Jdi na obsah Jdi na menu
 


Valašské Hovězí - den 3

3. 11. 2013

Díky Belšanům vstáváme celkem časně, koneckonců proč ne, je hezky a brzy bude vedro, takže čím dříve vyrazíme, tím lépe.

Poklidný a ztichlý kemp opouštíme po hodině ranních činností. Při odevzdávání klíčů se nás ještě obsluha pokusí podruhé zkásnout za den posrazový, moje reakce ale byla rezolutní, už jsme platili, tak na co podruhý! Sice bylo znát, že nám až tak úplně na sto procent nevěří, ale pustili nás, tak co:-).

t_p7070003.jpgPrvní zastávka je hned v obci Hovězí. Na Michalovu radu zakormidlujeme ke zdejšímu hřbitovu. Má v něm totiž hrob jeden anglický motocyklista, který svůj osud našel zde, když se v létech osmdesátých zúčastnil srazu v Hovězím. Sice bylo jeho tělo nakonec převezeno na rodný ostrov, hrob zde ale zůstal jako memento, a členové klubu o něj stále pečují. Takže i my jsme se zde zastavili, abychom uctili památku jezdce, který si pro konec svého života zajel přes půlku Evropy do její, tehdy poněkud nepřátelské a zatuchlé, části. Trefili jsme se zrovna do konce nedělní mše, a docela nás překvapilo množství (i mladých) lidí, účastnících se pobožnosti. Halt Morava, to nejsou ateistické a kacířské Čechy. Navíc asi tady platí, že kdo nejde v neděli do kostela, vybočuje z řady, je divnej a večír v hospodě si k němu nikdo nepřisedne:-).

„Chytrý“ atlas s vlastnoručními poznámkami mě prozradí, že o kousek dál při naší cestě je jakési „První valašské“ veteránské muzeum, takže o cíl je postaráno. Chce to jen kousek po hlavní, údolím s řekou a hlavní železniční tratí na jih, a za Valašskou Polankou zahnout vpravo na Seninku. Silnice je avízovaná jako slepá, tedy v Senince končí a dál už jen beskydští vlci a medvědi:-). Vesnička je typicky podhorská, sevřená v údolíčku, a opět pečlivě opečovávaná, jak asi jinak ve zdejším kraji. Mineme v centru nějakou počínající slávu místního dobrovolného hasičstva, kde mne zaujme jedna dáma středních let v uniformě. Popravdě, tak nějak si představuji starogermánskou Valkýru. Rostlá více než dobře, žádné špeky, spíše samý sval, pevně formovaná prsa a záď jako bitevní křižník, ono tahat nasáklý hadice do kopců zřejmě dělá hezká těla:-). Jen mi není jasné, kde se ve zdejší rurální atmosféře nadějeme veteránské expozice. Ale krabička neustále vece svou, pokračujte hore a uvidíte!

t_p7070117.jpgKlobouk dolů, je přesná na metr, zastavíme podle pokynu u rozlehlejší usedlosti, a opravdu, šikmý nájezd míří ke vchodu, bohužel však zamčenému, a nikde nikdo. Houkat nám přijde blbý, tak jen slídíme a čmucháme, jestli někoho nevyčmucháme. A opravdu, po chvíli se v okně patra zjeví sám pan majitel, autor a sběratel v jedné osobě, ještě v nočním úboru, asi jsme jej vytáhli z pelechu. A to je prosím půl desáté:-). Horečka sobotní noci, možná, troufnu si odhadovat...

Prej  abychom chvilku posečkali, že jen hodí nejnutnější zaopatření a bude nám otevřeno.

t_p7070111.jpgOdložíme nepotřebné, chvilku si ve stínu vydechneme (přeci jen je už tepleji), vrznou dveře a pan Tomanec se nám může plně věnovat.

Jelikož tady na konci vesnice není až tak moc rovného placu na klasickou muzejní stavbu, je část expozice nápaditě umístěna v adaptovaných a k sobě přivařených kontejnerech. Sice značně neobvyklé, ale z mého pohledu plně vyhovující, navíc se majitel nemusí starat o střechu, zatékání, podsklepení a vlhkost z něj vzlínající, prostě samé muzeální jistoty a aktiva. Navíc, jistá strohost kovového interiéru atmosféru expozice spíše podtrhuje, než že by ji kazila. No a když kontejner doslouží, jsou k dispozici další – a rozměry se shodují:-), využití modulového principu k dokonalosti.

t_p7070104.jpgMotorek pan vystavovatel shromáždil opravdu řádné množství, Některé jsou pojaty klasicky „po veteránsku“, tedy jsou možná v lepším stavu, než když vyjely z fabriky. Většina (obzvláště těch novějších) je ale vystavena v autentickém t_p7070107.jpgstavu, který světoví muzejníci opisují anglickou vazbou „as is“. Tedy, po našem, nálezový stav. Sbírka (obzvláště klasických panelek, kejvaček či „čtyřek“, jakož i mopedstva všeho druhu) je tak krásnou až uchvacující přehlídkou t_p7070113.jpg„motorek napadených kutilem“. Ti mladší možná mohou užasnout, čeho všeho byli tehdejší motorkáři schopni, my starší jsme ale tohle zažili na vlastní kůži. Leckterý z nás v mladickém nadšení a snaze svoji „třindu“ alespoň designově dostat na roveň těch nedostupných krasavic, známých tak akurát z fotek ze Světa motorů či z parkovišť Velké ceny, podobné skutky dozajista páchal též, a je jen fajn, že se alespoň část takto zbastlených motorek dostala do sbírky a vystavovatelné expozice. No, pro nás skorodůchodce (Zuzka už je celodůchodce) hezký a docela dojemný návrat tak třicet let časoprostorem zpět:-). Všechna čest panu majiteli, tohle všechno obsahuje nejen stovky hodin práce, ale asi to přišlo i na slušné peníze, i když některé kousky vykazují, že posledních pár let byly součástí nějakého odkladiště starých a nepotřebných artefaktů. Ale jak říkám, dobře, že se takhle zachovaly, mnohem líp, než by byly přetvořeny zpět do fabrické výstupní klasiky.

Protože je pan Tomanec mimo jiné i dobrovolný hasič, a o kousek níže se chystá jakási hasičská sláva a soutěžení, tak se s námi po necelé hodince velmi zajímavého vyprávění a provádění loučí a předá nás do péče mladičké vnučky. Ta nás posléze zkásne, a až si doprohlédneme expozici, pečlivě za námi zamkne a zmizí v útrobách rodné usedlosti. No a nám zbývá, než vyrazit dál.

Další etapa je klasika. Trasu už známe z dřívějších setkání MotoRoute, které se po několikráte konaly nedaleko Vizovic, takže nezbývá, než za to trochu zatáhnout, aby to odsejpalo. Přeci jen, je kolem jedenácté a domů ještě řádný kousek cesty.

Abychom se vyhnuli Zlínu (nejdelší vesnici na jedné silnici:-), tak to vezmeme severní větví přes Slušovice, pokocháme se rozpadající a omšelou bývalou slávou Čubova království (i když to normálně na tomhle webu nedělám, at si dovolím současnou připomínku a zásadní nesouhlas s vyznamenáním toho profláklého komunistického papaláše nynějším virotickým presidentem, což je podle mne megaurážka těch, kteří si státní vyznamenání opravdu zasloužili), připomeneme si přísloví o světské slávě a polní trávě, načež se vydáme kopcovitou krajinou na Holešov. Poté nás opět uchopí Haná se svými, za daleké obzory sahajícími, rovinami a samozřejmě i polední výhní. Tak jen mažeme, občas zastávka na příjem a výdej tekutin, už abychom zase byli někde mezi kopečky. Nemám rád roviny:-( a to mne ještě čeká ta polabská….

Za Vyškovem už je líp, cesta začíná pozvolna stoupat a je fajněji. Hned za městem mne krabička upozorní, že vpravo nad Drnovicemi je rozhledna, za chvilku už je vidět in natura. OK, tak k ní! Ale ouha, první výpad přímo ze středu Drnovic (po „žluté“) se nezdaří, neb za posledním barákem zbrusu nově vysazená álej a „lívanec“. No popravdě, bejt to ve všední den a mimo prázdniny, až tak bych to neřešil, ale teď jsou všude kolem vidět davy pěších a cyklistů, no a vsadím zbytek svých šedin, že některým by se naše konání nemuselo ponazdávatJ. Takže budem za Dušíny a čelem vzad. Studium mapy a krabičky naznačí, že ještě jedna polňačka k rozhledně míří ze zatáčky nad obcí, tak to zkusíme odtamtud. No a taky je to též pí*ou ke zdi, vašnosti…. Taky lívanec. A taky tůristi…. Kletě, rozhledna Chocholík

jest nám pro tentokráte odepřena. Až pojedu někdy kolem a timing bude přízniv, bude dobyta. Koneckonců, odsud je to jen prostá polňačka, žádná cesta lesem či alejí.

t_p7070119.jpgKousek na Ježkovicemi je u cesty druhoválečný pomník.

Kdysi v pravěku, při návratu z Valach s motokonferenčníky, jsme se zde na chvilku zastavili, a pamatuju, že tady bylo i nějaké sezeníčko. A protože se čas polední již značně nachyluje (a maje na paměti Jindřichovu slabost pro pravidelnost stravování), odbočím k turistické odpočívce. Tu míníme využít k malému pikniku z vezeného cateringu.

Na snězení toho mála, co máme s sebou, nám stačí dvacka minut a razíme dál, čas nezastavíme….

V Ruprechtově jen přibrzdím, bych Belšanům ukázal zdejší raritu, větrný mlýn s Halladayovou turbínou, dnes bohužel nepřístupný, neb majitel z toho učinil penzion pro vyšší turistickou cizozemskou šlechtu….

Dnešním posledním cílem jsou nedaleké Rudice, přesněji řečeno zdejší větřák. Krabička mne k němu vede tou nejkratší cestou, tedy polňačkou z Jedovnice. Zákaz tady není, nicméně vřítíme se na prašnou cestu,která je současně značená jako cyklotrasa. A je hezky, tedy se zde vyskytují cyklisti. Pár, který předjedeme, kouká na nás značně zavile, i když, de iure vzato, jsme si na místní komunikaci všici rovni. Pravda, za námi se v odpoledním vedřinci vine chochol prachu, za nimi ne... Halt život je skunk....

t_p7070121.jpgTáhlým svahem se vyhoupneme na výšinu Tumperk, na jejímž vrcholu stojí větřák.

Ten se později stal pouhým obytným stavením, až před dvaceti roky byl přeměněn v expozici. Každé patro je věnováno něčemu jinému, historii mlynářství, geologickému spektru zdejší oblasti a speleologii, tedy podzemí tzv. rudického propadání.

 

Chvilku počkáme, než skončí předchozí prohlídka,a pak už t_p7070125.jpgvětřák patří naší skupince. Je sice trochu tepleji, ale prohlídka je zajímavá a tak zapocené moudí až tak nevadí. Naopak, po shlédnutí nejvyššího patra, věnovaného speleologii, mne zaujme možnost echt speleologické exkurze do zdejšího podzemí. Žádné vybetonované cestičky, žádná světýlka a zábradlí, žádné fluorescenční šipky k východu. Naopak, oblečení na odpis je výhodou, čelovka nutností, klaustrofobie definitivním zapovězením vstupu. Tak trochu podzemní adventura, relativně bezpečná, ale neobvyklá. Jak to tak vypadá, nejsem tady naposledy, tedy až si přibalím svoji humusáckou pracovní kombinézu. Té škoda nebude....

Tak jsme venku, jsou tři odpoledne a pořád jsme na Moravě, hmmm... Tak rychle do bufítku, prolít hrdélko jedním půllitrem a davaj na silnici. Sice je dlouho světlo, nicméně vracet se za šera nechcu ani náhodou.

Sice jsme už starší, ale když je třeba, zatneme zuby (tedy, to, co z kompletního chrupu zbylo, že.....) a razíme vpřed. Tak i tady a dnes.

Z Rudic sjedeme do Blanska a Černé Hory, kde se na chvilku staneme molekulou ve značně zahuštěném provozu na „E461“ a jedeme chvilku směrem na Svitavy. Naštěstí, po pár kilometrech krabička zavelí vlevo. Jsem rád, nemám rád hlavní tahy, navíc v neděli odpoledne, kdy fšici včetně svátečňáků a nablblých telefonujících pipin jedou odněkud někam jinam.

Chvilku se držíme „19“ky, ale i této hlavní dáme vale. Okreska nás vede prozářenou a podzimně pestrobarevnou Vysočinou, malé vesničky navlečené na asfaltové stužce jedna za druhou, no paráda skoro až kýčovitá, jako z nástěnného kalendáře.

Na hlavní se dostaneme teprve za Poličkou, v Borové směrem na Hlinsko. Odtud už to známe, přede dvěma dny jsme se tudy hrnuli směrem opačným. Teď ale do Vrbaťáku nezahneme, z Hlinska vede naše cesta přes Trhovou Kamenici na Seč.

Domů už je to klasika, prověřená. Za Čáslaví se naše cesty rozdělí, Jindra vezme zavděk kutnohorskou, já to k rodné hroudě vezmu starou kolínskou.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Valašské Hovězí - 3

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář