Motokochání

Dobrá, zdá se, že je třeba si na změněnou situaci zvyknout. V sobotu večír si vyberu cílovou oblast (Rakovnicko – už vzhledem k příštímu „hradnímu“ víkendu), meteoprognóza je více než dobrá, tož ráno do sedla!

Nedělně ranní Praha je průjezdová nirvána, průtah jinak permanentně zarvanou metropolí si, nestydím se to říct, skoro užívám. Lehký opar nad Vltavou, nikde žádný tůrista, svěže, klid a mír. Pro rychlý odsun volím slánskou výpadovku, kde si to šinu svých devadesát-sto, předjíždějí mne i letité dodávky... ale kam spěchat, že, a jestli v někde budu o pět minut dřív nebo pozdějc, to je z hlediska nejen věčnosti, ale i jednoho bezvýznamného života jednoho bezvýznamného pumprlíka nicotně nepodstatné. Jen zajímavo jest, co motorek míří odnaproti – až později zjišťuji, že končí motosraz Rack-reyd. Hmm, to zase jede proti zbytkáčů:-), škoda mlčet:-).

První zastávka je v Třebízi, kousek za Slaným. Můj excelovský soubor zde hlásá skanzen a vyhlášenou palírnu. Obé nacházím na návsi, neboť ona sama je tím skanzenem, přesněji asi půlka stavení kolem. Nikde nikdo, jen do hlavní expozice, rozsáhlého statku s všeříkajícím číslem popisným „No.1“ je otevříno. Takže odložím co možno, a proniknu na řádný, a liduprostý, dvůr. Bloumám si tak, prohlížím, fotím a vychutnávám klid venkovského nedělního dopoledne, až si mne odchytne paní průvodkyně, vynořivší se z jedné budovy. Provází tak tři návštěvníky, tož se připojím. Velmi příjemná, tak moje věková skupina (no comment, please:-)), docela se s ní fajn kecá a je vidět, že tahle práce ji baví. Žádná taková ta figurka zdobící leckterý objekt – vpravo vidíte, vlevo vidíte, pokračujeme - , ale výklad tak nějak nenásilně plyne, ani jej člověk nevnímá jako výklad.

Historie Cífkova statku je zajímavá, na konci let šedesátých po vyhnání majitelů a dvacetileté komunistické správě (a bacha, jejich pohrobci dneska veřejnosti tvrdí, že oni tohle umí a vědí nejlíp a chtěli by šéfovat zase a cítí se k tomu býti povoláni) stál prakticky v troskách. Naštěstí se zde našla parta starých a fortelných řemeslníků (ještě ti ze staré, „buržoazní“ školy:-)), zapálených pro věs, a vrhli se pod dojmem nadšení z konce šedesátých let do práce. Statek zvedli obrazně řečeno z popela do dnešní podoby. Docela mne zaujalo, jak tehdejší stavitelé a hospodáři měli všechno na základě dlouholeté empirie zmáknuté z hlediska hospodárnosti, účelnosti a praktičnosti – třeba jen odvod spalin z komplexní kuchyně ohříval i místnosti prvního patra, záchod kombinovaný s holubníkem, nápaditě svedený tekutý odpad z konírny a stájí do přilehlého hnojníku, prostě našlo vy se takových, dnešními slovy, „vychytávek“ dost a dost.

Paní průvodkyně s námi postupně obkrouží celou náves, navštívíme místní koloniál, chaloupku zdejší kořenářky i miniusedlost místního prťáka. Tady bych se chtěl zastavit – i když se leckterý hlasatel rustikálního života a návratu ku přírodě a do starých dobrých časů rozplývá nad idyličností dob dávno minulých, zde a tady je syrová realita. Domek tak o třiceti metrech čtverečních, přízemí dvě místnosti (komora a síň) a předsíň, kde se vařilo. V síni dvojpostel (zde spali dědeček s babičkou), tady se žilo a pracovalo. Ševcova rodina kromě prarodičů obnášela i sedm dětí, které i s rodiči spaly na půdě v zimě v létě v seně, na půdu se lezlo po žebříku poklopem ve stropě. Suma sumár – tohle bych těm rustikálům docela přál zažít. Podle mýho, půlrok a úpěli by po dnešní technocivilizaci…. A mezi námi, rozdíl je tak pouhopouhých sto třicet let, celkem prd proti věčnosti….

Prohlídka pro mne končí (do okruhu se plynule zapojí další zájemci), no a díky velmi časnému rannímu vztyku se ve mně budí chuť na urychlovač ve formě pořádného turka. Naštěstí v koštovně zdejší palírny zrovínka poněkud odrostlejší slečna otevírá, tož objednám žádané a usednu ve stínu lípy…. Následná půlhodinka s kafíčkem, mapou a okolními vjemy poklidné nedělní návsi nemá chybu.

http://www.muzeumtrebiz.cz/

Ale čas nečeká, kdo čeká, jsou další dnešní cíle! První z nich je hnedle kousek na západ. Vzhledem k tomu, že nemusím brát nijakého ohledu na spoluvýletníky, mohu si cíle vybírat zcela dle svého gusta. A to jistě už čtenáři mých výtvorů vědí, kamže se pohrnu… jasně, čeká mne první dnešní rozhledna.

Má být západně od osady Líský, na pokraji mohutného lesního masívu. Podle webu vytipovaná poloha je v GPS, k ní však ani TOPO Czech neukazuje nižádnou cestu. Proto musí nastoupit intuice, která mne vede mezi baráky na panelovku. Naštěstí, jeden z místních obyvatelů je venku, líná huba, holé neštěstí, tož se zeptám. Jo, ukazuje dál, prej mám jet dál rovně a nemůžu minout. Díky!

No, v tom mne nezná, po pár metrech dojedu na ypsilonku, jedna cesta mírně vpravo leč horší, druhá, lepší, spíše mírně vlevo. Kterou si vyberu je nasnadě. Po chvíli crcání keři a bejlím se začíná ukazatel GPSky pomalu leč neodvratně odklánět jižně, a je jasno že jsem si vybral co? No že jsem si vybral ŠPATNĚ! Takže jak možno, čelem vzad a potupně zpět. Místňák už na mne čeká se shovívavým úsměvem, a ukazuje přesně kudy. Vydám se tedy značně kamenitým úvozem strmě vzhůru, a pořád dumám – sakra, když stavěli tu velkou ocelovou krasavici, co je vidět z dálky, tak přeci nejezdili tudyma? Jen co se vydrápu na hřeben, narazím na kvalitní polňačku, kudy se dozajista transporty odehrávaly, a po ní už v poho dorazím k vrátkům rozhledny.

Zamčíno, no jasně, cedule hlásá že otevřeno o víkendech pouze od dvou do pěti. Je jedenáct, kašlu na čekání… takže pouze obejdu hezkou rozhlednu, nafotím co možno – výhledů si díky lesu na horizontu moc neužiju - chvilku posedím, zalebedím si v absolutním tichu (přesně okamžik kdy může na scénu dorazit polednice) a je čas opět prásknout do hemelek.

http://rozhledny.webzdarma.cz/lisky.htm

Pohled do mapy říká, že tudy, Pochválovskými lesy, jsme kdysi s Evou bloudili v dobách, kdy společné ježdění těšilo a přinášelo radost. Pamatuju, podzim přede dvěma roky, zima jak v ruským filmu, kluzko a nevlídno, pravý opak dneška. A protože další POI je západně, tak je nasnadě, že bude repete. Tedy, ne zcela, tehdy jsme nadšeně brázdili lesní cesty sledujíce pouze přímý azimut. Dneska, dneska je to o pohodě, a protože chci poznat trochu víc, volím jízdu okreskama i když je to na kilásky o dost náročnější. A neprohloupím, desítky km přes Srbeč, Milý a Kroučovou vede liduprázdnými lesy, kde si pohodové brblání okreskami užívám.

Když si tak jedu hřebenem do Ročova, vykouknou na mne vpravo dole dvě věže klášterního komplexu v Dolním Ročově. Tehdá jsme narazili na zavřené dveře, dnes mne něco pobídne z odbočce vpravo a sjezdu před klášter. A ejhle! Vrata do kostela jsou naplno otevřena, nikde nikdo, jen pár ženských a dva kolemjedoucí cyklisté.

Zarazím GS pod mohutnou vrbu a hybaj dovnitř. Před oltářem se s koštětem a kýblem činí chlapík středních let. Nejprve nás chce vyhodit, pak souhlasí s tím, že jen nahlédneme a nebudem mu ťapat po čerstvě vytřené mokré podlaze, bo příští tejden je tu velká pouť. Jasně, zcela analogicky reaguje paní doktorka…. a mně by to asi taky nadzvedlo. Takže se jen kousek projdeme po suchém.

Mezi námi, jak nejsem zrovínka milovník sakrálních staveb, tak tohle je ale něco! Dientzenhoferovo baroko tady šlape na plný pecky, a ač (zcela ryze teoreticky) jsem spíše přikloněn k protestantské střízlivosti a prostotě, tohle tady má taky cosi do sebe. A je jasno, že na prostší duši venkovského člověka osmnáctého století zdejší atmosféra zapůsobila  v míře větší než malé…. to se dušičky držely pěkně na uzdě… Poledne prosvětlí  celý chrám, takže mohu cvaknout pár fotek, což ke mně obrátí pozornost uklízeče. Projeví jistou nelibost nad záznamem s poukazem na několik pokusů o vloupání. Chápu, a když jej ujistím, že fotky jsou pouze pro moji osobní potěchu, tak je vše v pořádku. OK, ctěný čtenář dozajista pochopí, že k tomuto článečku jsou přiloženy fotky pouze exteriérové.

http://www.augustiniani.cz/klastery/rocov.html

http://www.obec-rocov.cz/historie/

Z Ročova k dalšímu POI (zřícenina hradu Pravda) je to dle mapy kousíček. Inu, dle mapy… současná realita je „poněkud“ jiná. Na kraji Ročova směrem na Solopysky je přenosný lívanec, druhý o kousek dál. Přesto jedu, věda, že GS se hned tak nějaké překážky nelekne. Kousek před vesnicí ale tři protijedoucí motorkáři mávají, že prej dále nelze. Zkoušeli to taky, ale prej se tam kope nějaký kanál a hluboký příkop přejet prostě nejde, objet taky ne. Hmmm, věřím, takže curyk a hezky zpět, poslechnout oranžové směrovky.

Objížďka je hezky dlouhá, halt hustota zdejší silniční sítě připomíná pavučinu značně líného pavouka. Alespoň se příjemně svezu, dotknu se lounské roviny pokryté chmelnicemi, a podél trati do Rakovníka se vracím zpět do Solopysk.

Parkoviště pod Pravdou najdu lehce, dál to ale půjde pouze šourem, nejsem voraženej endurák – obzvláště ne v neděli o prázdninách. Je po jedné, a v břuchu kručí, takže nejdříve bude catering. Tasím vezenou konzervu a krajíc, trhnu kroužkem a je to. Hmmm, jakýsi no-name supermarketový lančmít je konzistence značně rozteklé až blátivé, halt temperatůra udělala své, a moc to tedy zrovínka nevoní. Zhrdl jsem tradičním Tulipem, a tohle je trest za troufalost. Nicméně, jinou futráž nevezu, takže volba je jasná: žer nebo chcípni! A umřít se mi nechce, takže ať je lančmít jakej je, jde dovnitř. Slabší povaze by se ale možná trochu nadzvedlo víko kufru…. Zapiju teplou vodou (taky nemám nic jinýho), a pak jen čekám, jak si s touto kombinací poradí žlučník a bachor…

Po dojmem předešlého ze mě zcela vyprchala chuť na pěší courání v panujícím hicu – nějak se oteplilo. Takže, Pravda bude indy, zřejmě počkám na podzimní spad listí a vyrazím sem s Janou vlakem – domoušická zastávka je nedaleko a červená TZ ukáže cestičku.

http://www.castles.cz/hrad-pravda/

Co mně baví dál? Modří už vědí – mašinky. A nedaleko jsou… hnedle na nádražíčku v Kněževsi. Tož, hop do sedla a jedem, pozvolněji, by se mi moc nezbunzíroval žaludeční obsah.

Promotám se lesy, přejedu pár železničních přejezdů, překonám „karlovarskou“ a GPSka mě krásně přivede až k bývalému vlečce, dnes depositem KHKD. To má „pod palcem“ i zdejší dráhu, dříve již zbavenou veškerého provozu, a dnes na ní jezdí pouze víkendový muzeální, parní i motorový, provoz. Mám trochu smolíka, pára se konala včera, dnes jezdí Hurvajz. Ale nešť, jsem tu spíše kvůli deponovaným strojům.

Ještě než se ponořím do hloubi areálu, podívám se na průjezd odpoledního spoje. Perfektně zrenovovaný a slušně obsazený motorák chvilku postojí, než zamíří dál na konečnou do Kolešovic. Romantika let padesátých a šedesátých.

Další hodinku strávím prolejzáním, zcela sám, opuštěným areálem, plným různých skvostů na kolejích. Exponáty jsou v různém, diametrálně odlišném stavu. Jednak jsou tu rezaté „cosi“, daleko spíše pasující do koloritu sběrného dvora, druhak exponáty na opačném konci spektra – tedy vyvoněné, novým lakem se lesknoucí vozy a mašiny, zcela jistě ve stejném stavu, v jakém kdysi opustily mateřskou tovární halu. Všechno jsou to svým způsobem lahůdky, raritky, obzvláště se mi líbí kolekce poštovních a služebních vozů. Další krásou na kolejích jsou renovované osobáky, typické pro předválečnou a poválečnou osobní vozbu. Jsou přístupné i zevnitř, a tady na mne dejchne romantika dřevěných lavic, prkenných podlah a okýnek, stahovaných koženými řemeny. No prostě paráda, navíc, tyhle krasavce ještě jako kluk pamatuju. Docela bych si dal nějakou tu nostalgickou jízdu, leč dnešní boom a davovka takovýchto atrakcí mne trochu odrazuje. No, uvidím…

http://www.khkd.cz/

Jsou skoro čtyři, no a popravdě, už toho začínám mít ve vedru docela plný kecky. Takže je čas na navrátila. Mrknu do mapy, popravdě, nechce se mi se táhnout již letos projetou trasou přes Křivoklát, Zbečno a Unhošť, a následně hopkovat přes celé velkoměsto, takže zvolím jižní obchvat Prahy. Velmi zhruba, z Křivoklátu skrze temné hvozdy do Zdic, pak přes hřeben Brd na Dobříšsko, další skok přes kopce k Vltavě a pěkně domů.

Před Křivoklátem se ještě na chvilku zastavím. GPSka hlásí rozhlednu ve Velké Bukové, kousek před Berounkou. Ve vsi mne ihned zaujme podivná hranolovitá stavba, nápadně vyčnívající nad siluetou obce. Tak k ní zajedu, a jo, jsem u cíle. Leč, ještě tu není hotovo. Nahrubo, to ano, kamenná spodní stavba a celodřevěný vršek, chybí však takové drobnosti jako kus podlahy plošin, zábradlí a tak…. Sem se tedy nepohrnu, počkám si na oficiální otevření. Ale takhle zblízka je to stavba zajímavá, netypická, žádná unifikačka, což je jedině dobře! A až se dodělá a upraví okolí, pak to nebude mít chybu. Už jen odsud ze země je jasný, že rozhled na Berounku a Křivoklát dole v údolí bude impozantní. Jo, dobrej voddíl!!!

http://rakovnicky.denik.cz/zpravy_region/vystavba-rozhledny-finisuje20090717.html

Křivoklátské lesy jsou nejen hluboké, ale plné i štěrku po typických silničních opravách, tudíž spíše než po krajině čumím před přední kolo. Ale přežiju, stejně jako útok idiota v bílé dodávce, který za Zdicemi klidně a bez jakéhokoliv studu odrazí z parkoviště přímo přede mne, navíc samozřejmě bez blinkru. Vocas blbej, vesnickej, středočeskej, čumí z kabiny jako puk a evidentně si vůbec neuvědomuje, co mohl mít na svědomí… ještě že mám ve zvyku čumět kolem sebe a myslet za druhý joudy. Jak nejsem rvavej, tohohle typa bych chtěl dostat do rukou.

Zbytek cesty už je v pohodě, Brdy v podvečerním slunku jsou krásné. Jak tak jedu, vytane mi na mysli, že v Malé Hraštici sídlí kolegyně z fachy Mišule. Rychlá SMS, ať dá chladit vodu, že žížnivej poutník je nedaleko. Z Mokrovrat poslechnu GPSku a zkrátím si cestu podvečerním enduroetapkou a brodem přes přítok Kocáby.

Na stinné zahradě načerpám s chladnou vodou i sílu na poslední etapku. Ta je již v absolutní pohodě. I když Mišule strašila zácpami u Zbraslavi, u světel kyvadlovky byla jen tak třicítka aut, navíc místa na předjetí hafo, takže jsem ani nezastavil…. Motorka, výhoda.

V sedm brzdím před vraty, hic jako noha, takže ani není chuť na obvyklého panáčka. Nahradí jej trojice lahváčů:-) bo se mi samotnýmu nechce na „růžek“. Halt lenost a smutek po paní dochtor.

J