Motokochání

Pro někoho je tradiční přelom letopočtu spojen s užíváním si bílého opojení, ať už v horách našich, schengenských či někde mimo tento hýčkaný prostor. Jiní jej prožijí ve společnosti méně nebo více promilí ethyalkoholu v krevním řečišti, a kdyby si přitom neodpálili alespoň dvě kila pyrotechniky, považovali by to za silvestrovskou nedostatečnost. Další (a ty upřímně lituju) zírají na méně či spíše více nablblé prográmky v týví, o půlnoci poplácají maminu po zaduli, dosrknou posledního lahvoně a zalezou do kanafasu.

Teď ale nebude řeč o způsobu trávení Silvestra. Každý rok o vánočně-silvestrovském čase se snažím (tedy, pokud to alespoň trochu jde) si sednout na mašinu, a vyjet. Jedno jak daleko, a dokonce i jedno kam. Při tomto vejletu si neukládám průzkum či návštěvu něčeho, co k navštívení zve. Prostě si určím směr, oblast (obvykle to bývá nějaká mému srdci milá) a vyrazím. A až usoudím, že toho je dost, zamířím zase zpět:-)) k horkému čaji a nějakému tomu špíráku.

Letos zima začala na můj vkus trochu brzičko. Navíc co si budeme povídat, mocná dvoutýdenní inverze zahalila celou českou kotlinku, až mi začalo pomaličku z té šedošedé šedi hrabat. Tak jsem si alespoň vyjel na kole. Konečně dneska (29.12.) se dopoledne pupenec dostal k válu, rozehnal zbytky mlžných cancourů a rozklenulo se azzuro vpravdě středomořské. Wow! Temperaturník sice poskakuje kolem nuly, ale neva.....

Jen co dodlábnu obídek (svíčková, tu můžu:-)), vyhrabu ze skrýší celej ten motocyklovej cajk, připravím vše potřebné, včetně elektricky vytápěných rukavic Gerbing (ty budou mít dnes premiéru za teplot, jim předurčených) a vytlačím GéeSo z garage. Pak jen na sebe navlíct vrstvičky (trup: tenká moira, flanelové triko, středně tlustá moira, na to bunda s vložkou, nohy: tenčí punčocháče, na to motokalhoty bez vložky, v botách pouze tenké ponožky. Jo a na krk nákrčník:-) toť vše). Sakra, kalhoty se nějak v pase zdrcly:-( tož výdech a dopnout:-(.

Startování proběhne tak na pětkrát, pak už klasický boxík stejnoměrně dusá, zatímco si nasoukám rukavice, připojím je a následně sebe na síť, a můžu vyrazit. Ještě mávnu na souseda, který právě cosi kutí u vrátek, a davaj.

Mířím severním směrem, přibližně na Kokořínsko. To je jednak víceméně nejbližší přírodně zajímavou lokalitou, druhak ho mám více než rád. Motám se promrzlými vesničkami, nos prozrazuje, že místňáci se vrací k dávno nepoužívaným energetickým zdrojů. Asi se spaluje vše, co alespoň trochu hoří.

V Kostelci přejedu Labe, most je naštěstí suchý, námraza se nekoná. Jedu si tak 60 – 80, nikam nespěchám, není třeba. Vychutnávám si okresky, jsou překvapivě suché, beze stopy soli. Pomalu se dostávám do standardního řidičského tempa, přeci jenom, dva měsíce přestávky jsou znát. Před Všetaty mne vyleká jakýsi debil, ženoucí svoji feldu pravotočivou zatáčkou po mojí straně. Naštěstí, dříve než začnu přemýšlet o sjetí na pole, podaří se mu vrátit se tak kam patří. Podle mýho, patří spíše do pr*ele! Ani dneska si nemůže bejt našinec jistej, doparoma.

Pak už se ale krajina přehoupne z polabské roviny do kokořínské pahorkatinky, takže zapomenu na přestálé a spíše si vychutnávám jízdu a okolí. Dokonce potkám i jednoho motorkáře. Kožená silniční kombinéza, asi chudák docela klepe kosu, v kůži bejvá zima. Ale rozumím, je to silnější:-)).

Těsně za Lhotkou už začíná kokořínské údolí, a je zde taky první z několika rybníků na Pšovce. Na lesklém povrchu je mnoho bruslařů, holozima je halt pro radovánky na ledu to pravé ořechové. Takže zastavím, rozhejbu se (halt, 40 km za sebou), chvilku pozoruju ty na ledu (oni zase mě:-), něco si nafotím a jedu dál. Čas neposečká.

Druhá zastávka je v Harasově, tady už foťák nefachčí, bo baterky to v mrazu vzdaly. Tak alespoň počumnout a jedem.

Kokořínský důl je nejzazším bodem trasy. Prvotně jsem si zde chtěl dát čaj. Všude je ale zabedníno, navíc soumrak je za kopcema, takže otáčím a jedu kousek zpět, až na rozcestí „U grobiána“, kde uhnu vlevo. Zajímavé, grobián má otevříno, dokonce tu je i pár aut. Ale nestavím, nýbrž se vydám serpentínami Crhovy silnice vzhůru do Kaniny. I tady má již mnou několikrát navštívená zrenovovaná hospůdka rozsvícíno.

Za Kaninou se na přejezdu potkám s motoráčkem, mířícím do Mšena, pár cestujících zírá na toho cvoka na motorce:-). Tím pro mne dneska končí Kokořínsko. Přes Mělnické Vtelno a Byšici překonám planinu pod Mšenem, než se spustím opět k Labi a ve svých stopách se vracím k rodné hroudě. Před Vraty stavím již za skorotmy, na tacháku přibylo více než sto kilásků. Posledních ve skóre roku dvoutisícího sedmého.

Inu, bylo to fajn, velmi fajn. Co musím pochválit, jsou rukavičky. Ani jsem je neměl puštěný na plný céres, regulátor byl asi na půlce. Teplé byly i konečky prstíků, a jak známe, když jsou teplé ruce, je pocit chladu po celém těle minimální. Prakticky mi bylo pouze trochu chladněji na horní straně stehen, vše ostatní bylo v pořádku. Takže, i když na „foukacím“ enduru, absolutorium!

Jinak jsem si vyhnal zimní pavučinu z mysli, opět trochu obnovil motoreflexy a zasunul trochu slunce do ducha. A to samý přeju parťačce, všem motokolegům i Vám, čtenářům těchto našich výpotků. Tak ať se daří i v tom dalším roce!

J