Únorové předjaří
Rozhodím dotázky po kámoších, ale jako kdybych volal do jiného časoprostoru. Nulová odezva, dokonce i parťačka prej dá přednost praktické aplikaci daňové soustavy před „větrem ve vlasech“. Dobrá, vyrazím tedy sám, koneckonců, napoprvé je to možná líp, courat se sám a svým, po zimě nerozježděným, tempem.
E: Ne,ne, tento víkend jsem měla běžkovat na horách, ale protože není na čem, nikam se tedy nejede. Pravda, práce na blížících se daních trochu svazuje, proto v sobotu makám do noci (i přesto nemohu ráno v neděli dospat a budím se, asi těšením, v pět), aby se mi zítra jelo s čistším svědomím. Přeci jen, zimní splín působí a je třeba proti němu bojovat, a jízda na motorce je tedy pro mne mocné afrodisiakum. Dokonce stihnu i vytáhnout a umýt motorku, vložit baterii a objevit blízko ní na pravé straně mašiny jakousi nádobku. V manuálu se dozvídám, že i zadní kolo má svou brzdovou kapalinu a té je pod dolní ryskou (podivuji se, protože auto má kola čtyři, ale nádobku jen jednu). Tedy volám svého servisáka, co a kde se to dá v sobotu večer koupit, mažu k pumpě, kupuji a následně doplňuji. Jsem na sebe pyšná, protože zadní kolo, zdá se, i následně brzdí.
Sobota ještě z meteohlediska nic moc, dopoledne poprchává, odpoledne fučí. Alespoň umeju, zkontroluju a dofouknu GéeSo, a když už jsem v tom, umeju i auto. V podvečer se živly utiší, a předpověď v TV dá jasný pokyn – pojede se! Ale samo, pro slušnou informaci se musí člověk mrknout na „veřejnoprávní“ médium – na tom komerčním dominují spíše impozantní poprsí a podobné nepodstatnosti J. Něco mejlů s parťačkou, a ve finále prej že se ráno uvidí, jestli se přidá.
Nějak jsme se blbě dohodli – já čekám na její telefonát, ona na můj J. Už mám mašinu připravenou, sám jsem navlečenej (sakra, kalhoty jdou nějak hůř zapnout – tohle se mi stává každé jaro s pravidelností hodnou lepší věci... časy hojnosti jsou fuč, bude se shazovat) když se parťačka ozývá, že tedy jako jede.
E: No jo, když bylo v mailu psáno „zavoláme si po osmé“ a normálně voláš Ty, v devět už jsem trochu na vážkách, co se děje. Vše připraveno, hutně nasnídána (na dlouhou výdrž doporučena a aplikována vejce na slanině s chlebem), sváča a foťák v tankvaku, tedy volám.
OK, dohodneme meetpoint na křižovatce u Obříství, poblíž jižního předmostí ocelového krasavce na silnici Neratovice – Mělník, v jedenáct.
Pro mne je času halabaděj, tak zamířím nejprve do Horních Počernic k spřátelenému bankomatu. Odtud to vezmu pěkně bezejmennými okreskami přes Dřevčice do Kostelce nad Labem. Piánko jízda, nepřeháním to, bo přeci jen přestávka zimní tu byla. A plácnout sebou hnedle na jaře, nevhodné a gentlemana v letech nedůstojné. Co mě však hne žlučí, a to tak že hodně, je jízda spojovací silničkou mezi dvěma tahy na Brandejs. Nevím, co a jak a proč, ale příkopy a krajnice týhle okresky slouží jako deponie všemožného odpadu. Pytle s domovními reziduy, mezi tím gumy, plasty, petky, tuny a tuny bordelu rozmanitého původu. Nějak mě nejde na rozum, který hovada tohle vytváří. Když už si tedy naloží káru bincem, tak proč nezamíří do některýho ze sběrných dvorů. Dnes už je jich hafo, jenom kolem nás jich znám několik. Benzín se projede stejnej, odpad vezmou zadarmo (teda, kromě gum, ale ty stojej pár kaček), tak o co jde? Tohle mi hlava nebere. Přichomejtnout se, nafotím hajzlíka, a zařídím mu promptní průser. Hnus, vašnosti...
Dočasně naprdnut prokličkuju Kostelec a razím směr Neratovice. Času halabaděj. Na místo srazu dorážím s půlhodinovým předstihem, takže pokračuji dál do Obříství. Náš seznámek zde upozorňuje na dvě zajímavůstky – pozůstatek jakéhosi jezu v Labi a zrekonstruovanou zvonici na návsi. Před vesnicí uhnu na náplavku, kde na chvilku zastavím. Fotky, potřeba, znáte to J. A navíc, je odtud hezký pohled proti proudu na Štěpánský most – bohužel, jeho nasvícení není ideální. Chtělo by to slunečný podvečer.
http://www.obristvi.cz/stepan_most.htm
Jez ještě nevidět, ten se mi zjeví až po dalších pár stech metrech. Šup vpravo na náplavku, další jízdu k němu zakazuje lívanec. Teď a tady budu za hodňouše, nechám mašinu pěkně odpočívat a k zbytku původního labského jezu dorazím po svých. Trocha chůze ještě nikoho nezabila, a procházka pohodovým prosluněným dopolednem jen staříkovu tělu prospěje
http://www.obristvi.cz/jez.htm
Ještě chci očuchat zrekonstruovanou dřevěnou zvonici na návsi, sotva tam ale dorazím, zjistím, že čas se naplnil. Takže hezky rychle curyk a mažu na parkoviště, bych tam byl před limitem. Jinak by hrozil kartáč od parťačky, jakož i následné hanlivé poznámky a úsměšky při každé vhodné i nevhodné příležitosti. A to si, sami uznáte, nemůžu dovolit ani náhodou...
E: po dohodnutí místa srazu mažu rychle k pumpě dofouknout zadní gumu, ale zrovna tam dva tatíci luxují a jinak šlechtí své čtyřkolové miláčky. Za chvíli je místo u stojanu vzduchu volné, tedy činím co potřebuji, ale to se zas přimotá chlapík a chce se vybavovat o motoježdění. Prý dnes je krásně, ale jinak zima, už by se na tom bál apod. Tak jen tak přikyvuji, přitom foukám, myslím si něco o tom, že by měl jít domů těšit se na teplý oběd a co nejrychleji mizím, čeká mne přeci něco daleko zajímavějšího.
Jenže pozor, skoro dva měsíce jsem nejela, tak opatrně. Šinu si to tedy známou cestou přes Kladno směr Kralupy. Cesta přes 50km mi trvá hodinu, opatrně se šourám, přijedu chvilku po stanoveném čase, ale což, lepší přijet o minutku později, než vůbec.
Mám kliku, Eva přijíždí lehce po jedenáctý, takže klídek a pohodička J. Co tu stojím a čučím, projelo hezkejch pár motorkářů, netradičně předjarní soncna vytáhla mnohé dříve, než očekávali a doufali. Takže, zhruba aktualizujeme dnešní plán, a jedem, času není zase až tak priveĺa.
Stokrát vyzkoušená klasika, Mělník, Lhotka u Mělníka, a zde odbočka vlevo před železničním přejezdem, směr Kokořín Důl. Ale tam nepojedem – jen co mineme nádražíčko po pravé ruce, čeká na nás tak trochu raritka. Na mírné vlnce „poslechneme“ žlutou cykloznačku a odbočíme vlevo do úvozové štěrkované cesty, která uhýbá táhlým obloukem vlevo a neustále velmi mírně stoupá. Odjakživa to totiž cesta nebyla. Byla to železniční trať. Tříkilometrová odbočka z trati Mělník – Mšeno vedla do nedaleké Střednice, důvod výstavby – cukrovar. S jeho zrušením posléze skončila před třiceti léty i trať, přeměnou na lesní cestu. Co zůstalo, je kvalitní podloží, vyhovující nejen cyklistům, ale i zvídavým motorkářům.
http://karel-loko.net/web/zeltrat/lhostr.htm
http://dopravni.net/view.php?cisloclanku=2005121701
Pěkně na dvojku (E: já na jedničku a Jirka mizí v dáli J) stoupáme až do nejzajímavějšího místa, kde původně trať zatáčela pravým obloukem pár set metrů dlouhým zářezem v místním pískovci. Tady stavíme. Měl jsem na mysli malý úvod do historie a topologie místa, Eva ale zastávku bere jako výzvu k umenšení vezených zásob. Jasně, s tím se bojovat nedá, tak počkám, až do sebe nasouká první z mikrotenových zámotků (bez obalu, samozřejmě...).
(E: no vždyť od ranní snídaně uplynulo již několik hodin a čas se nachyluje k polednímu)
J. To je voda na můj mlejnek, kreslím klacíkem ve škváře profil křídla a vysvětluju J. Pochopeno, dobrý, takže můžeme ject dál.
Po tělesném uspokojení přijde čas na duševno – takže se bavíme na téma proč kloužou lokomotivy, proč mají tratě malé stoupání, a mně už neznámým oslím můstkem skončíme u problému, proč vlastně lítaj letadla
(E: A já konečně po letech dosahuji uspokojení nad porozuměním dráhy a zákonitostí proudnic, což mi na základní škole nějak, zdá se, uniklo J)
Tam, kde zbytky tratě kříží zpustlou okresku a posléze mizí v neproniknutelném křoví směr Střednice, máme na výběr možnosti dvě. Vlevo po používané silnici do Střednice, vpravo po oné zanedbané silničce do Vysoké. Volím vpravo, tuhle spíše „gruntovku“ než asfaltku (toho je zde opravdu už pomálu) si občas ordinuji pod GéeSo. Sjedeme na dno údolíčka, tady vyplašíme mladý párek s kočárkem na nedělní procházce (fuj, tohle jsem nikdy neprovozoval, a vždy jsem měl hluboký soucit s takto týranými otci, ploužícími se za nedělních odpolední kolem našich latifundií....) a neméně rozhrkanou vozovkou se dohrabeme až do Vysoké. Odtud už pokračujeme po normální silnici směr Kokořín obec.
Na kraji obce si všímám hnědé „turistické“ směrovky „Roubenka“ vlevo. Už několik jsem jich tady kolem zahlídl, a usuzuji, že dnes je ten pravý čas prozkoumat, oč tu kráčí. Postupně se propracujeme (po cestě krásné zapadlé údolíčko s hezkými serpentínami úzké silničky, nikde nikdo) do osady, spíše samoty, Truskavna, ležící západně kousek od hrany kokořínského údolí. Dojedeme až k zavřeným vratům usedlosti, jsou na nich nějaké cedulky psané mně nepřátelským, protože malým, písmem. Tak musím slízt a jít se mrknout zblízka. To už nám ale otvírá vrata majitel,, a prej ať zajedeme a omrkneme si to.
Penzion je otevřen, takže se rozhodneme po prohlídce k malé přestávečce na kávičku. Eva si povídá s majitelem, já zatím kroužím kolem vzorně zrestaurovaného statku, slídím a fotím.
(E: jojo, dobrý nápad to byl s Roubenkou, vždy, když jsme jeli kolem ukazatele, říkala jsem si, to by stálo za návštěvu, tedy prima, parťák měl stejný nápad. Zpovídám majitele jak tam topí – vrtem, kde berou vodu – taky z vrtu, jestli a odkud dostali dotace – z EU a ministerstva, v jaké části byly chlévy a kde sídlili lidé, podivuji se na dřevěnými vydlabanými okapy, chválím pěknou novou šindelovou střechu – řemeslník se prý k nim nastěhoval a půl roku tvořil na dvoře šindele, ovšem zda jsou napuštěné volskou krví tak, jak se to dělávalo dříve, majitel nevěděl)
Hezky je to tady dáno do pořádku, jediný, co mě vadí jako pěst na oční bulvy, je bazén, hrubě vyseknutý hnedle vedle stavení. Vyjímá se tady jako lejno na čerstvě povlečené posteli.... asi úlitba turizmu.
(E: stejný názor, kdyby udělali místo bazénu hnojiště, bylo by to stylovější, konec konců na i-netových stránkách propagují kozy, tedy by jistý základ mohli míti)
Se divím, že to památkáři skousli, ale, známe to, vše je pouze otázka financí, asi.... Nicméně, bez té tyrkysové obludnosti by to bylo mnohem hezčí, a hlavně přirozenější. Jinak ovšem, všechna čest, dobrá práce!
Návštěvu zakončíme prohlídkou nabídky závodu, volba padne na kávičku tureckou a polévku česnekovou. Obé chuti výborné a kvality řádné.
Příští zastávku míníme zrealizovat v Dubé. Cesta do ní vede nejprve po hřebeni souběžně s údolím Pšovky (východně), přes Dobřeň a Střezivojice až na křižovatku s hlavní. Zde uhneme vlevo, několika značně zapískovanými vlásenkami (ve zdejší CHKO se nesmí solit, leč pouze pískovat) sjedeme do údolí a tím už bez problémků dorážíme do Dubé.
Avízovanou barokní sušárnu chmele ne a ne najít. Takže, když se nedostává informací, nutno si je obstarat. A kde jinde, než zřejmě na náměstí. A taky že jo, mezitím, co Eva vypálí jednu tyčku (kupodivu, tuhou stravu pro tentokráte vynechává...), (E: jídlo se sice nekonalo, ale myšlenky byly. To kdyby se v dohledu objevila třeba taková zmrzlinárna, dala bych si říci, ale bohužel L) objevím v protějším rohu infotabuli s mapou a polohou hledaného objektu. Jeli jsme kolem něj, che J. Kolem nás mezitím jezdí nekonečné šňůry motorkářů, známých brusičů Liběchov – Dubá – Liběchov – Dubá (vynásob si kolikrát kdo chceš...). Eva na to vejrá, tož před prohlídkou sušárny dáme výjezd za Dubou ke známé benzínce. Jednak si dojít kamsi, (E: na dámském kupodivu čisto, pánský jsem nezkoumala) druhak obhlídnout cvrkot. Jo, pumpa nezklamala. Na tohle dění tady mám svůj názor, ale maje rád svůj gesicht, raději ho sem nenapíšu. Bylo by to žalovatelný a mohl bych dostat na budku. Tak raději bič a pryč.
(E: Za tu chvilku stání jsme viděli i několik borců prohánějících se kolem pumpy po zadním. Jeden měl problém při dopadu, zavlnil se, ale zvládl. Raději mizíme, adrenalin jde do sebe soukat i jinak.)
Sušárnu již bez problémů objevíme na jižní kraji, strčenou mezi areál ZD a kolonii místních zahrádkářů. Čekal jsem něco jako vloni v Trnovanech (viz „Rovinou, horami a temnou nocí“ o krapítek dříve), skutečnost je mnohem skromnější. Asi se tolik chmele v okolí nepěstovalo. Stavba je to sice zajímavá (hlavně kopule sušárny), leč, jak jinak, po půlstoletí rudého řádění, značně zdevastovaná. Tak ji alespoň oblezeme zvnějšku (dovnitř se neodvážíme), a tím je cíl splněn. Z dáli (od hlavní jsme necelý kilometr) stále slyšíme jekot a burácení laďáků. Občas víc, občas míň. Místním z toho musí asi trochu hrabat. Popravdě, nechtěl bych bejt v kůži usedlíků nebo chalupářů. Obzvláště ten, co si zde v zimě koupí klidnou chyšku na samotě u lesa, je na jaře nepříjemně překvapen. A reklamovat se to zřejmě nedá. Osobně, nevím, jak tohle řešit, podle mýho je jen jedna možnost. Odskáčou to, jako obvykle, nevinný, ale zákaz vjezdu motorek o víkendech by tomuhle učinil definitivní přítrž.
http://www.ceskolipskoinfo.cz/d-duba-susarna-chmele-355
Dubou opouštíme východním směrem přes Nedamov a Korec do Tachova. Když vyjedeme z lesa, otevře se před náma fajn panoramatický výhled na dolinu Máchova jezera, Doksy a Staré Splavy, přímo před námi se tyčí lomem ohlodaný kopec nad Tachovem. Taky CHKO, he.... V Tachově uhneme vpravo na neznačenou spojku tak na jedno auto směr Ždírec, tady se náš vejlet láme směrem domovským. Míním se hrabat těmi nejzapadlejšími cestičkami, proto u Ždírce dám opět pravou na Bořejov. Za ním se ponoříme do hustých borovicových lesů, sem tam zpestřenými pískovcovými skálami. Moc ale čumět kolem nejde, silnice se kroutí jak v epileptickém záchvatu, a její kvalita už taky zmizela kamsi do propadliště dějin. Ale nevadí, máme přeci endura, pravé to stroje na českou silniční síť. Takže přiměřeně opatrně dál, všudypřítomný písečný zásyp nedovolí žádné vejvraty.
V Blatcích opustíme „hlavní“ (ty uvozovky jsou fakticky nutný a pravdivý!) a zamíříme totálně neznačenými místními kozími stezičkami k hradu Houska. Ten je naštěstí dobře viditelný na protějším vrcholku, takže navigační pomůcka jako řemen. Na krátké zastávce na dohled hradu hltám i já svůj dnešní „nedělní“ oběd – favorizovaný lančmít Tulip JJJ. Pak již závěrečný výškrab do osady Houska. Hrad necháme na pokoji. Já už jsem jej navštívil, a Eva si musí nechat zajít chuť, neb zavříno.
(E: jojo, někdy se tam dovnitř musím dostat (loňskou sezónu se podvakráte nepovedlo) a nechat na sebe působit nadpřirozené síly vstupu do pekelného světa pod našima nohama, který je v Housce pověstný, možná by tam bylo i chvílemi příjemněji, než v reálu)
Z Housky vede naše cesta přes Kruh do Žďáru, kde se napojíme na jednu z hlavních kokořínských komunikací, silnici Doksy – Mšeno. Trochu se rozjedeme, leč po sjezdu do hlubokého a stinného údolí zase trochu ubereme. Že je tady chladněji, to je OK, daleko více vadí oslizlá vozovka s nezbytným písečkem. Takže zase majzlíka, dokud se nevyhrabeme kousek výš do Nosálova.
Z něj jsou naším údělem opět místňačky, kterými se přes Libovice a Příbohy dohrabeme do hlavního kokořínského údolí, v místě známé křižovatky, osady a hospody Mšeno – Ráj.
(E: vedoucí si možná nevšiml, ale tady se za nás zavěšuje další Transalpista a drží se nás až k odbočce na Kaninu. Pozoruji tedy v zrcátku, jak vypadá stejná motorka zpředu) (J: vedoucí si všiml leč nereagoval, nebylo proč a HLAVNĚ nebylo už moc času)
Odtud už je naším společníkem jarní Pšovka, tvořící po cestě nesčetné rybníčky (kupodivu, na pár z nich je ještě led...), mokřady a rákosiště. Silnice je zde uklizená, takže si lze jízdu přiměřeně užit bez efektu stažených půlek. Pokličky, Kokořín, čas se pomalu nachyluje k odpolední kávičce. Tu zrealizujeme v lokální hospůdce uprostřed Kaniny, malé osadě nad kokořínským dolem. Turek a kofola, jako o třicet let dříve... akurát mlíčko v kelímku tenkráte nebylo...
Takže, vejlet pomalu končí. Sjedeme dolů a klasickou cestou zamíříme k východišti dnešního kroužku, nádražíčku ve Lhotce u Mělníka. Pak už jen úprk okreskami přes Byšici a Všetaty do Kostelce nad Labem. Za ním se naše cesty dělí, aby se opět někdy, někde, na motorkách, potkaly J. Eva zamíří přes Kralupy do svého Dívčího hradu, mě čekají notoricky profláknuté okresky na pražský východ.
(E: to se lehce řekne, „Eva zamíří do Dívčího hradu“, ale zatímco parťák to má domů coby kamenem dohodil, mne čeká cca 60 km klikaticemi v pomalu padajícím šeru. Tak tedy jedu, ať toho zvládnu co nejvíce za aspoň malého světla, neb za šera nic nevidím. A to se mi po všech těch kafích a kofolách chce ještě …. no víte kam. Nezastavuju, než bych ze sebe všechno svlíkla, setmělo by se ještě víc. Tak pádím, jedu co to dá, přeci jen, trochu jsme se rozjezdili, tak si pomalu začínám věřit a ejhle…. před jednou zatáčkou musím kvapně přibrzdit, abych neskončila na poli, ale zadnímu kolu se to nelíbí, trochu se sklouzne, já se leknu, ale vše dobře dopadlo. Poté již v klidnějším tempu se doplacatím domů a děkuji Všemohoucímu, že pěkná první vyjížďka skončila šťastně.)
Inu, dnešní den neměl chybu! Tak aby se nám podařily i ty další. Howgh.
J
E: Pěkné to bylo, díky JiBe za vybrané lokality, zajímavosti a vedení. Takové prima výlety a šťastné návraty celý rok, i když jsem se staženými půlkami vyjížděla i přijížděla. Bude líp.
.Náhledy fotografií ze složky Únorové předjaří
