Vysočina dvou tváří
Po posledním pobytu v hotelu Kapitán, fatálně narušeném hovadnými příslušníky národa ložírunkem severně a východně od naší kotlinky, se vyráží na novou destinaci, objevenou agilními „Třešťáky“. Jih Českomoravské vrchoviny, konkrétně Javořická pahorkatina. Znám to zde z kolařských i moto výletíků, kraj slibuje mnohé zážitky. Takže, čas se nachyluje, jedem…
Osvědčený meteoweb USAFE
http://131.54.120.150/index.cfm?section=dspLoop&image=21OWS_EUROPE_FITL_PROG-BRIEFING_??
tentokráte nedává až tak absolutní pohodu. Ale, podle Amíků by se to nejhorší mělo odehrát nad středem republiky někdy v noci z pátku na sobotu, tudíž jsem mírný optimista.
Nejprve to vyzerá, že v pátek pojedu sám, ostatní prý až v sobotu. Nerad spěchám, takže mě spíše vyhovuje ten pátek. V klidu dojet, v pohodě pokecat a pospat si, žádný stressJ. Ale postupem týdne se nejprve hlásí H.CH.A., že by jako jel taky, no a ve čtvrtek parťačka radikálně mění názor, takže pojedeme ve třech.
Prahu opouštíme za ideálních povětrnostních podmínek. Jasno, osmnáct stupňů, mírný větřík. Co dodatJ. Akurát víkendový úprk Pražounů za rašící zelení trochu vadí, za Říčany už ale je provoz v normálu a tak i v pohodě.
Do místa setkání se západním segmentem kolektivu (čti: EvouJ), dorážíme s předstihem. Alespoň je čas poštelovat rozladěnou plynovou rukojeť Hyosunga a trochu si odfrknout. Ve směru našeho pohybu hrozí parádní kumulonimbus, někde vepředu bude padat voda….
A už je tu naše čacká transalpistka. Sotva serve z hlavy blembák a zběžně nám potřepe tlapama, vrhá se kam? Modří už vědíJ - do tankvaku za opulentní svačinkouJ, první z mnohých. Z Unhoště cesta dlouhá, po překonání několika časových pásem jednomu doopravdy vyhládne, takže v chvatu narve do hrdélka jednu houstičku, než se konečně trochu rozkecá.
Ale moc času na povídání nemáme, ještě značný kousek nám zbývá, takže do sedel. Notoricky známou cestou se hrneme okreskami do Vlašimi, občas musíme zvolnit bo mokrá silnička po právě přešlém dešti právě neoplývá adhezí. Za Vlašimí, kde najedeme hlavní směr Pelhřimov, už je mokro značnější, skoro až do Čechtic. Dál už je to po suchu, naštěstí nikde nikdo, takže nasadíme svižnější tempo. To nám vydrží až do Pejřimova, za ním ještě chvilku rychlejšího přesunu a je tu Horní Cerekev. Odtud už úzká a zimním posypem značně obdařená okreska na Švábov zavelí k opatrné jízdě. Přeci jen, vyválet se kousek před cílem by nebylo důstojné ostřílených cestovatelů, za které se s Evou pokládáme (promiň, PavleJ). Na konci vesničky značně omšelá a neumělá cedule ukazuje kamsi vpravo, kde se na obzoru rýsuje typický socíkovský kravín s bordelem koldokola. Harmonie? To přeci nebude onoJ. A taky ne. Ještě asi kilometřík, poslední zatáčku vezme H.CH.A slidem písečkem, a už jsme tady. Zamířím hnedle pod střechu, kryté parkoviště je bonuskem pro motorkáře.
http://www.hotel-harmonie.cz/HOTEL/czech/homepagecz.htm
Něco účastníků se luftuje venku, takže následuje přivítání. Hnedle jsme upozorněni, že končí výdej večeře. V dojezdovém rauši odsmýkáme saky paky na pokoj a ještě v motorkářském prcháme dolů, bychom stihli kuřecí šnicl s bramkaší.
Večeře bodla, stejně jako následná sprcha. No, a o následném večerním posezení se nebudu zmiňovat, klasikaJ. Spát se jde (tedy já) o půl jedný, měsíček jede na plný plyn a sekunduje mu hvězdnatá obloha.
Ráno svatý Petr oponou trhnulL. Drobný leč vytrvalý déšť bubnuje na parapety, mezi vrcholky okolních smrků se občas protáhne cár mlhy či nízké oblačnosti, líh v teploměru bloumá kousek nad nulovým bodem, prostě a jasně – z motorkářského hlediska nic moc. Tak tohle mládencům ze Senbachu vyšloL. Teď kdyby jim vyšla i ta další část předpovědi. Zatím je čas na opulentní snídaničku.
Ještě před gruppenvýjezdem musím zajet do nedaleké Třešti. Jednak tam mám sraz s „Třešťáky“ a taky si musím natankovat z bankomatu. Zdejší hotýlek totiž neakceptuje žádnou z karet, tsts, v dnešní doběL. Takže vklouznu do motorkářského, na to bundu od nemoků a vytratím se do syroviny.
Těch pár kilásků tam a zpět to až tak hrozný nejni, představa, že se v tom brouzdáme celej den ale není zrovínka povznášející. No ale, dali jsme se na vojnu, budeme halt bojovat.
S časem odjezdu se ale ukáže, že jsme zřejmě dítky štěstěny. Ne že by úderem desátý prala soncna na full power, nicméně alespoň přestalo pršet. Vyjíždíme tedy s mírným optimismem v duši. Já navíc vyfasoval na tandem mladinkou dcerku pořadatelů akce. Prej, že ode mne ji žádné nebezpečí nehrozí bo jsem stár a nemohu ublížit. Hmmm....
E:Tady na místě odjezdu se mi málem stal takový malý zádrhel. (Nikde jsem se s tím nechlubila, to až teď, po čase, Vám) Tedy....vozím sebou plastovou 1/2l placatku s pitím – nealko samozřejmě, ponejvíce plnou tmavého čaje. Plastové se na motorce nerozbije a placatý tvar se dobře složí v tankvaku. No a protože se očekávala na pokojích zima, nebylo jisto, že bude zatopeno, tentokrát jsme měla sebou i druhou placatku v které ovšem byl pro zahřátí kamarád Fernet, taky tmavý, žeJ. No a jak se nabízí, před jízdou se chci napít, ale ouvej, sáhla jsme po té alkoholické placatici. Naštěstí mi to nějak rychle seplo, ještě dříve, než jsme stačila polknout. Obsah byl vyplivnut do trávy, okolostojící si asi mysleli, že si takto čistím zuby, ale jízda byla zachráněna.
Cestou k dnešnímu hlavnímu POI se poznenáhlu projasňuje, silničky zvolna usychají, pozvolna se otepluje, takže nálada v grupě zákonitě stoupá. Dokonce se dá i koukat kolem a ne jen na mokrou a kluzkou silnici. Prosmýkneme se až pod chladicí věže dalešické jaderky, uhneme vlevo a za chvilku už nás přijme liduprázdné parkoviště pod přehradou. Pár kolegů už tady na nás čeká.
http://dalesickaprehrada.cz/o-prehrade-dalesice.php
Na přehradě už na nás taky čekají, takže hurá dovnitř. Ujme se nás chlapík z dnešní směny, a následně nás protáhne nejen impozantní halou strojovny (kam chodí normální prohlídky), ale
hlavně podzemím, do kterého se běžně neprovádí. Milovníkům „té echtovní“ strojařiny se tady nabízí mnohé, mohutné kulové uzávěry, ovládané neméně obřími hydraulickými válci, potrubí zvící v průměrů metrů šest i s patřičně dimenzovanými šrouby a
matkami, tělesa turbosoustrojí, procházející několika patry atd atd. Mezi námi, nechtěl bych tady nosit brašny s vercajkemJ. Navíc samy prostory (ne nepodobné katakombám předválečných pohraničních tvrzí) mají svůj osobitý ráz a industriální genius loci, prostě, něco pro mne a obdobné „úchyly“. Je jasné, že paní a dámy, jakož i pány humanitního zaměření, tohle až tak zase moc nebere, nicméně nereptají. Doufám, že alespoň trochu je to zaujaloJ.
/fotoalbum/vyjizdky/harmonie/615
Po necelých dvou hodinkách se vynoříme na světlo denní, s díky se rozloučíme s přívětivým a věci znalým průvodcem, prohlédneme si demontované a opravované oběžné kolo turbíny, a vypadneme z areálu.
Na další program zrezignujeme, bo hlas davu si ždá zastávku kulinární. Blesková porada s lokálními znalci, a je rozhodnuto – pojede se do jakéhosi, prý vyzkoušeného, motorestíku v Grešlově Mýtě na E59. Oukydouk, vyrážíme.
Hned za hrází uhýbáme vlevo na zapadlou místní silničku podél vyrovnávačky, a zároveň ztrácíme poslední jezdce pelotonu. Nepostřehli, že se změnil plán, a protože věří GPSkám jako svatému Grálu, pokračovali halt podle původního routování. GPS, dobrý sluha, zlý pánJ.
Silničkami druhé třídy se prosmýkneme kolem areálu dukovanské elektrárny a pokračujeme pohodovým tempem dál na jihozápad. Užijeme si několika perfektních vlásenek, překonávajících údolí Rokytné (nový sametový povrch potěší), posléze mineme další industriální zajímavůstku. Kompresorová stanice tranzitního plynovodu u Hostimi je spjata s mým působením „u Kolbena s Daňkem“,
http://www.ckddiz.cz/data/files/16/000000001_f.pdf
kdy jsme zde v létech osmdesátých projektovali, programovali a posléze uváděli do provozu systém měření a regulace. Tak jsem si trochu zavzpomínal, a už je tu polední (tedy, lehce popolední) cíl.
Stravovadlo dostálo své dobré pověsti, dokonce i obsluha proběhla celkem svižně (v rámci možností), měl jsem něco místě vyhlášeného, leč už teď nevím coJ mládí odchází, Alzheimer přichází.....
Prohlídka něčeho po cestě jaksi z časových důvodů nepřipadá v úvahu. Návrat do Harmonie tedy pojmeme jako „scenic“ projížďku už prosluněným krajem. Samo, ne nejkratší, ale spíše nejatraktivnější cestou. Takže, opustíme hlavní směrem jižním, na Šumnou a Vranov nad Dyjí. Tady na chvilku stavíme u pumpy, osondujeme možnost prohlídky zámeckého areálu (není místo na mašiny) a pokračujeme dál na západ podél hranic. Tříkilometrová spojka před Novým Petřínem kvality moc nepobrala. GSu tohle nevadí, ovšem leckteří z pelotonu na mne poté vrhají dosti zarputilé a zamračené pohledy – snad jako že jsem ty díry vyrobil vlastnoručněJ.
Úsek do Slavonic patří k mým oblíbeným. Jednak hezká krajina s malými a socialistickou zástavbou povětšině nedotčenými vískami, plus jako bonus i linie „řopíků“, vinoucí se tu zleva, tu zprava. Ujíždíme svých pohodových osmdesát-devadesát, a je nám fajnJ.
Poslední dnešní zastávku dáme na slavonickém náměstí.
http://www.slavonice.cz/trojmezi.php
Je třeba si trochu odfrknout, třeba i něco pozřít, a prohlédnout si místní, sgrafity bohatě zdobené měšťanské domy. Mě přitahuje výstup na věž místního kostela. Vím, že je zpřístupněná, ale dneska narazím. Je už pozdě a tedy zavříno. Takže šmidra.
Zbývající etapa je snad nejkrásnější z dnešních. Zapadající slunko skrápí probouzející se jarní přírodu, silnice už jsou prakticky prázdné, jede se fajn. Dačice, Telč, to je bohužel po hlavních, na výjezdu z Telče uhneme vlevo na Horní Cerekev. Prodereme se mohutným masívem javořických lesů, v Nové Vsi uhneme vpravo na Batelov, Švábov a už jsme u cíle. Fajn projížďka, hezké zážitky, pěkná příroda. Dobře to dopadlo! A snad se to líbilo i mojí mladinké pasažérceJ.
Večer opět tradiční, příjemný, halt mezi fajn lidma je dobře.
Nedělní ráno je diametrálně odlišné od včerejška. Po dešti ani památky, slunečno, přiměřeně teplo, vypadá to na hezký den. Část osazenstva už míří domů, část si ještě chce udělat nějaký ten vejlet. My, co míříme na západ, utvoříme jednu minigrupu o čtyřech mašinách, ti, co naopak jedou jinam, vyrážejí na Telč a Lesnou. Takže si jen popřejeme šťastný návrat, a zase někdy na shledanou!
Naše enduro-sajdkární smíšenka se hne kousek na jihozápad, kde nás čeká první dnešní POI. Chadimův mlýn na pokraji Horních Dubenek je beznadějně uzavřen, nikde kolem známka jakékoliv aktivity. Tak se alespoň porozhlédneme koldokola.
Naše víření naštěstí nezůstane bez odezvy. Majitel totiž bydlí v domku přes cestu a vida, že mu tlapkají po parcele potenciální návštěvníci, promptně doráží k nám.
Otevře, a následující půlhodinku nás provede rodinným mlýnem, ukáže, co je k dispozici a poutavě vyloží celou historii místa. Pak nás vytáhne na půdu, kde právě probíhá výstava o větrných mlýnech v ČR, ještě chvilku pokecáme, a rozloučíme se. Přeci jen, bude čas oběda, a paní mlynářka má dozajista už navaříno.
No, my bychom si taky něco pomalu natlačili do volátek. Nakonec spojíme příjemné s příjemným, zážitek duševní s požitkem tělesným. Vydáme se totiž na blízký Křemešník. Z duševna je tam k prohlídce barokní klášter, okolní příroda a vojensko-turistická rozhledna Pípalka, tělesno je možno uspokojit v hotýlku pod klášterem.
Jak rozhodli, tak vykonali. Obloukem přes Počátky do Horní Cerekve, Nového Bydžova, odtud už na vrchol Křemešníku jen skok jest.
http://www.hrady.cz/index.php?&OID=2411
http://www.mavlast.cz/top-vylety.kremesnik---poutni-misto-a-naucna-stezka
Nejprve se vrhneme na duchovno. Vyšplháme na rozhlednu (Eva trochu s blokemJ – rozhledna je z druhu prutových, tedy kývavých a bezpodlahových, životu i duševnímu a tělesnému zdraví návštěvníků nebezpečných) a příjemnou čtvrthoďku J.
strávíme obdivováním kruhového rozhledu. Díky čisté atmosféře je dohlednost skoro absolutní, navíc jsem nezapomněl dole dalekohled, jak je mým zvykem. Poté oblezeme klášterní
komplex, slezeme na opačnou stranu kopce a obloukem kolem poustevníkovy jeskyně se vrátíme k výchozímu bodu. Je tady hezky, naštěstí se nekoná žádná turistická davovka, takže i přiměřeně liduprázdno.
Ale konec duchovna, je čas na činnost přízemní. Zapadneme do hotýlku, kde je už spíše prázdněji, obsadíme jeden stůl a následnou hoďku strávíme pohodovou konzumací, každý co jemu liboJ. Jídlo dobré, ceny, pravda, trochu vyšší než je na zdejší kraj obvyklo.
Protože pomalu začínají vysychat nádrže, zamíříme do nedalekého Pelhřimova, kde je možnost tankování. Při něm Ranža zjistí defekt zadní gumy. Provizorní oprava vrutem na místě se nezdaří, neúspěšný jsem i při hledání pneuservisu. Sice jsem ho našel, ale je zavřen, a když zavolám na číslo uvedené na vývěsce, je mi řečeno, že ve městě žádná gumokolová pohotovost nejni. Naštěstí se kolegům podaří objevit, že v nedalekém Vokově se vyskytuje gumař, který je ochoten se defektem zaobírat. Takže tam vyrazí nejprve Eva jako průzkumník (fešná a výřečná baba toho halt dojedná víc než vošklivej fousatej chlap – mají prostě větší negociační potenciálJ), a když se ukáže, že jo, tak tam dojedeme všici.
Vokov, malá víska, má (jak na malých vískách je zvykem) aktivní dobrovolné hasiče. Dnes mají své nádobíčko venku, a cvičí
s děckama ty své dovednosti. Jsme pro ně zpestřením nedělního odpoledne, mezitím co Ranža s Benem zapadnou do nitra servisu. Když se vynoří, je zase vše v pořádku.
http://www.mikroregion.pel.cz/index.php?cat=2&main=clenove_info&id=133&cat_nazev=Vokov
Neplánovaná zastávka definitivně poslala další itík na smetiště dějin, bo čas je akurát tak na návrat. Protože bydlíme tak nějak každej někde jinde, naše společná pouť skončí v nedaleké Nové Cerekvi. Ranža s Evou (západníci) pokračují nach Pacov, my z pravobřežní Prahy zamíříme trochu více na sever. Společně jedeme do Vlašimi, kde se i naše stopy rozdělí.
Hezkej víkend to byl, žádní prudiči se nekonali, tudíž samá pozitiva.
J
E: Pokud si dobře vzpomínám, po asfaltu, různými zákazy a loukou kolem hnoje se dostali až k rozhledně Hýlačka u Tábora. Vylezli na ni, je malinká a dost obrostlá. Klíče vydává paní v č. 46, pokud by jste měli zájem na ni kouknout.Silně a několikrát zvonit, případně bouchat na dveře. Poté jsme ještě zastavili u přeneseného řetězového mostu u Stádlece, ten stojí za kouknutí pokaždé.
Náhledy fotografií ze složky Vysočina dvou tváří
