Motokochání

Nejlepší jsou akce spontánní, nepříliš připravované. Jawáč a „horečka čtvrteční noci“. Luboš i Honza dorazili, pivka jsme popili, slovo dalo slovo, pakliže bude fajn, vyrazíme. Domluva „by air“ zítra dopoledne.

Ráno nastartuju comp a web ČHMÚ Aladinovým duchem hlásá, že bude dobře. OK, pomalu vysápnu Káčko z garage a sbalím pár těch zbytečností, co tahám s sebou. Telefonát s Lubošem a Honzou, Zdiby, kulaťák, jedenáctá – to je naše lokace a start-point.Jsem na místě trochu s předstihem, chvíli po mně doráží Honza a nakonec Luba. Hmmm, pět minut před deadline a jsme komplet – nevídáno, neslýcháno J. Takže razíme. Máme tip, že nedaleký hořínský kanál je vypuštěn kvůlivá údržbě a debahnizaci, tak se na něj jedeme mrknout. Koneckonců, prázdný není každý den, a našinec může spatřit věci normálně neviděné.

Stará teplická, klasika do Nové Vsi. Jedu poslední, známou trasou, takže spíše počumuju. Prosluněná pohoda babího léta, barvy podzimu zkrášlují okolí, no pohoda a slunce v duši. A kupodivu ani moc chladno není.

Dorážíme do Vraňan a zajíždíme ke vtokovému objektu. Vrata, normálně celoročně otevřená, jsou dnes v poloze opačné. V korytě kanálu je u dna tak deset centimetrů vody, kamenem obložené boční stěny jsou obnaženy a čekají na pravidelnou opravu. Zajímavý zážitek, a neobvyklý. Vychutnáme si poklid svátečního poledne, nikde nikdo, sem tam občasný pejskař.

Další zastávku si naplánujeme u zdymadel, takže nás čeká cesta podél celého kanálu. V Lužci Honza, který nás vede, zamíří k přístavišti u železničního mostu. Dobrý nápad, je zde improvizovaná deponie bahna, vytěženého z koryta kanálu. Jezero, do kterého bych tedy věru nechtěl zapadnout.

Sváteční poledne, prozářené podzimním sluncem, teplé barvy podzimu, touláme se podél kanálu a každý sám pro sebe si vychutnáváme tichou, až ospalou atmosféru svátečního poledne v zapadlém povltavském městečku.Druhou polovinu etapy podél kanálu probručíme v pohodovém režimu, na čumendu, žádný spěch.

Zakormidlujeme k hořínskému zámku, smutná, lehce zdevastovaná stavba nás ale nepustí k sobě, tak jen rekognoskace přes plot a bránu. Škoda, hezké místo, které na svoji příležitost stále čeká…

Kousek a jsme u hořínských zdymadel. Místo, kam se rád vracím. Poctivá kamenná stavba z doby, kdy kvalitní řemeslo fungovalo, bylo ceněno a společensky patřičně hodnoceno. Však taky zde přes sto let stojí, funguje a nepotřebuje každých pár let „upgrade“ jako dnešní produkty lidského snažení. Jistota v dnešním světě nejistém… co dodat. Zajeďte sem, postůjte, rozhlédněte se, projděte se kolem a dá-li bůh, pochopíte. Máme to zde skoro sami pro sebe, je vidět, že turistická sezóna je za zenitem. To ale nevadí, spíše naopak, poklid a ticho zdejšímu místu sluší.

Chvilka jízdy přes „starý“ mělnický most, zatáčka vpravo a stoupáme po jižním svahu mezi vinicemi pod mělnickým zámkem. Stará, původní, cesta, kterou ještě pamatuji z autovýletů s rodiči v létech šedesátých. Původní cesta z Prahy, kdy ještě neexistoval dnešní severní průtah Mělníkem.Je tady pusto prázdno… no, jako poslední jsem koutkem oka zahlédl něco jako značku, ale kolegové přede mnou pokračují dál, tak je následuji, co taky jiného mám dělat. Zřejmě jsem se přehlédl, inu to se stává -), obzvláště starším pánům. Asi mi zasvítilo slunce do očí …..

Stavíme přímo u Vrázovy vyhlídky ,  kolemjdoucí pěšáci se na nás občas nevěřícně kouknou a někteří kroutěj hlavama (jiní se usmívají), ale nic z toho není. Není nás tu moc, místa je tu halabaděj pro všechny, tak co se prudit navzájem, že ano J. Ani my se nesnažíme otravovat randálem a smradem, chováme se šetrně, mluvíme tiše a snažíme se tady víceméně nebejt.Je tady hezky, oba dva soutoky pod námi tonou v poklidu, postojíme, pokoukáme.

Ale po potravě duše je třeba uspokojit těla, takže naše příští zastávka bude na starobylém mělnickém náměstí. Tam se určitě něco pro naše zvetšelé tělesné schrány najde.Protáhneme se sloupky, zabraňující autopřístup shora (na motorky tohle nefunguje, ba ani na mého poněkud širšího slona), prokličkujeme zběsilou spletí jednosměrek až na náměstí. Motorky odstavíme před restaurací „U šatlavy“.

Je zde zahrádka, v dnešním počasí liduprázdná, ale pro nás, navlečené v motohadrech, přesně to pravé. Obědvat nebudeme, jde nám o kávičku.

No, kávu si dáme s Honzou, Luboš divertuje k česnekové polévce, neb kafe po oční příhodě nepije.Pohodová půlhodinka, výborná káva dopita, neméně dobrá polévka je též v útrobách, takže co dál?

Nakonec se shodneme, že dnešní svátek republiky by bylo fajn si připomenout na místě, kde se ona republika prakticky naposledy vzepjala k činu a ne pouze k obecným kecům. Kolega Venca nás ve čtvrtek navedl, že bude otevřen

řopík v Sazené, takže chutě tam.

Do Sazené je to převážně po hlavní, tedy spíše nuda a šeď, pouze poslední úsek z Nové Vsi je hezčí.

Řopík na návsi v Sazené (atypicky vybudovaný a maskovaný obecní váhou) je otevřen, posádka je přítomna, ale jinak je tady víceméně prázdno. Takže jak to vidím, jsme pro ně docela příjemným vytržením ze svátečního poklidu.Odstavíme motorky za řopík, ujme se nás jeden z členů spolku a v půlhodině nás seznámí s historií i reáliemi zdejšího objektu linie bývalé „Pražské čáry“.Jsme uvnitř, když zvenčí k nám dolehne charakteristické staccato „náhodných výbuchů“ Jawy, a doklapne nám, že Venca je tady. A taky jo :-). Dokončíme prohlídku (líbí se mi hlavně místní důstojník – hodnost neuhádnu – celý kompletně ve slavnostní uniformě i s šavlí a bílými rukavicemi), pokecáme venku s Vencou, zajdeme do místní smíšenky k rozchechtané mladé Vietnamce pro nějaké to pití, zkonzumujeme jej a je pomalu čas na návrat.

Nevyrazíme přímo zpět, dáme si kolečko okreskama do Kralup. Na jejich okraji se rozejdeme s Lubošem – jeho cesta na západní levobřeh je od našeho pravobřežního trasování přeci jen neslučitelná.

S Honzou dáme do Zdib již klasiku po „staré teplické“. Po cestě zastavíme v Klecanech, nakoupíme výborné špekáčky na večer (halt páni v módu „single“ :-)) a pak se i naše cesty rozdělí.

Domů dorazím v pohodě. Káčko pohladím za dobré služby a zasunu jej do garage, na dojezd si dám pivko, a za chvilku dojde i na ty špekáčky. Byly fajne…. Konec dobrý, všechno dobré, když se podzimní čas vydaří. 

Sobotu věnuji aktivitám nemotorkovým (setkání modelářských veteránů v Muzeu Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi).

Neděle přede mnou, počasí se jeví býti příznivým, takže rozhodnutí, udělat si malý kroužek je nabíledni.Na začátku i na konci motosezóny si vždy naordinuji okruh Kokořínskem. Důvody jsou jasné – je to blízko, je tam nadmíru hezky a je to region, ke kterému mám tak trochu osobní vztah.Takže vyčkám, než se zvednou ranní opary, slunce vykoukne a proteplí podzimní barvy.Vyjedu po „neratovické“ na Mělník, první zastávku mi krabka nabídne v Libiši.

U kostela sv. Jakuba stojí dřevěná zvonice  . Tyto malé stavby rád navštěvuji, a skoro vždy se obdivuji zručnosti našich prapředků v práci s dřevem bez dnešních „fičur“, jen s klínky a čepy, tesařská klasika. Ani dnes není areál kostela se zvonicí a hřbitovem výjimkou. Nedělní skoropoledne má výhodu, že koldokola není živé duše – ty se spíše motají kolem mastných hrnců domácích. Takže to tady mám sám pro sebe.

Další cesta mne protáhne novým obchvatem Mělníka, přejedu Labe a zamířím po jeho levém břehu do Dolních Beřkovic. V centru obce za zámkem má být na břehu Labe vodočet s vyznačením povodně 2002. Bloudím uličkami (po náplavce nemožno neb cyklostezka i když dnes bez cyklounů), ale vodočet nenacházím. Teprve večer doma jej lokalizuji přesně podle fotomapy – nebyl jsem daleko, ale opravdu to chtělo znesvětit onu cyklostezku po náplavce z ulice „K přívozu“. No nic, příště. Na jaře opět bude kolečko Kokořínskem :-).

Takže hezky s protaženým gesichtem po levém břehu do Štětí, zde přes vodu a pěkně vzhůru z údolí do kopců, do lůna Kokořínska.Mým dalším cílem je vesnická památková rezervace ve vsi Brocno.

Zde má být větší množství nenarušených roubených podstávkových stavení. Cesta do Brocna překvapí jak kvalitou, tak i hezkým trasováním. Navíc, podzimním sluncem prozářená a výrazně probarvená krajina je překvapením a plusovým bonusem.

Zastavím na návsi u sochy sv. Prokopa. Je skoropoledne, kromě pár dětí je zde prázdno. Projdu se obdélníkovou návsí, něco fotek, ale hlavně si vychutnávám pohodovou atmosféru pozdního babího léta či nastupujícího podzimu (laskavý čtenář si vybere :-)). Jako vždy na podobných místech – je tu krásně až neuvěřitelně, ale z pohledu praktika by zde život postaršího člověka nebyl až tak procházkou růžovým sadem. Bez auta ani prd, jsi-li schopen řídit, vše se dá zvládnout. Jakmile osud odebere ŘP, jsi v kelu. Kamkoliv daleko, za každou prkotinou se musí kamsi. Pro střední věk OK, na stáří past….

Naštěstí, jsem tu jen na návštěvě. Ještě chvilku se kochám, a je nutno pokračovat.

Okreska mne spustí do profláknutého údolí „Liběchov – Dubá“, které musím chtě – nechtě použít, chci-li se dostat východněji. Sjedu po ní do Tupadel, kde nemilovanou a stádem zběsilých „zmrzlinářů“ zprofanovanou hlavní mohu opustit a uhnout vlevo kolem rozhledového místa Slavín. Nedá mi to, zastavím a trochu se porozhlédnu.

Zapadlá okreska zvolna stoupá skalnatým údolím až do Horní Vidimi. Už jsem zde kdysi byl, ale dnešní prozářený den s dramaticky tmavě podbarvenými oblaky mne donutí stavit se zde opět. Tasím foťák a trochu se projdu po okraji osady, které dominuje novorenesanční zámecký vodojem. Čerstvě rekonstruovaná stavba září do okolí, a stojí za zastavení a pozornost.

Kdysi zde byl vodojem, zásobující nedaleký zámek a přilehlé budovy. Dnes je to jinak, vše je napojeno na veřejný vodovod a v budově je hasičská zbrojnice.

Další cesta mne vede na východ, sjedu do skalnatého údolí a to mne dovede až do Dobřeně. Tady uhnu vpravo a po „hřebenovce“ zamířím víceméně souběžně s údolím Pšovky k jihu. Za Jestřebicemi se mi naskytne rozhled na Polabí, kam spadají poslední svahy Kokořínska. Tam ale nejedu, v Kokoříně (obec, neplést si ji s osadou Kokořín-Důl) odbočím vlevo.  

Zatáčkovitá silnička skoro horských parametrů neustále klesá. Jezdím tudy už přes čtyřicítku let, ale tahle rozbitá dlážděná, občas plástvemi asfaltu sflikovaná cesta, ta se za tu dobu nezměnila. Jen asfaltových záplat přibylo, a na jednom místě dokonce kus silničky ujel kamsi do údolí. Chtělo by to tady rekonstrukci jako prase drbání. Snad k ní ještě za mého motoživota dojde (a když ne, prd se děje…).  

Dole v údolí se dám proti proudu Pšovky, za hospodou Ráj to vezmu vlevo na Nosálov. Za Skramouší se definitivně vyhrabu z kokořínských kaňonů, přede mnou se roztáhne mírná, rovinná, intenzivně zemědělsky využívaná krajina kolem Vrátna. Dál už klasika, Bezno, Chotětov a Benátky nad Jizerou.  

Rodné město mé mamky navštěvuji poměrně často. Důvodů je povícero – připomínám si zde své mládí, na místním hřbitově je naše rodinná hrobka (o kterou se teď jako jediný z rodu musím starat), no a pak zde bydlí moje značně dlouholetá kamarádka Lenka. Dnes se u ní tedy stavím na kafe, buchtu a pokec.

Závěrečnou etapu domů si zpestřím návštěvou nedalekých Kochánek. Rodiště Franty Šťastného, kterého moje mamka pamatovala jako ušatého kluka, jezdícího denně do Benátek do stejné školy jako ona.

Před více než dvěma roky jsem na kraji Kochánek před mostem přes Jizeru zaregistroval nějakou činnost. Po čase zde vyrostla u fotbalového hřiště restaurace s ubytováním, a u ní „ Park Františka Šťastného ". 

Ten se pomalu, jak síly soukromého investora a dobré duše místa stačí, rozrůstá a mění k lepšímu. Je fajn, že se někdo z místních ku slavnému rodáku přihlásil a vrazil do jeho připomínky úsilí i finance, když už se tedy k tomu neměl úřad obecní. Tomu by to příslušelo, ale asi má jiné, přízemnější, starosti. Rád bych seznal, kolik dnešních obyvatel asi tak ví (či snad jenom tuší), kdo zde spatřil světlo světa a čím a jak se celosvětově proslavil.
No nic, projdu se liduprázdným areálem , zavzpomínám (neb zdejšího barda jsem osobně znal – inu pozdější Žižkovák), a pak již nezbývá, než dnes naposledy prásknout do hemelek a vyrazit k domovu.

Zhrdnu dálnicí a pohodově domů dorazím po „staré boleslavské“. Prosluněný den se chýlí ke svému přeci jen chladnějšímu závěru, takže doma to vše dnešní krásno završí panáček slivovičky.