Jdi na obsah Jdi na menu
 


První květnový deštík na motorce

6. 5. 2007

Je středa podvečer (středy mám ráda, většina prac.dní je za námi blíží se volný víkend, při kterém, když se zadaří, se jede kochat na dvoukolovém oblíbenci, vlastně na ní, na motorce, je to přeci ONA, TA – motorka - rodu ženského (motocykl, The Motorcycle, Das Motorrad, mám pokračovat???? takže navrhuju plichtu v tomhle genderovém klání) a já mám za úkol zpracovat kostru květnového výletu, kde jsme navštívili sraz MKF. Tedy rychle brambory šoupnout do trouby-budou zapečené s nivou (někdy si taky musím hrát na hospodyňku) a zbude chvíle na psaní.

Jak to tedy bylo. 

V sobotu byl sraz určen v Davli u mostu, že prý než dorazím (jako že asi jezdím na srazy pozdě) si JiB zatím vyfotí mostík, který byl jedním z hlavních aktérů amerického filmu z r.1968 „Most u Remagenu“ z konce II.sv.války http://www.libri.cz/databaze/mosty/heslo.php?id=2593 . No nic, převezu ho a přijedu včas. Cesta do Davle ode mne je příjemná. V Hostivicích odbočím na Pražský okruh, kde trochu proženu trubky a vyzkouším, jestli mašina správně šlape (víc jak 120 nejedu, bo se bojím, mám nové gumy), u Slivence odbočím na Radotín a pěkným údolím kolem cementárny dojedu dolů, překonám pár světelných křižovatek, Radotínem se proploužím a naskočím na Pražkou výpadovku směr Slapy. Cesta kolem Vltavy pěkná, jen omezená rychlost . Těsně před Davlí beru plnou nádrž, aby parťák neremcal (někdy remcám?:-)))), že potřebuju někde stavět a již jsem v Davli. Hmm, nejsem tu první (žádný rmut, přijel jsem schválně dřív abych měl čas na krásnej ocelovej most, pěkně jen on a já v líném poklidu sobotního dopoledne. Trochu mi to kazil párek bezdomáčů – tedy on a ona, značně už „obojovaní“ – holdující lahváči na předmostí na jediné lavičce široko daleko. Dokonce na mne nastoupil jejich vořech, ale byvši „silný“ v motoodění jsem jim doporučil ať si ho uklidněj nebo jim ho uklidním já, motobotkou… pak byl najednou klid. Nic tak nepomůže jako jasné a stručné slovoJ. Pozdrav, prohodíme pár slov, napít, nějaké svršky dolů, protože se udělalo teplo, skouknu novou mapu, kterou jsme si pořídili stejnou, z důvodu přesnějšího určení vytipovaných zajímavostí a jedeme.

První cíl skanzen Vysoký Chlumec JZ od Sedlčan. Kudy jsme jeli fakt nevím, jezdím druhá, tak jsem jako balík-bezmozek a jen se kochám (inu, klasika, Slapy, Křížov, Prostřední Lhota, Mokrsko, Cholín, Sedlčany…). Kdybychom přejeli hranice, všimnu si toho až u první cizojazyčné tabule. Prostě si to užívám. Uvedený skanzen nám utekl vloni na podzim, kdy jsme přijeli až po zavíračce a mohli ho tedy skouknout jen zvenčí za plotem. Tentokrát jsme dorazili včas, zaparkovali mašiny a jali se prohlížet dovezené lidové stavby z okolí z 18.-20.století, kterým hrozil zánik. Mají k prohlédnutí roubený dům s černou kuchyní, dva roubené špýchary, vodní funkční mlýn, který nám i spustili, holubník a další zajímavosti co se lidského obydlí týče. http://www.pametihodnosti.cz/pamatka/477/info/vysoky_chlumec_skanzen.html Prohlídka byla prima i s výkladem. Poté chvilka na sváču (ta muší bejt i kdyby padala lejna s hákyJ) a jede se do Bechyně.

Pro mne malá tréninková vložka se zvedáním mašiny, kdy mi ta potvůrka při manévrování u odjezdu na místě prostě spadla. To né, jen tak zlehýnka jsem ji odložila do písku. No nic, stane se. Padáky jsem pak po tajmu oprašovala, aby nebylo nic znát.

Kudy pokračujeme - zase nevím, se kochám jízdou a na cedule nekoukám (opět realistova vsuvka – Petrovice, Milevsko, Bernartice, směr na Týn a v Dražíči odbočkou do cíle etapy).

V Bechyni stavíme na náměstí, kde zrovínka probíhá klání hasičů. Snaží se trefit proudem vody z hadice na terč. Vtipné mi přišlo poděkování pořadatelů hasičům za účast, protože před pár hodinami jemně pršelo, že tedy dorazili. Jako by se hasiči báli vody, či co. Projdeme náměstí, zastavíme se v parku bechyňského zámku a fotíme nádherný bechyňský most zvaný „Duhový“, přes který vede jak silniční vozovka, tak železniční trať. Stojí za podívání, opravdu nádhera. 40m na hladinou řeky Lužnice, oblouk jako hrom. Jak to tehdy v r.1928 bez velkých jeřábů stavěli nechápu. Asi prostě uměli. http://www.libri.cz/databaze/mosty/heslo.php?id=2432

Projdeme Bechyni, zaskočíme do Info centra a do cukrárny na mls a míříme na rozhlednu Radětice, hned vedle Bechyně. Pěkná, pěkná, dřevěná, ta se bude houpat, tak zůstávám raději dole a hlídám jako mašiny. (V okolí sice nebylo ani živáčka, ale přeci jen, kdyby se nějaký zatoulaný medvěd na středočeské pahorkatině objevil, zaženu ho. Koneckonců v Kanadě teď mívají medvědy i na střechách, tak proč by se jeden nekoukl třeba na rozhlednu). Nic se nepřihodilo, pokračujeme dále přes Týn n.Vltavou, Dříteň - vedoucí si nevšiml,ale uprostřed jednoho rybníčku ostůvek, na něm asi deset velkých stromů a na každém tom stromě čapí hnízdo s hnízdícími ptáky. To prostě vidí jen ti, co se kochají a nemusí koukat do mapy, či na džípíesku. Dále přes Lhenice do Českého Krumlova. Moc pěkná cesta. Rybníčky, jihočeská stavení, klídek pohoda. Krumlov  profrčíme a kousek někde dál je penzion, naše konečná.

Stavíme mašiny vedle ostatních, JiB se zdraví s mnoha známými (sdružení MOTOBIKE.CZ) a večer pokračuje v duchu grilování uzenin a masa a dobré nálady. To maso bylo fakt dobré, a to nejsem v tomto oboru žádný hltač bílkovin. Když je čas, jde se spát, raději tedy dřív, protože u jednoho stolu se rozjíždí fernetová nálada a ta by mohla zanechat následky v podobě zbytkáče. My ovšem chceme vyjet po ránu, čeká nás ještě muzeum v Bechyni a Temelín, tedy jen pivko (já jsem dal vyrovnaný dvojboj, osm piv a osm stejků, to abych měl vyrovnanou náladu i metabolismus J, panáčky byly jen dva, vyhejbal jsem se jim jako čert svěcený vodě. Dle ranních poznámek spolunocležníků jsem stejně chrápal. Tak nevím, co se nepamatuju, se nestalo J…)

Spaní prima, já spala s rodinou s malým capartem, který si chtěl ráno povídat, ale bohužel mu nebylo moc rozumět. Hlavně se mu líbily moje boty, no to se nedivím, vždyť jsou nové, mají pár stovek km za sebou, tedy ještě i voní . Tedy ráno se sejdeme u stále ještě hořícího grilu, sbalíme těch pár věcí , mohutně posnídáme a vyrážíme zpět k domovu. Někteří jedinci ještě pospávají rozložení kolem mašin ve spacácích jak rohlíky.

PRŠÍ. Věříme v naši šťastnou hvězdu, nenecháme se odradit a míříme stejnou cestou kolem malebných rybníčků s jmény Podroužek,Oblanov, Blatec, Černá, Nákří k Bechyni. Prší zvolna a tak nějak i hezky a příjemně. Je tady prostě deštík, který k jaru patří (a k ostrovům, proto ho mám taky rád…). Po cestě stavíme na odpočinek (ve Chvalšinách, kde jsem chtěl navštívit muzeum Schwarzenberského kanálu a jeho stavitele ing. Rosenauera – ale mají otevříno až od jedné, což příliš pozdě…). Nahoře máme nepromoky, dole jedem na ostro – tedy bez nepromokavých kalhot. U mne dobré, jen sedím ve vodě. Jak je to možné??? Kalhoty jsou nové, mají mít membránu, na stehnech sucho, jen na zadku mokro. Asi ta potvora protiskluzová nášivka na půlkách propouští, či co. To neřeším a jedeme dál.

S příjezdem do Bechyně ustává déšť, jdeme do nového muzea turistiky, kde mají mimo jiné všechny rozhledny ČR na velké PC (i stolní plastické, se světýlkamaJ) mapě. Muzeum sídlí v bývalé židovské synagoze, kde je v 1.patře zdokumentován odsun Židů z Bechyně kolem II.sv.války a jejich osudy. Po válce zůstal jediný žijící. Brrr. Je mi z toho nanic, tak ani nefotím (taky mi tady není zrovínka do zpěvu, strohá fakta sou horší než co jinýho).

Znovu na motorky a svištíme na Temelín. Dva týdny zpět při jiné vyjížďce, nám zavřené Info centrum dalo vale, ale tentokrát otevřeno a tak se vrháme do nitra zámečku Vysoký Hrádek, kde je vše o jaderné elektrárně popsáno a „polopatě“ vysvětleno.Konečně tedy i já , jako naprostý neznalec (s představou o elektřině, kdy v drátech běhají malí trpaslíčci s kyblíkem plným něčeho- tam modří tedy plus, zpět červení tedy mínus, nebo snad naopak?) jsem snad pochopila jak jaderná elektrárna funguje. I 3D kino o elektrárně jsme shlédli. V místnosti zvané „odpočívárna“ , či tak nějak podobně, jsme dali zmrzku (já kafe) a šli k mašinám.

Zase prší, ale mírně, to už nás nemůže rozházet a moje kalhoty, které při návštěvě Info centra Temelína uschly, zase můžou provhnout.

Pohodová cesta domů, přes Opařeny (to jediné místo si pamatuji (mno, nevím jak to je s tou pamjatí, ve skutečnosti jsme projeli OpařanyJ….) stavíme na kafe na Slapech (polívku již v odpoledních hodinách v neděli nemají), na Zbraslavi poslední zamávání a mířím svou starou známou cestou kolem Radotína domů. Gumy již mají za sebou cca 400 km, tedy to po Pražském okruhu mastím. Již dávno neprší a tak pocit z príma vyjížďky není ničím rušen.

Jsem doma, zkoumám kalhoty propouštějící jen na zadku, ověřuji že spolucestující dobře dorazil a kamarádí se slivkou a usedám k PC na stáhnutí fotek. Prima víkend a prima jarní deštík. Díky JiBe (Díky taktéž, Evo).

 

P.S. Brambory k večeři jsem při psaní této kostry článečku připálila, pokus o vzornou hospodyňku bude příště. (Slivovička naopak nezklamala, chlapský vaření halt opět zvítěziloJ)

 Eva

 

Náhledy fotografií ze složky První květnový deštík na motorce

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář