Motokochání

Výstup na plošinu není z těch namáhavých. Ani zde by si Eva moc nezalebedila, bo pod sebe je vidět více než normálno jest. Rozhledna sama je klasická prostorová prutovka, tudíž oko se pocitově taky nemá skoro čeho chytit. Já ale obdobné fobie nevlastním, takže si rozhled po mírně zvlněné podbrdské krajině užiju.

Když mě na plošině vystřídá mírně hlučná rozvětvená trojgenerační rodinka, tak sjedu jako lasička dolů, usídlím se za dřevěným stolem, otevřu mého oblíbeného Tulipa

http://english.tulip.dk/

vybalím chleba

http://www.united-bakeries.cz/delta/uvodni-stranka/info.html

a láhev točené vody

http://www.pvk.cz/

a střídmě a prostě, po poustevnicku, jak už to mám ve zvykuJ (však je to na mé asketické, až vyzáblé postavě vidětJJJ) poobědvám. Však už je taky po druhé. Když nemám s sebou parťačku, nějak zapomínám papat.

A opět dál na západ! Za Mýtem odbočím vpravo a zajedu omrknout konečnou letošní jawácké ukončowačky. Nezdržím se a pádím dál.

Na okraji Rokycan definitivně mizím ze staré plzeňské. Odbočka vlevo, dlouhý průjezd lesním masívem jižně od Starého Plzence, za Štáhlavy se už na obzoru rýsuje další postupný cíl. Z temného hvozdu září světlá věž hradu Radyně. Už jsem jej před pár lety prolezl, ale nějak jsem tehdy pozapomněl na fotky, tedy dnes si díky trase výše uvedené doplním.

Na parkovišti pod hradem narazím na jakési motorkářské hnízdo. Skupina mlaďasů na nízkoobjemových endurech se věnuje hradu, dvě motorkářky sedlající dvě pětistovky se na lavičce pod hradem věnují daleko spíše samy sobě. Skoro jako kdybych ve vzduchu čichal stopová čtyři procentíčka…. Moc po nich nevejrám, bych nebyl za oplesnivělého voyeura (nebo, a to by bylo horší, by mne mohly přizvat…), a raději vyrazím k hradu s foťákem. Sluníčko svítí, bohužel ne až tak z ideálního směru. Chtělo tu bejt ráno neb brzy dopoledne, no nic, počtvrté už sem nepojedu L.

Nějak se schumelilo, že od hradu odrážíme všichni najednou. Na nepomucké silnici se rozdělujeme, každý jinam. Já mířím stále rovně za nosem, přes Nebilovy se zapadlými místními silničkami proderu až do Řenče. Tato vesnička je domovem spolucestovatelů a přátel „Bekrů“. Jejich house nacházím opět s mírnými obtížemi, bo mají fungl novou fasádu a střechu, což jsem samo nevěděl. Těsně před cílem se opět ujistím v tom, že slepě věřit GPSce může jen nezměrný optimista. Nechal jsem se jí zkušebně vést, až mne zatáhla v osadě Háje mezi zahrady starousedlíků, za nimiž se k obzoru táhlo pole, přes které zcela určitě nikdy žádná cesta nevedlaL. Elektronický skřet ale tvrdil opakL.

Nezdržím se u Bekrů moc dlouho, přeci jen jsem kousek za timetablem. Takže ač zván dovnitř, postojíme a pokecáme venku na dvorku. Docela rád postojím a protáhnu kostru, než abych zase dřepěl na zadeli.

Po třičtvrti hodiny se rozloučíme, a já vyrazím za dnešním posledním cíle. Modří už vědí, áno, je to rozhlednaJ

http://www.rence.cz/turisticke-zajimavosti-tipy-na-vylet/rozhledna/

a nedaleká… místní…

Do místní části Libákovice vede zbrusu nová silnice (pamatuju dřívější spíše tankodrom), skoro se bojím zatáček že se sklouznu na mastně lesknoucím novém koberci. Díky souřadnicím od Tomáše mne tentokráte elektronická krabička vede bezchybně. Okreska, rozdrbaná účelovka mezi poli, posléze „vyspravená“ volně navezeným kobercem značně hrubozrnného štěrku. Nic moc, géeso plave jak při Beaufortu 5 až 6, docela se chvilkama bojím, že sebou plácnu. Nic, kašlu na to, kolem jsou čerstvá strniště, tak sjedu a bez obtíží, daleko rychleji a bezpečněji dorazím až k malému háječku, kde je i rozhlednička na vršku Kožich. Poslední dnešní cíl je za mnou, zbývá už „jen“ návrat. Je lehce po páté, takže nemusím uhánět po prudných hlavních, na druhou stranu už to na zastávky a prohlídky moc nejni.

Opět montovaná prutovka, klasika, roštovky a tak. Nikde nikdo, tak si vše odložím a pěkně v klidu, nalehko, se vydrápu na vyhlídkovou část vysílače. Rozhled je opět dobrý, ač obzor už je občas zahalený do lehké oblačnosti. Ale je to tady hezký, samota, docela bych si dovedl představit strávit zde noc pod širákem. Jen já, ohýnek, dobré papů, láhev přijatelně ohnivé vody, rozhledna a příroda kolem.

Určím si na GPS přibližnou pochodovou osu na Blovice a nechám se vést jí a očima. Polní cesty se po chvilce ponoří do lesů, občas bláto, louže, takže není divu, že když narážím na místní lesní asfaltku, vydám se po ní. Vede ale nepatřičným směrem, takže příští křižovatka zase pěkně vlevo. Do civilizace se vynořím na kraji Drahkova, kde zmatu ze zahrady vyjíždějícího místňáka. Nečekal příjezd vozidla „po hlavní“ ze směru odnikudJ, ale ustál jsem to. Krleš….

Blovice opouštím směrem východním, stále po zapadlých okreskách. Slunko svítí pěkně odzadu, nikde nikdo, jede se více než fajn. Na kraji Železného Újezda stavím na chvilku u již dříve navštívené rozhledny Na skále.

J 

Odtud se mi už moc variant cesty domů nenabízí. Dlouho jsem nejel krásnou lesní silnicí pod vrchem Třemšína do Rožmitálu, tož si ji zase připomenu. Kvalitní a malebnou silnici si vychutnám, bohužel, vše, i to hezké, má svůj konec. Dnešní „scenic route“ pro mne končí průjezdem Příbramí. I když, ještě chvilku si okreskové kochání prodloužím přes Suchodol do Dobříše. Tam už je definitivní konec, ve Voznici najíždím „strakonickou“ a mířím přímo k rodným vrátkům. Přeci jen, je půl sedmé….

Trocha statistiky na konec: 27.9.2008, ujeto 273 km, čas na cestě devět a půl hodiny no a průměr – celých 29 km/hJ.