Motokochání

        Na začátku nutno podotknout, že psaní této části výletu zbylo na mne, přestože jsem se bránila, že to bude jen pocitový blábol druhého jezdce dvoučleného týmu, který ani pořádně neví, kam a proč se jede a jen se volně nechá unášet událostmi. Také již dost zapomínám, tedy nejspíš nějaké chvilky nebudou zmíněny. O podání technických zajímavostí ani nemluvím. Ranža ale psát nechtěl (ač by jste se v jeho podání dověděli daleko více podrobností všech typů) a tak to tady máte, jak mi slova na mysl přišla. Buďte proto prosím ve své kritice tohoto článečku, psaného doma po nocích, kdy moje oči nemohly usnout starostí, zda ratolest odmaturuje, k autorovi shovívaví.

        Je pondělí dopoledne, od pátku po přesunu vlakem z Prahy do Popradu jsme se potulovali v JV výběžku Polska. Část skupiny se vrací autovlakem do Prahy a ti, co nemusejí za pracovními povinnostmi, pokračují někam dále Polskem směr východní hranice s Maďarskem. Byla by škoda nevyužít květnových volných svátečních dnů, když už jsme nějaké ty stovky km od domova a máme volno. Kam se pojede, to není známé.  Tedy aspoň mne ne. Velitel výpravy má určitě jasno. Zbyli jsme bohužel jen dva - Ranža a já. No a kdo určuje trasu, je taktéž jasné.  Jednak moje GPS obsahuje staré mapy a za druhé musím "sekat latinu", protože  původně plánované potulování po maďarských lázních, kde jsme měli po zimě kurýrovat těla, se nemohlo s ohledem na moje zdravotní těžkosti uskutečnit. Tedy moje místo je (konečně jako vždy) vzadu. Vzadu, ale na své motorce - aby bylo jasno! Dovolím si tedy pro tento článeček Ranžu nazývat "Velitelem", zkráceně VR (Velitel Ranža) a sebe samu "Stíhačem".

       Po rozloučení s ostatními pokračujeme do místa, kde dříve probíhala úzkorozchodná lesní železnice. Tedy ona tam stále je, ale je nevyužitá. Jedeme kolem obce Solinka po lesní asfaltce, chvílemi prašné cestě, příroda parádní. Kochačka. Milíře na dřevěné uhlí, které se zřejmě odtud sváželo, byly v této oblasti již nefunkčí, i když pěkné. Stavíme, fotíme, Velitel prochází okolní terén, zda by bylo možno pokračovat podél nepoužívané úzkorozchodky, já fotím bílé koně na vzdálené stráni. Zkoušíme projet po lesní cestičce, ale nejde to, vracíme se na širší cestu a posléze dokonce na asfalt.

R: kdybych už tam tušil, co Eva při troše dobré vůle dokáže, klidně jsme mohli jet dál. Stačí chvíli řvát, mlátit klackem do stromu a projede prakticky cokoli. Tehdy jsem naší smíšené akčně expediční skupince ještě tolik nevěřil, což byla chyba. Nezbývá, než se tam vrátit a dokončit track (bo o track jde vždy v první řadě, proto se taky snažím vyhnout situacím „stejnou cestou zpět“ nebo nedejbože „dál cesta nevede“. J)

V každém případě projížďka víceméně zakázaným okrajem Bieszcazadskowo parka narodowo (nebo jak se to hymbajs jmenuje) opravdu stojí za to. Nikam se nesmí, všechno je chráněné jak poslední žijící exemplář slepice domácí, nicméně lesem jsou vyježděné koleje jak po tankové bitvě a za každým v „pásmu“ stojícím stavením se výhružně tyčí cosi, co vzdáleně připomíná těžký, ale opravdu těžký, náklaďák ruské výroby. Nejspíš ZIL, ale kdo ví. A tyhle stroje (vlastně jen motor, rám a šílená kola) dokážou ten jejich park tak přetvářet k obrazu svému, že pokud toho rychle nenechají a nevrátí se zpět k té dnes již pracovně nefunkční železničce, brzo nebude co chránit. Projeli jsme jen díky několikatýdennímu suchu, jinak by se nedalo snad ani se čtyřkolkou.

          Dojíždíme do vesnice Lupków Nowy. Stavíme u nádražíčka, které zřejmě v minulosti bylo hojně používané. Mnoho kolejí teď již zarostlých travou zde smutně vzpomíná na dobu své činnosti.

R: původní ohromné překladiště z úzkorozchodné sítě na normální železnici.

          A ejhe, po kolejích se blíží hubený kluk s malým baťůžkem a igelitkou. Protože jsme ho viděli již na minulé zastávce na nádraží, nedá mi to a ptám se, kam a proč jde a co je vůbec zač. Na běžného pěšího turistu nevypadá, nemá velký batoh a pořádné boty. Říká, že je Němec, přes léto chodí po Evropě, velký batoh nemá, protože je těžký a jde skrz tunel do slovenských Medzilaborců. Pak dále na jih, snad Bardejova. Ptám se, jestli je student, prý ne. Tedy jestli pracuje, prý taky ne. Hmm. Asi mají v Německu vysoké sociální dávky, nebo je to nějaký uprchlý trestanec, kterého hledá Interpol….. Raději uzavírám kohoutek fantazie…. Jazyková bariéra činila těžkosti na otázky ohledně podrobností, tak se loučíme, kluk pokračuje po kolejích a my nasedáme na mašiny a též směrem k tunelu se šineme po polní cestě.

           Ta je po pár stovek metrů uzavřená provázkem. Co dál? Z bývalých nádražních budov se k nám hrne paní a povídá, že ti co jezdívali po cestě dále, rušili dobytek na okolních stráních, tedy majitel cestu uzavřel. Klidně ale můžeme zkusit projet tunelem, včera prý nějací motorkáři tamtudy jeli a nevrátili se. Tuto informaci si tedy paní mohla nechat pro sebe, protože VR se na tváři usadil šibalský výraz, v duši se usídlila výzva dobrodruha a že to tedy zkusíme. Vlak stejně pojede až někdy za měsíc, když to nepůjde, vrátíme se. Jen jsem si tak říkala, že možná ti motorkáři ze včerejška se nevrátili, protože někde tam v tunelu ještě teď leží. Tedy vykasat rukávy a jedem. (Tehdy jsem ještě nevěděla, co to obnáší, projíždět se železničním tunelem na motorce. Teď již jistě vím, že jednou stačilo a víckrát mne do tunelu nikdo nedostane J .)

           Hezky pomalu vedle kolejí po kamenném podloží. Alpík zmítá řídítky, spojka dostává zabrat, ale pomalu se šinu kupředu. Velitel mizí v dáli, ale nutno poznamenat, že na těžších místech čeká, jestli je překonám, nebo lehnu. Určitě má někde schovaný foťák pro zachycení momentek. Dokonce je již vidět ten zpropadený vstup do tunelu. Než jsem se tam doplížila, jen jednou jsem motorku odložila. Jelikož nesmím ještě nějaký týden nic zvedat, tedy čekám až se Vedoucí vrátí a motorku mi zdvihne. Díky, ale já to hlásila předem, že mám tuto indispozici.

          Jsme skoro u portálu a objevuje se překážka - betonový příkop zřejmě na odvod vody, hluboký cca metr, široký dobrých 40 cm, probíhající pod kolejištěm. Prý by to šlo i přeskočit, ale za strouhou je betonový patník. Co teď, vracet se po těch zpropadených kamenech se nám nechce a hlavně výzva - průjezd tunelem, čeká. Prý tedy kanál zkusíme přejet po pražcích, které vykukují vedle kolejí. Na zvýšeném kamenném podloží kolejí jsou znát stopy po pneumatikách našich včerejších předchůdců. To ovšem není práce pro mne.

          Vedoucí tedy nejdřív převádí mou lehounkou mašinu a poté svého těžkého, hnědého, tvrdohlavého Bena. Je tak těžký, že jen dostat ho po kameném podloží na pražce, dá pořádně zabrat. VR sedí na motorce a ze mne se v této chvíli stává Hraboš kamenný, neboť hloubím v kamenech rýhu pro přední Benovo kolo. Po chvíli se povedlo navést motorku na pražce a VR ji vede po své pravé ruce, já ji jistím z prava, kdyby jako náhodou měla padat do betonového koryta. Perná chvilka. VR pomalu převaluje nejdřív přední a pak zadní kolo přes mezery mezi pražci nad strouhou a po chvíli (ale zdálo se to nekonečné) jsme zase na kamení. Povedlo se, hurá. Je vedro, liji si na hlavu vodu z lahve a chtěla bych se probudit z toho snu. Jenže teď už není cesta zpět.

         Tunel je jen pár kroků před námi a za námi ona překonaná díra. Pokud tam bude takových míst víc, máme do večera co dělat. VR vyráží do tmy, po chvíli je vidět jen koncové červené světýlko v dáli a já čekám. Slyším zvuk motoru, který posléze utichá a stále čekám. Je to nějaké dlouhé, asi nastal nějaký zádrhel, představuji si další betonové koryto, kde leží dehydrovaní motorkáři ze včerejška se zlámanými končetinami, proraženou lebkou apod., ale nakonec se ozývá volání zdáli, avšak nerozumím. Objevuje se postavička, tedy je zřejmě všechno v normálu. VR říká, že v tunelu jsou kameny ještě více uvolněné, zda chci jet sama, nebo mi mašinu převeze. Pokud si mohu vybrat, svěřím svůj milovaný stroj raději do rukou mnohem zkušenějšího jezdce. Díky.

         Jdu pěšky tunelem za mizející motorkou, tma a chladno. Aspoň je tu oproti vedru venku studeněji. Po cca kilometru se objevuje světlo, otevírá se prosluněná obloha a trmácení Lupkowským tunelem je za námi. Hurá. Dnes již prosím žádná podobná překvapení, lopoty s mašinami bylo dost, myslím si do helmy a doufám, že další skorokrizové situace nenastanou. V té chvíli ještě netuším, že bude na tomto výletě hůř! Ovšem k tomu se dostaneme. Pro tuto chvíli by to chtělo panáka.

 Blíží se večer, měli bychom hledat nocležiště, tedy míříme k vodní nádrži Velká Domaša, kde jistě bude nějaký kempík. Úplná chatová osada tu je, ale ouvej, pokud chaty nejsou ve stavu „vybydleno“, je zavřeno. Je ještě před sezónou. Ale štěstí se na nás usmálo, majitel jedné zrekonstruované chatky je právě zde na obhlídce rezidence a je ochoten nás ubytovat. Svěří klíče, které máme ráno uložit do skřínky, pustí bojler a mizí do civilizace (vypadáme zřejmě velmi důvěryhodněJ). A celá Velká Domaša je naše. Nikde ani živáčka, tedy žádné doplnění pitného režimu v hospodské ambulanci se nekoná. Nevadí, mám ještě housky (během několika dnů na motorce notně placatější, než je běžný stav) a sýr. Čaj zajistí ponorná spirála. Prima. Jdu se ještě cournout k vodě, užít si trochu té samoty a rozjímat, jak je na světě krásně, když se dá motorkou projet železniční tunel. Myslím na to, co asi s tímto průvodcem ještě zažiji, jaké nástrahy a projetí čekají…. Ále což, když bude nejhůře, sbalím svá fidlátka a směrem západním bydlím. Není to zas až tak daleko J. Pak trochu hygieny a spát.

---

Úterý

    Ráno se budíme do slunného rána, paráda. Jedeme se kouknout na násyp nádrže Velké Domaši, ale vstup zakázán. Tak jen fotky od spodu hráze, stihnu slupnout k snídani půl placaté housky a jedeme dál. Projíždíme kolem Slánských vrchů a chceme kouknout na Opáľové baně u Dubníku. Tedy vjedeme mezi kopce, parádní svezení a pokoukání.

   Od baní míříme na vyhlídku Makovica. Zda má tento cíl, nějaký konkrétní význam nevím, ale určitě bude výhled do kraje. Znovu cesta lesem po prašné cestě, místy i zbytky rozbitého asfaltu vykoukne. Tak na půli cesty čtyři, nebo snad pět aut stejné značky pěkně přímo uprostřed. Co tam safra ti lidičkové dělají? Nevím. Objíždíme vozy z leva, spíše krokujeme, než objíždíme, u mé motorky je nutno sundat pravý kufr, abych jim auta neponičila. Za chvíli jsme nahoře, kde na kopci je několik věží. Jedna je jistě stará rozhledna, s několika vysílači, ale zavřena. Další telekomunikační věž a třetí za plotem vojenská věž s vysílači. Možná tam byla ještě čvrtá, já byla ráda, že se vyloupla chvilka volna, dokonce jsem stihla v klídku poobědvat své placaté housky. Po klidné půlhodince frčíme dolů, auta ochranářů, nebo koho, již na cestě nepřekážejí a dalším cílem se stává Herlanský gejzír, kousek odtud.

        Počkali jsme snad něco přes hodinku. Ve chvílích čekání se potulujeme po Herľanoch, které kdysi bývaly lázeňským městečkem, Ranža přikládá ucho na vývěru gejzíru, zda se už minerálka netlačí ven, slyší bublání, ale zatím nic neprýští. A pak jsme se dočkali a celé to představení shlédli. Kousek za parkem s gejzírem je pramen, kde jsem si načepovala minerálku, která mne pak držela při životě několik dalších dní. Takové poklidné 2 hodinky, zdá se mi to nějaké podezřelé, že by se dnes konal pouze kochací den bez krizovek? No uvidíme, je teprve odpoledne.

Středa

      Budím se v holopokoji do krásného slunečného rána. Co víc si na dovolené přát. Rychle sbalit saky paky a pryč z té vybydlené ubytovny, kde jsou stěny pokoje do výše očí zabarveny omyvatelným nátěrem, vstříc dalšímu dobrodružství

       Jedeme na snídani k již známému hotýlku/ubytovně, kde jsme povečeřeli. V bufáči nám udělají kafe, dostanu k snídani pečivo, stačím nakoupit vedle v krámě tentokrát placatý lisovaný chléb, sýry a jogurtové mléko. VR je zatím u kafe odchycen nějakým potetovaným opilým živočichem a jen na jeho monolog přikyvuje. Tady snad nešlo ani odpovídat. Vyrážíme.

       Usazuji se na známém místě Stíhače (to je opravdu výstižné pojmenování, protože nejen že je nutno stíhat a přesně kopírovat trasu vedoucího jezdce na silnici, ale především stíhat např. při odjezdu - VR jen nasadí helmu a jede, on nemá culík, který je potřeba při nasazení helmy upravit, aby netlačil, VR nemá levou rukavici, u které se na malíčku vnitřek shrnuje, VR jezdí v tom vedru bez bázně jen v mikině, a tak nemusí zapínat před startem bundu aspoň na druky, VR nemá přes rameno foťák, který stále někde nechávám a pak ho nalézám a tak dále a tak dále. Jednoduše jak říkám, výraz "Stíhač" je výstižný).

      Kousek od Kapušan dojíždíme do Čierné na Tisou, kde stavíme u mostíku pro pěší a okukujeme překladové nádraží. Po chvíli za Veľkými Trakany hledáme místo, kde měl být kemp, ale není nic, ani nepořádek po turistech. Jen klidná hladina řeky s písčitou pláží.

      V Pribeníku//Lacacséke překračujeme hranice s Maďarskem a začínají cedule v řeči, která láme jazyk. Dojíždíme k Tisze, ale kompa je vytažená z vody. Nevadí, jedeme tedy dál několik kilometrů podél řeky po protipovodňovém navýšení, což je docela príma. Až na to, že se práší, jak někde v poušti a místy se jede po písku. Vlevo pod násypem vegetací zarostlé koryto řeky, vpravo políčka občas s domky, kozami a pracujícími lidmi. V jednom místě protipovodňový násyp uzavřen, musíme tedy na cestu remízkem, ještě blíže k vodě. Tady nedávno projížděl stroj s pásy, tedy drkotáme po tvrdé vyschlé cestě až k jakémusi zavodňovacímu dílu. Ještě není zprovozněno, voní novotou a penězi EU tak, že vypadá jak na obrazovce zpracované PC technikou.

       Tady již najíždíme na nový asfalt a míříme do nejbližšího města s bankomatem jménem Kisvárda. Bankomat díky GPS lehce nalézáme, vybíráme Forinty a pryč z města. V Hungárii už mi fachá GPS, tak aspoň vidím, kudy jedeme. Za městem stavíme v malé vísce jménem Pap na jídlo, inzerují u cesty na tabuli gyros, hamburger a další neidentifikovatelné v maďarštině.

       Dáme kafe, turecké neznají (a ani nikde jinde jsme ho v Hungarii nedostali), tak dáváme to největší z malých a gyros podávaný v placce. Prvně platíme Forinty. Zastavuje u nás domorodec na kole a má chuť se bavit. Ovšem jen maďarsky. Když se ptám, jak se řekne spaní a ukáži to posunky, chudák špatně pochopí otázku a začne v okolí obíhat lidi, zda by nás nenechali u sebe vyspat. Raději rychle dojídáme a mizíme málem po zadním v dáli, než se sejde celá vesnice.

R: to byla velmi povedená taškařice, však jsem říkal, ať se nepouští do žádných větších akcí … jenže Eva je tvor družný, takže přestože už bylo jasné, že se s tím místním otrapou nedomluvíme, šla do toho po hlavě. Začalo to tím, že zatímco jsme popíjeli kávičku, tak se k nám přitočil, něco huhlal maďarsky a začal obdivovat motorky. A protože vypustil něco, co vzdáleně připomínalo němčinu, tak se ptám, jestli umí německy. Odpověď zněla „ja“. Povídám tedy (zrovna slintal nad Benem) že Aprilia ist italienische moto, aber motor is aus Osterriech. A bylo jasno, ten chlap uměl z němčiny jen to „ja“, výraz „éééach?“ nelze považovat za slovo hodné jazyka Schillerova. Načež se to toho vložila Eva se svým pokusem rozšířit si jazykové obzory, což rozjelo vážně nesmírně komickou situaci. Místo aby zavřela pusu a dál do toho nešťourala, dařilo se jí vytvářet stále hlubší dojem, že chceme spát jedině tady a pokud možno hned. Pán nám složitě vysvětlil, že se mu bohužel v místě ubytování nepodařilo sehnat (přestože už to řešila poměrně velká skupinka kterou halekáním v okolí sehnal) a že ideální by bylo, abychom dojeli do Kisvárdy, tam je prý super hotel, dokonce i nám bylo sděleno jeho jméno a direktně naznačen směr, kterým se vydat. Mnohoslovně jsme poděkovali, rukama potřásli a odjeli opačným směrem J.

        Míříme znovu k hranici s Ukrajinou. Tiszu překračujeme kompou a dál k východu, co to jde. Je pozdní odpoledne nevíme, jak se řekne či napíše ubytování, slovník sebou nemaje, tak koukáme po cedulích s postelemi, ale nic. Pomůže navigace.

        Jsme v nějaké vesnici, VR jde na udanou adresu, ale vrací se s nepořízenou. Stíhač hlídá motorky a lelkuje. V těchto volných chvílích, kdy VR shání ubytování, prohlíží hospodu, zda je vhodná či ne, kouká do mapy, nastavuje navigaci a vůbec koná podobné činnosti hodné Vedoucího, nemám co dělat, tak fotím všechno kolem. Doma pak dlouze přemýšlím, proč vlastně jsem fotila tuto silnici, co asi zajímavého bylo na tom kterém místě a zlořečím si, jaký-že detail vyklouzl z mé paměti. Zpočátku mi to přišlo hloupé, jen tak sedět a čekat, na ničem se nepodílet, ale časem jaksi vykrystalizovalo, že je to to nejlepší, co mohu udělat, protože rozhodnout musí jen jeden J.

      Spaní se tady tedy neuskuteční, jedeme na další udanou adresu. A tady se chytáme. Parádní kemp s penzionem na kraji městečka Turistvándi. http://en.wikipedia.org/wiki/T%C3%BAristv%C3%A1ndi. A ještě k tomu restaurace na zahrádce v provozu.     

       Jenže ouha, penzion je plný adolescentů, ale milá majitelka nám domlouvá ubytování o pár stovek metrů dál u soukromníka. Je nám přidělen samostatný domek s vybavením. Super. Domácí pán přikvačí s vlastní slivovičkou na uvítání, tak je hned veseleji. Nutno podotknout, že byla dobrá, ale slabá. Jsem zvyklá na jinačí kalibry od Jirky a s voňavou Medovicou, kterou vezl Velitel, se taky nedala srovnat. Jen není jak se domluvit, ale pár ruských slovíček ze sebe vysoukáme. Zaparkujeme motorky na moc hezké rozkvetlé zahradě, dáme věci do pokoje a jdeme na prohlídku starého dřevěného vodního mlýna s kolem u kempu. Je sice již zavřeno, ale i tak je to parádní podívaná. Mlýn je zachovalý a i zvenku má co nabídnout k okoukání. Takový jsem tedy u nás neviděla. Následuje večeře u penzionu na zahrádce, těšíme se na nějakou specialitku a tak si dám hutnou polívku se zelím a Ranža rybu. Názvy samo sebou nevím, ty fakt nejdou zapamatovat.

R: taky bohužel nevím, jak se to moje jmenovalo, ale bylo to výborný. Něco jako svíčková z ryby. Bez kostí a s chlebem. A Halászlé to nebyla.

 Čtvrtek

       Parádní vyspání v pokojíku s biblí, znovu slunečné ráno, co nás čeká dnes? Už nějak moc dlouho se nic krkolomného neprojíždělo. Že by „klid před bouří“? Dnes máme dojet k nejvýchodnějšímu výběžku Maďarska a pak již to bude jen směrem západním po civilizované rovině. No uvidíme. Snídaně se v Hungarii nepodávají, tedy sbalit, rozloučit s domorodci, při odjezdu dostanu do starého pána kosatec, ale kam s ním na motorce? Nakonec se vezl zastrčený v mapovníku na bandě a celý den připomínal rozkvetlou zahrádku ubytovatele.

       Projíždíme zapadlými vesničkami, je tu víc nepořádek, než jsme zvyklí, domky oprýskané, obyvatelé se popelí kolem domů. Zastavujeme snad ve vesničce Garbolc, fotíme si nejvýchodnější místo Maďarska s dřevěným kostelíkem. Raději se moc nevzdaluji od motorky, jen chvíli posečkáme a raději pryč. Usedlíci se začali trousit z domků a koukali.

  Poté nás čeká jen docela nekopcovitý přesun do Bukových hor http://cs.tixik.com/bukove-hory-2354814.htm. Byla jsem tu již před dvěma roky, ale jen jsme je projížděli cestou na Eger. Před jedenáctou stavíme na kafe, pro jistotu se ptám, zda mají turka, zase nevědí oč jde, tedy aspoň dáváme to největší picolo. Další zastávka za městem Nyíregyháza ve vesnici Kisfástánya na železniční zastávce, kde by prý měl za pár minut projíždět vláček. Je čas oběda, stačím do sebe v klídku nasoukat placatý chleba a stále nic nejede. Tedy vyrážíme dál.

      Projíždíme Velkou uherskou nížinou, jejíž součástí je zbytek původní středoevropské stepi (puszta) chráněná v národním parku Hortobágy. Zde znovu překonáváme řeku Tiszu, tentokrát po pontonovém mostě. Taky zajímavost, po ponťáku jsem ještě nejela, asi. V parku je to fakt pěkné, kolem plno rybníků, mokřad, ptactva. A hele, najednou vyjedeme u vstupní brány, kde je lívanec jak kolo od vozu. Zastavujeme a jdu aspoň nafotit za bránu zlomek té krásy, kterou jsme projeli. Tentokrát zůstává u motorek Velitel J. Fotím si okolní lesnatý porost, květinky na loučkách a vůbec vychutnávám tu chvilku klidu. Do Miskolce je to jen kousek a za ním začínají Bukové Hory.

         Vnořili jsme se do nich nějakou vedlejší silničkou, která se posléze stávala horskou, zatáčkovitou s mnoha vymletými dírami. Za zadkem se mne drží nějaké staré malé auto, ale když se potkáme s jediným protijedoucím náklaďákem, tak ho setřesu. Asi tak po hodince serpentýn stavíme uvnitř Bukových hor na plácku u vesnice, která jako jedna z mála zůstala na chráněném území. Chvilka odpočinku, znovu serpentýny a ejhle, vyjeli jsme kousek pod dřevěnou rozhlednou, postavenou v roce 2000. Fotíme pohledy na hory a ještěrku a pak dolů do městečka Szilvasvarad, které je nejznámější rekreační oblastí na západní straně Bukových Hor. Mají zde nástupní stanici úzkorozchodné železnice, tak Ranža krouží kolem a hltá železniční techniku.

R: je tady taky něco jako pouť, takže atrakce a stánky se suvenýry. Stánkařky jsem uváděl k extázi svou vytříbenou jazykovou technikou – když jsem se začal přehrabovat v jejich zboží (bo sháním magnetku), ptaly se maďarsky (zřejmě) jestli mi mohou nějak pomoct. Odpovídám jedním ze dvou maďarských slov, kterými jakž takž vládnu – kesenem (děkuji). To v nich vzbudí pocit, že jsem snad i Maďar, tedy pokračují v nabídce a vychvalování svého zboží. Když už se to nedá vydržet, vypustím lingvistickou bombu a zasmečuji tím druhým výrazem – nemtudom (nerozumím).

Pátek

        Vůbec se mi nechtělo tento den vstávat, tak dobře se spalo v příjemném apartmánu. Nakonec se vyhrabu a dnes jedeme do vedlejšího pohoří – Mátry. Formace stále stejná, vpředu VR, vzadu Stíhač. Snídáme v jídelně se zahrádkou u cesty, perfektní míchaná vajíčka na slanině (to jediné jsme dokázali z maďarských názvů vyluštit). A všimněte si milí čtenáři, již pár dní pravidelně snídáme, to je na Velitele, tak jak ho znám, parádní výkon. Pomalu začíná být ukolébaná moje ostražitost, že je potřeba vždy mít sebou připravenu jednu, či dvě, raději tři, porce svačin :-).

      Mátra je fakt pěkné pohoří, převážně listnaté, časté rozhledy do dálky, nebo naopak úzké silničky sevřené kopci. Dojedeme k nejvyššímu místu této oblasti a vlastně celého Maďarska, na parkoviště pod rozhlednou na hoře Kékes, vysoké neuvěřitelných 1.014m J. Pěšmo jdeme na rozhlednu, po cestě stánky s atrakcemi, tak konečně koupit něco pro ty, na které vzpomínáme. Jinde nebyl čas, ani příležitost. Jdeme výš a ukáže se výhled do dalekého kraje maďarské roviny s pohledem na nedaleké Bukové Hory. Vylezli jsme na telekomunikační věž, sloužící i jako rozhledna. Stará kamenná rozhledna je zavřená. Ještě si u parkoviště dávám zmrzku (kopečkovou a byla výborná) a hele, mají tady i sjezdovku s vlekem . No a pak již končí koukání do zeleného a čeká nás přesun jen po asfaltu.

        Mátra je opravdu pěkná, líbila se mi víc, než Bukové Hory. A vůbec, pokud pojedete přes Maďarsko, doporučuji se do Mátry, Bukových Hor i mokřad Hortobágy podívat. Je to proti okolní rovině velmi pěkné zpestření.

         Vyjíždíme z kopců dolů, ještě zastávka, kde si Ranža hladí bílé koně, že by to byli lipicáni? Možná, vždyť nedaleko je známý hřebčín. Dále to svištíme ke slovenským hranicím, dáváme po cestě ještě maďarský langoš (chutnal výborně, nebyl tak vypražený jako u nás) a u města Scézcsény se k hranicím přimkneme. Slovensko po pravé ruce, Maďarsko po levé, míjíme pohoří Borszóny s oblými zalesněnými kopci. U opuštěného SK/HU přechodu Vyškovce nad Ipľom/Tésa stavíme.

       Fotíme, očumujeme, staví u nás nějaký chlápek v oprýskané káře, a jestli prý nemá velitel cigaretu. Nemá, tak týpek jede dál a my raději taky. Naštěstí druhým směrem. Je po šesté, potřeba najít spaní. Navigace nás navádí na místo, kde by to mělo jít. Ovšem jen staré zemědělské budovy, možná snad jedna z nich by dříve mohla být selským stavením k ubytování. No nic, aspoň jsme se projeli pěkně lesem.

        Pokračujeme dál kolem hranic, kompou, kterou z boku tlačí motorový člun, překonáváme Dunaj a za chvíli jsme v Esztergomu (česky Ostřihom). http://cs.wikipedia.org/wiki/Ost%C5%99ihom .Tady již spaní být musí. A taky ano, hned na podruhé podle navigace nacházíme (tedy VR nachází a domlouvá) nocleh, já jasně, čekám u motorek J.

       Velká vilka, motorky nám dovolí dát do zahrady a brána bude v noci zavřená. Dům je snad už i stavěn jako penzion pro zájezd autobusu. Dole velká hala, asi jídelna, v patře chodba, na každé straně snad deset pokojů. Dostáváme malý pokojík, ale vejdeme se i s věcmi, příslušenství nechybí.

        Blíží se devátá, na večeři tak pozdě jít odmítám, ale prohlídku baziliky vítám. To Vám byla paráda! Již setmělé město, nasvícená katedrála Sv. Štěpána, hned si člověk uvědomí, jak titěrným mravencem na tomto světě je. Z ochozu obnoveného hradního paláce, kde je dnes muzeum, je krásný výhled na město s protékajícím Dunajem a znovuobnoveným mostem. Snažíme se tu parádu vyfotit (já ukořistila jen dvě fotky, ostatní byly holt rozmazané) a pomalu se vracíme. Narážíme na prima hospůdku se zahrádkou, kde nás ještě obslouží, co kdo chce. No a je pozdě, hurá se vyspat, zítra máme možná dlouhou cestu.

Sobota

      Nikdy jsme nijak neplánovali, kam dojedeme, kde se bude spát a podobně, prostě se jen tak jelo a plánovalo po cestě. Jenže je sobota, někdo už mívá ke konci dovolené silnou touhu vrátit se domů. Tedy možná, že pojedeme dnes až do Čech, nebo do Jižních Čech, kde se koná srázek Motokonfrence, nebo ještě někde po cestě zakotvíme. Mě se domů nechtělo, tak je mi to dost jedno. Konečně po cestě by se našli i známí, kde by bylo možno zakotvit, pokud bychom se rozdělili.

        Vyspala jsem se jako vždy dobře, ráno se klasicky usazuji na konci peletonu a vyrážíme směr Gabčíkovo. Na to dílo jsem tedy opravdu zvědavá, ještě jsem ho neviděla. Znovu podél hranic, snídáme venku u parádního hotýlku míchaná vajíčka jako včera, ale porce jsou menší. Hotel je nějaký nóbl, mám obavy, jestli mi vyjdou Forinty, vyšly. Kousek dál stavíme u Dunaje na vyhlídku na řeku. Pokračujeme, po pravé ruce Dunaj, lehce mineme Gyor a ještě dál po levé straně nová výstavba, v teď již nezaplavovaném maďarském záplavovém pásmu.   

       U poslední maďarské pumpy utrácíme zbylou měnu a vjíždíme na přehrazení Dunaje, kde je část vody vypouštěna do starého koryta a část do umělého kanálu. A jsme na Slovensku.

       Musela to být opravdu tvrdá práce, všechno toto vybudovat. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vodn%C3%AD_d%C3%ADlo_Gab%C4%8D%C3%ADkovo Koukáme, fotíme násyp, okolo plující lodě a dovádějící chlapíky na vodních skůtrech. Okolo se prožene „křídlatá“ loď a též projede povoz tažený koňmi. Že by kočovníci? Když se vynadíváme, jedeme po hrázi k plavebním komorám. Souběžně vede cyklotrasa a tak houfy cyklistů lemují břeh Dunaje. U plavebních komor se na parkovišti už zase platí Eury, tady okukujeme lodě v komorách, zase fotíme a obdivujeme. Tedy já určitě. 

       Jsou dvě hodiny a ještě jsme neobědvali, tedy když se vynadíváme, pokračujeme směr Pezinok. Po cestě stavíme u lákavé nabídky hospody, která inzeruje rybí pochoutky. Jenže nic - nevaří, nebo jen do tří, nebo tak nějak. Podivné. Hmm. Placatý chleba ještě mám, hlady neumřu J. Brašnu s foťákem mám pověšenou na padáku a samozřejmě, že ji tam zapomenu. Nebylo by to poprvé. Upadla až v Pezinku na kruháku. Naštěstí mi ji lidé z auta, kteří si toho všimli, kousek za křižovatkou vrátili. Nic se nerozbilo, nic nechybělo. Prima. Díky. 

       Z Pezinku přes Malé Karpaty do Perneku prý vede nějaká zvlášť zajímavá silnice pro motorkáře. Ranža mne varuje, ať si dám pozor, že prý tam jezdí na motorkách jako blázni. Dobrá. Jenže pod kopcem policie a oznámení, že trať je uzavřena pro závody. Tak nic, zase o to přijdu J. Ještě nevím, že mne to nemusí mrzet, protože přes Malé Karpaty jsme absolvovali daleko zajímavější cestu.   

       Nechce se nám objíždět kopce až přes Bratislavu, tak odbočujeme podle navigace k Svatému Júru a poté dále do kopců. Nejdříve byly po stranách chaty, cesta byla sice úzká, ale asfaltová. Žádný zákaz nikde nevisel, tak se šineme dál. Po několika minutách chaty mizí a již je to jen lesní cesta.
        Když jsme uprostřed lesa potkali skupinu dětí na turistickém výletě, začalo se mi to zdát podezřelé. Nu což, třeba kopce přejedeme a nikdo si nás nevšimne. Ovšem cesta se stávala stále rozrytější, tady zřejmě i před časem pršelo, nebylo to vyprahlá suchá cesta jako v maďarských Bukových Horách. Avšak stále jedem, snad správným směrem. Cesta se totiž mnohokrát dělila, já znovu bez funkční navigace byla odkázaná na směr, který zvolil VR.   

        Když už se zdálo, že překonáme poslední vrchol, objevil se kopec tak prudký, který by naše naložené motorky nezvládly. VR jde tedy na obhlídku. Stíhač čeká u motorek a modlí se, aby nás nevyhmátli ochranáři, neb tady jsme již zcela určitě v nějakém zakázaném území. Velitel se vrací a že prý objedeme ten strmý kopec kolem, jen je potřeba překonat potůček. Jdu se kouknout, jestli tedy ho jako dokáži překonat, no uvidíme. První jede Velitel, to se přeci rozumí samo sebou, já mám za úkol to točit na foťák.

Potok i trochu krátkého stoupání zvládne a ptá se, jestli to vyjedu. Určitě ne, tedy jede znovu, s mou lehčí motorkou bez obtíží. Díky, díky, já bych tam sebou na vlhké hlíně určitě plácla. Prima, říkám, to nejtěžší máme za sebou, za horizontem bude asfaltka a my sfrčíme dolů do první vesnice. Jenže nás čekala ještě jedna překážka a pěkně záludná.
         Zpočátku se to zdálo jako jednoduchá věc, přejet větve s listím z pokácených stromů. Vlevo strž, vpravo kopec vzhůru, uprostřed cesta s hromadou v délce tak 15ti metrů. Velkou část větví Ranža odházel a chystal se přejet zbytek. Když byl asi v polovině, motorka se zastavila. Divím se proč a v tom slyším volání, ať jdu pomoci.
        Přední kolo se po vjezdu na kámen přesmyklo doleva a začalo se sunout pěkně v měkké hlíně a po větvích po svahu dolů. No paráda. VR sedí na motorce, levou nohu ve vzduchu nad svahem, pravou udržuje rovnováhu a nemůže slézt. Tedy ze Stíhače se znovu stává Hraboš kamenný, který hloubí stopu pro přední Benovo kolo. Odhazuji kameny a silnější větve a kořeny. Další pokus, znovu za jedna a Ben stále neposlouchá, přední kolo kleslo ještě níž, motorka je již v pěkném předklonu a hodně daleko od cesty. Znovu Hraboš a ještě hlubší stopu.
         Je vedro. Lije ze mne, ale fantazie pracuje naplno, co by se mohlo stát, kdyby ten obrovitý Ben spadl po stráni dolů. Nejspíš by se porouchal, ulomil si nějaké ty italské páčky a čudlíky, ani bychom ho proti svahu neměli šanci zdvihnout a museli bychom povolat těžký lesní traktor. Ten by snad měl sílu vytáhnout tu hnědou strojovnu nahoru na cestu. A což kdyby se porouchal VR, kde tady v lese shánět záchranku, vždyť bych ani netrefila po našich stopách zpět....Tedy se snažím, co mi jen síly stačí a když je další pokus o vyjetí, tlačím ze všech sil ze zadu tu svéhlavou potvoru, aby se hnula správným směrem kupředu a vzhůru. Povedlo se, ale oproti tomuto výkonu byl tunel v Lupkowě jen rozcvička. Před průjezdem mojí motorky, jsme osudný kámen i jiné odstranili a průjezd byl pohodový. Znovu děkuji Veliteli za převezení. Fotky z téhle akcičky samozřejmě nemáme, neb oba aktéři měli jinou práci J.
        Tak toto máme za sebou, ale jsme pořád v lese a vlastně nevíme kde. Je pět hodin. Bůh ví, kdy se odtud vymotáme a to jsme u Bratislavy. Domů ještě pěkný kousek. Naštěstí po krátké chvíli stavíme na vydechnutí a co to? Někdo se pohybuje klidným tempem v dáli vpřed. Že by pohodlná silnice? Když projedou po oné cestě dva skútraři, je jasné, že jsme zachráněni.

       Dojedeme k asfaltu a pomalu sjíždíme dolů z kopců Malých Karpat. Chvílemi jen zpevněná lesní cesta, jedu bez motoru a … safra to jsem se lekla - předjel mne cyklista. Je to z kopce a on ještě šlape! Mám vypnuté zapalování, nemohu na Ranžu vpředu ani zablikat, tak si jen říkám, jestli ho neklepne, až ho cyklista dohoní a předjede. Nic se nestalo, ale jsou záludní, tito cyklisti, nejsou vůbec slyšet a najednou se objeví na místech, kde je člověk vůbec nečeká.
(R: fakt mě málem trefilo, už dlouho jsem se tak strašně neleknul)

         Dojíždíme přes jakýsi kemp k vodní nádrži Lozorno a to jsme již na asfaltu. Hráz je za plotem, tak jen fotku z kraje hráze a mažeme dál na Malacky, Moravský Sv. Ján. V Lanžhotě stavíme na jídlo, tady vaří i večer v půl osmé, domlouváme se, že dojedeme do Jižních Čech na sraz Konferenčníků. V Břeclavi slovenský benzin a tradá dál.
        Těch zbývajících 230 km, byl jeden přelet snad s dvěma zastávkami. Hranici jsme překročili v Mikulově, pak co nejkratší cestou přes Rakousko a do Čech přejeli v Českých Velenicích. Poté již to byl jen kousek do Velešína na místo srazu.
       Ten den jsme najeli snad 600km, tedy první co následovalo po slezení z motorky byl hlt něčeho ostřejšího. Né, že by to snad byla taková dálka, ale boj s tím urputným, tvrdohlavým a těžkým Velitelovým Benem v Malých Karpatech na svahu v lese, byl fakt těžký. A ještě k tomu ty dva kanóny vzadu…..Jako by ani neměl radost, že se s Velitelem podívá do zákoutí, které by s jiným majitelem těžko viděl. Co by za to jiné motorky, jezdící v okruhu 50km od svého bydliště, daly. Některým mašinám svých známých dávám pro sebe jména, třeba Chechtavá, Vstřícná, Snaživec, ale téhle bych jméno Ben určitě nedala. Já mu prostě budu říkat Svéhlavec. Každopádně teď postavy Vetřelců, rozzuřených medvědů a tygrů pojídajících lidské maso v mých zlých snech, budou nahrazeny postavou Svéhlavce, střemhlav se vrhajícího ze svahu, následně metajícího kotouly a dole v rokli se potutelně usmívajícího, co zase těm lidičkám provedl a jak se s tím vypořádají. Možná by stačila na jeho nápravu nějaká zaklínací formulka, či ho před cestou pohladit po těch zamračených očích, vlastně světlech a vlídně mu promluvit do motorové duše J.

 R: Ben se ve skutečnosti jmenuje Benito, bo už je to druhý Ital v rodině (ten první začínal na A) a je vcelku mírný , byť občas trochu rozmarný. Prostě nagelovaný Ital, servilní nezáludnost japonských gejš je mu zcela cizí, pracovitost jakbysmet, o vytrvalosti toho moc neví, na stravu náročný, zato je to fakt fešák J. A protože ho občas tlačím i do bahna, tak se holt trochu vzpírá, bo přestože je oblečený ve slušivých maskáčích, jemu by se daleko víc líbilo třeba na promenádě kolem pláže.

        Pěkný výletík to byl, člověk si na pozici Stíhače za pár dní zvykne, vypne pár okruhů v mozkovně a jen se veze, kouká kolem, o ničem nemusí moc přemýšlet, místo na spaní i jídlo mu najdou, cestu vymyslí a ji provedou, počasí bez kápnutí zajistí - prostě pohodička.

        Tímto díky Ranžo za vedení, převezení motorky v těžkých místech a poznání nových i neasfaltových cest s zážitky na nich. J

 R: není zač a uctivý hlubokosklon před Evou, neremcala, neomdlévala, usmívala se a prakticky všechno to projela sama.
          Taktéž díky trpělivým čtenářům, kteří to vydrželi až sem.
Já říkala, že to nemám psát.