Téměř ztracený výlet
Jako každý rok, i jeden letošní květnový víkend je neodmyslitelně spjat s tradičním setkáním volného motosdružení MOTOBIKE.CZ. Příští rok tomu bude let deset, kdy jsme se poprvé uviděli „face to face“, neb dříve bylo všeliké setkávání toliko virtuální, netí. Letošní akce se ujalo bratrstvo Zelených, takto obyvatelé a příznivci té známé poslední zatáčky před Vídní. Jejich akce byly vždy na úrovni a perfektní, takže jsem se těšil, ne že ne.
Celý týden před inkriminovaným víkendem opanovalo střed Evropy vedro parametrů tropických, což alespoň u mne sráželo nadšení z nastávajícího vejletíku kamsi na Moravu. Abych podotkl, místo konání skryli Brňáci do kryptografického povídání – při troše pátrání na netu a v mapách pak se ukázalo, že tajuplnou obcí jest víska Suchý východně od Boskovic. Hmm, zde jsem vloni v lednu byl na mototlachách s neméně seriózním motoshlukem Spoluvsedle. Víc mě nedocvaklo..... že je ubytování jak v chatičkách, tak v penzionu, mě mělo trknout hnedle.
Pracovní víkend před akcí jsem kromě kytování a nátěru oken věnoval i údržbě baterky GSa, neb se zdála býti na odchodu. Takže, párkrát vybít a nabít, očistit kontakty, dolít vodu a tak, startuje se OK, tož zdá se vše v normě.
Nakonec situace dopadla tak, že Ranža míří na Moravu už ve čtvrtek, takže my vyrážíme pěkně v pátek ráno, sraz v Ondřejově na návsi v osum.
R: vyrazil jsem na Brno už ve čtvrtek ráno a za ty dva dny ujel přes 800 km, 7x překročil hranice a podíval se do Rakouska a na Slovensko. Pohraničí super, vesničky v Rakousku, meandry Moravy, průjezd vojenským prostorem u Senice a finální návrat na Moravu přes Velkou Javorinu, to vše by vydalo na delší povídání. Rozhodně nad rámec příspěvku do tohoto reportu.
Trochu podceňuji dopravní tlačenici v satelitech východně od hauptštatu, kdy se kravaťáci hrnou svými prasáty z hypotékami těžce zadlužených usedlostí ve stylu podnikatelského baroka do vedrem zdusené Prahy. Sice všici jeli proti mě, ale stejně to byl wopruz. Nicméně, v osum stojím na návsi vedle hicujícího strojku. Eva nikde. Teprve kolem čtvrt na devátou se objeví, inu, ten samý problém. Ale, stihla to v rámci akademické patnáctiminutovky, tož konec dobrý, všechno dobré.
Joj, tímhle jsem to zakřikl. Chci nastartovat, ale ozve se jen suché prásknutí spínaného relé, jinak nic. Hmmm, že by přeci jen baterka byla chabrusoidní? No, nakonec se rozhodnu pustit mašinu z kopce a doufat, že se plynulou jízdou přes Vysočinu dobije.
Míním jet pohodu, takže se důsledně vyhýbám všem hlavním silnicím. Vedou nás okresky ze Sázavy na Rataje, Kácov a Zruč nad Sázavou. Nad ním na kopci stavím, zkouška, opět nic. Takže se operativně rozhoduju, zkusit štěstí ve městě a novou baterku si obstarat. Horší je, že tahle je rok stará, chtělo by to reklamovat, leč zpět do Prahy se mi věru ně chóčet.
Ve Zruči mají akurát nebe podepřený klackem, žádný servis ni baterkárna. Je mi v pneuservisu ochotnými mechaniky doporučena blízká Ledeč, kde má bejt motoservis. Takže hurá tam.
Ze servisu se vyklube garážová firmička, kde mají akurát pár gum, jinak všechno objednávají a montují z přinesených dílů. Na žádost o 30Ah baterku koukají jako puk, a spíše se mě snaží přesvědčit, že takovouhle baterku žádná normální motorka nemá a mít nemůže. Ale, s tímhle názorem jsem se již potkal, to mě nerozhodí, a trvám si na svým :-). Naštěstí je naproti malá sámoška s verandičkou, na kterou je Eva zahnána svým glykemickým indexem. S nepořízenou za ní posléze migruju, s tím, že mám zavolat baterkového velkoobchodníka v HavlBrodě. To činím, a mám delší rozhovor s velmi příjemným a ochotným panem majitelem. Ten se nejprve diví též, pak ale v katalogu a posléze i ve skladu objeví žádané. Prej se tyhle baterky montují převážně do sekaček a traktůrků :-) chicht…. Ale cena.... 2700 českých očí zdá se mi trochu dost, s myšlenkou za kolik jsem ji vloni kupoval..... Takže další telefonát Jirkovi Ledinskému do „mateřského servisu“, a je rozhodnuto. Přesně taková mu leží na ponku, mám si přijet. Takže tak.
Zanechám Evu jejímu osudu s tím, že existujou SMSky a do Suchého dozajista trefí jako zkušená harcovnice sama. Ještě se rozloučím s příjemnou paní prodavačkou, vnutím jí prachy za kafe, kterým nás počastovala, a vyrazím do poledního vedra nach Prag. Provoz na hájveji číslo jedna je naštěstí minimální, takže o hodinu již vjíždím do stinného průjezdu servisu poblíže Želivárny. Zplavenej jsem až po poslední gumu „funkčních“ trenclí :-).
Následná kontrola ale odhalí temnou skutečnost – baterka je funkční, co nefunguje, jest vlastní startér. Inu, zdá se podobná závada jako na RT v 1997mém v Normandii :-(. Jiří tipuje na utržený magnet statoru, pro diagnostiku je ale nutno vysápnout startér z prostoru mezi skříní a nádrží, kde se obvykle vynachází. Práce to není náročná, tedy, kdyby byl motor studenej. Ten ale hicuje jak rajda po horečce sobotní noci, takže si pálím prstíky, kleju a snažím se co nejmíň šahat do sálajících dutin agregátu. Nicméně, po necelé hodině je startér venku na ponku, já si ofukuju spálené konečky prstíků, a je jasné, že Jiří měl pravdu. Naštěstí, náhradní stator je k dispozici ve skladu, takže předávám štafetu mechanikovi a konečně je čas na vydechnutí. Ošpláchnu se, naliju do sebe litrovku limčy, a čekám, kdy přijdu zase na řadu.
Zpětná montáž už je brnkačka, nicméně nespěchám, abych něco nezblbnul. Ve tři je hotovo, tož finální umytí, zaplacení, poděkování, rozloučení a honem na motorku, ať stihnu vypadnout z města před příbojovou vlnou lufťáků. Vedro je ale hnusný....
Únik z města se daří, na první dvacítce do Mirošovic je sice narváno, ale žádnej magor se nikde nevyklopil, takže to jede, byť pomaleji. Za odbočkou na jih už je dobře, za chvilku je tu Loket a odbočka do Ledče. Tou projíždím kolem čtvrté, takže celá eskapáda mě stála hodin pět, což je paráda. Zdám se býti klikařem :-))))).
Rozhoduju se jet pěkně po hlavní přes HavlBrod, Žďár a klasiku na Bystřici, ať to odsejpá, na toulání a blomcání času není. Domluva s parťačkou je na šestou pod rozhlednou v Rudce u Kunštátu.
Na Vysočině je vedro snesitelné, takže se jede fajn. Mašina startuje jako za mlada, a navíc, i líp jede. To je tím, že díky demontáži vzduchového filtru jsem jeho vložku (ještě od předchozího majitele) vyhodil a vyměnil za novou, vidouc, co bordelu z ní padá. A dobře jsem (na doporučení) udělal, motor jde krásně odspoda, táhne mnohem líp, takže pocit hnedle fajnější. Na silnicích je víceméně prázdno, takže mažu podle svého. Jedinou zastávku dám v Ronově nad Sázavou, když zabrzdím u zdejšího kamenného mostu ze 14. století. Pěkná ukázka středověké užitné architektury je krásně nasvícena západním sluncem, tudíž i fotky vyšly. A dál!
Do Rudky před místní hotýlek dorazím deset minutek po šesté, takže opět v limitu. Svalím se na židličku do velmi příjemného stínu, a dám výborné presso s hebounce chlazenou točenou kofolou. To pravé na odpočinek po značně hektickém dnu. Musím si přeci jen odfrknout, bylo toho na pána v letech dost. Takže sedíme, blafeme, popíjíme až do sedmé, kdy už je přeci jen čas dorazit ten zbytek cesty.
E: Když mne Jirka "zanechal svému osudu" jak píše, bylo půl dvanáctý. Co tedy s časem? Jet rovnou do místa srazu se mi nechtělo, jednak tam moc nikoho neznám, jednak bylo vedro a určitě nějaké koupání po cestě se najde a jednak jsou po cestě móc zajímavá místa. Tedy vytáhnu mapu s označenými zajímavostmi a koukám, kam a jakým směrem vyrazit. Někam dojedu a ono to nějak dopadne. Přespat se dá koneckonců kdekoli.
Mířím tedy směrem východním kolem Sázavy a vyhlížím místo, kde by šlo sjet k řece a ochladit tělo, neb je vedro jak v pekle. Nic, všude srázy nevhodné pro motorkové parkování a mašinu se mi u silnice nechávat nechce. Pomalu se došinu až k Ronovu n.S., jedu si tak sedmdesátkou, nic nemusím, nikam nespěchám, prostě pohodička, jen to vedro :-(. V Ronově má být starý kamenný most, který pamatuje husitské války. A taky jo. Hnedle u silnice. http://www.turistika.cz/turisticke-cile/detail/ronov-nad-sazavou
Lezu na zem, prodírám se kopřivami (aspoň na něco jsou ty potící moto-kalhoty dobré) a fotím. Sázava je tady ještě mělká, dříve to zřejmě tak nebývalo, protože by možná bylo jednodušší ji tady brodit, než se budovat s mostem. Na návsi nikdo, ale jako na potvoru naproti u stavení, nějací výrostci u stanu. Hmm, zase nebude nic z koupání. Svoje léty pěstované špeky neukáži jen tak někomu. Na koupání potřebuji soukromí, nebo aspoň tmu. Tedy dál.
A pár kiláků dál, kousek za městečkem Sázava, konečně sjíždím na hráz malého rybníčka, nikde nikdo, silnice za stromy na dohled tak hup do vody s mírně rozkvetlou hladinou. To blaho...... Pak posedávám na hrázi, je tady klídek, sváča, koukám kam dál. Asi za hodinu otáčím na úzké hrázi mašinu a pokračuji po hlavní (tam se neztratím) směr východ.
Je pořád málo hodin, tak před Bystřicí točím vlevo na Písečné, že se jako projedu kolem horní nádrže Vír. Na správnou cestu se netrefím, tak jedu nahoru do kopců přes Veselí do Korouhvice. Jsem na hrázi Víru a odbočuji vlevo na Polom. Pěkná úzká léty neudržovaná asfaltka přináší parádní rozhledy do kraje. Stavím, fotím, kochám se. Poté přes Nyklovice do Bystré. Cestou zahlédnu v kopci nějakou stavbičku s komínem, mířím k ní, stále vedro, musím pěšky do kopce, chtělo by to znovu do vody. Asi něco na pálení, čert ví, k čemu to sloužilo. Žádná cedule. Viděla jsem takových staveb ještě na Vrchovině několik. V Bystré má být minimuzeum ševcovského života. Stavím na náměstí, je pátek, lidé kolem nakupují na víkend. Ptám se na ševcovské muzeum babek, které sedí na návsi na lavičce. Moc ochotné, jedna je dokonce kamarádky paní, která má od chalupy klíče. A že prý za ní zaskočí. Né, díky. Při představě, že někoho vytrhnu z důchodového poklidu a ještě v takové vedru, raději odmítám, raději pojedu, to aspoň trochu fouká.Tedy pokud budete mít zájem Brtounovu ševcovskou chalupu zhlédnout, ptejte se babiček sedících u kostela, čelem ke konzumu, prostřední lavička.
Kousek dál je hrad Svojanov, tak tam mířím chladnějším údolíčkem kolem potoku Křetínka. Na parkovišti u hradu jen dvě auta, v pokladně klábosí průvodkyně s kastelánem, koupím lístek jen na prohlídku bez vnitřní expozice a jdu se mrknout na tu parádu. Mají tady středověkou zachovalou mučírnu, a to fakt nemusím. Ještě zaslechnu, že mohu i na hlásku, že už tam letos průvodkyně byla... Safra, v tom bude asi nějaký zádrhel, hrady jsou otevřené od dubna, je konec května, myslela bych si, že tito zaměstnanci chodí na věž dnes a denně, no uvidíme... Potuluju se po nádvoří, kouknu do zahrady a vystupuji na věž. Volá Jirka, že se blíží, nemám signál, musím tedy zpět dolů na ochoz a určujeme místo a hodinu srazu. Na věž vedou úzké dřevěné schody, léty prošlapané. A je jich požehnaně. V tom byl tedy ten zakopaný pes...Nahoře pěkné rozhledy, fotím se s nějakou skupinkou cizinců a pomalu, pomalu dolů, schodnice jsou proklatě úzké. No, aspoň, že se to nekejvá.
Ze Svojanova úzkou spojovačkou do Harmanic, kde mne ale na další zkracovačku nepustí, neb se konají hasičské závody. Všude plno lidí jak o jarmarku, vidět jsou staré i novější požární vozy a hlavně všude plno lidí, dětí a psů. Pryč. Čas srazu se nachyluje a tak jedu již přímo přes Olešnici na Rudku u Kunštátu, kde sedím a čekám na parkovišti u vstupu do jeskyně Blanických rytířů, dávám si kafe a vyslechnu rozhovor hostinského s jediným kunčaftem. Má tam ubytované děti, včera halasily do dvou v noci, přestože je učitelky prohnaly přes den bojovkou. Učitelky to zmohlo, spaly jak zabité, ale děti ne :-). V tom již přijíždí Jirka.
Páteční podvečer, vedro a provoz je minulostí, docela si kousek do Boskovic a lesem až do Suchého užívám. V obci se už nachází cedulky se známým emblémem. Vedou nás za obec, pak odbočkou vlevo mezi honosné chatky do vzrostlého lesa. Tady zpozorním, protože sakra, tahle cesta už mi něco říká. A když na poslední lesní křižovatce uhneme vpravo a vzápětí se objeví areál Athéna plný motorek, jsem doslova doma :-). Tak tady jsme už byli :-))) dobří holubi se vracejí….
http://www.sweb.cz/athenasuchy/
Další půlhodina je hektická. Přijeli jsme jedni z posledních, kolem se to žlutí kámošema, všici pěkně nalehko v letním. Už abych ze sebe ty hadry shodil taky… ale ještě formality, placení, samozřejmě mohutné vítání a potřásání rukou nesmí chybět. Rád Vás opět vidím, bando! :-))!!
Konečně jsme u nám přidělené chajdy, honem dovnitř a honem ze sebe strhat vše, co jde. Ufff, bohužel uvnitř je ještě větší hic než venku, takže větrat a větrat! Vybalení naštěstí netrvá dlouho, uchopím hygienické propriety a mizím v nedalekých sprchách. Teda, povím Vám, nejsem zrovínka apoštol každodenní hygieny, spíše bych se bez ostychu zařadil mezi humusáky, ale tahle sprcha, to je prostě koncentrované blážo!!!! A když si příjemně osvěžen a navlečen v suchém cestou zpět odskočím na jedno k báru, pomyslím si, je hezky na světě :-))) a stojí za to žít. Jak ten dnešek blbě začal, fajn končí.
Hodnotit a popisovat zbytek večera nemá cenu, neb nosil bych sovy do Athén. Však to znáte všici. Kolem vlahá noc, spousta dobrých kámošů a kámošek, pivka dost (Kilouši, díkes za pozvání na ten hradeckej speciál, neměl chybu – ale i místně čepovaný Baron Trenck se mu hrdě může postavit po bok), navíc i lorny čerstvě grilovaných žeber, omastili jsme si řádně tlamy. Ale, únava je stále přítomna (přeci jen, kilometrů je ujeto více než bylo v plánu), takže lehce po půlnoci mizím do stále rozhicované dřevěné chajdy.
Noc nestála za nic. Ne že by se řvalo či tak něco. Ale vedro, vedro, vedro…. A to já snáším mizerně. Spal jsem takříkajíc na psí dece, pořád jsem se budil a převaloval, no docela bída. Ale naštěstí jsem večer moc nepožil, takže po sedmé už mám mrskání na betli plné zuby a vylejzám bez jakýchkoliv sekundárních negativních postopičích jevů.
Ráno je brilantní, příjemný chládek, v zeleni trávníku se blyští mocná rosa. Z několika otevřených chatek se line děsivý chrapot, jako když tu prožívá hromadnou agónii rota zkouřených kardiaků. Někteří nekonvenční konferenčníci spí na verandách, v trávě, a dokonce i u doutnajícího táborového ohně. Jen pár věrných partnerek venčí rodinná psiska nebo obstarává malé děti. Stárne nám, konfera ....
Obstarám se bohatou snídaní, česnečka, párečky, navíc vynikající zdejší specialitka – makové a tvarohové, poctivě venkovské, koláče. Sežral jsem čtyři, snad mi to pánbůh odpustí. Tak ještě odskok přes útočiště sténajících a jsem ready na dnešní, zajisté hodnotný, program.
To se ale nedá říci o všech zdejších. Opuchlé tváře, zalepená víčka, mírně nejistá chůze, prvotní externí znaky půlky osazenstva.
E: Já ještě stihnu najít blízké vychvalované koupaliště, neb večerní koupání si nemohu nechat ujít a aspoň nebudu v noci hledat cestu. Vidím ještě jednoho bloumajícího konferenčníka, jak hledá cestu ke kamarádům a né a né se trefit na tu správnou. Ale jak se pak hodilo, že jsem ho viděla. Byl to jeden z těch, kteří sobotní soutěž brali opravdu vážně a regulérně navštívil všechny udané cíle, čímž nám mohl prozradit údaje o přehradě Vír :-).
V deset hodin, kdy se má vyjíždět, je u brány pár svědomitých jedinců s mašinama a v plné zbroji. Další z těch relativně schopných realisticky hodnotí svoji menší příčetnost s tím, že halt si musí ještě trochu pobejt, než hladinka krve v alkeholu stoupne. Ti zbylí ještě prostě nejsou vidět, možná trochu slyšet…..
Nakonec utvoříme harmonicky vyrovnaný kolektiv složený z nás tří tahounů těchto stránek a Bekrů ze z Plzně, vyfasujeme navigační listy a vyrážíme. Cíle jsou popsány, a jen tak na první nahlédnutí se mi podaří identifikovat dobrou polovinu. Protože jsem od Edy dostal tip prolízt si jeden z nich, tak tam zamířím.
Z loňska známou trasou jedeme do poutního místa Křtiny
(bohužel, na známý Santiniho klášter není čas, ale nejsme tady naposledky), z nichž je to do nově otevřeného areálu jeskyně Výpustek necelé dva kilásky.
http://www.moravskykras.net/jeskyne-vypustek.html
Stinné parkoviště přivítá naše motorky, my naopak uvítáme možnost zalézt přes poledne do chladivého podzemí. Hrdě do něj nakráčím jen v triku a kalhotách, až uvnitř si uvědomím, jestli náhodou nejsem odvážnej trochu moc. Všichni ostatní si totiž bundy hezky táhnou s sebou. A pamatuju, když jsem byl kdysi s Jindrou v chrustenické šachtě (venku tehdy bylo vedro stejné jako dnes), tak se nám bundy více než hodily. V grupě tam s námi chodila jedna slečna v nátělníku a kraťasech, a její zima byla vidět. Husina, no a však víte co, čuplíky jak půlpalcová hilzna :-)).
Nakonec však uvnitř byl chládek tak akurát….
Jeskyně Výpustek není klasika Moravského krasu, jako jedna z mála byla od samého objevení člověkem expoatována a využívána. Rozsáhlý několikakilometrový systém nejprve vydal svůj obsah fosfátových sedimentů (základ průmyslových hnojiv), v druhé půlce třicátých let to zde zabrala armáda a vybudovala tady muniční sklad. Němci jej za války přeměnili v podzemní továrnu pro výrobu komponentů (palivová čerpadla a tak) leteckých motorů Daimler Benz řady 601, 603 a 605. Tyhle invertní vidlicové kapalinou chlazené dvanáctiválce tvořily základ motorizace hlavně stíhací části luftwaffe od jejích nadějných začátků až do trpkého konce. Poháněly mimo jiné legendární „stodevítky“ všech verzí, těžké stíhače Bf-110, Me-210 a 410,
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bf_109
http://cs.wikipedia.org/wiki/Messerschmitt_Me_210
http://cs.wikipedia.org/wiki/Me_410
http://cs.wikipedia.org/wiki/Dornier_Do_335
http://cs.wikipedia.org/wiki/Messerschmitt_Bf_110
a řadu dalších letounů.
Na konci války pečliví Němčouři celé prostory odstřelili. Chvíli se zde nic nedělo, jen se část prostorů zbavila trosek. V době kubánské krize se zde natrvalo usídlila „lihově-demagogická“ armáda a vybudovala zde podzemní velitelské stanoviště, které bylo (prý) schopné odolat i blízkému jadernému výbuchu. Přísně utajené místo armáda držela až do tohoto tisíciletí, kdy jej opustila, naštěstí v nedotčeném stavu.
Pro mne osobně je prohlídka více než zajímavá, neboť znám obdobná zařízení „z druhé strany barikády“. Skotské velitelské centrum poblíž St. Andrews, kupříkladu
http://www.secretbunker.co.uk/
a Lada sama vzpomíná na loňskou návštěvu jerseyského podzemí
http://www.jerseywartunnels.com/Home.aspx
Eva ale nespokojeně bručí, prej že moc lidské činnosti, ona by raději krápníky a tak :-), inu nelze se zavděčiti všem. Pro milovníky technických památek je ale rozhodně na co koukat. Zajímavé je srovnání kvality německé válečné a naší poválečné práce, bohužel, pro nás Čechy nic radostného :-(. Podzemní prostory jsou impozantní, a to vidíme jen část. Naštěstí, pracuje se na zpřístupnění dalších sálů a chodeb, takže je na co se těšit.
Po výstupu do žhavého exteriéru potkáme několik skupin konferenčníků, ti však berou navigační soutěž vážně, nechají si jen otisknout razítko a mažou za dalšími metami. My se v klidu občerstvíme, podumáme kam dále, a vyrazíme.
R: oni to berou vážně jo? A kdo mě málem nechal na startu, bo jsem se chvilku zdržel při zkoušení Edova GTR? Narazil jsem na vás už ve vratech a prý dělej, dělej, pokud chceš jet s námi, už nás odmávli :-). Prej berou vážně … navíc se to přece nejelo na čas. Dělej, dělej … Inu, protože navlečenej v hadrech jsem se povážlivě začal zapařovat a docela bych jel :-)))) tak proto :-) J
Vrátíme se kousek po svých vlastních stopách (moje minela, měl jsem si líp přečíst ty další cíle), abychom spočítali počet kotevních dvoupatek nedalekého TV vysílače Kojál a pokusili se odhadnout jeho výšku
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vys%C3%ADla%C4%8D_Koj%C3%A1l
a jak je vidět, nebyli jsme s odhadem zase tak daleko :-).
Druhá zastávka je u známých sloupsko-šošůvských jeskyní, kde máme vyhledat jméno skály blízké silnici a opět odhadnout jeho vejšku. Zde nám pomohl upovídaný hlídač parkoviště.
Další cíle jsou na západ od severojižní páteřní silnice Svitavy-Brno, takže nás čeká zas trocha ježdění.
Zamíříme přímo západním směrem, v Černé Hoře přejedeme „evropskou“ silnici a okreskami překonáme hřebínek Hornosvratecké vrchoviny do údolí Svratky. Zde nás čeká známý hrad Pernštejn. Už jsme dost vedrem zmožení, takže ani nevylezeme na nádvoří, a opět uvěříme informacím hlídače parkplacu. Už je prej informován, bo před námi tu byla konferenčníků síla. Takže jenom vydejcháme, skoukneme mapu a razíme.
Vírskou přehradu vynecháme, bo ji všici známe, a je trocha z ruky. Cílem tak bude náš včerejší meet-point, Rudka. Cestou absolvujeme docela romantický úsek okreskou po úbočí Zárazu. Tedy, romantický pro nás, enduristy, pro Tomáše je naopak spíše zlým snem. Silnička totiž občas ztratí byť zbytky asfaltíku a promění se v regulérní lesňačku. Navíc občas hutné ďuzny, jednu vymeteme všici :-(. Naštěstí, beze ztráty kytičky.
V Rudce
se celá společnost usadí pěkně ve stínu na kafíčko, a ostendativně dlabe na jakoukoliv aktivitu. Pracně budované image rozhlednového znalce a nadšence nemohu nechat jen tak zbůhdarma promarnit, takže nalehko, co to jen jde, vyrážím vzhůru. Sám samotinek.
Kolemjdoucí v kraťasech a sandálcích na mě poněkud nechápavě vejrají, a já je z temných hlubin přehřáté duše upřímně nenávidím. Hrnu se do kopce, znoj ze mě stříká každým pórem, a nechtěl bych teď vidět hodnoty svého systolického i diastolického tlaku. Připadnu si jako řádně přetopená parní mašina, bohužel bez pojišťovacího ventilu :-(.
K patě rozhledny dorazím na pokraji kolapsu, za chvilku se ale vydejchám a je líp. Něco se zde dělo (prej Den dětí), a právě se uklízí výčepní kostka a tak. No, jedno by bodlo :-), nemám strachu že bych případně nadejchal. Asi by to bylo, jako když se chrstne sklenka na rozpálenou výheň. Alkehol by prolétl organismem, škod by nenatropil :-).
Jen co se zvetím k obrazu neohroženého a kaleného motocestovatele, vyrazím na ochoz předválečné rozhledny. Tohle stoupáníčko je lábuš proti výstupu svahem. Z krytého pavlače je překvapivě hezký rozhled, tedy, hlavně na sever a východ. Jinak trochu vadí stromy. Ale je tady hezky, navíc jsem nahoře s jakýmsi mláďátkem, tak patnáct…. opačného pohlaví…. co více si stařík může přáti jako doplněk k okolní krásné scenérii :-).
Dolů to vezmu kolem vchodu do jeskyně (už je zavříno) a známých bot TGM, u hotelu najdu společnost trochu větší o pár dalších konferenčníků. Popíjejí frappé, zábava rozhodně nevázne, a vůbec jim nedojde, o kolik krásy a pohody přišli :-), barbaři.
Poslední dnešní POI jest „něco“ poblíž Letovic. To něco je mi jasné, replika keltské osady Isarno, nicméně máme zjistit, z jakého slovního základu je výše uvedené jméno. Mému tvrzení, že je to ze železa nikdo neuvěří. Ale co, do Letovic je to sotva kilásků pět, navíc je to po cestě na základnu.
Keltskou osadu nalezneme v opuštěném lomu na západním kraji městečka. Vše je přístupné, takže tu chvilku, co jsme zde, strávíme oblézáním chatrčí a ohrad. V těch pobíhá zvířena domestikovaná, různá, bohužel zde dostane keltská autenticita trochu na prdel. Čínská prasátka rozhodně Kelti nechovali, jejich zahraniční styky nebyly až tak rozvinuté :-). Jo, nakonec se ukázalo, že „Isarno“ má za slovní základ opravdu železo, keltsky. Někdy je mi to až nepříjemný, jak jsem dokonalej :-)))).
Z Letovic se do Boskovic vydáme nejkratší cestou, okreskami, abychom už to víceméně měli za sebou. Na konci etapy nás ještě čeká plnění jedné disciplíny (střelba z luku v plné motozbroji), a pak už přichází osvobození a zapadnutí do sprch.
E: Tedy kdyby pořadatelé po posledním splnění úkolu papír s vyplněnými daty sešrotovali (jak měli původně na mysli), tak by mne asi kleplo. Takovou námahu v parnu to dalo. Ale vyhlášení "taháním z klobouku-helmy" fakt nemělo chybu.
Večer je ve znamení značně netradičního finále, pak už „jen“ zábava až do kurvopění :-). Pro mne končí večer někdy mezi půl a jednou :-).
E:Já stihla ještě to noční koupání - paráda. Vydali jsme se po mé vyhlídnuté ranní trase k rybníku s čelovkami, trochu jsme bloudili, ale cíle bylo dosaženo. Po tom celodenním parnu byla koupel v teplém, prázdném, nočním koupališti třešničkou na dortu.
Přeci jen chladnější noc měla blahodárný vliv na spánek. Ráno jsem se sice tradičně probudil před sedmou, ale jelikož byl kolem klid jako v hrobě, tak že si ještě na chvilku dáchnu. Ona chvilka se jaksi protáhla až k desáté :-), ale zdaleka ještě jsem nevylezl z boudy poslední. Ještě jsem dostal snídani, ti za mnou už měli smolíka….
Naše trojice odjíždí k jedenácté, plac se už dost vylidnil. Tak se loučíme se zbytkem konfery, popřejem si setkání zase někde někdy, a vyrážíme.
Včera jsme minuli pár cílů, které by bylo dobré navštívit.
R: zde bych se rád vrátil k včera zmíněné větě, cituji: „Pracně budované image rozhlednového znalce a nadšence“. :-)
Inu, co si budeme povídat, image to chce ještě pilovat, bo jsme hned dopoledne o pár km minuli slavnostní otevření fungl nové rozhledny u Soběšic.
Holt občas něco unikne. Ale až zase příště budeme kousek od nově otvírané rozhledny, jistě se tam podíváme :-) Souhlas, bude se pilovat :-) J
Kousek jedeme po naší včerejší pachové stopě přes Černou Horu, než odbočíme vpravo do malé vesničky Kozárov. Nad ní totiž na kopci Babylón má stát jedna z místních rozhleden. Opravdu, nad korunami stromu vykukují antény a ochoz. Teď jen najít cestu. Zdá se, že kozárovští jsou šikovní, nebo mají čilého starostu. Vzorně upravená vesnička totiž má i směrovky, které nás navedou na uzounkou asfaltku, lemovanou roubenými odpočívkami. Ta vede až k patě rozhledny, kde stojí i čerstvě budovaná občerstvovací základna. Dokonce teď i otevřená, a pár místních tu popíjí svá polední pivka. Jak trefně poznamená Ranža, místní maminy si asi prosadily výstavbu hospody mimo střed obce, možná kvůli nadměrnému řevu svých manželat při návratu z lihočepny.
Naše motoamazonka podléhá obvyklé obavě z kejvací rozhledny, tudíž vzhůru se drápeme jen my chlapi. Necelých stočtyřicet schodů zdoláme sice najednou, ale docela i nadoraz :-). Odměnou je nám chladivý vánek a celkem slušný rozhled, i když vzdálenější obzory jsou mírně zamlžené. Sledujeme cvrkot dole, využijeme i dalekohled na stojanu. Ten obvykle na rozhlednách moc nebejvá :-), musíme si nosit své.
R: většinou ovšem dalekohled doputuje k rozhledně, ale nahoru se nepodívá :-). Nevím jak je to možné… asi prokletí.
Dole ještě využiju občerstvení a perfektně vybavené toalety, nalajnujeme si další trasu a vyrážíme.
E: No jó, jak se to kejvá, tak tam nejdu, nemusím být všude. Aspoň někdo hlídal mašiny a mohla jsme být chvíli sama.
Do dalšího cíle, Černvíru, vede nejkratší cesta místními komunikacemi, na mapách značenými těmi nejtenčími čárami. Zkusíme to s nimi, koneckonců, vrátit se dá dycky. Lesní silnička, kterou využijeme, je nepoužívaná a opuštěná, nicméně pořád silnice, dokonce se značně atypickými patníky. Hezkých pár kilometrů si vychutnáme v pohodě.
Na nesnáz narazíme v osadě Křeptov. Zde se nám asfalt definitivně ztrácí, na výběr je pouze několik polních cest, jedna jako druhá. Ranža využívá místního „jazyka“, který doporučí jednu z nich. Trefíme se na ni napodruhé, ale ouha, končíme v první zatáčce. Před námi je značně rozbitá a poměrně strmá polňačka. Ranža projede, ale Eva se v zatáčce zadrhne, a že prej dál už to nepůjde, neb se bojí a v dušičce má úzkost. Vůbec se jí nedivím, i z mého hlediska to vypadá tak na hraně. Nakonec ale Eva sebere odvahu, a s naší (víceméně psychologickou) podporou nebezpečný úsek zdolá bez zaváhání. Odměnou je nám pak chvilka odpočinku, ve stínu a nádherné samotě :-).
E: Řekla jsem si buď, a nebo. Buď to vyjedu, nebo prostě sletím, nebylo by to poprvé. Je potřeba se učit, nebo mne už sebou nebudou brát.
Sjezd do Černvíru už je pouhá brnkačka. Zakotvíme na východním předmostí, a prolezeme si pečlivě hezký a zachovalý exemplář dřevěné mostní konstrukce, dříve dost obvyklé na menších tocích.
R: krytý dřevěný most, tenhle dokonce průjezdný (pokud někomu direktivně nevadí schody na druhé straně) bo tu chyběla placka.
Zatímco Jirka obíhal most v soustředných kruzích a dokumentoval, podával jsem zasvěcený výklad Evě. Proč se to stavělo, jak se to stavělo, proč už se to nestaví, čím to trpělo a tak. Věřím, že je dobré mít za kamarády takové kapacity, kteří ženskou zatáhnou do míst, kde normálně jezdí už jen terénní auta, jsou schopni ujet stovky kilometrů za den bez přestávky, v noci chrápou jak pravěká monstra a ve volných chvílích odpočinku moudře žvaní, bo všechno znají, všude byli a od všeho mají klíče :-). Musí to být osvěžující, po všem tom vaření, žehlení, háčkování a vyšívání :-).
Takovéto raritky mám rád, a klidně si kvůli ním i zajedu.
Kousek jižně od Černvíru mám vytipovanou další iniciativní vesničku, Kaly. Zdejší se nespokojili s jednou rozhlednou, ale na okolních svazích si nedávno vystavěli dokonce dvě :-). Nevím přesně, kdeže jsou, ale spoléhám na místní zdroje. Mapa u hlavní silnice opravdu ukazuje obě dvě. Vybereme si tu severní (shodou okolností leží opět na vršku Babylon) a vydáme se k ní. Polní cesty, značené i jako cyklostezky, jsou z pohledu dnešních zkušeností snadné a nezáludné, takže po chvíli jízdy (pro mne opět v oblaku prachu :-(( ) stavíme na holém vršku s malou trámovou rozhlednou.
Krásné a opuštěné místečko si užíváme, dokonce se shodneme i na tom, že by tady nebylo od věci i přespat nadivoko, pojede-li se někdy kolem.
R: myslíš jako kolem té rozhledny, co jí otvírali??:-)Do
Kal se vrátíme druhou cestou, popojedeme kousek po silnici na Tišnov, a
jsme u odbočky přes louku, svahem pod les, kde vykukuje stříška
rozhledny Křivoš. Cesta vzhůru se opět Evě nezdá, takže k cíli
vyjíždíme sami chlapi. Mimochodem, sjezd i výjezd by určitě zvládla
hravě…
E:Jo to se řekne, zvládla hravě, ale.... bylo do prudkého kopce, bylo potřeba se pořádně rozjet a při představě, že mi to v kopci chcípne, nahoru by to nešlo a dolů bych musela sjet, jsem to vzdala. A vůbec, adrenalinu a učení už bylo dnes dost :-). Mohla jsem tak vyfotit ten obrovský žel. most u Dolních Louček.
http://www.libri.cz/databaze/mosty/heslo.php?id=222
Čas se už nachyluje, a před námi je jednak dost kilásků, druhak i temně zamračený západní obzor. Asi něco spadne :-(, tak s tím musíme taky počítat. Navíc, někde budu muset natankovat.
A opravdu, prudký déšť nás dostává o pár kilometrů dále. Potkáme pár motorkářů, skrývajících se kde možno, ale my pokračujeme dále. Jsme drsoni :-).
Jedny takové úkrytáře potkáváme u pumpy na kraji Dolní Rožínky, kde jest mi nutno zastaviti pro životadárnou kapalinu. Ranža mezitím aktivuje svůj mobil s průběhem meteoradaru a prognózuje, že to nejhorší už máme za sebou bo to táhne na severovýchod a my míříme na západ.
R: spíš jsem říkal, že je třeba neprodleně prchat a i tak se nám nepodařilo tak úplně vykličkovat. V dané situaci jsme snad ale zmizeli optimální cestou. To ti dva na benzínce buď zásadně přehodnotili svůj vztah k vodě, nebo tam přenocovali.
Trochu dešti uhneme na jih, víceméně se okreskami prodíráme jižně od hlavní „150“ a severně od D1.
V Herálci u Humpolce se naše cesty dělí. Moji západopražouní kolegové pokračují neochvějně na Humpolec a dále na jih od hlavního města, já díky lokaci svého domova musím zamířit mírně na severozápad.
Míním se zastavit v Lipnici nad Sázavou, očíhnout hrad alespoň zvenku, no a pak pokračovat víceméně shodnou cestou při pátečním ranním výjezdu. To značí se Sázavou na dohled.
V Lipnici zajedu až pod severní hradby, kde se chvilku projdu s foťákem. Obzor na straně půlnoční však nevěstí nic dobrého, temná modř hrozí. Při odjezdu mě z terásky místní putyky odchytí Ivan Mokrý, kolega z MKF, v současné době po výronu kotníku dočasně opěšalý. Chvilku pokecáme, popřeju mu hojení a mizím, čas nečeká (a déšť taky asi ne).
Ledeč, Zruč, Kácov, pořád to ještě jde. Při sjezdu do Ratají je už jasné, že se nevysmeknu, takže stavím pod železničním viaduktem a horečně na sebe natahuju šprcku. V poslední chvilce, jen co narazím blembák, začíná pršet, v Ratajích už zcela regulérně leje. To ale ještě netuším, co mě čeká. Setmí se jako v devět večír, citelně se ochladí, a za Talmberkem se objeví i bílá silnice. Nejdřív myslím, že to jsou snad sklepané květy, ale z omylu mne rázem vyvede smýkající se mašina. Sklepu to na jedna a šlápnu si, cvičně, a ejhle, vždyť to jsou kroupy…. silnice je víceméně pokryta souvislou vrstvou ledové nadílky. Tak pěkně pomalu, pomaličku, až do údolí před Sázavu, kde pásmo krup končí, jak začalo. Teď jen leje, co to dá. A dá toho zřejmě dost, stále častěji se přes silnici ze svahů valí bahnité proudy, nesoucí štěrk i větší butráky. Občas to se mnou hezky zacvičí, a jsem docela rád, že sedím na enduru s endurogumama. Na silnici by tohle byl očistec, a možná i pleskanec. Průměr rapidně klesá, jedu tak dva-tři, ale to nejhorší mě ještě čeká. Za Mnichovicemi je patrno, že tenhle kraj dostal řádně za uši. Kalamita vrcholí ve Všestarech, kde se prodírám vesnicí zaplavenou bahnem. Modré majáky hasičských aut protínají tmu, hasiči čerpají vodu a kal ze stavení, jim sekundují domorodci v holinách s kolečky plnými okrové břečky, jak se snaží alespoň trochu zmírnit následky řádícího živlu. Prostě to, co občas vídáme na naší katastrofické TýVí ZNova, je tady v sakra názorném reálu. A takhle se to táhne až před Říčany.
Od nich až k domovním vratům už jenom „normálně“ leje, dokonce jakmile přistanu na dvorku a přivítám se s Janou, pršet víceméně přestane. Ufff, je to za mnou, honem do patra na tradiční dva panáky. Bodnou…. A pak jen rozvěsit vše mokré, nechat se pozvat na opulentní večeřičku :-), stáhnout si fotky a hybaj do pelechu. Docela se do něj těším.
J
E: My se cestou domů zastavili u vodní nádrže Sedlice a pak přejeli k elektrárně kousek po proudu. Odtud podél vody po parádní lesní cestě, právě čerstvě upravené bagrem a dál k zátopovému mostu u Červené Řečice. Pak již rovnou domů. Dešti jsme taky neunikli, dokonce v koloně za Davlí auto u krajnice s promáčknutou střechou, zřejmě od padajícího kamení. Pěkná sprška to byla, motorka se vlnila, jako bych jela na hadu, ale konec dobrý, všechno dobré.
E
R: jojo, zátopový most a ochranná hráz na přítoku vodního díla … to jsem zase perlil :-)
Nepromoky jsme oblékali před Benešovem za vteřinu dvanáct, v Benešově na hlavní silnici na Prahu už auta stála v koloně, tak jsme to vzali dál na Týnec nad Vltavou a přes Kamenný přívoz do Jesenice, tam už to taky zavánělo zácpou, tak dál až do Davle, kde na pobřežní silnici auta stála taky :-( To vše za deště, občas nějaké ten potůček přes silnici.
Šílená kolona se naštěstí dala v pohodě předjet, protože v opačném směru nejezdilo vůbec nic. Myslím, že v tom dešti nám to plechovky ani neměly za zlé.
R.
Náhledy fotografií ze složky Téměř zmařený výlet
