Motokochání

Letos prosákly nějaké zvěsti o tom, že Vrakaři se reinkarnovali a prej akcička bude. Hmm, sliby se slibujou, blázni se radujou, pomyslím si, a raději pro jistotu opět domluvím bydlení s provozovatelem Jitřenky.

Sliby se postupem léta překlopily do reality, takže s Katkou domlouvám „tradiční“ chatku No. 1, co nejdále od světského ruchu a tartasu.

Náš Jawáč proběhne ve vodním stylu, pak se počasí vylepší, nicméně rosničkáři na víkend opět dští vodu z nebes. Že Jeseníky dovedou být drsné jsem se již dostkrát přesvědčil na to, abych předpověď vzal vážně. Ale co jinak, zmoknout můžeš, uschnout musíš, dlí se pod střechou tak jakápak potíž....

Čtvrtek 7. 9. 2017

Díky PraSe módu si ordinuji na čtvrtek volno, stejně jako na pátek a variantně i na pondělí. Ráno bohatá snídaně, trocha toho balení a lehce po deváté vyrážím. Jeď na východ, starý muži!

Na cestu mám celý den, v Rýmařově mne nikdo a nic nečeká, až přijedu, tak přijedu. Tož do Poděbrad dám „starou poděbradskou“, je to akurát tak na zahřátí na provozní teplotu, se zastávkou na napití a načerpání minerálky v Kersku u Josefského pramene.

Před Sadskou ještě na chvilku stavím na místě, kde už se chci podívat delší dobu, ale vždy se jen mihnu kolem. Dnes je tedy čas, zastavím a seznámím se s poměrně dramatickou historií místa, kde dnes stojí socha Panny Marie a památník tragicky zesnulé ženy v třicátých létech minulého století.

Za Poděbrady uhnu z hlavní na Libici, míním dál pokračovat podél „611“ podél Žehuňského rybníka do Chlumce nad Cidlinou. Okreska je sevřená z jihu D11kou a ze severu „601“, nicméně na rovinaté a nevzrušivé Polabí nabídne celkem slušné poježdění, občas tedy rušené místními opravami vozovek. Ale nic, co by až tak vadilo, alespoň se protáhnu.

V Končicích mi krabka nabídne dřevěnou zvonici. Libuju si v nich, takže opět důvod k zastavení.

Zajímavé místo, stával zde kdysi kostel, který ale vzal i s celou vsí zasvé při požáru. Paradoxně se zachránila jen dřevěná zvonice. Kostel nebyl obnoven, hřbitov kolem něj přemístěn, místní si postavili jiný kostel o kus dál. Nyní je zde upravený park s obligátním pomníkem padlých. Tak si to celé obejdu, v klidu dopoledne všedního dne nafotím a jedem.

Dopoledne a ještě nebyla kávička, kterou vždy na cestách musím mít, jinak tedy kafař nejsu. Napadne mi zastavit se v Chlumci v Bikers Crown, kde by bistříčko mohlo bejt.

No, nebylo, jen automat, ale ten můžu mít na každé pumpě, tak zas moc kafe tedy nemusím, takže se rozloučím a razím dál. Snad na něco cestou narazím.

To něco se nabídlo na kraji Rohovládové Bělé. Hned na kraji obce cukrárna jako hrom, nešlo přehlédnout.

Drze stavím moto na chodník u terasy, místa dost, chodci tady žádní. Šup dovnitř, je prázdno, takže prej cosi dám? No kafe, jasně, a k tomu něco. Ale vybrat si, no to je při zdejší nabídce docela hoňka. Deset metrů dlouhej tříštokovej pult, všechno vypadá dobře, co vybrat? Nakonec volba padne na lehký ovocný řez, hutný kalorický bomby zrovna nemusím.

Tudíž místo oběda výborné lungo a dva řezy:-), posedím, osvěžím se, a je čas jet dále. Rozloučím se s milou a přívětivou obsluhou a mizím. Tento podnik mohu jen a jen doporučit milovníkům dobré kávy a něčeho slaďounkého k tomu. I pro větší množství motorek je místo přes silnici u konečné busu a místního cintorínu.

Dalším POI jest mi nabídnut akvadukt u Opatovic nad Labem, neboť chci tuto řeku překročit někde mezi oběma východočeskými městy, co si jdou tak bez okolků po krku (votroci kontra perníkáři :-))))). Takže zase hezky okreskama k němu.

Opatovice jsou v pohodě, ale najít ono místečko je docela hoňka. Za vše může výstavba čtyřpruhu „37“, neboť onen akvadukt je sevřen mezi náspem, teplovodem a Labem. První pokus neúspěšný, zastaví mne cedule „Soukromý pozemek“. Druhý pokus, cesta prostě končí u náspu z druhé strany. Hmm, je třeba si přiznat po obhlídce porážku, k akvaduktu se asi lze dostat pouze šourem podél Labe. Halt to ještě bude chtít studium místopisu. Dneska už nemám čas tady až tak brousit koldokola.

Další POI který mne zajímá je nedaleko. Přejedu letitý železňák přes Labe (r.v.1886) a okreskami se přesunu do Rokytna. Zde ve středu obce je malá expozice automobilových modelů. Místní rodák je sbírá přes čtyřicet let, zdejší výstava je prý asi tak polovina toho, čím disponuje. Díky umístění v obecní budově je otvírací doba, neobvyklá – všední den odpoledne, víkendy celý den. Takže jsem se nechtěně trefil:-)

Prohlídka mi zabere něco přes hodinu, i když by to mohlo zde být i na delší dobu. Přenesl jsem se tak trochu do „šedesátek“, kdy jsem od svého táty dostal pár klasických Matchboxů, nějaký sporťák Lotus, pár osobáků a dva návěsy. Protože jsem je nevyhodil, tak jsou tady někde kolem mne v baráku, no jestli na ně někdy natrefím, určitě je deponuji zde. Ve vitrínách jsem je nenalezl, ale může je mít pan sběratel doma.

Na závěr si ještě chvilku pokecám s paní pokladní, vyklube se z ní bývalá motorkářka, dnes spolu s manželem fandové pardubického hokeje. S tím samo souvisí značně negativní náhled na hradecký „mountfílďáky“, co mě líčí za story, tak jsou vzájemné střety dost na hraně. Pendreky, pěsti, pepřáky a tak.... hmmm, sportem ku zdraví a pohodě :-(.

Takže se loučím a razím dál, je k druhé a ještě mě čeká víc než půlka cesty.

Nemíním se hrnout po hlavních neboť jednak dopravní frekvence, druhak už je všechny znám, nemířím do Jeseníků poprvé. Protáhnu se Borohrádkem a mířím širokým údolím Tiché Orlice. Z hlavní odbočím na Kostelecké Horky, akceleruji, když tu najednou koutkem oka zahlédnu železniční návěstidla, závory a podobně. Co to? Takže brzdy, curyk a stavím u brány, na které se skví banner „Domácí dráha Bažov“. Neznám, nevím, takže prozkoumat.

Vnikám do rozlehlého areálu, nikde nikdo, až po chvilce objevím pana majitele, an skládá dříví do multikáry. Dovolím se k samostatné prohlídce, a dohodneme se že až budu končit, že si dáme spolu kafe, alespoň si majitel chvilku odpočine (podle jeho slov) :-)

Tak dosmýkám motorku dovnitř, odložím si, popadnu foťák a vyrazím. Fundament dráhy pochází z dolu Jan Šverma, rozchod 450 mm (netypický pro důlní dráhy, to byly povětšině šestistovky), artefakty jsou víceméně odevšad. Zaujme mne sbírka různých typů kolejnic, až je s podivem, kolik jich za historie železnice existovalo. Každá správná dráha má most a tunel, takže i zde, v totálně rovinatém terénu je klasická železná oblouková mostní konstrukce, tunel je ve výstavbě:-). Prostě, k prohlížení je toho dost, a to ani není provozní den.

Po prohlídce se posadíme před mobilák pod přístřešek, majitel uvaří kafe a pak jen vypráví. Víceméně do toho nevstupuji, jen poslouchám historii vzniku dráhy. A žasnu... Příběh je o plnění snů, o peripetiích vzniku a rozvoje dráhy, o změnách nazírání a filozofie, prostě nejlepší story vždycky píše život sám.

Atmosféru vyprávění podtrhne poměrně prudký déšť, akurát tak stačím doběhnout pro přílbu aby z ní nebyl kyblík na dešťovku. A příběh plyne dále.... stejně nemohu nikam spěchat. Naštěstí, svižný vítr a azzuro na západním obzoru dá vyjevit, že slota brzičko odtáhne kam patří, tedy na východ, odkud přicházejí jenom různé nezdoby :-).

Inu, dalo by se poslouchat a vyprávět dooost dlouho, nicméně čas nejde zastavit (a tmu už vůbec ne), takže chtě nechtě musím prásknout do hemelek. Co nadělám... poděkuji, navlíknu co třeba a v popřeháňkovém jiskřícím sluníčku vyrazím tam, kde na obzoru vyvstává tmavě šedá hora mračen. Nemohu nic slíbit na stopro (ve svém věku) ale pakliže kismet dovolí, sem se ještě podívám. A přivedu pár kolegů s sebou, tedy bude-li je tohle zajímat.

Nemohu moc spěchat, po dešti je ještě mokro a ustlat si někde vedle silnice rozhodně není způsob, kterým bych chtěl zakončit dnešní den. Takže přiměřeně, sire :-).

Promotám se do Českých Libchav, kde najedu na chvilku hlavní. Ta mne dopraví do Ústí nad Orlicí, za ní uhnu vlevo poměrně známou cestou na Lanškroun. Původně jsem měl zámysl zastavit se zde na zámku a jeho věži, leč čas už není přízniv, takže dál.

Z města využiju zbrusu nově opravenou silnici na Štíty. Ta oplývá mnoha vracečkami, milovníci zatáček zde musí mít řádný orgasmus, obzvláště nyní na novém povrchu. Bohužel ale kombinace mokra a nové krytiny dá tušit, že to bude šmejkat. A taky že ano, tudíž zvolněme. Ale jede se krásně, ve svěžím vlhkém vzduchu staré GSo nabere nových sil a maže jako z partesu, škoda že nelze zatáčky protáhnout jako za sucha.

Za Štíty opustím hlavní (i když teď už je provoz minimální) a začnu se spouštět svahem na Rovensko, mým postupným cílem je Postřelmov.

Zde jen letmo pozdravím sestřenku na rodinném statku „72“, má návštěvu, takže nebudu prudit, stejně už je času namále. Ještě vysosat bankomat a jedem.

Pro tentokráte volím „jižní“ cestu, tedy Brníčko, Libina, vlevo v bok a poslední zákus stoupání do kopců. Nějak se mi nepozdává počasí, zatáhlo se, zafouklo, a je cítit voda. Takže žádné stavění či kochání, snažím se ujet co se dá než začne padat, nemoky už navlíkat nebudu. Zmoknout mohu, uschnout musím.

Mnoha serpentínami se vyšvihnu do Horního Města, a je vyhráno. Rýmařák je za kopcem, tohle dojedu i nahou prdelí na žiletce. Soumrakem sklesám z posledního svahu, v městě vpravo v bok a brzdím před „Myšákovem“.

Zasunout motorku do garáže dá chvilku, všechno ze sebe a z chodu si dám dva panáčky domácího švestkového úžívání, vím kam šáhnout i když hostitel není doma. A slyším, že do parapetu začíná bubnovat deštík. No, bylo to s chlupem :-) ale beze ztráty kytičky.

Zbytek večera je klasika. Trochu se zkultivuju, a hybaj na večeři do města. S Robišem pohrdneme Excelentem (značně se tam zmizernila obsluha) a zamíříme do „Slunka“, kde si hostů váží.

Večeře fajná a přijde k duhu, na to pár pivek, chvilku pokecáme a je čas na hajany.

Pátek 8. 9. 2017

V noci leje, ráno lezouc z pelechu poslouchám drnčení kapek na okno. Tak jen smyčka do úlevny a zase pod peřinu. Za bubnování deštíku se tak sladce hnípe :-).
Po osmé už usoudím že polehání dost bylo, nastoupím na catering. Dopřeju si jej bohatý.

Venku pomalu ustává déšť, a i radar na netu a rosnička v TV dává naději. Takže se rozhodnu vyčkat slunka a oschlých silnic a vyrazit. Dnes "musím" dorazit do Ludvíkova, což tedy nejkratší cestou činí tak třicítku kilometrů:-). Nastíním si hrubý plán - Skřítek, Sobotín, Velké Losiny, poté někam k Hanušovicím a Starému Městu. Odpoledne technickou přejímku v Branné no a pak už klasikou kolem Jeseníku do Ludvíkova. Ale je to pouze nástřel, uvidím podle času, chuti a zajímavostí kolem cesty.

Kolem jedenácté už vypadá vše OK, tedy sbalím těch pár drobností, vytlačím mašinu z garáže, zamknu a davaj. Na rozcvičku si dám výjezd polňačkou ke křížku nad Rýmařovem, při zpáteční cestě mne zaujme velkolepě germánsky pojatý pomník padlým v první světové válce, a pak již natankovat a hybaj na Skřítek.

V sedle na chvilku zastavím, zakoketuju s myšlenkou na kávičku, ale pak odolám a jedu dál. Odbočím na místňačku do Klepáčova, mrknout se na dřevěný kostel, u něj má být další pomník padlým v německém stylu.
Jak je už nastávající podzim, tak v pobočném klepáčovském údolí není ani nohy, krása. U kostelíka se chvilku zdržím, prohlídnu (samo jen zvenčí) a dokonce najdu i onu avizovanou mohylu, stojí o kousek níže. Zajímavo, že jak ta rýmařovská, tak i zdejší jsou udržovány, v perfektním stavu. Práce místních nebo jsou v tom bývalí soukmenovci? Toť otázka.
Takže dál. Silnička mne vyhodí na hlavní sestupující ze sedla, tak po ní dojedu až do Sobotína. Zde se dám vpravo, chci si zkrátit cestu do Losin přes kopečky.

Ve stoupání k Maršíkovu mne zaujme dole v úžlabině lesní kaple. Je zde menší místečko, tak odstavím motorku a zajdu se k ní mrknout. Lehounká procházka a jsem na místě.

Posadím se na chvilku na jednu z laviček, zklidním mysl a chvilku pobudu, přemýšlím, co asi tehdejší lidi nutilo zakládat a stavět tyhle stavbičky, nemající s životem vezdejším a každodenním něco společného. Víra, snaha o odčinění něčeho nedobrého, či snad zámysl učinit si s předstihem "fóra" u toho nebo těch "nahoře", hmmm, zajímalo by mne to. Ale nic, pokračujem...

Přes sedýlko se spustím do Maršíkova, kde zastavuji u dalšího dřevěného kostelíka. Naposledky jsem zde byl ještě s Janou, už je tomu přes deset let. Letí to, kde ty časy jsou.... tak dneska si dám repete, sám.

Při obhlídce se mi podaří objevit další pomník rodákům, padlým ve Velké válce. Stojí hned vedle vchodu, pouhý surový kámen se jmény. Působivé....

Další cesta mne zavede do Velkých Losin. Na rozdíl od okolí je zde docela rušno, inu lázně, tůristi a tak podobně. Ani nestavím, projedu jima a na konci pěkně vpravo, pryč z hlavní. Nemám na ni nějak dneska náladu :-(.
Na chvilku zastavím u čerstvě zrenovované barokní sýpky na výjezdu za zámkem, ještě tenhle barák pamatuji jako slušnou zchátralinu. Jsem jen zvědav, k čemu bude sloužit – k uskladnění šlechtických bušlů obilí asi už neeee :-). Posléze se z netu dozvídám, že se zde prodává archivní víno a ovoce:-).

Po levé ruce míjím pivovar Zlosin (půvabná slovní hříčka – Z Losin), ale nestavím, vozit pivo na sraz do Ludvíkova by bylo příslovečné smýkání dřeva do lesa nebo sov do Athén. Nicméně, bylo by dobré pouvažovat o případné víkendové návštěvě v nemotocyklové sezóně. Do Losin je to odtud cca dva kiláky šourem a údolí od Šumperku po Kouty má co nabídnout na denní program. A pivko vypadá lákavě…. Jen sehnat parťáky.

Zapadlou okreskou se vyškrábu do Žárové, kde stavím u dalšího dřevěného kostelíku. Hezká stavba, navíc s obligátním pomníkem prvoválečných padlých rodáků. Stejně je zajímavé, že co se týče absolutních čísel ztrát, byla Velká válka daleko ničivější než ta její mladší sestřička – na pomnících alespoň u nás je to vidět, markantní rozdíl. A zdejší seznamy jsou s ohledem na nižší hustotu osídlení drastické – není neobvyklé vidět čtyři, pět i více stejných příjmení. Hustý, dalo by se říci slovníkem dnešním.

Na konci Horního Bohdíkova těsně pod vrcholovým sedlem odbočím vlevo, trochu stoupání a odstavuji motorku na plácku s lavičkami před kamennou kaplí sv. Anny. Nikde nikdo, snad mi to místní prominou, ale kolem není kouska rovného, tak proto. Jen pár psíků z okolí chvilku blafe, že se sem vetřel cizák.

Obejdu si hezky udržovanou kapli, kamenná neomítnutá stavba působivě zapadne sem, na konec světa, jako by tady byla odjakživa. Pak se ještě na chvilku posadím na lavičku, čumím koldokola, vstřebávám samotu a poklid horské obce v mimosezóně a všedním dnu, a je mi (v rámci možností a věku) fajn.

Čas se ale nezastaví, pohled na hodinky mi naznačí, že jsem pozadu. Vynechám tedy Staroměstsko (dobrý tah vzhledem k zítřku, ale to ještě nevím :-)) a jako další postupný cíl zvolím Brannou/Kolštejn.

Spustím se značně hrbolatou horskou okreskou do údolí říčky Branné, tím i zpět do civilizace. Hlavní silnice, trať, osídlení, prostě něco jiného než před pár kilometry. Zahnu vpravo a užiju si trochu rychlejší jízdy po hladkém asfaltu, než se dostanu pod serpentiny ústící do Branné.

Nejedu ale rovnou na náměstí, ale uhnu vpravo svahem k nádraží. Navštívil jsem jej přede dvěma léty, kdy jsem se byl podívat do místní nádražní vodárny. Postřehl jsem, že se v souvislosti s celkovou rekonstrukcí "Slezského Semmeringu" připravuje i proměna zdejšího nádraží. Přesněji řečeno, kolejiště, budovy zůstanou nedotčeny.

Takže dnes se chci seznámit s tím, jak to dopadlo. Vodárna od mé poslední návštěvy prohlédla, no a vlastní trať je kompletně nová. Nebýt mírně omšelé budovy nádraží, vypadá to tady jako někde v Rakousku. Pohled na jízdní řád napoví, že za deset minut je tu rychlík z Jeseníku, tak si jako příležitostný šotouš na něj počkám.
Naštěstí panuje na zdejší trati striktní jízdní řád, tedy rychlík je tu přesně. Dost lidí nastupuje i vystupuje, minirychlík (dva vozy tažené brejlovcem) je slušně zaplněn. Počkám na jeho odjezd a mizím taky.

Nejedu daleko, jen ke kolštejnské radnici na náměstí. Všude kolem už panuje čilý ruch, před radnicí probíhá technická přejímka nastávajícího závodu. Ostavím GS hezky vedle Majklova Triumphu, zřejmě se někde vyskytuje v okolí, takže na sebe dříve nebo později narazíme. A taky že ano, po chvilce:-). Další, který se ke mně hlásí, je překvapivě Jirka Svozil, jehož Duknu jsem tak trochu přehlédl, stojí nedaleko. Nojono, tyhle tuctové moderní stroje mně jaksi splývají:-).

Strávíme nějaký čas mototlachy, chvilku se ještě potloukáme kolem. Fronta přejímky se zvolna zkracuje, panuje zde zajímavá atmosféra, všichni znaj všechny, tudíž všeobecná družba.
Mimo letité závodní stroje mne zaujme starší slovenská dvojice na K1300LT, vezoucí si v topcase svého psího mláčka, buldočka. V upraveném "větracím" case se mu asi líbí, neboť po procházce se bez odporu nechal usadit, a netváří se odpudlivě.
Přejímka končí, dva-tři opozdilci prochází řízením, Majkl už odkvačil za svým noclehem ve Šléglově, takže my taky práskneme do hemelek. Ludvíkov není zrovna za rohem, tak ať nezatmíme.

Klasikou Lipová Lázně - Bobrovník - Bělá pod Pradědem - Vidly - Karlova Studánka zamíříme k cíli. Ejhle, část stoupání do Sedla pod Lyrou  má nový koberec. Po pravdě, zbytek by si to zasloužil taky jako prase drbání, Jiřík za mnou na ST2 musí trpět jako zvíře.

Ale už je tu Jitřenka, brána, tradiční kasírunk. Přivítáme se s pořadateli a známými, co tu už sedí a zobou grilovanou makrelu, zaplatíme žádané poplatky a hybaj k chatce No. 1, tradiční námi obsazované už od počátku. Tak zase na svém místě, moje tradicionalistická dušička je pohlazena. Vše je jak bylo a jak má být :-) veškeré změny jsou jen k horšímu praví životní zkušenost.
Jiřík mne na moto nenásleduje, nechává ji dole na parkovišti. Inu, vlhká tráva ve svahu, trochu se obává a ani se mu nedivím.

Usídlíme a zabydlíme se, odfrkneme a davaj dolů. Večeře a hlavně "ryzí pivo z hor" nečekají.

Je vidět, že rok pauzy se podepsal na menší účasti, tam, kde dříve bylo narváno a k pípě se člověk probojoval po půlhodině, je víceméně prázdno, sem tam zájemce, obsluha má čas si pokecat. To jim jde, ještě by se ale slečny/paní mohly naučit řádně točit. Postavit pohár pod pípu, pěkně z vejšky pustit proud naplno jak z hasičský proudnice a posléze se divit "jak to pivo dneska pění", hmmm. Řemeslo, braň se! Ale co, pěna po chvilce klesne, nával není, tak kam spěchat :-). Ale kdyby tady bylo jako obvykle, s tímto postupem by obsluhující vygenerovaly značný problém.

Buřtguláš k večeři bodne, pivka pěkně pozvolna jej následují. Venku se smráká, zatím nás v chatce nepřibývá. Copak Ranža, ten je zvyklý dojíždět ve tmě (a nevadí mu to, mě teda na motorce v noci ježdění nejde, mašina prd svítí a já prd vidím, blbá kombinace), ale co ti další. Od Honzy posléze dojde SMS, že nepřijede bo zádrhel v práci a přijet v sobotu dopoledne a v neděli dopoledne odjet se mu nechce.

Najednou telefon, Luba, prej kde to je, že projel celý údolí, stojí dole ve Vrbně u kempu a nikde nikdo. Tak jej posílám hezky zpátky s tím, že pro něj dojdu ke Stonožce.
Asi není s blouděním sám, neboť se mnou jde dolů pár lidí s mobilama u uch a navádějí, tedy navigují:-). První se objeví Luboš, a jako na zavolanou od Karlovy Studánky Zdeněk. Výborně, sešlo se to, vybavíme náležitosti a pošlu je nahoru se zabydlet.

Asi půlhodinu po nich doráží i Ranža (na Benovi, ha!) takže jsme kompletní.
Večer už je klasikou, Holba, nějaká ta makrela, ani se nenadějem a je k jedné. Takže do pelechu.

BUDE POKRAČOVÁNO!