Oživlá tradice
V dobách dřevních, předpřevratových, bylo v Jawa klubu poměrně zažitým zvykem vyject párkrát do roka na společný klubový víkend. Po osmdesátém devátém díky různým faktorům, o kterých nemá cenu zde mudrovat, takhle tradice poměrně rychle zašla na oubytě. Proto jsem se dost podivil, když na jedné z výborovek klubu přišla na přetřes otázečka uspořádání společného klubového výletu.
Nebudu zastírat, že jsem v tomhle byl tak trochu pesimista. Nevěřil jsem totiž, že bude klub natolik homogenní a „uvědomělý“, aby případný výlet bylo možno zvát „klubovým“ bez jakéhokoliv zaváhání a uzardění. Nicméně, můj skeptický názor byl osamělý, takže při jarním plánování akcí se k datu vzniku klubu (6.6.1961 – asi jen shoda s Dnem D na normanském pobřeží roku 1944) přičinil záznam o prvním víkendovém klubovém výletu po značně dlouhé prodlevě.
Vzhledem k mé „specializaci“ na motocestování na mne hned kolegové navalili úkoly spojené s akcí – tedy vyhledání regionu, ubytování a naplánování sobotního programu. Nabídl jsem tři varianty, a vyhrály Orlické hory, respektive Deštné jako výchozí základna. Takže jsem v druhém kole poptal několik podniků o nabídku ubytování a stravování, zde se vejboru nejvíce pozdávala chata Panorama. S ní máme s Janou více než dobré zkušenosti, takže tím byla i mým favoritem.
OK, místo máme, takže co tam budeme dělat? Jedno se nabízí ihned. Kdo mě zná, ví, odkavádle fouká... jasně, předválečné opevnění. Ale kam, aby kámoši nemuseli moc daleko šlapat od svých motorek? Nakonec padla volba na tvrz Haničku, kam je možno se svézt busíkem – a nebo že bychom tam zajeli sami? Bohužel, tahle verze padá díky zaťatosti rokytnického rádhauzu, takže dojde na potupný bus.
Druhou zastávku s kolegou Majklem naplánujeme na Suchý vrch, kde jednak vylezeme na rozhlednu a druhak se tam i nadlábneme. Při návratu na základnu si projedeme kladský výběžek a Orlické hory z druhé, polské, strany a přes Náchod a Dobrošov se vrátíme.
Hromadný odjezd je naplánován na pátou. Počasí v týdnu žádnou exkluzivitu neslibuje, i páteční dopoledne je spíše chmurné. Po obědě se překvapivě projasní, bohužel, díky pracovním povinnostem nestíhám odjezd a budu rád, když se vůbec z Prahy vytratím v pátek.
Nakonec vše dopadne víceméně dobře, v půl sedmé jsem doma. Rychlá domluva s Liduš Zíkovou, kterou mám čest odvézt, a pak lítám a urychleně balím těch pár nezbytností s sebou. Lída se vyloupne před vrátky přesně když páčím mašinu z garáže, tak nabalit a bič a pryč z města.
Je jasno, modro, vyrážíme. Provoz je naštěstí opadlý, lufťáci už vyklidili Prahu. Volím rychlý přesun po staré poděbradské, za lázeňským městem uhýbám na souběžnou a mnou oblíbenou „dvojku“ přes Městec Králové a Nový Bydžov. Jede se moooc fajn, zapadající slunce nasvěcuje teplými tóny krajinu zpoza našich zad. Jediný, co mne prudí, je občasný závan vůní z probíhajících grillparties ve vesničkách, kterými projíždíme. Hladík se už docela ozývá, večeřička bude až po dojezdu.
Zádrhel vyvstane při průjezdu Nechanicemi, kutá se tu kanalizace a objízdná trasa míří na Hradec.
Tam nechci, takže volím vyzkoušenou metodu průjezdu staveništěm. Problémek je, jak se na něj dostat, neb stavba je tak půlmetříku pod nivelitou. Ne že bych to nesjel, ale s Liduš za zadkem se neodvážím. Nakonec najdu méně krkolomný sjezd, asi kilák hopkáme stavbou, než se zase pod koly rozšumí asfalt. Enduro je na něco halt dobrý....
Za Smiřicemi začíná být cesta zajímavější, vjíždíme do orlického podhůří. Bohužel, co nečeká, je čas. Začíná se neúprosně stmívat. V Dobrušce na náměstí se chystá něco jako koncert, pódium, mraky lidí. Bohužel i vožralejch, jedna nachmelená dvojka mi klidně vleze před motorku – ještě že moc rychle nejedu. No nic, raději vodcaď pryč.
Skoro až k Deštnému se silnice neustále šplhá do kopce, co naopak klesá a dosti brutálně, je teplota. Oceňuju, že jsem si před odjezdem vetknul zimní vložku do bundy, bohužel rukavice mám letní a docela bych je vyměnil. Ale beru to tak, že za chvilku jsme na místě, tož vydržaj, pioněr! Liduš vzadu taky repce, že chladno a tak – ale to je u ženskejch normál, netřeba se vzrušovat.
Táhlý sjezd od Sedloňova a jsme v Deštném. U kostela uhneme vpravo kolem jakési zhovadilé stavby čehosi monstrózního (tohle tady za nás nebylo..., hodí se sem jako pěst na voko. Čuchám čuchám příspěveček zainteresovaným osobám). Vyšplháme se na protější svah a juž jsme u Panoramy.
Uvnitř je zábava v plném trysku, dokonce je tady dneska nějaká „piškotéka lokálního významu“, tři místní melodyboys na pódiu se snaží, pubertální omladina hopkuje na parketu. Jawáci okupují přilehlý saloonek, prej že muzika nevalné kvality i sortimentu a tak. Máme se urychleně najít volný pokoj, ubytovat se a obratem dorazit na večeři.
Mašinu odstavím pod hotelem mezi již vystydlé kolegyně, volný pokoj najdeme až v druhém patře – halt staříci to budou mít nejvejš. Naházíme vše do pokoje, převlíkneme se, lehký oplach, na závěr si Liduš namaluje obličej na ksicht a mažeme zpět. Přeci jen, kručí v břuchách.
Pozorná obsluha rychle dodá segedínek, nějaké piwko a je spokojenost. Mezi Jawáky se odehrává něco jako panáková smršť. Karlos totiž má tejden před svatbou a proto pojal něco jako úmysl vypít Panoramu do mrtě. Alespoň to tak zvonku vyzerá, na stole se to zelení jako na předvolebních letácích Zelených, i mně se snaží poctít trávovkou. Jen to probůh ne, nakonec se dohodneme na irských slzách Tullamore Dew, to je tak jediný slušný pití co ve zdejších regálech objevím.
Na zábavě je docela markantně přebuchtíno, připadám si jako na tanečních večírcích v Lázních Bělohrad, akurát to věkové složení je lehce někde jinde. Ale jinak je to to samý, tancujou baby s babama, těch pár místních playboyů se spíše u báru věnuje vrcholovému pití a je to na nich už poznat.
Proto netrvá dlouho, než si poskakující amazonky všimnou sedící skupiny exotických a atraktivních mužů v nejlepších létech (čti: Jawa klub Praha), nakonec jich pár zcela nepokrytě vpadnou do naší poklidné a decentní intelektuální diskuze a nekompromisně nás odtáhnou do víru tance, hezky jednoho po druhém. Neodolají i takoví tužení borci jako Lubor či Roman, no a, bohužel, dojde i na mne a jsem vržen do náruče mírně postarší místní osadnice.
Amazonka, která tohle všechno rozjela, mezitím přistála zmožená u jednoho ze stolů a decentně si pod sebe odříhla. Inu, i takové věci se na rurálním venkově stávají....
Přehoupne se půlnoc, melodyboys se už po několikráte loučí ale vždy jsou donuceni rozjetým davem pokračovat a nadále vrhat do sálu decibely Davidů a podobných obskurdit. Nakonec se jim podaří utéct někdy kolem druhý. Někteří Jawáci už mají značně naváto, docela jsem zvědav, jak se jim bude ráno vstávat. Sám za sebe usoudím, že už to pro dnešek stačilo, moje taneční partnerka taky musí vyrazit do tmy dom kamsi dolů do údolí. Jestli doufala v doprovod, má smolíka – že bych zrovínka po dnešním hektickém dni toužil po noční měsíční romantice a pěším pochodu dole kopcom a (to hlavně) následně hore kopcom, tak to ani omylem. Gentlemani halt vychcípali..... that’s life, sorry, my dear. Raději zmizíme s Liduš opačným směrem, lehká hygoška a hybaj do pelechů. Pro šťouraly, rejpaly a Ranžu – každej do svýho, he....
Ráno je kupodivu fajn, venku azzuro, jen lehká nožní únava naznačuje nestandardní noční činnost. Ale sprcha v nově rekonstruovaném sanitárním koutku i tu odežene a staršímu tělu prospěje.
Na snídani dorazí jen měkké jádro Jawáků, to tvrdé ještě prdí do kanafasu. Dobrá a vydatná snídanička bodne, v klidu se nacpu a v půl desátý (jak určeno) stojím u motorky. V 10.40 nám totiž z Panského Pole pod Haničkou odjíždí radiobus, takže Préza ještě zvečera striktně zavelel v 9.30 nástup ke strojům.
No jo, ale to by si nejprve musel zamést před vlastními prahy. Kdo totiž chybí v inkriminovanou dobu, je on a jeho brácha, Daník a snad ještě někdo, nepamatuju se.
Pravda, trochu se s opožděným startem počítalo, a dala se čtvrthoďka předstih – když však táhne po třičtvrti a pořád nejsme komplet, začíná obcházet lehká nervozitka. Halt, v tomhle Jawáč drží tradice fest, všechna čest.
Nakonec se lehce před desátou vyjede (bez Koba, ten svůj boj s démonem alkoholu hanebně prohrál), po Kráťově bezprostředním ulehnutí hnedle po výjezdu z parkplacu. Někdo musí ale ještě tankovat, proto stavíme hned dole v údolí. A jako přes kopírák – nejenže se tankuje jako když padají brambory do sklepa, ještě se dofukují gumy, kupuje se leccos a nedivil bych se, kdyby si někdo i luxoval motorky zevnitř. Pravej čas na tohle všecko! Docela jsem už naprdnutej, protože horské silničky, nutný rychlý přesun a za chrbtem tlupa motorkářů z nichž někteří si na tandemu vezou slušného orangutana….
No nic, je 10.08 a konečně jedem. Beru to nejkratší cestou přes Luisino údolí. Zdejší silnička není z těch nejkvalitnějších, za což mi posléze hlavu umejou naši čopráci…. jako bych snad ty díry do asfaltu sám vrtal. Navíc, občas trochu sprchne, na asfaltu leckde bordel, projížďka jak má bejt. Mažu co to dá, takže požitek z jízdy nic moc, nevím jak ti vzadu. Naštěstí ale je nám osud víceméně přízniv, pět minutek po páté se již štosujeme na parkovišti poblíž přichystaného busíku.
Než spočítám dav pro placení a naženu ho dovnitř, ti šťastnější obsadí sedadýlka, no a na mě zbydou schůdky u dveří pěkně na stojačku. Halt jako v pražským MHD, naštěstí to nejni daleko.
Před Haničkou nejprve památeční foto a pak se nás na hoďku a půl ujme fundovaný průvodce.
Nejprve trochu základní historie ve vstupním objektu, pak prohlídka části přestavěné na protiatomový velitelský úkryt před třiceti lety, no a nakonec prolezeme původní střelecký objekt, zevnitř a posléze zvnějšku.
Prohlídka končí u objektu s třemi stanovišti houfnic 100 mm, a tím je pro nás dnes Hanička uzavřenou záležitostí. Ještě si rozebereme helmy v pokladně a pěkně po čtyřech kolech zpět. Doufám, že se Jawáci moc nenudili a nebudou mě večír pohlavkovat.
Teď už normálním tempem pokračujeme do Bartošovic a přes Zemskou bránu sjedeme do Mladkova. Odtud zamíříme po hlavní směr Králíky, ale po chvilce uhýbáme vpravo na Červenou Vodu. Po pravé ruce se do nízkých a nacucaných mraků vypíná temný masív Suchého vrchu, věru, žádný zrovínka povzbuzující pohled to není. Možná že nám sprchne. To už ale peloton vede Majkl, já jistím grupu zezadu.
Pro výjezd na Sucháč dostane dav volno, ať si jede pověstnými vracečkami každej jak umí a chce. Zkusím taky trochu dědečka prohnat hore kopcom, ale zase to nepřeháním – Conti špunty na brutální klopení nejsou a udělat Jawákům potěšení přízemní akrobacií také nemíním.
Do sedla už dojedeme v nízké oblačnosti, ze které vypadává „skotský“ drizzle, takže ten zbytek po bývalé vojenské silničce až k rozhledně/bývalé vodárně už docourám značně opatrněji.
Z rozhlížení asi nic nebude neb mlíko kam se podíváš. Zalezeme tedy alespoň do vytopeného bufítku, kde jsme hosty jedinými. Inu, kdo by asi tak jezdil k rozhledně za mlhy a hnusna, nichtwar?
Další hoďku a půl posedíme, pojíme a pobumbáme, a protože někteří shlédli na svých mobilech nepříliš povzbuzující animaci meteoradaru, rozhodneme jako jeden muž a pár bab o návratu víceméně nejbližší cestou. Z jihozápadu se totiž nasouvá něco velmi podobného hnusné studené frontě před týdnem.
Dobrá tedy, sjedeme dolů do Jablonného, kde uhnu zpět na Mladkov. Našim kelímkářům totiž učarovala nová silnička přes Zemskou bránu, tak jim chci alespoň udělat trochu radosti. V Bartošovicích uhýbáme vpravo, pouštím rychlíky před sebe a víceméně poklidným tempem míříme podél Orlice dále na sever. Počasí zatím jakž-takž drží, takže víceméně pohoda. Tuhle silničku miluju, její osamělost a poklid, s nímž sleduje hraniční říčku na dně plochého údolí. Pohoda, džez…
V Orlickém Záhoří stavím na chvilku na seřazení, bo jsme se přeci jen trochu roztahali, navíc Lence je prý zima a tak zastavili kdesi vzadu na rozcvičení.
Poslední kousek do Deštného už dáme jak se na správný klub sluší a patří pěkně pohromadě, ani kelímkáři nezlobí a drží tvar.
Jen co se dáme v cíli do kupy, začne lejt. Halt, měli jsme to načasovaný jen což, někdo nás má tam nahoře opravdu rád. Takže ještě využijeme nabídky páně hoteliéra na uskladnění mašin v garážích pod hotelem a jdeme se věnovat klubové schůzi, kvůli které zde vlastně jsme.
Během značně poklidnějšího večera (kromě nás nebyl v hotelu skoro nikdo) probereme pořádání srazu, rozdělíme si úlohy a stačíme se slušně pohádat ohledně nové tváře klubového webíku. Ale ti je taky někdy potřeba. Diskuze však není až tak prudká, neboť si u ní párkrát zdřímnu, zády pěkně ku roztopenému krbu. Venku šumí déšť, tahle kulisa je pouze na chvíli přerušena Divňousovým příjezdem. Z Prahy ve full dešti až sem (taky je promoklej jak indián v deštným pralese), a ráno v šest valí zpět nach Prag do roboty… tomu říkám zapálení pro klub!
No nic, v půl dvanáctý usoudím, že zábavy pro dnes již dosti bylo, a provlhlou tmou mizím na kutě. Usnu jako pařez…
Ráno mne probudí rytmické bušení deště na parapet – tedy popravdě, v pět mne probudilo ječení Lídina mobilu, kterému jaksi v alkoholovém opojení zapomněla típnout buzení. Tož jsem ji musel veslat v temnou zadel, na přerušený ranní dospání jsem háklivej…
No, prší, to zas bude cesta domů, jako před tejdnem. Tak se vyhrabu, Liduš to pere do polštáře fest, potichu se oblíknu a vytratím do vlhkého rána. U snídaně se sejdu se Sáďou, sami dva se vrhneme na švédskou snídani. Po nás ještě dorazí křepčí sekce Jawáků, takže dáme poslední společnou snídani.
Během balení naštěstí déšť přestane, a těsně před rozloučením dokonce vykoukne i slunko. Díky přeci jen nejistému počasí do Hořic na závody zamíří pouze menší část, zbytek se každý svou cestou vydá k domovům. Tak se rozhodnu i já s Liduš. Nemíním však se pouze tupě přesunovat, když už jsem tady, navštívím nějaké ty svoje POI.
Modří už víceméně tuší, odkud vítr povane. Směrem západním se k Hradci nachází prakticky v ideální přímce tři rozhledny, každá jiná. A jelikož Lída nemá jako správná ženská ke kinklajícím se vejškám ten vřelý vztah, dneska jí jich bude dopřáno!
První má být hned ve Skuhrově nad Bělou, do kterého dorazíme velmi opatrnou jízdou klikatou oslizlou silničkou, motající se podél horské říčky. Rozhlednu mám lokalizovánu v GPS, nicméně nikde žádná není vidět. Skuhrov je velmi čisté a úpravné městečko, cedulky ukazují kde co, jen rozhledna nikde. Zato se všude nabízí hrad… no to jsem zvědav. Ale protože směrovky na hrad míří přibližně stejným směrem do ukazuje přístrojek na řidítkách, tož poslechnu a vydám se okreskou do kopce ke kostelu. Hle, parkoviště, a stylizovaná dřevěná brána ku hradu. Odstavím GSo a vyrazíme přes dva můstky na ostroh – a ejhle! Z hradu zde nezbylo prakticky nic, na místě však stojí dřevěná rozhlednička – takový trochu přerostlý posed.
Vydrápeme se nahoru na druhou plošinu a užijeme si trochu výhledu, pouze však jedním směrem na obec v údolí pod námi a z ní vybíhající údolí Bělé. Docela fajn zastaveníčko!
Druhá rozhledna, Osičina u Vojenic, je naopak značena velmi luxusně, navíc přehlédl by ji asi jen slepec nebo extratupoun. V poměrně plošší krajině mezi Vojenicemi a Záhornicemi se vysoký ocelový stožár vyjímá docela markantně.
Odbočka končí na kraji lesa u paty stožáru, je zde i kiosek s osamělou slečnou, která nám uschová cajky, prodá vlezné a vypustí nás vzhůru. Jako Eva, i Lída není zrovínka nadšená z roštového schodiště, smích ji trochu přejde, ale hrdinně i když trochu nejistě se vydá s mojí (morální) podporou směrem vzhůru. Je docela teplo, takže se slušně zarosíme, než se vydrápeme na poslední plošinu. Tentokráte je ideální kruhový rozhled úchvatný. Vyfoukaný obzor nabídne daleké a díky temným a prosvětleným mrakům i dramatické rozhledy, takže nahoře strávíme skoro půlhodinku zkoumáním kde co je a kam pojedeme. Po sestupu ještě v boudičce dáme kávičku, přečkáme menší přeháněčku a razíme dále, ku rozhledně třetí.
Ta má stát na kopci nedaleko Libníkovic, má být kovová a postavená roku 1930 – tedy ne žádná telemoderna. Ale ať kroužím kolem inkriminovaného zalesněného vršku jak kroužím, kromě nedělně znuděných kravek a obřího kravína poblíž ničehož nenaleznu. Tak se vydám pátrat po vsi, vlevo zahlédneme v lese jakýsi stožár a Lída mne navede na polňačku k němu. Na kraji obce narazíme na domorodce sekajícího traktůrkem osení a dáme se do řeči. Potvrdí, že tam, kde jsme pátrali, opravdu ona rozhledna je, leč je schovaná a skoro přerostlá okolními stromy. Vede k ní lesňačka se závorou – jo, pravda, cesty jsem si všiml. Tak poděkujeme a vrátíme se, závoru objedu a po sto metrech jsme u paty prvorepublikové rozhledny.
Cedule hlásá vstup na vlastní nebezpečí, tedy Lída rozhodně rezignuje na další exkurze a zaleze si do houští zakouřit. Vzhůru tedy vyrazím jen já. Žádné nebezpečí nehrozí, konstrukce je stabilní a poměrně udržovaná, výhled je ale díky stromečkům možný pouze severozápadním směrem na Krkonoše.
Čas se nachyluje, takže pomalu vyrazíme směrem k domovu, přeci jen, počasí je značně proměnlivé a leccos nás ještě může čapnout. A tak ano, kolem Nového Bydžova nás spláchne slušnej slejvák, takže v nás uzraje myšlenka na obídek a uschnutí. Bohužel, tenhle kraj zrovínka pohostinstvím neoplývá, hospu s jídlem objevíme až v Senicích u Poděbrad. Dáme místní specialitu, obří bramborák plněný lecčíms. Já ten svůj jakž takž natlačím, Liduš to vzdá a půlku si nechá zabalit na doma….
Do Prahy už dorazíme v pohodě, pouze s jednou přeháňkou. Hezkej vejletík to byl, a jak jsem postřehl vox populi (vox dei), docela se i líbil a možná, že se tahle tradice reinkarnuje. Uvidím….
J
Náhledy fotografií ze složky Oživlá tradice
