Motokochání

Ráno si dopřeji více než bohatýrskou snídani z místního obchůdku, osloví mě hlavně čerstvé pečivo z místní pekárny. Neodolám a připadám si skoro jako v municipálním kempu kdesi ve Frankrajchu, znáte to, nadýchané, ještě teplé croissanty a podobně. Než to do sebe naloutám, Blšouni si dopřejí jejich oblíbených instantních cestovních kašiček (z toho bych, btw, dostal docela pupínky, ale proti gustu každého soudruha žádný dišputát). Pak ještě klasické ranní kolečko přes sanitární blok a jsme připraveni vyrazit. S námi kemp opouští všichni účastníci i pořadatelé, neb akce dneškem končí.

Zamíříme proti proudu Vsetínské Bečvy, při první příležitosti brzdíme u otevřené sámošky a kupujeme dlabenec na poledne. Nemíníme se zdržovat nějakou restaurací, jak konečně děláme skoro vždy. Ty dvě hodinky, co se prosedí ve stravovně, lze totiž využít jinak, smysluplněji, na cestách. Zadebužírovat si lze večer, to je času a pohody halabaděj.

Zdejší malebné údolí je poměrně osídlené, navíc souběžně se silnicí běží dva pásy lesklých kolejnic místní lokálky, tedy se jede skoro pořád „v obci“ a samo, je na co koukat. Nikde ale nestavíme, oba dva to tady máme už prolezlé, neb zde nejsme poprvé.

Ve Velkých Karlovicích nás opustí koleje, v Leskové i tok Bečvy, a začínáme stoupat do Makovského průsmyku. V jeho sedle uděláme dnešní první zastávku, neb je třeba zkontrolovat místního „partyzána v útoku“ zdali se ještě od naší poslední návštěvy nepohnul.

Vše je tak, jak jsem si to zde prohlédl a nafotil před šesti léty. Naštěstí nikoho nenapadlo zdejší skulpturu odstranit, myslím si totiž, že i takovéto „hovadnosti“ je třeba ponechat, by se i další generace poučily, čeho že je schopno pokřivené a deformované období našich nedávných dějin vytvořit a po sobě zanechat. Hovoří tyhle věci ponejvíce a jen o nás a naší době:-(. Pikantní skutečností ale zůstává, že památník Slovenského národního povstání leží na území České republiky. A s tím asi už nikdo nikdy nehne.... jo to jsou ty paradoxy.... to už někdo někde říkal....

Konec hlubokomyslných sentencí, razíme dál, za prvním dnešním dřevěným sakrálním objektem. Je jím kaple sv. Cyrila a Metoděje (náhoda, zrovna je Česko slaví....) v místní části Hlavatá, kousek pod sedlem Bumbálka, u odbočky na Ostravici.

Pečlivě udržovaná kaplička (samozřejmě i s okolím) leží hnedle u silnice, tedy žádné hledání, pěkně v klidu a pohodě si můžeme prohlédnout sice menší, ale se zdejším krajem perfektně souznějící dřevěnou stavbou. Zapadne sem, jako by tu patřila odjakživa, ač byla vybudována „teprve“ před devadesáti roky.

Za dalším, tentokráte mohutnějším a významnějším objektem se stačí jen rozjet a sklouznout kousek dál do údolí. Kostel svatého Bedřicha totiž stojí jen o pár kilometrů dále do údolí, skoro ve středu obce Bílá, po levé ruce při jízdě z kopce. Mašiny odstavíme na novém upraveném parkovišťátku za ním, a pak už se v poklidu a chladivé atmosféře stinného místečka věnujeme prohlídce.

Kostel byl postaven před stočtyřiceti léty, a jeho tvůrce se inspiroval podobnými skandinávskými kostelíky, takovými, které jsme měli tu možnost spatřit a prolézt roku 2007 v Norsku. Bohužel, tady je zamknuto, takže vnitřek je nám, až na část viditelnou zvenčí, odepřen. Ale to až tak nevadí, mne osobně zajímá daleko víc vlastní stavba, a tu lze obdivovat i z odstupu. Akurát při focení tak nějak vadí všudypřítomné dráty, až při hledání vhodné kompozice si člověk uvědomí, jak je naše krajina protkána kovovými pavučinkami, kam se jen podívá... Jasně, daň za pokrok, co naděláš.

Ještě si prohlédneme miniaturní skalní kapličku za parkovištěm, a je čas odrazit za dalším dnešním kostelem.

Při cestě údolím si všímám okem trénovaným terénních náznaků, kudy že vedla trať do té doby, než ji od Ostravska oddělilo přehradní jezero Šance. A opravdu, souběžně se silnicí vede cyklostezka, jasně položená na bývalém svršku trati. Dokonce lze v některých budovách odhalit jejich předchozí ajznboňáckou minulost.

Těsně za křižovatkou se silnicí na slovenskou Turzovku mne krabička vyzve k odbočení vpravo, mám totiž naroutován další kostel, na Gruni. Za posledními domky je sice tabulka povolující vjezd pouze dopravní obsluze, nicméně „hlavní“ značka (kletý „lívanec“) zde chybí. No, je to jasně nejednoznačné, navíc nahoru vede klasická asfaltka, žádná nezpevněná lesní cesta, tož hore kopcom. A že jsme se nemýlili, ukáží hned dvě protijedoucí auta.

Úzká, klikatá a romantická silnička neustále stoupá, nikde nikdo, jezdecká paráda. Nespěchám, proč taky, vychutnat okolí lze jedině přiměřeným jízdním tempem.

Po pár kilometrech se zleva připojí hlavní silnice a za chvilku jsme na parkovišti v místní části Charbulák.

Ale ouha, ke kostelu Panny Marie, pomocnice křesťanů je to ještě asi kilometr po hřebeni, nicméně zákaz vjezdu hovoří řečí jednoznačnou, vjezd povolen pouze ubytovaným. Navíc, výběrčí na parkovišti nás sleduje, takže průnik je předem odsouzen k nezdaru, respektive následným potížím. Ale, líná huba, holé neštěstí, tak se na milou obsluhu obracím s uctivým a hlubokosklonným prosíkem, jestli by to nějak nešlo, že v těchto vedrech se táhnout v motocyklovém není zrovínka lábuš, a že bychom chřadli až bychom uchřadli, nevidět výše zmíněný kostelík. Obsluha chvilku přemýšlí, no a pak vece, že se přeci můžeme jet ubytovat, a na to zdejší reglement pamatuje biletkou, vystavenou proti dvacítce korunek tvrdých českých. Jasnééé, to berem, dvě žlutavé mince změní majitele a je to!

Protože je zde přeci jen zvýšený pohyb pěšáků, jedeme hezky poklidně, žádné vytáčení, zdravíme pokývnutím hlavy, prostě Dušíni! Ta dvacka se vyplatila, ke kostelíku to přeci jen byl kus cesty a šlapat to, žádná nirvána.

Bohužel, opět je zavříno, takže prohlídka exteriérová, ale i tak postačí. Mně se tu líbí, domky osady rozhozené po svazích, kopce, lesy a louky všude kam se podíváš, malebnost sama. A nejsem sám, komu se tady líbí, takže jelikož se i čas polední naplňuje, jednomyslně se rozhodneme zde poobědvat, navíc, když objevíme hezké sezení ve svahu za kostelem.

Fajn, každý si opět vybalí to své (já dnes klasika vepřo ve vlastním sósu plus pečivo plus tatranka, to vše prolité jedním birellem zakoupeným ráno) a v poklidu si zapiknikujeme. Tak nějak si představuju ideální stolování na cestách, slušné jídlo a kvalitní výhledy, nic prostě nechybí. Snad jen, kdyby si člověk mohl dát skutečné pivko:-) ale to už by byla taková nirvána a štěstí, že by to bylo až k nevydržení...

Všechno končí, i tahle polední lenivá pohoda, nelze jinak, musíme do sedel a hezky pokračovat dál.

Vrátíme se na parkplac a k cestě dolů volím hlavní silnici údolím Kýčery až k hladině přehradního jezera Šance, kde se po chvilce napojíme na hlavní silnici.

Po levém břehu mineme roztahanou údolní nádrž, sevřenou příkrými svahy, a již je tu městečko Ostravice. Jelikož mám naroutován další nejbližší cíl, tak mne krabička přesvědčí, abych v centru obce zahnul vlevo a pustil se hore svahom. Nejprve to jde, když jsou kolem baráky, jakmile ale cesta zapadne do lesa, stane se z ní víceméně pěšina, navíc po minulých deštivých dnech značně zbahnělá. Pokračuji hore kopcom, co to jde, no a za posledními domky už to halt nejde. Nebejt mokro a bejt Jindra sám, možná, ale teď a takto, pečeme na to :-(. Zuzka se ještě mrkne šourem kousek dál, ale prej ne líp, spíše stejněji či ještě hůř. Takže čelem vzad a katolicky zpět na hlavní.

Po ní se sklouzneme kousek dolů na kraj Frýdlantu nad Ostravicí, kde se dáme vlevo na Čeladnou. V ní zahneme opět vlevo a zamíříme údolím do lůna hor. Krabička je tentokráte akurátní, tož po chvilce zastavujeme před ohraničeným prostranstvím s kaplí svatých Cyrila a Metoděje. 

Je tu pod mohutnými listnáči poněkud zachmuřeno, samozřejmě vlhko, taková melancholická atmosférka, proč ne. Tichou a pokojnou chvilku naruší jen idiot v ochcávce, řítící se dolů údolím a na poslední chvilku uhýbající vpravo. Kvičení gum, chrastění štěrku, na chvilku jsem toho magora viděl zapíchnutého v kapli nebo svahu nad ním. No, podařilo se mu to ustát, ale jak říkám, místní blb se ukázal... panebože, ochraňuj nás nebohé před podobnými šmejdy, co mají místo mozku z hoven kostku.

Pak už se věnujeme kapličce a dvěma blízkým pramenům, z nichž ten bližší, Cyrilka, je hezky zastřešen. Tohle místečko, malé, poklidné, žádný turistický trhák, se mně zamlouvá, obejdu si jej, napiju se z obou pramenů a natankuju do petky. Pitný režim, to my staříci mušíme:-)

Po půlhodině se rozloučíme s místečkem poklidného spočinutí a zamíříme k další dřevěné sakrální stavbě, dřevěnému kostelu v Kunčicích pod Ondřejníkem. Je to jen kousek, no a najít jej by šlo i bez krabičky. Nelze totiž minout, pakliže jezdec není slepý. Kousek za přejezdem po levé straně ve stoupání, no problem.

Stroje odložíme před areálem, a pěkně nalehko pronikneme dovnitř. Zdejší kostel svatého Prokopa a svaté Barbory má velmi zajímavou a pestrou historii. Původně si jej totiž postavili obyvatelé vesnice Hliňance na Podkarpatské Rusi na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, a ve vší spokojenosti jej užívali přes dvě staletí. Ve dvacátých létech minulého století však již nevyhovoval, byl opuštěn a nikdo vlastně nevěděl, co s ním. Nicméně, našel svého zachránce. Byl jím ing. Šebela, ředitel Báňské a hutní společnosti v Ostravě, který v Kunčicích měl své letní sídlo, a chtěl přispět ke zvýraznění městečka. Kostel zakoupil za dvacet osm tisíc tehdejších korun, což vlastně byly jen peníze za rozebrání, naložení na vagony a odvoz do Kunčic. Zde byla stavba pečlivě konzervována, doplněny poškozené či shnilé části, a poté sestavena tak, aby se v novém kostele mohla provdat Šebelova dcera:-).  No, někdo dceři „vyžene štok vejš“, jinej zase postaví kostel:-), má nás pánbůh všelijaký.

Nicméně, panu řediteli dlužno pogratulovat za jeho nepříliš obvyklý počin. Kostelík je to krásný, a je radost si jej obejít a prohlédnout. Bohužel, i zde je zavříno a tedy interiér verboten. Ale i tak, je tu prostě hezky, krásná chvíle.

Čas nezastavíme, je nutno se hnout dále. A kam? No, pohled na displej krabičky napoví. Frenštát pod Radhoštěm, místní část Kopaná. Pohankový mlýn Šmajstrla. Už jsem o něm dost četl (ne že bych věděl jak že vlastně pohanka šmakuje), a teď je možnost poznat mlejn i jeho tajuplný produkt na vlastní oči.

Po chvilce jízdy zahneme mezi rodinné domky, tady někde že je mlýn? Krabička naviguje přesně, zahneme za roh jednoho domu a ... a nic. Plac a cesta vede kamsi k dalšímu stavení. Mno, tak nevím kudy kam, stavím a počumujeme. Zpoza domu nás pozorují dva místní, no a jeden z nich, zemitý vousáč se k nám vydá, cože tady vlastně hledáme. My že mlejn, pohankovej, no a z něj se vyklube sám pan majitel a zakladatel, Zdeněk Šmajstrla. Dnes mlýn účinkoval do tří, je pět a finito. Takže sorry, prohlídka nebude. Nicméně, pan mlynář je zapálenec par excellence. Vůbec nevadí, že mlýn je zavřen, udělá nám improvizovanou přednášku o pohance a jejich všeobecně blahodárných účincích tady na ulici. Právě se vrátil z jakéhosi trhu kdesi, tak otevře dodávku, zčásti zaplněnou neprodanými pohankovými produkty, a předvádí své výrobky. No, vypadá to dobře, nejsem žádnej biotik (uzené koleno je halt uzené koleno), ale docela mne to oslovuje. Zuzku zdá se ještě víc, takže za chvilku už s panem mlynářem probírají recepty, různě mleté pohanky a tak a tak. No a nakonec si koupí něco sáčků (já se přidám, bude to dárek pro paní dochtor), a navrch ještě knížku pohankových receptů. Jojo, dobrej obchodník! Nakonec ještě Zuzce nabídne věnování na první stránku, a hned to na kapotě auta zrealizují.

Docela hezká půlhodinka s pohankovým nadšencem uplynula, co mělo býti řečeno tak bylo, a razíme na další cestu.

Už kormidlujeme směrem k „domovu“. V Rožnově se mi nabízí jedna rozhledna, ale po rekognoskaci vychází najevo, že by to chtělo delší vejšlap a na ten už jaksi čas nemáme. Takže přichází na řadu další a dneska poslední dřevěný kostel, protestantský ve Velké Lhotě.

Z Rožnova vyjedeme na jihozápad do Vidců, v jejich středu mi krabička velí vlevo v bok na značně zapadlou silničku. Ta se vyškrábe na severní hřbet Vsetínských vrchů, kde z ní uhne vpravo ještě zapadlejší místní cesta. Tak na jeden osobák, ale kupodivu, nový povrch, cesta spojuje samoty rozhozené ve svahu. Pro nás je to ale průjezdná komunikace, tedy alespoň doufám, že nás nezavede někam do kyselých prdelí a tam skončí:-). V jeden okamžik to uprostřed lesa tak vypadá, neb asi tři sta metrů jedeme po původním značně rozdrbaném povrchu, ale kousek před cílem se zase obnoví nový asfaltík. A v tom mi něco blikne – sakra tady už jsem někdy jel.... (prověrka databáze doma potvrdí, že jsme tudy jeli při Jawamaniakem Filákem vedené vyjížďce na srazu MotoRoute 2010, ale tehdy byla cesta rozmydlená celá, po novém asfaltu ani vidu nebylo....)

Že se i v tomhle kraji konzumují „evropské“ chechtáky, je naplno vidět přímo v obci. Prostranství u tolerančního kostelíka  z roku 1783 je kompletně vyseknuto znova, ještě není stopro hotovo a opodál stojí zahálející finišery a další stroje. Takže v pohodě odstavíme mašiny, já si prostuduju nově instalované infotabule a jdeme na prohlídku. Mají otevřeno, postarší dvojice místních věřících je, zdá se, docela ráda, že vůbec někdo dorazil a chce se k nim mrknout. Paní se nám věnuje po celou dobu naší prohlídky, objasní nám historii i současnost tohohle doposud normálně používaného evangelického stánku, vysvětlí, co je zde vše odlišné od římskokatolické „klasiky“, prostě, její půlhodinka nemá chybu. A po pravdě, mně osobně je tento jednoduchý a všeho pozlátka a výzdoby prostý kostel tak nějak přirozenější, než nabubřelá pompa římskokatolického či laciná pozlátkovitost pravoslavného provedení křesťanství. Kdybych věřil, asi bych byl protestant či evangelík. Nicméně, berte tohle jen jako můj soukromý názor, doufám, že mne za něj nikdo neupálí nebo alespoň neuvrhne do klatby:-).

Hezká a pokojná chvilka pozdního sobotního odpoledne je za náma, no a před našimi předními koly už je jenom návrat do Hovězího.

Možnosti máme dvě, kratší a rovnou za nosem přes Vsetín, leč to je po hlavních, nebo návrat „východní smyčkou“ přes Soláň a karlovické údolí. Je to sice delší, ale hezčí, takže se shodneme, že za b) je správně:-).

Pohodovým sobotním podvečerem se promotáme podél přehradního jezera Bystřička, dále osadami jižně od Rožnova najedeme na silnici, stoupající až do sedla Soláň. Z něj sklouzneme do Velkých Karlovic, a pak již z rána známou údolní komunikací se vracíme zpět.

Protože dneska chceme vyrazit na večeři někam jinam než do kempovní koliby, zastavíme v Huslenkách u místní restaurace U Pokorných. Vlítnu dovnitř, zeptám se zdali je i teplá kuchyně – prej ano, klidně můžeme dorazit. Tak řeknu, že jen zavezeme mašiny do kempu a jsme tady.

V už liduprázdném kempu odstavíme motorky, urychleně se převlékneme a ošpláchneme, a hybaj za cateringem. Vezmeme to podél Bečvy k jezu, tam překročíme hlavní silnici a souběžnou místní komunikací mezi chatami a chalupami nad železniční tratí ujdeme něco přes kilometr a jsme na místě. Ale ouha! Kuchyně už prý končí.... No docela se naprdnu, a trochu té samé servírce, co mi před půlhodinou vše potvrdila, vynadám. Tedy ne že bych na ni ječel, ale asi jsem musel vypadat zle (nojo, seberte chlapovi žrádlo:-)))), takže odkvačila s tím, že se pokusí právě odcházející paní kuchařku přemluvit, aby nám něco uklohnila. Hned je zpět s tím, že jestli chceme hotovky, tak mají ještě španěláky, no a pak sortiment minutek. Ihned se všichni shodneme, že lepší hotovka než klasické, všude stejné a většinou z polotovarů páchané smažené příšernosti, takže třikrát španělské ptáčky!

Okamžitě jsou na stole, paní kuchařka je spokojená, že s pětiminutovou prodlevou může k domácím hrncům, a my též, že se rychle najíme. Navíc, bylo to i velmi dobré, takže spokojenost, po prvotním šoku:-).

Posedíme je chvilku, neb chceme ještě dorazit do kempu za světla. Chodit po hlavní se nám nechce, tak pěkně ve svých stopách zpět. Protože v kempu už není ani motocyklové kolo, zalezeme do chatky, já si vždy dojdu s půllitrem pro točené, Belšani se jako vždy spokojí s nealkem. Chvilku pokecáme, no a protože jsme dost utahaní, po desáté zalézáme do pelechů.