrádek. Za Holicemi musím uhnout vpravo, neboť v Časech je uzavírka. Naštěstí mi blízký lesík poskytne zastávku s chládkem.

Pak už jen jedu, Sezemice, Kunětice, Pardubice. Tady se definitivně rozhodnu nepokračovat normálními silnicemi, ale před Chlumcem najet D11 a po ní až domů. Hlavně co nejrychleji dojet a přestat s vařením vajec natvrdo..

Vše má svůj konec, po čtvrté mne do svého stínu pojme rodný dvorek. Naleju do sebe kvanta sodovky a zvolna se vracím teplotně k normálu.