Motokochání

Domluvím se s rodinou Belšanů (nikdo jiný zájem nemá), a dáváme páteční „ground zero“ na již tradiční busovou točnu na východním konci Říčan, devátá středoevropského letního času.

Balení (budeme bydlet v chatce, tedy jestli ji nějaký cizák vyklidí, jinak budeme chrnět bůhvíkde a bůhvíjak) není žádná „čelenž“, alébrž rutina nehodná jakéhokoliv popisu. Díky dobré meteoprognóze balím minimum textilií, no a pak jen nezbytnosti typu foťák, baterky, nabíječky a dávka pitiva (rozuměj vody, bude vedro, a tahat špírák do Walachů by bylo něco jako smýkání otýpek do hvozdů), jinak už víceméně nic.

Na konečnou dorážím o čtvrthodinku později, za což dostávám od obou Belšanů řádný kartáč. Jsem v tom ale nevinně, neb zadel, to je velká dáma, ta si nedá poroučet! A obzvláště ne, když je člověk nasoukán v hadrech a připraven k odjezdu. Navíc, bláto na hřišti by se v novotou vonících motohadrech tedy opravdu, ale opravdu dobře nevyjímalo....

Přesunová osa je více méně jasná, srdcem Vysočiny přímo na jihovýchod, moravské nížiny překročit pochodovou osou Prostějov – Přerov, no a pak pěkně Hostýnskými vrchy na Vsetínsko. Není to až tak za rohem, tedy první půlku cesty spíše jen pojedeme, a něco při cestě navštívíme až v třetí třetině cesty, podle toho jak vyjde čas.

Při zastávce před Sečí nás napadne, zastavit se ve Vrbatově Kostelci u známých, kteří právě přivítali na svět novou dcerku/vnučku, tož pogratulovat a prohlédnout si nejmladší z rodu Kubičkových.

Dohodnuto, vykonáno, již hodněkráte projetou trasou dorazíme do prvního postupného cíle, já najdu bez problémů novostavbu, kde bydlí šťastná novomanželčata. Jsme uvítáni totálně dámskou osádkou, neb novopečená maminka, její sestry i jejich matinka jsou plně zaměstnány cíděním oken a vůbec celého domečku. Takže vpadáme víceméně doprostřed prací, naštěstí po chvilce doráží i rozněžnělá babička s dědečkem (takto naši vrstevníci:-)), takže klábosíme my, nepracující... No ale nezdržujeme se dlouho, před námi jsou ještě více než dvě stovky kilásků a je už poledne, tedy čas razit dál.

Za Vojtěchovem, těsně u hlavní silnice, stojí zbrusu nová rozhledna, kterou jsme již vloni s Jindřichem navštívili. Zuzka tam ale ještě nebyla, navíc u paty rozhledny je posezení a v pokladně se nabízí i něco pitiva atd, tedy výborné místečko pro oběd z vezených zásob. Čas na něj je, hlad už taky, takže po dohodě zakormidluji k rozhledně. Rozložíme si své dobroty na stůl, Zuzka s Jindrou si ještě dají výstup nahoru, já prozatím nastuduji další trasu, no a pak si všichni rozbalíme a sníme to své. V mém případě jsou to olejovky, sýr a chléb, k pití si dám chladného Birella z pokladny. Pečlivě do sebe naleju i olej z konzervy, načež Zuzka projeví soucit s mými útrobami, prej to nevydrží. Ale na ně si vsadím, vydrží, vyzkoušeno již mnohokráte. PS a vydržely, jasněěěě....

Po jídle si dám ještě tatranku, při nákupu pokecám s příjemnou paní za katrem o elektrokolech, neb to její, zbrusu nové, stojí na dohled. Vyptám se na zkušenosti, z její strany samé klady a životní jistoty:-).

Až do Poličky jedeme po hlavní, totálně přímé a nebýt kopců i okolní krajiny tak i nudné silnice „34“. Za městem uhnu vpravo na příjemnější okresky, kde to sice nejede tak rychle, zato ale je na co koukat a člověk si i tak nějak víc zařídí. A jako bonus takřka nulový provoz, blbci se honí po hlavních silnicích. Po levé ruce mineme hrad Svojanov (někdy příště, dnes není čas), stále pozvolna klesáme, až se podél nádrže Letovice dostaneme do stejnojmenného města ve svitavské brázdě.

Protože máme celkem najeto a slušný čas, rozhodneme se navštívit obec Kořenov, kde má být podle mého „guide“ něco jako vesnický skanzen a jeden ze zdejších větřáků, tedy větrných mlýnů. Moje krabička nás spolehlivě vede malebnými okreskami, co však ale malebné není, je obloha nad námi. Celkem hrozivě se zatahuje, zdá se, že vodě shora neujedeme. Ale při vší smůle máme kliku, brutálně začne lejt, až když mineme ceduli s nápisem „Kořenec“.

Cíl leží zdá se v blízkosti zdejšího, nedávno zrekonstruovaného, volnočasového areálu (čuchám evropský peníze), takže stroje víceméně zahodíme na malém parkovišti a spasíme se úprkem pod přístřešek nad vchodem. Dělíme se o něj se třemi místními děcky, která se totálně promoklá vynořila z nedalekého háječku. To, že na nich není ani niť suchá, jim zdá se nevadí, inu je teplo, léto, a děti vydrží víc jak člověk, jak známo:-). Takže co prší, kecáme s nimi o všem možném, o vsi, o motorkách, probereme strýčky, tetičky, rodiče a pod, než se lijavec přemění v drobné mrholení a děcka mohou vyrazit dále za svými prázdninovými aktivitami.

My se mezitím telefonicky spojíme s průvodcem skanzenem, kterého nám „dohodí“ jeden místní sokol, který přišel otevřít ubytovnu asi patnácti Brňákům, kteří dorazili chvilku po nás na nohejbalový turnaj. Už mají cosi zkonzumováno, jedna jejich divoženka středních let nedá jinak a že prej ji musíme svízt na motorce. Jindřich se ošívá (přeci jen, Zuzka z povzdálí monitoruje), takže nakonec usoudím sám, že opilcům se nemá odporovat. Pršet přestalo, takže utřu sedlo, zmoklá a zkouřená divoženka hópne za mne a uděláme spolu kolečko po vsi. Je spokojená, ba co dím, nadšená, a chce mne za odměnu olíbat. Tak to prrr, dámo, jsem šťastně ženatej, dím (přeci jen, Zuzka z povzdálí i nadále monitoruje:-))), loučíme se a popojedeme k statku, ležícímu kousek níž.

Zde se nás ujímá mladík, správce a zdá se i duševní otec zdejšího skanzenu. Provede nás celým statkem, kde jaksi „za pochodu“ expozice vyrůstají, poutavě vylíčí historii i současnost Kořence, kde, jak se tak zdá, místní drží pospolu a dovedou pro tu svoji vísku udělat i něco navíc, zadarmo. Interesantní vhled do života pospolitosti na Vysočině, tomu nelze než nefandit, zvláště ve srovnání s vyhroceným individualismem měst, Prahy současné obzvláště. Tohle se mně osobně na menších komunitách líbí. Jasně, není tomu tak všude. Ale tam, kde se to podaří, klobouk dolů, tam je radost žít i ve svízelných dobách.

Že se místní o svoji ves starají, je vidět i poté, co návštěvu skanzenu ukončíme, neb průvodce spěchá za dalšími aktivitami dnešní soboty. Trochu se rozpršelo, takže čtvrthodinku strávíme v busové čekárně na návsi. Jak tak počumujeme, všude čisto, pořádek, chalupy a baráky upravené, předzahrádky načančané, no skoro jako v Rakousku nebo Německu:-).

Mraky po chvilce odtáhnou, silnice začíná osychat, je třeba razit dál. V další obci ještě natankujeme (ať je duše v klidu) a vyrážíme na poslední etapu.

Na ní nás už dnes nečeká žádná „poznávací“ zastávka. Čas je ještě víceméně slušný, takže jedeme pohodu, žádný stress ani kvaltování, prostě tak akurát plyneme s proudem, tedy 80-100, aby byl čas i koukat kolem a ne jen soustředěně sledovat asfalt před předním kolem a ňoumy kolem nás.

Jakmile sjedeme kolem Plumlova do Prostějova, čeká nás nepříliš zajímavý úsek, který přetíná úrodné, leč nevzrušující, lány Hané, rozprostírající se kolem řeky Moravy. Zajímavo začne být až v Bystřici pod Hostýnem, kde se na obzoru před námi vyrýsují do večerního oparu siluety prvních kopců Valach, tedy Hostýnská a Vizovická vrchovina. Silnice začne šplhat údolím Bystřičky do sedla Tesák, já si vzpomenu na rok 2007, kdy jsme tudy spěli (já, Jana a Eva) na prodloužený víkend v Bzové (viz zde ). Tehdy jsme v sedle zastavili na pití, dnes ale pokračujeme, sjedeme serpentínami do Hošťálkové a dále do hlavního „vsetínského“ údolí. Hlavní město Walach naštěstí mineme obchvatem, a hnedle za ním je odbočka vlevo do Velkých Karlovic, tedy ta naše, co nás přivede do cíle.

Ten je nedaleko, tak tři kiláky. Projede se Hovězí a těsně za obcí je vlevo kemp U splavu .

U recepce odchytíme Michala, a máme zdá se štěstí – jednu chatku opustili ráno Finové (mají to domů přeci jen dál), takže je pro nás na dvě noci k dispozici. Fajn, ještě nás skásnou za ubytování (OK) a za sraz (to už až tak OK není, když sraz už vlastně dneska večír končí a z veškerého programu jsme neměli nic, ale nebudeme to hrotit, v rámci dobrých vztahů, že...) a můžeme obsadit bydleníčko. Chata je luxusní, i s kuchyňkou/ledničkou a patrem, co zde ale není, je tekoucí voda a sociálky. Za těma se musí do hygienického bloku. Když si to tak srovnám s vrakařským srazíkem v Ludvíkově, tak tam má chatka plný sociál (pravda, sprcha je opodál) a cena je někde úplně jinde. Prej Walachy, chudý kraj...:-)

No nic, hupneme do občanského a davaj do sousední koliby na večeři a samozřejmě, v mém případě i pěnivce. Usadíme se venku (vlahý podvečer) a jelikož jsme v Beskydech, tak samo k jídlu dáme halušky. Pivko místní není, alébrž všeobjímající Géčko, ptfuj.... v kempu mají alespoň Starobrno. To je sice nejlepší na čištění stříbrných lžiček, ale alespoň je moravský, když už ne zdejší. Rád ochutnávám lokální značky, a rozhodně netoužím lejt do sebe unifikované europatoky, kamkoliv se hnu.

Po večeři se vrátíme do kempu, zbytek večera strávíme klábosením a počumováním. Osazenstvo srazu je tak ponejvíce naší věkové skupiny, tedy „ti pokročilejší“ a opravdu, víceméně skoro z celé Evropy. Ale podle Jindry, který zde před několika léty byl, už je zde tak třetina. Tady už se zřejmě kácí v našem lese:-(. Strojově je to celkem jednoznačné, silniční cesťáky a čopry/cruisery, minimálně cestovních endur. Takže my s Jindrou jsme zde spíše za exoty. Navíc, osobně zde, kromě známého jawamaniaka Libora Filáka, nikoho neznám. Jindra pár lidí zná, no ale v zábavě to nevadí. Obzvláště Liborovo story o cestě jeho Jawičky za oceán a zpět bez toho, aby se její kola byť jen jednou otočila po povrchu amerického kontinentu, nás zaujme svojí bizarností. Ale to je na jiné vyprávění na jiném místě:-).

S jedenáctou se mě začínají zaklapovat víka, Belšani už taky zívají, takže opustíme vířící areál a zapadneme do pelechu.