Motokochání

A zase mám psát já...safra, ale pravidla dohodnuté posloupnosti jsou neúprosná, tak se pokusím něco vypotit, snad ten, kdo zabloudí na tyto stránky se nebude moc nudit a zívat. Tak tedy...

Někdy na podzimním výletě padlo první slovo o tom, přepravit se vlakem z Prahy do Popradu a projezdit hranice a okolí na polské straně. Pozapomněla jsem na tento plán, vždyť kolik se toho naplánuje a pak neuskuteční, ale na jaře se kluci začali ozývat, jak že je to tedy s přepravou motorek a na jaká místa se tedy podívat. Prima, bude hezký výlet, pojedu. Termín dohodnut na začátek května, hned 3 dny po mém návratu z velké dovolené v Holandsku, no to se nějak zvládne - od pondělka do středy skočit do práce, přeprat těch pár spodních svršků, mašina bude správně prověřená a ve středu večer naložit motorky a sebe do vlaku a hurá za novým dobrodružstvím.
Tedy proběhlo několik e-mailů kam jet - sama jsme se zařadila do role samopohybujícího balíku, neb dva velitelé a organizátoři stačí a na kluky je spoleh, vyberou vždy zajímavá místa. Mým úkolem se stalo heslo "chválit a zase chválit cokoliv a za každou cenu", jak mi bylo mnohokráte zdůrazňováno, tak to ještě zvládnu. Jirka koupil 2 měsíce dopředu lístky do autovlaku a plánování mohlo začít.

A tady pár e-mailů na ukázku z předvýletní přípravy, aby jste okusili atmosféru ještě v zimě těšících se výletníků:

- Eva nuceně určena jako chválič :-) :
Eva:
Líbí se mi návrhy míst, nemám připomínek, jsem pro, vy něco pěkného vymyslíte, budu jen do počtu dělat samojezdící "balík".
Jirka:
Tak když se necháš vodit, tož nám alespoň budeš připravovat a vozit svačinky, že ano, prosíme prosíme, ručky bozkáváme:-)))))) a večeřičky:-))))))
Eva:
A safra, tak takhle jsme si to tedy nepředstavovala. Vozit ano, ale připravovat???? Vždyť já s tím kuchtěním nemám až také zkušenosti. A vy jste takoví dva nespokojenci a rejpálci, vám se člověk s ničím nezavděčí. To bych měla celou sezónu na talíři nedostatečnosti mé kuchyně.
Jirka:
My budeme studovat materiály, připravovat itineráře, stavět denní plány, kalkulovat varianty postupu, ladit harmonogramy, a ty tady bručíš kvůlivá troše cateringu:-)))) Samo nečekáme žádné jehněčí s brusinkami a karlovarským knedlíkem, prostá, ale kvalitní a vydatná strava nás plně uspokojí:-))) na cestách se spokojíme s málem, to je samozřejmé.
Eva:
Nojo, nojo, budu chválit , jen co to půjde (ale já se moc přetvařovat neumím :-) ), aby náhodou Vaše mužské dušičky neutrpěly, když nebudou po ruce domácí chváličky. Budu se snažit v rámci možností a umění je vynahradit - to víš, pro takovou vlčici samotářku to nebude jen tak, ale jak říkám - vynasnažím se.
Jirka:
OK, my si na chválení klidně počkáme, večer a noc ve vlaku do Popradu bude k takové pochvale více než stvořena:-)))))))))))))))))))))))))))))))). Koneckonců, i
další večery nás můžeš chválit, zabraňovat ti v tom ROZHODNĚ nebudu bo mužská ega povětšinou dosahují hodnot nadoblačných.

- Maily s ohledem na starost o spaní,hygienu a jídlo ve vlaku :
Eva:
Už jsem na to přišla, proč mě Jirka pořád posílá pryč do jiného kupé. Stydí se za to svoje smrduté triko z vyjížďky vloni v Beskydech :-). Ale to nemusíš Jirko, dostala jsme vzorkovník parfémů a ty pánské jsou mi k ničemu, můžeš si vybrat :-).Příště je vezmu sebou na očichávku :-). (Nakonec jsi s sebou stejně nic nevzala – a to jsem se mocně těšil, jak na společné cestě sám sebe přeonačím na echtovního metrosexuála :-) J)
Jirka:
No myslel jsem si Evo ze sama se dvouma machistickejma chlapama v úzkým prostoru se ženská nemusí cítit až tak bezpečně a chráněně:-), to tvoje kupe si samo můžeš objednat jako jednolůžák ale stojí to víc. Na druhy straně je pravda ze pojedeme z Prahy tudíž budu vysprchovanej a tím pádem voňavej a nebudu ti tedy zavánět:-) :-) Takže tedy třílůžák.
Ranža:
Správný chlap má smrdět potem, krví a močí ... jako každá šelma :-)))
Jirka:
Krev nevím, moč a pot by mi šly - přeci jen, svěrače svírají čím dál méně:-)))))))))))))))))))))))))))))))))) Jo, ta krev ma bejt vlastni nebo cizí?
Ranža:
V ideálním případě cizí, bohopytelně :-) Moč stačí vlastní ... :-)
Ranža:
Do vlaku se taky těším, jen to ranní vstávání asi nebude nic moc. V životě jsem lůžkovým vlakem nejel, ale obávám se, ze parametry Orient expresu to mít nebude, takže budeme muset oželet mahagon, brokát, samet i koupelnu ve skříni. Klasika, dva hajzlíky každý na jednom konci vagonu a pokud bude přítomno i jedno umyvadlo, bude to důvod k oslavám.
Jirka:
A chtělo by to začít vstávat na etapy už v šest, bo jinak bychom se tam ušlapali. Nám chlapům bude stačit pět minut, ale Eva bude potřebovat těch zbylejch 50 minutek:-))))))))) Než se namaluje obličej na ksicht:-)))))))))))) jak říkala jedna naše spolupracovnice, když se nenamaluju a jdu k doktorovi, hned jsou dva tejdny pracovní neschopnosti:-))))))))))))) Takže já vylezu před šestou, odeberu se na chodbičku se vyprdět, ošpláchnu gesicht, skočím do motorkářskýho a půjdu si sednout na sklopku do uličky - tedy, jestli tam ještě jsou. Pamatuju je ....
Jirka:
Takže poslušně hlásím: zakoupeno. Motorky budou ve voze 378, my ve voze 377, kde máme lůžka 35, 33 a 31 (v jednom kupe). Horní je 35, střední je 33 a spodní je 31. Kdo bude spát kde určí
a) los
b) vedoucí výpravy
c) staršina výpravy
d) jediná frau výpravy
e) náhoda:-))))))))))))))
Fčil mudrujte, jak to bude.-) Jen bych chtěl podotknout ze mam fobii z vysokých lůžek bo jsem jednou spadl z palandy, v mladosti...
Jinak podle informaci není ve vlaku řazen jídelní nebo bufetový vůz, průvodčí lůžkového dělá kafe, čaj a prodá tatranku či tak nějak. Takže to spíše bude na selfcateringu. Jak Eva nevím (ta bude mít asi objemný balík zabaleny v mikrotenu, aby vydržela do rána), pro nás chlapy bych
viděl palebný průměr v plechovém pivu.
Ranža:
Doufám, ze máme kupe s koupelnou ...? :-)))
Jirka:
Jak to mam sakra vědět? já do toho vagonu nelezl..... a z obrázku to nepoznám. Doufám že bude mít alespoň záchod, ten mě stačí. Pamatuju rusky spacáky kde místo jednoho kupe byl kotel na koks:-)))))))))))))) a průvodčí pěkně přikládal z pytle.

- Maily o starosti ze setkání s medvědy v případě spaní pod stanem :
Eva:
Voni jsou tam medvědi?????? Ježíšmarjá, sežerou mi zásoby :-(. Spím s váma ve stanu a UPROSTŘED !!!!!!!!!. Pistole prý přes hranice nejde a stejně by ho asi jen rozdráždila. Na dálku nastartovat motorku neumíme. Jak to chcete řešit, když přijde? Budu se bát i jít jen kousek do lesa.
http://www.novinky.cz/clanek/133008-teple-pocasi-budi-na-slovensku-medvedy.html
Jirka:
Jo, a pak sežerou první někoho z nás chlapu - to si vezmeš na svědomí? není lepší jim předhodit to tvé mikrotenové tajemství?
Eva:
Noooooo.......hmmmmm............není. Já si to zdůvodním. :-))
Eva druhý den:
Po dlouhém rozmýšlení měním svou původní výpověď, radši vystrčím ze stanu svoji svačinku. Přeci jen ani nevím proč, by mi Vás bylo líto. :-).
Jirka:
Hladoví nadržení medvědi v pětistupech.-)))) to bude reportáž do časáku!!!! Jen se bojím že Eva zaječí a všichni medvědi v Tatrách hrůzou vylezou na Gerlach a tam umrznou:-))))))))))))) a jestli vystrčíš svačinku, budeš mít na svědomí ne méně než pět udávenejch a zahlcenejch karpatskejch medvědů:-)
PS Asi bude líp pojíst značné množství syrového protimedvědího česneku, a bude klid. Stejně tak utečou až nás uslyší chrápat. Jo, život je boj a divoká nature je swinstwo. Lepčí je zaplivaná hospoda.... tam na tebe nic neskočí. A kdyby jsi se opravdu bála, mohu sehnat pár protipěchotních min a nějaké ty nástražné systémy, pak vždy večer tábor ohraničíme pichlavými větvemi a do nich tohle všechno zakomponujeme. To ale nebudeš moct v noci chodit nikam daleko, bo by jsi se mohla vrátit bez jedný nohy. A to, jak sama uznáš, by byla poměrně značná škoda. Ženská má bejt symetrická.
Ranža:
Jasně, trnová ohrada, to fungovala už v pravěku, v Africe to tak dělají dodnes ... předpokládám, že budeme spát v Lubovni kúpeloch v hotelu, asi tak v pátém patře :-))

- Maily ohledně spaní v Lubovni:
Ranža:
Houstone, máme problém ...
Tak mi konečně odpověděli z toho hotelu v Lubovni a kurva drát, nějak nepěkně zdražili ... a pokoje vypadají jako pokoj s koupelnou vyrvaný z paneláku
Jirka:
A to je i se snídani nebo jen holý spaní? Na druhou stranu, prachy si do hrobu nevezmu, no a kdyby to melo trochu vejšku, tak to klidně zaplatím. Pouze Bond žije dvakrát:-) my ostatní jednou. Navíc, asi bude dobře kolem Lubovně spát pod střechou, bo jsem někde na netu četl, ze prej se tam nějak přemnožili hnědí medvědi brtníci a při jaru jsou vzbuzený, tím pádem nevrlí a hladoví (stejně jako já...) tož tak.
Ranža:
Jen spaní, bez snídaně. Ale zase je v hotelu bazén :-))
Jirka:
Bazén, ten ať si namažou na slovenský prsa:-)))) copak jsem nějakej tuleň abych každej den měl na kůži vodu? Dyk se budu den předtím sprchovat:-))))) tak to by byl moc velký šok pro můj organizm.

No jak čtete, nálada byla optimistická a přestože jsme neměli v kupé koupelnu, nepotkali ani jednoho medvěda a nakonec ani nespali v Lubovni, bylo plno jiných zážitků (i bolavých) a výlet stál za to.

Ale popořádku:

Středa 7.5.08
Nevím jak ostatní, já byla po dovolené vyježděná až až, přeci jen 3 500 km odnesla bolestivá levá ruka od spojky. Pan Honda udělal vzdálenost mezi páčkou a rukojetí pro pořádné chlapáky-tlapáky, žádné mačkání jen dvěma prstíky, ale pomohl Brufen a nějaké protizánětlivé mastičky a tak se dalo vyrazit. Ve středu do práce a odpoledne rychle něco nabalit na mašinu, hlavně jídelní zásoby nezapomenout. Pa k hurá na sraz s Ranžou na kraji Phy, kterého jsme ukecala, že mne dovede k nakládacímu autovagónu, neb znám své možnosti s proplétáním v Praze :-(.
Přijeli jsme včas, i když to vypadalo, že všichni z Prahy chtějí odjet na prodloužený víkend. Nikdo nikde, dorazil Jirka, přiblížila se chvíle nakládky a pořád nic. Po chvíli se objevil technik od vagónu, který s námi sepsal papíry. Mašiny na vagón, jen jeden z nás si při najíždění odřel helmici (autovagón je dvoupodlažní, my byli delegování do přízemí, ale musíte se tam pohybovat i najíždět shrbeně), ale já to nebyla :-). Přikurtovat, to mi klucí pomohli, neb i když proběhlo doma cvičení nanečisto, ovládání kurtů se nestalo mou oblíbenou činností. Proběhlo první chválení, ještě před výjezdem. Pak nás odtáhli na nádraží a připojili k normálnímu vlaku, ještě chvíle čekání a jede se. Je po 22 hod.
Popravdě, na tenhle odjezd jsem se těšil velmi výrazně. Poprvé se mi totiž daří osedlat zároveň dva hobby koně, motorky a mašinky :-). A taky, odjíždět na dovolenou (byť je pidi…) pěkně v podvečer není až tak obvyklé.
Po příchodu z fachy tedy naházím těch pár věcí na GSo, rozloučím se s domovem, a v půl osmé se vydám do středu velkoměsta. Pěkně proti proudu, neb blížící se prodloužený víkend vyhnal na výpadovky vše, co má kola a může se alespoň trochu hejbat. Nervozita je hmatatelná a nervy zúčastněných odtékají podél obrubníků do vyschlých kanálových vpustí. Já ale přijíždím na terminál v pohodě :-).
Nakládkou pro mě mohl vejlet skončit dřív než začal. Najíždím, jak jsem zvyklý z trajektů, se zdviženou klapkou. Jen kousek od vagónu zjišťuju, že hledím přímo na nosníky druhého podlaží. Tak instinktivně zavřu helmu a skrčím se, co to přes cejchu jde. Stejně ale si párkrát škrtnu temenem, stropy tady maj sakra nízký….
Při kurtování se trochu zapotím, přeci jen je tepleji a prostocviky v motokaťatech uprostřed vedrem rozpáleného plošiňáku zahřejou na míru větší než příjemnou. Ale nakonec je všemu finito, sebereme saky paky, naskáčeme na nádražní ještěrku a necháme se odvézt k lůžkáči.
Ve vagónu jsme vůči ostatním, běžným autocestujícím, za, mírně řečeno, exoty. Jsme okukováni, sice nenápadně, ale přeci. Ale není to k divení, dva chlapi s jednou ženskou (všichni už tak trochu v létech – pardon...), všichni na mašinách, a navíc v jednom kupé, to nejni až tak ouplně normálka v našich zeměpisných šířkách :-).
Stejně jako plošiňák, i lůžkáč je slunným dnem značně vyhřát. Líp je na peróně, navíc s pikslou a posléze i s lahvinkou pivka v ruce. Ještě s Evou zkontrolujeme motorky, když k nám posun připojí autovagón, a už nás vezou k „zbytku“ vlaku. Vychutnáme si ještě večerní atmosféru hlaváče, a přesně v 22.06 se hneme. Díky výstavbě Nového spojení ale směrem opačným :-) tunelem do Vršovic a pěkně kolem půlky Prahy.. J
Hlášena byla rychlost od průvodčího do Kolína 120km/hod. Podle GPS kontrolována a překročena. Vyšší rychlosti již na žádném dalším úseku vlak nedosáhl. Je vedro, do kupé se vejde tak jeden člověk bez bot, tedy stojíme v chodbičce u stažených okének a pozorujeme průjezd noční Prahou. Po chvíli světla za oknem zmizela a nebylo na co koukat, tak se naskládat do kupé, klucí odněkud vytáhli nebo zakoupili pivo, já zbodla pozdní večeři z ubrousku a tlacháme. A už jdu chrnět a ostatní taky, jinak to ani v tak stísněném prostoru nejde. Po chvíli nacházíme i boční zábranu pádu od mé postele a cítím se bezpečněji, přeci jen, se v noci melu a slítnout na zem ještě dřív než sednem na motorky, by nebylo záhodno. Spát.......jenže, to se lehko řekne. Vyfasovala jsem lůžko uprostřed, tedy mi projíždějící osvětlená nádraží svítí přímo pod víčka a zatáhnout závěsy nejde, neb okno musí být otevřené, abychom se neudusili. Též hluk od kol je tady dosti značný, prostě se spaním to nebude jen tak jednoduché. Cožpak Jirka, toho slyším dole pod sebou si klidně pochrupovat, ten usne zřejmě vždy a všude, ale co my ostatní. Z horního lůžka slyším tiché pochechtávání, asi Jirkově chrápání, nebo proč..... posléze jsme se dověděli, že si Ranža nemoha spát pustil do sluchátek něco humorného.
Pravda pravdoucí, s usínáním nemám problém tady ani nikde jinde :-). Pamatuju si Kolín, a pak jen vím, že jsme stáli v Zábřehu na Moravě. Jinak už nic :-) J

Čtvrtek 8.5.08
No, noc nějak uběhla, ale zarytý železniční noční cestovatel ze mne nebude.
R: je teda fakt, že mě to taky dvakrát neoslovilo. Spal jsem všeho všudy asi tak hodinu, po zbytek času jsem měl pocit, že se válím na lavičce kdesi na peróně a kolem projíždí jeden vlak za druhým. Prostě hroznej kravál, řekl bych, že na vině jsou všudypřítomné protihlukové stěny, úžasná to vychytávka betonové lobby. Ve dne je díky nim fiku vidět, v noci obtěžuje jak vrací hluk vlaku „zpět do hry“. Navíc hyzdí krajinu, takže proti nim už protestují i ti, které by měly chránit, totiž ti kolemžijící. Na občasný průjezd vlaku jsou dávno zvyklí, navíc koridory mají nové odhlučněné uložení kolejnic, ale betonová monstra táhnoucí se krajinou jsou hnusná novinka.
Je ráno, proběhneme spolu s ostatními účastníky vagonu, kteří též vystupují v Popradu, toaletou. Dokonce objevíme v kupé skryté umyvadélko pod stolečkem, tudíž provedeme ústní hygienu a napjatě čekáme na Poprad, zda jsou mašiny na svých místech a ve stejné poloze, jako jsme je opouštěli. Zastavujeme, mašiny OK, kluci je dobře přikurtovali - vidíte, zase chválím a já koukám na Tatry, sice trochu v oparu, ale přeci jen viditelné. Sundat mašiny z vagonu, navléknout na sebe trochu víc oblečení, neb je chladivo a rozhodnutí kudy dál. Směrem východním se zdá býti méně mlžno, tedy je rozhodnuto, volíme, tedy pánové volí směr Levoča. Vyrážíme v pořadí: Ranža - velitel výpravy, já - mužstvo výpravy a jako poslední Jirka - zástupce velitele, a toto seskupení držíme až do konce.
Osobně nevidím na tomhle způsobu přesunu chybu. Cesta do Popradu vezme po silnici tak k sedmi stovkám kilásků. Tedy den na cestě, samo po dálnicích a hlavních cestách, tudíž stresu hafo a prožitků (kladných) ne zrovínka moc. Ten den je den dovolený navíc. Navíc, cesta vlakem stojí míň než projetý benzín, o sjetých gumách nemluvě. Sumasumár, kladů dost a zápory, skoro veškerý žádný. Akurát musíte s sebou tahat kurty….
Mnohokrát jsem se při debatě o vlakových přesunech vyslechl spoustu řečí o tom, že to není motorkářský, stylový a tak. Povětšině tyhle plky trousili lidi, kteří toho na mašině zdaleka za rok neujedou tolik, co já. Závěr si koneckonců učiní každej, já mám jasno víc jak tisíc sluncí. J
R: nojo, ta noc se dá přežít, příště se víc namažu. Ale zbytek jsou opravdu jen výhody, kdyby podobných vlaků bylo víc a na více stran, to by se to dělaly „prodloužené víkendy“. Na taky je fakt, že jak říkal náš echtovní steward, který se o lůžkový vůz JLV stará a kterého tahle organizace přebrala i s lůžkáčem přímo z hlubin socialismu, ČD na téhle dopravě prodělávají kabát.
Ještě k tomu stewardovi – čekali bychom mladou, štíhlou, voňavou a usměvavou hostesku (v chodbičce opravdu není místa nazbyt). Nemohli jsme vyfasovat větší protiklad :-). Kdyby ten chlap aspoň neměl panděro jak orangutan, štíhlá linie by měla být při tomhle povolání povinností. Potkat se s ním při vyhýbání v uličce byl opravdu velmi intimní zážitek, vyžadující nejen psychické sebezapření, ale i fyzickou obratnost.
Po pár km stavíme u motorestu, snídáme (vynikající dršťkovka, to pravé k vydatné snídani, na kterou jsem uvyklý :-) J) a čerpáme. Poté odbočujeme k Bazilice Panny Marie a já s Jirkou se jdeme podívat blíž. Je zde zrovínka konaná bohoslužba, přijelo i mnoho autobusů s věřícími, i sem tam nějakou jeptišku jsme zahlédli. Je zde pěkný rozhled na Levoču, tedy fotíme, jen tak letmo nakouknu z dáli do Baziliky, přednášející by byl i pěkný chlap, kdyby ovšem nebyl přednášející, že. Vracíme se k motorkám, kde čeká Ranža a odjíždíme. Ale ouha, otočka na místě ve svahu a již se válím - prostě krátká noha. To to pěkně začíná, jsme hodinu v sedle a už pád. Mašina chudák přes ohromný kufr zůstala hlavou dolů a kolečky nahoru, klucí už jsou někde v trapu, kdeže by čekali....tak safra jak ji zvednu do kopce??? A v tom vidím, blíží se ke mně 4 mužští v jednotném šiku, asi čekající řidiči autobusů a pomáhají zvedat. Ještě se ohleduplně ptají, kde za to vzít, aby nic neponičili. A to se již vrátil i Jirka, ani neslezl z motorky, kamarád jeden, jen to pozoruje (taky proč slejzat, když kolem tolik nastrojených, navoněných a ke všemu ochotných gentlemanů :-) J). Opatrně nasedám, abych znovu nesbuchla, autobusáci mašinu drží svisle, tak nalejzám jak rokoková dáma na koně obklopena mnoha lokaji (fajn pocit, nichtwar? J). I Ranža se vrátil, co se stalo a kde se couráme.
R:Čekal jsem o kousek dál a studoval možnosti zkratky lesem, když tu u mě zastavil nějaký chlapík v autě a hovorí: Kolega spadol…“ A sakra, už jsem viděl Jirku jak se tam někde válí pod tím svým ingotem, nadává jak poslední rajda z Perlovky, kolem pobíhá vyděšená Eva a pokouší se Jirku z pod motorky vyrvat jako se tahají vorvani z pláže zpět do moře … prostě hbitě jsem se vrátil, abych to fotil :-). Na první pohled to vypadalo jako normální kontrolované odložení prakticky beze škod. Bohužel to nebyla až tak úplně pravda :-(
Děkuji zvedačům a vracíme se z odbočky od Baziliky na hlavní. Na motorce žádné škody, jen odřený padák, to neva, od toho tam je, a v kufru zadřených pár kamínků. Ale ouha, pravé rameno, na které jsem sletěla a dostalo plnou dávku pádu na asfalt nějak bolí, no za jízdy to jde a při další zastávce ohledám podrobnosti.
Kousek za Levočou stavíme na vyhlídce na Spišským hradem, je zvláštní koukat na něj takto z vrchu, obyčejně ho vídáme na kopci ze spoda. Bohužel je zataženo, nic pro foťáky. Rukou hýbu, beru jen Brufen a jedem směr Prešov. Po chvíli odbočka vlevo na Vyšné Repaše, Nižné Repaše, Tichý Potok, Brezov, Lipany (krásná cesta liduprázdným cípem vojenského prostoru J), v Pečovské Nové Vsi odbočka vlevo, v kopcích odbočka vpravo a přes Červenou Vodu návrat na hlavní do Sabinova. Moc podrobností se o trase ode mne nedovíte, snad doplní velitelé, jak jsem již uvedla, jsem jen balík, kam řeknou, tam pojedu. Nehledě na to, že pokud se stanovovala trasa, klucí rozložili mapu na horní Ranžův kufr a já na ni ani přes jejich ramena a helmy neviděla. Nevadí, jsem přeci jen bezvýznamné poslušné mužstvo. Ovšem byla to parádní cesta, stavíme na ty nutné potřebnosti, ohledáváme moje rameno, tvoří se modřina a je tam nějaký bolestivý hrbolek, ani z toho nemám hlad. Při pojíždění mezi políčky vidíme pracující na poli ve stejných teplácích - že by chlapící nedobrovolně ubytovaní v Sabinově?
Tahle na první pohled nesmyslná smyčka vznikla z náhlého impulsu, kdy jsme si na zdravotní pauze všimli „obydleného“ vrcholku Lysé hory na obzoru, a mapa prozradila, že by se tam dalo vyject. A jak pravili, tak udělali :-). J
Výjezd na Lysou horu nejprve horskou silničkou, posléze lesní cestou, tedy skoro až na ní, k horskému hotelu. Tam okukujeme hotel, zda by nevydal trochu teplé polívky, ale nic. Ranža si to vyjíždí až k vrcholku sjezdovky, my ne. Já jsem mrzáček na ruku a Jirka má rozum. No jó, jenže i cesta jen k hotelu zvláště v posledních partiích byla pro mne dosti těžká. Nejen, že byla kamenitá, ale občas i hladká a na skálu vymletá. Nahoru to šlo, ale dolů? To mi nějak nedošlo, když jsem se tam prve na jedničku škrábala. Jenže není zbytí. Říct klukům, aby mi motorku svezli dolů, mi moje už tak pošramocené sebevědomí nedovolilo a tak nezbývá než zavřít oči (tedy ne doslovně) sebrat síly a zkusit to. Poslední rady od zkušenějších jak na to, vím - jen né přední brzdu, mít zařazeno a pomalu, pomaloučku né po hladké skále. Tedy kluci jedou raději přede mnou, dost vpředu, abych se na ně nesvalila a já to zkouším. Nějak to jde, skoro padám po hlavě z motorky, jaký je to svah a sklon a ještě zatáčka o 360 st. R: no, ehm, řekl bych o 180° :-), ale chápu, že taková číslovka nevystihuje zcela přesvědčivě, jak velká zatáčka to byla :-) A ruka dostává zabrat, ale nesmím povolit, jinak letím někam dolů ze svahu mezi stromy a to by mi již nějaký Brufen nepomohl. Znáte to, když je vypjatá situace, člověk nevědomky dělá věci, které si jinak kontroluje a tak já tedy volám "maminkóóóó pomóóóc" a pištím. Ještě že mám helmu, jinak by se asi zvířecí obyvatelé lesa podivili těm zvukům. Prostě to z vás vyjede, ani nevíte jak. Měla jsem to pištění na talíři pak ještě dlouho, ale ten setsakramentský kopec jsem sjela. A klobouk dolů před těmi, kteří v takovýchto místech umějí. = Další chválení.
(Pištění – inu poněkud slabé a nevýrazné přirovnání. Odborník by řekl – jekot. Divím se, že to obyvatelé zdejších hvozdů přežili, ani z nebe nepadali mrtví ptáci. Ale teď vážně. Klobouk dolů před parťačkou, přeci jen, zkušenosti s těžkou, naloženou mašinou v (byť lehčím) terénu veškeré žádné, navíc ta pazoura, která podle výrazu a totální ztráty humoru musela bolet jen což, to by nezvládl leckterej chlap. Ženská, když si halt něco usmyslí, tak vydrží víc než člověk :-) J)
R: musím se přidat, když jsme pak večer viděli to rameno jak začíná zelenat, nebyla to už prča. A ten kopec opravdu stál za to, žádné babské přehánění. Na druhou stranu mě pobavilo, když Eva říkala, že v podobných situacích její tělo nekontrolovatelně ječí … když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že to mám taky. Moje tělo ovšem nekontrolovatelně říká „kurva“ :-)
Vracíme se zpět na první odbočku, po ní výjezd na sedlo Priehyby. Po cestě oběd
z vlastních zásob, ale u mne se stále hlad nekonal, nějak jsem se blokla, nebo co, nemít hlad, to se mi již hodně dlouho nestalo :-(, asi jsem nemocná. Za sedlem sjíždíme do Malcova a pokračujeme kus směr Bardejov. Poté odbočka vlevo na Kurov, Kurovské sedlo, Polsko, Krynica, Starý Sacz. Silnice strašné, samá díra, takové jsem ještě nejela, ale to ještě nevím, že další dny bude hůř. Úplně mne přepadl strach, že se mi vyklepe nějaký důležitý šroub a já tam zůstanu mezi lesy bez pomoci. Pokračujeme směr západ po silnici 968, dále Mszana Dolna, Rabka Zdrój, hledání ubytování. Celý den nás honí mraky, vidíme kolem oblaka z kterých prší, ale my se jim naštěstí vyhýbáme a těch pár kapek vždy rychle uschne. Z cesty si moc nepamatuji, neb rameno bolelo jako čert a tak jsme se jen modlila, ať už proboha někde zastavíme a slezu z té těžké milované potvory a mohu se uložit do vodorovné polohy. Ubytování nalezeno, kufry v pokoji, díky za pomoc ostatním = chválení. Klucí ještě jedou do železničního muzea Chabówka, a jak mi pak sdělili, poté se vrátili a již pěšmo šli hledat hospodu, kde si dali baraninu. Prý se pěkně prošli :-) .
Po namazání Evy jsme ji nechali jejímu osudu a odbručeli do nedaleké Chabówky za svými ocelovými kráskami. Mají otevříno do sedmi, takže žádná hoňka. Nejprve to vypadá, že po nás neštěkne ni čokl, nakonec ale dostáváme zlevněné vstupné na zbytek dne, pět za oba. Chabówka není jen muzeum, řada strojů je funkčních a provozovatelných v rámci víkendových jízd. I teď, ve čtvrtek večír, stojí před depem ne méně než čtyři zatopené parní mašiny. Žádné lokální tendrovky, ale těžká klasika. Na dvou vyšívá personál, dolaďuje netěsnosti a tak. Na Polsko neobvyklý pracovní ruch :-). Fandové jsou halt po celým světě stejný.
Hospoda, přes kiláček a půl pěší chůze od penzionu (Ranža brble, že daleko, pro mne je to ale normoš, jsem zvyklej do hospy chodit i delší štreky) nás taky v lecčems překvapila. Dorazili jsme před osmou, nikde nikdo, až jsem se lekl. Ale asi je to v cajku, kuchyně ready to action, tož sedáme a objednáváme. Oba dva jsme zvědaví na baraninu. Já ji budu mít ve formě stejku, Ranža dá přednost špízové úpravě. Mezitím je nám servírováno místní světlé pivo Žywiec. Zkušenost s ním z minula mám dobrou, ani zde nezklame. Ale, možná je to tím celodenním harcováním a vyprahlostí :-). Nicméně, srkneme po čtyřech, a navíc, baranina byla fantastická! Dobrý večer....
Jak tak papáme, tak se najednou, mávnutím proutku kouzelného, hospoda plní. Všechno polské středostavovské famílije v plném osazení, s dětmi i psy..... dají večeři, zaplatí, a do hoďky zase zmizí v temnu přišedší noci. Koukáme s Ranžou po sobě, nechápajíc zdejší gastrozvyky :-(, a zase sedíme samotincí v přeplněné hospodě :-).
K desáté nám slečna servírující dá zvedáním židlí na okolní stoly razantně najevo, že bychom měli vymizet taky. Tohle jsem naposledky zažil za socíku, takže se mírně zaraženi zvedneme a migrujeme. Inu, jediná pižka na kráse dnešního večera.
Cestu zpět nám zabírá debata, cože s parťačkou, když zejtra nebude moct pokračovat. Návrhy padají různé :-) (oba dva jsme mírně podroušení a tudíž kreativní jedinci...), nakonec se ale shodneme na verzi povolání dodávky a společném odvozu schopné motorky a neschopné majitelky. Ráno hukáže.... J
O tom však už vůbec nevím, neb svlékání a mytí mne vysílilo až k breku. Rameno potvora se zabarvuje, beru Brufen a na postižené místo aplikuji Medovicu.
R: pokud si vzpomínám, tak nejen na rameno. Medovica kudy teče tudy léčí, tedy zevnitř i venku. Tímto díky Hynkovi a jeho tatíkovi, bo pálenka z medu, to se jen tak nevidí a jako všechny výrobky z medu, má zázračné účinky.
Jen položit tělo do postele mi trvalo aspoň deset minut a to se člověk zpotí tak, že může jít znovu do sprchy. I večeřet jsme zapomněla. No snad to ráno bude lepší, i když Ranžova historka o zlomené klíční kosti, která v noci opustila svoje místo a posléze musela být operována mi moc nepřidala. Věřím v svoje tělo, které ještě nezklamalo, konec konců, vápníku mu dodávám v podobě jogurtů a mléka dost. Dobrou.....

Pátek 9.5.08
Ráno dobrý, už se i pomalu obléknu bez slz. Klucí asi napjatě čekali, jak ráno dopadnu, jestli budou potíže a pokazím jim výlet, nebo se vše v dobré obrátí. A fakt lepší, to asi ta Medovica zahřála a poléčila. Zjišťuji u ubytovatelů, že nám snídani neposkytnou (nakonec jsme se jí nedočkali nikde v polském ubytování) a ještě jsou to vegetariáni (fuj... J). Balíme a jedem. No jó, ale to bych nebyla já, aby nebyl další problémek.... Opatrně nasedám na motorku, vůbec to nejde tak lehce jako jindy, dobrá, jsem tam, teď postavit motorku z bočáku na svislo. S jednou rukou to jde hůř, ale podařilo se a v tom zezadu někdo volá: "BACHA...můj blatníček"!!! No ovšem, můj obří kufr se opřel o Ranžův přední blatník...hmmm, nepříjemné, promiň. Jedem od ubytování dolů do města Rabka Zdrój hledat vhodné snídaniště. Zastavujeme na pumpě, jdu se podívat na stav Ranžova blatníčku, snažím se odhalit jemnými pohyby rukou pod prachem nějaké poškrábání a dostanu kartáč, že se tím lak odře....Safra, jak mám vědět, že mohu oprašováním mou koženou rukavičkou, téměř taneční, poškrábat lak????? Jak zamezit poškrábání a odření třeba nalakovaných nehtů to vím, ale toto....????? :-)
Jedeme dál přes Mszana Dólna hledat snídani. V Pazdury odbočujeme vlevo a při cestě nacházíme krámek, kde vaří i kafe. Tedy sesedáme a spokojeně ve společnosti ranních pivařů někteří z nás pojídají výborné koláče . Já 2, Jirka 4 a kdyby jich měli více, tak by si ještě dal (jak sladký moc nemusím, tak tam mi teda chutnaly, čerstvé, domácí, tvarohový a povidlový – ještě scházely makový J), ale došly :-). Ranža nic, nesnídá, jen kafe. A taky neobědvá, jí jen večer. To tedy nechápu, jak může fungovat, asi spaluje z podstaty a duchovna. R: já náhodou přes den jím … ovšem ne při každém zastavení, tož to je fakt. Nebe je zase okolo nás zamračené, ale naším směrem je jasno, tak hupky dupky, ať nás mraky nedoženou. Pokračujeme na Dobczyce , narážíme na kopci na hrad - nevím jméno (taky, světe div se – Dobczyce :-) J), skanzen a jezero. R: přehrada, vodní dílo, údolní nádrž … ale ne jezero, boha jeho :-) Je to plné vody, jako jezero to vypadá, ale jezero to není. Něco jako tanga a bombarďáky. Používá se to skoro stejně, ale je v tom náramný rozdíl… :-) Jdeme se podívat dovnitř, jezero je za plotem. Vše pěkné, mně utkvěly v paměti mučící nástroje, snad opravdu dochovalé ze středověku... brrr. Než to všichni postupně pokoukali, příjemné odpočinutí a slunce se ukázalo v celé své kráse. Přijeli se na nás podívat i místní příslušníci VB, či jak se jim říká, ale přestože jsme si nevšimli jednoho zákazu (houby nevšimli, ignorovali jsme jej, stejně jako stádo místních... J), nic po nás nechtěli.
Hlavním naším dnešním cílem se stávají solné doly Wieliczka poblíž Krakowa. Paráda, pěkné. Ohromné prostory, přestože jsme chodili po chodbách 2, nebo 3 hodiny, viděli jsme dle průvodkyně jen 1% z celého vydolovaného komplexu. Než se však do dolů dostanete, musíte sestoupit mnoho stovek schodů do podzemí. Dole podzemní katedrála, velké sály, jezírko, lustry, fresky a jiné výtvory ze soli, ukázky středověkého dobývání. Pořádají se tam koncerty a mají tam i rehabilitační pobyty. Fakt pěkné. Nahoru nás naštěstí vyvezl pravý důlní výtah (klasická dvoupatrová těžní klec, pro dvakrát patnáct osob J). Jel ďábelsky rychle, ale už jsem nepištěla, na rozdíl od jiných ženštin. Já už měla vypištíno ze sjezdu Lysé hory (akurát ses tak nějak křečovitěji držela mýho trika :-) J).
R: je to tam rozhodně zajímavé, o tom žádná, ale připravte se na turistickou atrakci numero uno. Skupinky po 30-ti jdou tak těsně za sebou, že prakticky splývají v jeden zástup a vstupné je všechno, jen ne lidové. Dohromady i s parkováním a fotopasem, jsme vyplázli myslím 80 zlotých na jednoho, tedy cca 600 CZK.
Pokračujeme dál na jihozápad přes Kawaria Zebrzydówska, Wadiwice, Andrychów, Kety. Odbočujeme vlevo na Zywiec údolím řeky Sol. Stavíme na chvilku u dolní přehradní hráze, pak výjezd na přečerpávací elektrárnu (horní nádrž) Žar. Je to veliké a pěkné. Blížil se večer, poslední paprsky slunce ozařovaly krajinu pod námi a mně se ani nechtělo sjet dolů, do civilizace. Chtěli jsme nahoře u horní nádrže spát, ale oba hotelíky nový i starý zavřeny :-(. Byl by to pěkný pohled z pokoje dolů do údolí na spodní nádrž a městečko. Někteří dokonce navrhovali spaní venku, ale bohužel moje indispozice vyžadovala raději teplé a měkké, než studené a tvrdé. Tak tedy zpět do údolí, k dolní přehradě a hledat ubytko u lidí. Noclehy se nabízely na každém kroku, v hospodě u dolní přehrady byli moc drazí, (R: ani ne tak drazí, jako neochotní) tak jsme to zkusili u první šipky na "Pokoje" („Noclegi“ J). Zadařilo se, nejprve u domorodců jak se zdálo zavládl trochu zmatek, ale když klucí sundali helmy a ukázali své přívětivé ksichtíky, bylo vše dojednáno. Prima spaní v samostatném domě, hlídal nás přítulný kapesní rotvailer, měla jsem i svůj pokojík a ráno jsme mohli v použitelné rychlovarné konvici spáchat čaj či kafe. Zabydlujeme se tedy a večer jdeme tentokrát všichni do výše uvedené drahé hospody na véču. Trochu jsem se zdržela a posedávala u dolní přehrady, nechávajíc do sebe proudit chvíle pohody. Taky jsem potřebovala být chvíli sama, přeci jen, dva dny stále ve společnosti lidí, je trochu dost. Ale nutno držet partu, tak vzhůru za kluky do hospody. Prima jsme se najedli, JiB absolvoval svůj každovečerní telefonát po setmění domů, aby upokojil rodinu a zaběhnutým lety zvyknutým regulím učinil zadost, a kolem desáté nás regulérně ovšem jemně paní vedoucí vyhodila. V polských hospodách zřejmě do hospody chodí lidé jen na jídlo a pak domů. Žádní hodiny posedávající zákazníci jako u nás. Jiný kraj, jiný mrav. Tedy se odporoučíme do svých pokojíků, ale spát se ještě nechce, noc je ještě mladá, tak tlacháme a popíjíme Jirkovu Slivovicu a Ranžovu Medovicu až skoro do mrtva. R: to říkám, medovica – zázračné účinky :-).No to né, ale přeci jen, dýchat policajtům bych ráno nechtěla.
Opět něco gastrofaktografie: po včerejší kladné zkušenosti jsme i dnes zatoužili po polské specialitě. Mírně zmatenou paní vedoucí nám bylo posléze doporučen „golonka“. To není řez z kdysi populárního slovenského hokejisty, ale nám dobře známé kolínko z prasátka. Zde ovšem je dušené se zeleninou a zalité omáčkou, spíše vydušenou šťávou. Plus pečivo plus jsme si nechali dodělat nakrájenou syrovou cibuli. A paráda! Olizoval jsem se ještě cestou do pelechu. Nemělo to chybu. K tomu opět pivko z nedalekého Žywiece. A taky dobrý. J

Sobota 10.5.08
Prima spaní, prima vlastní snídaně, venku slunce, rameno je lepší, jen se začíná vybarvovat modřina, celý volný den před sebou - co víc si přát. Balíme, už unesu v pochroumané ruce i plný kufr a vyjíždíme k druhé nádrži na řece Sol. Poté přes sedlo Przegibek do místního centra Bielsko Biala, kličkujeme na výjezdu (zde se ukázalo, že GPSkám nelze až tak stopro věřit, neb ony routují jen podle zavedených dat. Mnohdy je lepší a účinnější použít vlastní palici a u navigace i zapřemejšlet. Ale tohleto mnozí GPS fanatici a hlasatelé (což my oba navigátoři výpravy nejsme ani náhodou) podrobného plánování variantních itinerářů a jejich striktního dodržování asi neradi slyší... Prostě a jednoduše, severozápadní předměstí Bielsko Bialej jsem poznali více než záhodno a milo. Navíc několik černých puntíků dodali absolutně hovadští polští driveři všeho možného. Občas z nich šla hrůza, a to jsem z Čech a konkrétně z Práglu na leccos zvyklej. J), dále směr sever k jezeru Goczalkowickie. Chtěli jsme jezero objet po hrázích, ale to se nepodařilo, tak ho objíždíme ze severu po sjízdných silničkách. U přehrady fotíme a odpočíváme, dále na Strumieň, Jastrzebie Zdrój, Rudyszwald, zastávka u mostu přes Odru a hele - hranice s CZ.
Dříve pouze pro pěší a kola, teď již zcela otevřená všem mobilním. Okouníme kolem, prohlížíme dřívější strážní celní boudy, rozumujem, komu asi patří pole, které se rozprostírá přes hraniční čáru do obou států. Pokračujeme na Hať, dále PL a znovu hranice, pak Owsiszcze , znovu hranice CZ, Píšť, Chuchelná, PL, Krzanovice, CZ Strahovice, Rohov, Sudice.
Tam objevujem monumentální kostel, očicháváme okolí a hřbitov vedle a mně, protože jsem nejsympatičtější (Evino synonymum pro „nejdrzejší“ J), se podaří díky paní kastelánové dostat se i dovnitř. Absolvuji přednášku o kostelu, co vše je zde uděláno nově, co ještě chtějí opravit, ale je to těžká práce, neb v obci jsou jen tři věřící. Toť překvapení, na tak velký svatostánek. Tedy se mi dostává vysvětlení, že dříve kostel sloužil pro tři obce, ale po stanovení hranic zbyly jen Sudice. (Jak nejsem zrovínka obdivovatelem sakrálních památek, tak tenhle kostel v přísně protestantském pruském duchu mě dostal. Štíhlé kontury, prostota režného zdiva a břidlicové krytiny, žádná zbytečná cinkrlátka, prostě stánek Boží vedoucí věřícího k cestě do hlubin vlastní duše a nerozptylující jej při ní pozlátkem a pompézností. Navíc, okolí přepečlivě udržováno. J)
Pokračujeme znovu přes hraniční čáru do PL do Sciborzyce Wielkie, Glubczyce, CZ, Matějovice, Bohušov, Osoblaha, Rylovka. A znovu PL, Krzanowice, Trzebina (plížíme se podél hranic starými kamennými pruskými silničkami J) a stavíme v obci Moszcanka, kde je místečko s pečenými pstruhy.
Plno lidí si tam užívá pohodového slunného sobotního podvečera, vypadalo to i tak, že si tam lze pstruha na rybníku vlastnoručně chytit. Hlad a chuť jsem tedy měla velkou, i únava již byla znát, ale rada starších se usnáší, že pojedeme dnes bydlíkovat do CZ, snad i nějaké místo z podzimního srazu mají vybrané. Tedy ano, těch posledních 60km už mne nezabije. A třeba bude i na české straně k večeři ryba. Sem za pstruhy je možno zajet kdykoli, není to daleko.
Čeká nás tedy poslední přesun přes Glucholazy, poslední dnešní hraniční míjení a jsme v CZ, jedeme na Mikulovice, Jeseník, Ramzová, Branná, vpravo na Staré Město a do hospody, do Kunčic. (Slunný sobotní podvečer, klid a mír, na silnicích skoro nikdo. Svěže zelené kontury jesenických kopců koldokola, výjezd na sedlo Ramzová a následný sjezd do Branné, to prostě nemělo chybu. Jedu si na konci, na očích stále ty dva před sebou, jen si užívám a vychutnávám. Tohle jsou okamžiky, pro který se žije.... Akurát na cestě přes kopečky do Starého Města se krapítek okosilo, ale už nemá cenu stavět a něco na sebe soukat. J)
Kolikrát jsme dnes hranici mezi PL a CZ přejeli nevím (R: 9x), nějak mi to po čase začalo být jedno a taky jsem se přestala orientovat, ale zapadlé silničky, či polní cesty jsou tam parádní. Už jsem se ani nesnažila nakukovat klukům přes rameno do mapy, to slejzání a nalejzání na motorku mně stále ještě moc nešlo a unavovalo. V jednom lesíku jsme dokonce i stádo srnek vyplašili a měli je před sebou blízko jako v ZOO. Chudák Jirka se na prašných cestách držel daleko za mnou, neb prachu měl plnou pusu a hudruje. Já tyto potíže neměla, Ranža zmizel za první zatáčkou, nebo povrchovým zvlněním.
R: no protože jsem nechtěl, abych vám prášil přímo pod nos. Na strategických místech jsem pak čekal a pořizoval snímky blížících se dobrodruhů (tedy vpředu Eva, občas s ječícím tělem a za ní Jirka coby filtrační jednotka zahalená prachem).
Tedy jsme dorazili do hospody, dostali přidělenou místnost s palandami za lokálem a ještě nám udělají večeři. Fajn. Rozbalíme spacáky, oprášíme oděvy, kdo má přezuje boty a hurá na véču. Vše potřebné mají, dokonce i jídelní lístek, tedy si každý vybere co potřebuje, klucí dají jako přídavek nějakou smaženou či pečenou rybu, Jirka splní svou telefonovací večerní povinnost a jdeme chrnět do spacáků. Pěkný den to byl.
Gastrozpravodaj: Ani dnešní večer nevybočil z lajny – catering perfektní. Dal jsem si kuřátko zapečené v bramboráku, pak ještě jako tečka za večerem grilovaná makrela. Mňam. A navíc, ryzí pivo z hor, Holba z nedalekých Hanušovic, to já můžu, na to mám naštelovanou tlamu. Takže jich padlo pět. A ani jsme pak moc nepanákovali vědomi si dnešní Eviny ranní indispozice po včerejší kořaličkové závěrečné smršti. J

Neděle 11.5.08
Bezva spaní v mém péřovém spacáčku, dobrá snídaně z pravých slepičích vajíček, čaj sladíme pampeliškovým medem, rameno bolí zas o trochu méně, začíná býti tmavě fialové, slunce vykukuje, rýsuje se den "jak z praku", tedy rychle sbalit a jet, není nač čekat.
Vyjíždíme z Kunčic na Kladské sedlo, na známém vyhlídkovém místě fotíme, znovu hranice s PL. Dál Stara Morawa, a vlevo přes kopce do Sienny - starobylá vesnice v současnosti čerpající z cestovního ruchu a v zimě z lyžařského sportu. Rozhledy na pampeliškami rozkvetlé stráně jsou okouzlující. Škrábeme se po staré rozmlácené asfaltce k TV vysílači (R: Czarna Góra), bohužel je zavřený a nikde ani noha, která by případně mohla být ochotná, zvídavé zabloudivší návštěvníky poučit. Nevadí, je tady krásně. Lesní cestou sjíždíme na Miedzygórze, Domaszków, Miedzylesie, Niemojów a Mostkovice do Lasówky. Někde tam mezi vesnicemi odpočíváme u rekreační chaty, utrácíme poslední Zlotówky a nabíráme pramenitou vodu na další cestu. Odtud pokračujeme po kamenné cestě po hřebeni polských Orlických hor přes Huta až do Pokrzywno. Ono se řekne kamenná cesta, ale byl to boj. Dříve formanská cesta, místy vymletá, s prapodivným sklonem ze svahu, prověřila všechny šrouby motorky a naše zuby. Nikdo nic nehlásil, že by mu chybělo, ale jezdit takto celý den by se mi nechtělo. Přední kolo si poskakovalo mezi kameny ze stranu na stranu, řídítka jakž tak udržovala patřičný směr a mně nezbylo než se jich pevně držet a nepanikařit. Ale byla to paráda a musela to být facha, kamennou silnici vytvořit.
Po nevím kolika kilometrech jetých v mém případě krokem konečně sjíždíme na jakýs takýs asfalt a pokračujeme na Polanica Zdrój, Duszniki Zdrój, přechod CZ, a jsme v Čechách na dobrém asfaltu. Pak následovala Olešnice v Orlických horách a Dobrošov s bunkry. Stavíme u Jiráskovy chaty a já a Jirka vybíháme na rozhlednu. Pěkná panoramata :-), jen v chatě neměli něco malého teplého na zhltnutí, tak kupuji jen svou oblíbenou Kofilu a frčíme na Peklo.
Ale ouha... i tak bezchybná věc jako GPS zklamala a ocitáme se na dvorku poslední chalupy ve vsi. Paní domácí nás však nevyhání, naopak radí výjezd do svahu louky pěšinkou a pak již jen rovně a k Peklu dojedeme. No proč ne, Ranža vyjíždí do svahu bez zaváhání, ovšem mně se přední kolo na trávě smýklo a už se to naklání, už se to hroutí. Nečekejte další pád, nekonal se :-). Naštěstí se mi nějak podařilo strčit nohu na správné místo a celou tu kovovou obludu ustát do svisla. Pak pomalu nahoru a jsem za hrdinu. Jirka vyjel jako by se nechumelilo, jak jinak. Sjíždíme k Peklu, chatky a chaty kolem vypadají obsazeně, všude kolem lidé se stojany a malují. Asi nějaké soustředění umělecké školy (hele, tohle bylo dopoledne v Polsku, v Miedzygórze:-)))))) tady bylo taky plno, ale byli to cyklisti :-) J)
Poté již následuje smutný návrat zpět přes Nové Město nad Metují, Jaroměř, Velichovky, Nechanice, Městec Králové, Poděbrady a před Prahou u pumpy rozloučení. Jirka odbočuje na svůj východní cíp Prahy a nám západopražákům nezbývá, než projet potemnělým městem. Na poslední křižovatce zamávání a hurá do svých bydlíků. V 10 večer doma, unavená spokojená.
Bezva výlet to byl. Díky. Tak tedy poslední pochvala (doufám, že ta pochvala nebude poslední :-) J) a těším se na příště.

P.S. Po příjezdu mi to nedalo a šla jsem se nechat zrentgenovat. Doktor trochu povytahoval obočí nad pádem z motorky a tmavě žlutým zabarvením, ale když jsem mu pomohla zvládnout problém s nepravidelným umístěním textu v lékařské zprávě, byl i příjemný. Vše OK, nic zlomeného, jen pouhopouhá naraženina. A poradil mi, jak se bezbolestně oblékat - nejdříve nemocnou stranu a pak zdravou. Při svlékání obráceně (tento postup doporučujou i nemedici – nejprve kabát a pak košili :-) J). A ruku zavěsit na šátek. Do tří týdnů prý budu bez bolesti. Prima.
Eva

Můj pohled na právě skončivší příběh je jednoznačný. Paráda. Parťáci nezklamali, počasí víceméně přálo, a pro sebe jsem znovuobjevil zase zajímavý kousek země nepříliš daleko rodné hroudy. Navíc, s časově i finančně velmi zajímavým přesunem tam i zpět. A docela se nebráním představě v dohledné době spáchat cosi podobného, leč s výpadem na východ Polska a Slovenska.
Jinak Schengen se ukazuje jako velmi zajímavý režim. Díky němu se pro cestovatele a milovníky zapadlých koutů otevírají dříve netušené nebo nemožné obzory. Pohraničí obecně má, alespoň pro mne, jistou přitažlivost, které lze takto holdovat do sytosti a prakticky bez omezení. A že těch bývalých hranic máme...
Takže, díky Ranžo za inspiraci a vůdcovství (ať už ideové či faktické), a tobě, Evo, obdiv a hlubokosklon za výdrž a nefňukání. I když, občas slzička ukápla :-).... ale, která baba by dokázala co ty. Moc jich zrovna nebude. Takže se nemáš se za co stydět….
Jirka

Jojo, to rameno muselo pekelně bolet, škoda takové smůly hned na začátku. Ale nakonec jsi to vydržela za což ti patří obdiv. Příště už bude líp, nechutenství od bolesti bude zapomenuto a budeš zase baštit na každé zastávce :-).
Jinak pohraniční silničky byly super vždycky, dnes díky Schengenu jsou mnohde k prozkoumání dávno nepoužívané a nyní opět přístupné trasy. Než se z nich opět stanou zrekonstruované dopravní tepny, mají speciální kouzlo a stojí za projetí.
A Polsko coby krajina za humny má zvlášť kolem hranic co nabídnout. Nejen zajímavosti, krajina a městečka, ale příznivá cenová hladina, člověk se s trochou snahy v pohodě domluví … a to golonko, baranina a Žywiec, to nemělo chybu !
Ranža