Motokochání

Předposlední zářijový víkend, babí léto šlape na plné pecky. Navíc, termín Michalské pouti v rodné vsi mých předků. A protože jsem se po dlouhých desetiletích zase dal se svými příbuznými dohromady (čtyři sestřenice a jeden bratranec), uzrála ve mně myšlenka, co takhle si na „hode“ zaject? Naposledy jsem na nich byl v roce 1972 na svém prvním stroji, Jawě 90 Roadster…..

Protože celé jaro, léto i podzim brázdím svět na GSu, volím pro tentokráte Káčko, bo si od jara nezavrčelo. Přeci jen, přesun na něm je pohodlnější a rychlejší, no a kdyby bylo chladněji (jakože Jeseník to umí), tak je za kapotáží příjemněji.

Pátek brzké odpoledne, je nutno vyrazit dříve než z hauptštatu začnou vyrážet šílení řidiči s výmluvným „S“ na svých RZ. Poslední dobou pozoruju, že tihle tryskojezdci chtějí bejt ráno první v Praze a navečer první doma, děj se co děj, takže zhusta prasí přes míru obvyklou v regionu. A je lepší se jim klidit z cesty. Takže start…

Do Poděbrad klasika „611“, pak zvolím variantní trasu Městec Králové - Nový Bydžov – Nechanice – Hradec Králové. Obvykle prázdná a ne tak nudná silnice než je jižnější „611“ tentokráte připraví zádrhel. Inu, opravuje se všude, tak proč ne i tady, že? Nutno se tedy trochu hrkat okreskama přes Lužec nad Cidlinou, což lehce poznamená časový rozvrh.

Ne ale tolik, abych nepokračoval nejrychlejší trasou, ale volím vyhlídkovou „kochačku“. Za Hradcem chvilku po hlavní, no a pak v Častolovicích na kruháku vlevo. Před plexi se v podvečeru rýsují hřebeny Orlických hor, tedy vzhůru k nim!

Rychnov nad Kněžnou, Rokytnice, na chvilku stavím nahoře v sedle Panské pole, čůrpauza a protažení. Kolem nedalekého bunkru „Na holém“ se rojí bunkráci. No jo, dnes (nebo zítra, nevím přesně) se na připomínku zářijové mobilizace v roce 1938 nasvítí většina bunkrů našeho předválečného opevnění, takže zdá se, že i tady se bude vzpomínat a svítit.

Ale je nutno pokračovat, slunce nezadržitelně míří k západnímu obzoru. Takže „na vlka“ a davaj.

Bartošovice, klasika podél Divoké Orlice, Zemská brána, stoupání do Českých Petrovic. A tady se to stane. Hezky roztočená čtyřka, táhlé stoupání, najednou rána z převodovky, místo čtyřky je tam trojka. Automaticky odřadím, a ejhle, ono nic. Kvedlám řadičkou nahoru dolu, krok tam sice je, ale akce žádná. No tak jedu dál na trojku, tady s tím v pustotě a prázdnotě stejně nic neudělám. Dokavádle to pojede, jedu do Rýmařova. Když ne, tak to budu řešit. Naštěstí je kolem Česko, tedy víceméně pohoda.

V klesání do Mladkova mě dojede identický kolega, tedy kolega na identickém K100RT nebo K75RT, tohle v zrcátkách nepoznám. Normálně bych zastavil a pokecal s kolegou jezdícím na stroji nepříliš obvyklém v naší kotlince, teď ale pokud nemusím, tak nezastavuju, a na pokec taky náladu nemám. Sorry, kolego, snad příště.

V Mladkově já vlevo, on rovně. Volím optimální trasu, co se týče profilu a minimu křižovatek či nedejbože semaforů. Hanušovice OK, v Šumperku s trochou předvídavosti využiji „zelenou vlnu“ na zdejších třech semaforech. Hlavní přes Skřítek už je v dané situaci pohoda, neboť hlavní a prázdná silnice je přesně to pravé pro zchromlý motocykl.

Rýmařov, útočiště u kámoše Michala, pro dnešek je splněno. Káčko spočine v garáži a my všichni v nedalekém minipivovaru Excellent. Smažené syrečky podlité medovým speciálem, tahle kombinace nemá chybu a dočasně zažene chmurné myšlenky a zvažování kritických variant věcí příštích. Takže doma ještě pár šláftruňků a do pelechu, zasloužím si ho, myslím si:-).

Ráno první mé kroky míří ke Káčku. Nastartuju a na stojánku zkusím, co převodovka. A ejhle, jedna až tři funguje, čtyřka a pětka nikoliv. No, mohlo bejt hůř. Takže závěrečné rozhodnutí je jasné. Jede se domů, každý kilometr, co ujedu vlastní silou, se počítá. Přinejhorším skončím někde, přespím a halt dodávka.

Snídaně, a kolem desáté vyrážím zpět. Beru to tentokráte jižní trasou do Postřelmova za příbuzenstvem, alespoň je pozdravit a pokecat. Horní Město, sjezd do rovin Hané, snažím se řadit co nejméně. Na trojku jedu tak 60-70. Víc by to sice šlo, ale bylo by to trápení motoru a následně i mne. Koneckonců, den je teprve na počátku, takže kam spěchat, že…

„Nucenou“ kochačku přeruší „bezpečnostní akce“ PČR v Libině. Těžkooděnci, zakuklenci, sapíky, zastavovací pásy, kontrolují každého.

Zastavují i mne, ale po kontrole dokladů uznají, že nevypadám jako Hellsák ani Outlaws, a pokynem ruky umožní další jízdu.

V Postřelmově se chystá pouť, komedianti rozbíjí své stánky a atrakce. Se sestřenkama pár hodin uplyne jako voda, nutno pokračovat dál.

Zamířím okresníma šoustkama na Lanškroun, cílem je využít co nejmenší provoz, žádná větší města a minimalizovat hlavní tahy. Na okreskách ta šedesátka až tak nevadí a neprudí.

V Lanškrounu musím tankovat, ale ouha, převodovka opět umožňuje jen tři nebo něco jako neutrál či mrtvý chod. Při něm se z ní linou zvuky nepatřičné, urážející můj strojařský jemnocit. Takže odteďka zase pěkně trojka a vše přes spojku.

Ústí nad Orlicí (k místu srazu party Spoluvsedle se neodvážím uhnout, stejně tam nebude ani noha), Vysoké Mýto, zatím dobrý. Vraclav, Hrochův Týnec, obchvat Chrudimi. Stále se jede, i když tady překážím těm normálně jedoucím. Naštěstí nová silnice má široké krajnice, takže když za sebou vidím masku kamiónu, šup pěkně za čáru bílou. Jako bych slyšel ty kecy „nojo, blbec, má motorku jako kráva a šourá se tady a překáží“….

Takže před Pardubicemi hezky na okresky a objet je k tahu na Přelouč. Před ní vpravo a na Kladruby nad Labem. Domů víceméně kousek, zatím dobrý :-).

Okreskama na Velký Osek, když nechci přes Poděbrady, musím halt chvilku po dálnici. Tady ale preventivně jedu pořád po krajnici. Zatím dobrý….

Je tady „stará poděbradská“. Káčko stále zpívá svoji monotónní písničku na trojku, jede a to je hlavní. Horní Počernice, no odtud to už dotlačím, sakra. Satalice, a už vidím domácí vrata. Konec dobrý, všechno dobré. A nakonec jde zase řadit jednička i dvojka.

Takže výlet do Jeseníků za dvacet čtyři hodin, plus mínus. To tu ještě nebylo, a doufám, zase nebude.

Post scriptum: v servisu mi umožní pohled do nitra rychlostní skříně s poznámkou, že se diví, jak tohle mohlo dojet necelé tři stovky kilometrů. Uštípnutý kus kola s ozubem, utržená část vidličky, prý štěstí, že se ty fragmenty nedostaly mezi převody. To by nejspíše bylo zablokované zadní kolo a pravděpodobný styk s vozovkou.

V tomhle světle, štěstí v neštěstí. Stát se to „na ostrovech“, kde už Káčko bylo osmkrát, to by teprve byl humáč.