Motokochání

Den třetí - neděle

28.7.2013

Odkaz na předchozí den

Snídaně je opět hlášena na devátou, zbylí nocležníci zřejmě jsou sovy, podle toho, jak juchali když jsem usínal, maje okno přímo nad verandou. Ne že by mne vzbudili, k druhé mě ale vytáhlo z pelechu „volání přírody“, zezdola se ještě linul ruch. Nojo, noční ftáci.... Já už od sedmé nemohu zabrat, tak vylezu a z nudy se chvilku toulám kolem hotýlku, chvilku buším do compu, no a ve tři čtvrti na devět již se pokouším vniknout do jídelny. Ale prd, vašnosti, dveře jsou ještě na řetěz. Ten zařinčí úderem deváté, tož dovnitř. No ale jsem tu jen já, plné stoly, a značně společensky „jetý“ pan hoteliér. Noc prý byla dlouhá a bouřlivá:-) Může bejt, naštěstí se mne to netýkalo. Zbylí hosté se počnou pomalu trousit, až už jsem tak ve dvou třetinách hodovačky. A že by se do snídaně hrnuli nějak s optimismem, tak to tedy ne. Nicméně dnes si dám trochu zpátečku oproti včerejšku, co se zkonzumovaného objemu týče, bych nebyl taková lemra hned po ránu. A vyplácí se to, kolem desáté je již pokoj vyklizen, mašina nabalena a Jirka pěkně v plné polní:-). Teď ještě ta nepříjemná část pobytu, tedy placení. Měl jsem v úmyslu platiti jako vždy kartou, leč v tomhle podniku se cáluje výhradně na dřevo, což je v tuto chvíli tak trochu problém. Mým zvykem je mít v kešeni jen pár stovek, no a zde jich bude třeba o něco víc. Naštěstí mám spásný nápad – z připravované leč neuskutečněné dovolené mi zbyla „éčka“, a při odjezdu mne osvítil duch svatý a vzal jsem je s sebou, na kafe, wursta a tak. Takže platba tím pádem není problém, stejně, jak jsem postřehl, půlka hostů touto měnou platí, a pan hoteliér má i slušný kurs, takže spokojenost na obou stranách. Já se zbavil letos už zřejmě nepotřebné měny, pak hoteliér dostal zaplacíno....

Loučím se, jsem srdečně zván i s kolegy (Jawa klub zde musel opravdu zanechat nesmazatelnou stopu), venku už čeká věrný stroj, tož vzhůru! Ahoj a mějte se tady dobře! Dneska odjíždím směrem nahoru, na Tisou, prudké stoupání brzičko ohřeje mašinu na provozní teplotu a mne dostane do jízdního tempa. Brzy se vyšplhám na náhorní planinu a zamířím k Horní Blatné, tu však ale jen projedu křížem na včerejší směr a pokračuji dál náhorní silničkou. Ta je romantická jen což, vine se víceméně podél Blatenského kanálu. Naposledy jsme tudy jeli s Janou v roce 2007, sakra, už je tomu šest let, letí to. A stejně jako tehdy, i dneska je tady krásně, že líp by bejt ani nemohlo. Sluníčko jede, ale naštěstí díky nadmořské výšce je teplota tak akurát. Prázdninový víkend vytáhl samozřejmě všemožné turisty, pěšáky, kolaře i inlajnisty, takže na silnici je docela živo, trochu více než mně libo a příjemno. Ale co, každý má právo na putování za svými sny. Jenom je důležité si navzájem co nejmíň vadit a překážet. Ale i ta nejhezčí silnička jednou skončí, tato má svůj konec na Božím Daru, kde už průmyslový turismus hřímá na plné pecky. Odvrácená tvář (nejen) Krušných hor. Co nadělám...

Když už jsem tady, zajedu se mrknout na Klínovec, prý se tam opravuje (přesněji řečeno rozebírá a znova staví) známá kamenná rozhledna. Popravdě, nestaví se tak jen ona, ale i přístupová silnice a vůbec celý vrcholový areál. Takže Klínovec je dnes jedna velká stavba, což tedy je docela dílo. Při stoupání silnicí ve stavbě (šotolina, práší se jen což) dojedu dva cyklisty, asi tak třicátníky, kteří si to šinou vzhůru pěkně vedle sebe, jak je častým zvykem. Ne že bych jim to záviděl, polykat prach od auťáků je docela zvláštní koníček, nicméně těsně přede mnou ten levý začne zčistajasna vybočovat vlevo, takže mně nechá od strmého břehu sotva metr. No, vyhnu se mu, ještě stačím zatroubit. Ale, to jsem neměl dělat. Z jeho huby vylétlo několik ču.áků, p.delí a dalších intimních částí lidských i zvířecích těl, nadával jen což, tedy ani nevím proč. Tak jsem v klidu zvolnil, oznámil jsem jim že mě není známa poslední úprava silničního zákona dovolující jízdu dvěma cyklistům vedle sebe notabene v protisměru, no a pak jsem využil toho, že mám obuty chlupaté gumy a trochu jsem GSu přiložil do topeniště. Ať se chlapci prachem nebo třeba letícím štěrkem třeba zalknou. No, nestalo se, od zad se mi odrazilo ještě pár střelných slovíček, ale nic se neděje, tam je chránič:-). Jak mně cyklisti nevaděj, tak prudiči tohohle stylu jo. Králové silnic.... myslí si, že když sedí na bicyklu, tak pojedli Šalamounova lejna, ode všeho mají klíče a všude byli dvakrát.... Blbce najdeš všude.

Po chvilce stavím nahoře na parkovišti před rozhlednou, a docela se těším, až se ti dva zaprášenci vyškrabou sem, jestli ještě budou mít pysky. Shodou okolností o kus dál stojí policejní oktávka, takže orgáni jsou nedaleko a mohli by nás rozsoudit:-). Ale nějak jsem se jich nedočkal a nepotkal je ani při návratu, tak snad se teleportovali někam jinam. Obhlédnu vrcholek, tedy staveniště, vyfotím si polorozebranou rozhlednu na památku a razím zpět na hlavní a dále na východ.

Naroutoval jsem si Kovářskou, chci navštívit tamní muzeum letecké bitvy nad touto obcí v roce 1944. Ale ouha, jen co se s jednou „hledací“ smyčkou dostanu před objekt,  zjišťuji, že otevřeno je až od druhé. Ještě není ani poledne, no tak na to peču, flákat se tady přes dvě hodiny se mi věru nechce, tak to sem budu muset zkusit napotřetí. I poprvé totiž jsme zde byli dopoledne.... halt úděl poutníků, občas se nezadaří.

Další cíl na přesunové ose – přehrada Přísečnice. Tam věru otevírací doba nehrozí, takže návštěvníkova jistota:-). A taky ano, přehrada nalezena a shlédnuta. Pikantní byl jen příjezd, krabička si zažertovala a v půli cesty zavelela odbočit z hlavní vlevo na úzkou, ale tedy značně úzkou, nicméně čerstvě položenou asfaltku, takový skotský single-track. Čuchám, čuchám, lesňačka? Ale nikde zákaz ani závora, tož uvidíme.

Krásných několik kilometrů po zbrusu novém, jako dětská prdelka hladkém asfaltu, a ejhle, na druhém konci se stkví lívanec:-) Nedůslednost, ale ne moje...

Přísečnická nádrž se blyští v poledním slunci, i na to, jak jsme vysoko, začíná býti teploučko. Ale mírný vánek chladí, takže i v motokalhotech si dám procházku po hrázi a je mi nezapoceno. Hezká čtvrthodinka skoro o samotě, jen já, voda a lesy kolem.

V okolí se mi nabízí několik cílů. Na prohlídku Hasištejna kašlu, ta by vzala dost času a ten už se pomalu začíná nedostávat, tak si naordinuju návštěvu těch, které až tak nejsou časově náročné. Soustava řopíků a rozhledna nad Chomutovem, to je ta pravá kombinace!

Bohužel musím dolů do Chomutova, jiná možnost není. Tak alespoň nejedu po nové „obchvatové“ komunikaci, alébrž použiju starou, původní. Tahle široká a perfektní silnice je dneska pouhou místní, obsluhující těch pár osad mezi Křímovem a Chomutovem. Oblast, která stejně jako Dubí nad Teplicemi, prožívala svá „bouřlivá devadesátá“, vyrostla z ničeho jako zlatokopecká městečka na Divokém západě, a stejně jako ona se po období konjunktury změnila v „města duchů“, zde tedy spíše osady. A je to patrné na každém kilometru. Opuštěné nightkluby, penziony, zavřené pumpy, zmar a zánik čiší ze všeho kolem. Občas, ale tedy jen občas, je ještě něco otevříno, dokonce se kolem mihne i auslák, ze kterého se na mne culí dámská prdelka in natura. Při cestě minu pár otupělých kněžek lásky značně „jeté“ vizáže, postávající u liduprázdné silnice, nad kterou se tetelí rozpálený polední vzduch. Občas i některá mávne. Ale, dámy, máte smolíka, jednak mně už až tak sex moc neříká (tedy občas něco málo špitne...), no a sex teď v poledne a tady na silnici a s váma? No to bych na tom musel být dost nouzově, možná tak po čtvrtroce někde v Horní Dolní, a s podporou několika panáků, snad tehdy by se dalo o něčem mezi námi pouvažovat.... Navíc, platit za sex? No tak to jsem udělal jen jednou, v rámci výzkumného projektu:-). A nemíním to opakovat.

V Chomutově odbočím ostře vlevo a vydám se okreskou opět nahoru, druhým údolím směr Blatno. Ale cíl leží ještě před ním, soustava bunkrů na úbočí kopce zvaného Kočičák.

Odbočka vpravo k bunkrům je zatarasena protitankovými jehlany propojenými ocelovým lanem (asi aby se jim tam necourali autaři), pro motorku ale žádná překážka neb vedle prošlapaná pěšinka:-) A ta stačí...

Pak jen pár set metrů loukou (pomalu a obezřetně Jirko, pamatuj na jinou louku před šesti týdny!) a jsem u prvního LO. Bohužel, i dneska smolík, mají otevřeny jen soboty, neděle kupodivu ne. No co dělat, ale zase se až tak moc neděje. Vnitřek LO37 byl všude skoro stejný (snad jiné lafety, ale to tak vše), tedy jej víceméně znám, daleko více mne zajímá exteriér a zasazení opevnění do terénu. A na to otevírací dobu netřeba.

Asi půlhodinku šmejdím kolem, když tu náhle lesní ticho prořízne nezaměnitelné bublání dvouválcového motocyklového motoru. Nejprve si tipnu na kolegu enduráka, ale chyba. Za vlnou se vynoří kolega na chopperu, nevím jakém, nevyznám se v nich. Všechny jsou černý a chromovaný :-). Podle značky zdejší, a vyrazil si opravdu nalehko. Šortky, tílko, kožená vestička, na nohou sandále. No budiž, v dnešním parnu a při opravdu opatrné jízdě kolem komína OK, já osobně bych se ale takto přes půl Česka nevypravil. Co si vzpomínám, tak podobně vystrojen jsem jezdil jen jednou, a to sice v letech devadesátých v Provence, šortky, tílko a přilba:-). A moc dobře si pamatuju, že jsem se na mašině cítil značně nepatřičně a jako nahej. Takže od té doby, když je vedřinec, tak se buďto rosím, nebo na mašině nejezdím. Ale to jen tak na okraj.

S dorazivším kolegou tak čvrthodinku pokecáme, co a jak, zalitujeme že otevříno není, navzájem se vyfotíme u LO, navzájem si sdělíme, kam dále (kolega míní pokračovat nahoru na Horu sv. Kateřiny) no a pak už se jen rozloučíme, popřejeme si šťastnou cestu domů, a on vyrazí zpět na silnici. Já ještě chvilku obejduju kolem, než se napiju, oblíknu a vyjedu v jeho stopách.

Další cíl není až tak daleko a odbočku k němu jsem minul o pár set metrů níže. Nově zrekonstruovaný hotel Partyzán s (prý) i zrekonstruovanou rozhlednou.

Odbočka je uzounká a klikatá, tak sotva na jeden osobák, však taky když potkám v protisměru jakýsi černý ofrout (samozřejmě s platinovou blondýnou za řídícím kolem, tahle kombinace se snad přitahuje či co), tak se raději uklidím do lesa neb se nechci od jakési pipky, která s tím evidentně tak zvládne dojet do chomutovskýho hypáče a svýho fitka, poslat k zemi nebo přišpendlit na jeden z okolních statných dubisek. Pak už dojedu na prostranství před hotel v pořádku. Akurát je mi podle těch pár aut jasné, že sem asi patřit nebudu :-) Vnitřek hotelu napoví a ceník na recepici potvrdí, že tohle tady je pro horních zdejších pět tisíc. Ceny pokojů za noc začínají někde kolem patnácti stováků poctivé české měny, no tak tady asi motocyklové setkání nikdy neuspořádám :-). A dotaz u servírky potvrdí předtuchu z webů – věž není přístupná, na rozhledovém patře jest vyseknuto svatební apartement. Nojo, snobové vpřed....

Takže si alespoň dole na terase dám kafe a kofču, cenově kupodivu přijatelno, žádný zásek do šrajtofle. A jede se dál, na neviděnou, Partyzáne.

Času už moc není, takže si z přehršle okolních cílů vyberu rozhlednu Maják, netradičně postavenou na kraji jednoho z mosteckých povrchových dolů.

Trochu se zamotám v centru Chomutova, jelikož krabička mne nutí zkrátit si cestu městským parkem, což jí samozřejmě nedovolím. Asi se nasere, neboť mne za trest protáhne celým sídlištěm, aby mne vyplivla na asfaltový chodníček ke kýžené výpadovce u Kamencového jezera. No, nejít po něm skupina místních s několika vlčáky, asi bych ji použil, takhle ale stáhnu ocas mezi nohy a pěkně katolicky se sídlištěm promotám po komunikacích k tomu účelu vystavěných.

Hned za Kamencákem mne osud ještě jednou poškádlí a sešle na mne z vedlejší cesty taranující ošuntělou ochcávku, za volantem statná, kyprá a nejspíše jako sukovité poleno blbá „menšinová“ mamina, na sedadlech houf kikáňat různého vzrůstu. Zaútočí na „ypsilonce“ zleva ze sedmé hodiny, no řádně ji vytroubím, takže sebou smýkne do levého protisměrného pruhu a dovolí mi tak uplatnit právo své přednosti :-(. Kráva jedna, s tímhle přístupem by se měla držet plotny a vařeky, a nesnažit se zabít kolemjedoucí mírumilovné motorkáře... Něco na mne zpoza skla pokřikuje, ale ukážu jí, že je za volantem jednička a pokračuju, než se naseru dočista a chytnu jasným plamenem.

Před Strupčicemi již vidím dřevěnou rozhledničku na hřebeni, a dokonce tím směrem míří i účelová panelovka, tož se jí chytnu, i krabička to schválí. Pokračuju asi kilometr do skrývky bývalého dolu, ale ouha, panely se ztratí, cesta se změní v gruntovku a co víc, vytrvale se odklání vpravo. Takže tudy asi ne, otáčím a vracím se na panelovku, kde zastihnu dámu s dcerou a vlčákem na procházce. Zkonzultuju, kudyma že k rozhledně, a prej se mám dát první odbočkou vpravo a pak zase hned vpravo a cesta mne dovede. Jo, díky, vykonám.

Cesta, kvalitní šotolina, sice asi kilometr drží směr, ale pak se také stáčí vpravo a navíc, nestoupá, nýbrž klesá do skrývky, a nakonec závora. Ale to už jsem dost mimo a od rozhledny se vzdaluju.

Takže opět návrat, a ať koukám, jak chci, další cestu nevidět. Rádkyně mezitím zmizely do jiného časoprostoru, nikde nikdo bych se zeptal. No kdo by tak asi se procházel po skrývkách v parném odpoledni, že...

I mně už je docela hicno, přeci jen se courám, popojíždím, nechladím. Takže ještě chvilku rekognoskace, a když na nic nepřijdu, házím ručník do ringu a zajíždím na stinnou strupčickou náves bych trochu vychladnul. Při tom se mrknu na tacháč, a ejhle, najeto tři sta a bude třeba pro klid duše natankovat. Pohled na hodinky, skoro tři. V pět jsem slíbil bejt doma, takže je jasno. Tímto poznávací část výletu končí, budeme se přesouvat.

Krabička mi nejbližší pumpu mým směrem nabídne v Čepirohách na kraji Mostu, tož tam zamířím podél hrany povrchového dolu. Liduprázdná a v odpoledním hicu ospalá pumpa nabídne, co žádáno jest, chvilku se vychladím v klimatizovaném vnitřku a hurá do sedla, jede se domů.

Čtyřproudovým obchvatem obkroužím nový (a patřičně panelově hnusný) Most, abych se napojil na „15“ směrem na Lovosice. Nicméně po dálnici nechci, takže v Libčevsi vpravo a dál už je to klasika, kterou znám ze služebních cest do Kadaně a Žatce. Libochovice, Budyně nad Ohří, no a pak už jen „stará teplická“, dnes díky souběžné dálnici liduprázdná a proto pohodová. U domovních vrat přistávám čtvrthodinku před pátou.

Výpad do hor Krušných se takřka na sto procent vydařil, dost jsem toho poznal a dost cílů mi zbylo na další návštěvu. Krušné hory nezklamaly, a jak vidím, budu se jim muset věnovat trochu víc, hlavně jejich severovýchodní části. Ten dolejšek už přeci jen máme dost sježděn, zato část nad Chomutovem, Mostem a Teplicemi neznám skoro vůbec. Takže teď jen vyzkoumat nějaké fajn bydlení, jako bylo dnešní na Krásné vyhlídce, a můžu jít do toho! Když se někdo přidá, tím líp, ale i v single módu se to dá, není to až taková hrůza...