Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podjizerská paráda

23. 5. 2007
Takže zasejc jeden víkend před náma. Docela mám v tejdnu hoňku, takže ani nestihnu dát výzvu na web. Ale to nevadí, s Jindrou jsem domluvenej že určitě jedou, Eva taky dala avízo, že jako jo, a prej i pár osvědčených vejletářů z „spoluvsedle“ je s ní v tlf kontaktu. Takže partička na sobotní projížďku bude, ne že ne.

Meteo slibuje azzuro, po přechodu studené fronty by mělo bejt jasno a hezky, takže sobota se jeví líp jak neděle. Volba je jasná. A směr – inu, minule byl jih, teď je tedy na řadě sever, to dá rozum. Náš oblíbený TV seriál „Toulavá kamera“ dodá aktuální a ještě horký tip – vojenské muzeum ve Smržovce a v něm v sobotu probíhající akci „Setkání na Labi“ (mno, spíš na Jizeře, řekl bych...). A v okolí je dalších možností na skouknutí víc než dost: jeskyně, venkovský statek, vodní mlýn, most, no a to by bylo aby nebylo – Podjizeří je přímo přehuštěno rozhlednami. Takže moje zamilované vížky a stožáry budou k dispozici, a dá-li bůh, na nějakou taky dojde (to už nějak zařídím).

V pátek večír sám samotinek doma (paní doktorka se v některém pražském viňasu stretává s kolegyněmi doktorkami z jejího ročníku – hmmm, to zase bude nablito v áleji) domluvím meet-point Stará Boleslav, náměstí, u věže. Je tam plácek, přesně pro pár motorek. Tedy, i pro nás. Uléhám s půlnocí, Jana nikde

Ráno je brilantní, chladivé, jasné a svěží, ale pravda, po místním ohledání, jak pro koho. Což o to, jsem na nohou a s ohledem na věk i přiměřeně akční, to se ale nedá říci o partnerce. Nějak se jí nechce z pelechu. Žeby démon alkoholu? A nebo jen zkaženej štrůdl?

Připravuju snídani, věci s sebou a tak, a začínám tušit generující se problém. Zase nebudeme včas na místě. Sakra, já, kterej si hýčká a fouká a všelijak načechrává svoje renomé perfekcionisty, a zrovínka tohle… podruhý…. Doprčic! Ale co, neřeš, co ovlivnit nemůžeš. Maje výše zmíněné na paměti, páčím z garáže inovované GS a vůbec se snažím sdělat co nejvíce činností nutných pro start. Přesně v devět u vrat přistává Jindra se Zuzkou, a jako třešnička na dortě se ve čtvrt na deset konečně z baráku vyloupne Jana. No jo, takže sice s křížkem po funuse, ale vyrážíme.

Ve „Staré Bouli“ jsme skoro tradičně o akademickou čtvrťhoďku pozdějc, Eva však tu vartuje sama. Prej, ostatní to vzdali. Inu co, nedá se nic dělat, pojedem tak jak jsme.

e:info o srazu, že je v boleslavi u Černé věže, bylo nějaké mylné. Žádná taková věž tam není. Tedy po přesouvání od jednoho kostela ke druhému, telefonátu s Jirkou, bydlícím v okolních končinách a porad s místními znalými obyvatelkami, které právě mířily na mši, či na co do jednoho z kostelů, jsem prostě zastavila na volném místě u nejtmavší věže kterou jsem v Boleslavi našla, vytáhla sváču a čekala, co se bude dít. Naštěstí netrvalo to ani jeden chleba a cestovatelé z Phy se objevili.

Až do Trutnova je to víceméně rutinka, za zmínku jen stojí zastávka u rybníku Žabakor pod Drábskými světničkami. Původně pouhá sanitární zastávka se díky Evě a Jindrovi změní v cateringovou. Ti dva se na neustálé žvejkání hledali, až se našli:-).... Díky tomu ale máme možnost sledovat průjezd několika „střelců“ na nabroušených Stadionech a Jawetách, asi tu probíhá v okolí nějaký „fechtl cup“. Voní ricin, ječí vysokoobrátkové motůrky, docela atmosféra.

e:prima zážitek. My s nastavenými foťáky na „rychlé“focení (např.letícího letadla) připraveni za zatáčkou, kdy uslyšíme charakteristický zvuk vytočené malé motorky abychom mohli dokumentovat. A to se již objevovali někteří jezdci oblečení celí v kůži, v integrálkách předklonění v poloze skrčence na něčem, co se občas zablýsklo, ale pod některými postavami, ani nebylo znát, že na něčem jedou. Jeden si i do kopečka pomohl přišlapáváním.

V Malé Skále už je skoro plnej kemp na ostrově v Jizeře, shluk naprosto stejných stanů dává tušit nějakou vejpravu. Za Železným Brodem si užijeme něco utažených zatáček, tedy užijeme si my jednostopáci, Jindra se sajdou spíše bojuje.

Kousek před Plavy definitivně mizíme ze sice hebounké, ale přece jen hlavní silnice a zamíříme přímo na sever k Černostudničnímu hřebeni, který se tyčí nad Smržovkou. Okreska se sympaticky vine mezi rozkvetlými a jarně svěže zelenými loukami s roztroušenými roubenkami. Jasno, příjemná teplota, prostě skoro by se dalo říct motorkářovo kýč. A už se vpravo nad hřebenem tyčí i první dnešní cíl, rozhledna Černá studnice. Kdysi, za dávnověku MKF, když ještě mladičký GaS vodil partu každoročně Českým rájem, jsme tu taky zabrzdili. Takže dnes si to míním připomenout, a svým parťákům představit klasickou kamennou rozhlednu, jak je v Sudetech budovaly agilní německé spolky.

Napoprvé se na nenápadnou odbočku k rozhledně netrefím, naštěstí podruhé s využitím turistických směrovek už to jde. Poměrně rozmlácenou silničkou se dohrabeme až k rozhledně, mašiny odstavíme pěkně ve stínu (začíná to připejkat), a můžeme se věnovat místu.

Místní rozhledna je krasavice, a zachovalá, což se nedá už říct o vedle stojící chatě. Ze čtyřech balkónů je perfektní rozhled kolem dokola, jasno a bez kouřma, takže se můžeme do libosti „kochat panoramaty“ a samo fotit. Tož tak činíme. Výhled je opravdu excellentní, hlavně na sever a východ, tedy se sluncem v zádech. Jakmile mám nafoceno, zmizím směrem dolů, abych mohl rozhlednu zachytit i z odstupu. Proto vylezu na nedalekou skalní vyhlídku, ze které je celý vrchol jako na dlani.

Jakmile jsme dole všici, shodneme se, že je ten pravý čas na lehký obídek. Ten zrealizujeme u stolku venku. U výčepu zakoupíme pití, tuhou stravu dodáme z vlastních vezených zásob. Pohoda, pěkně ve stínu, strávíme tady skoro hodinku žvejkáním a příjemným klábosením. I to patří k našim výletům.

Krátkým sjezdem se dostaneme do Smržovky (ta leží hnedle pod kopcem) a víceméně narazíme na dav lidí a kvantum aut, rozesetých kolem jakéhosi areálu. Dotazem zjistím, že jsme správně, podle skončené střelby zjišťujeme, že co se ukázky boje tejče, přihrkali jsme s křížkem po funuse. Takže si alespoň prohlídneme display.

Vše nepotřebné zanecháme na motorkách (samo zabezpečeno – pochvala Evě, která si zrobila dlouhé lanko na pojmutí až třech-čtyřech blembáků, což s Janou zneužijeme. Budu muset něco podobnýho vyrobit taky.) a nalehko (docela tady připaluje) vyrazíme. Na můj vkus je tu trochu víc lidí než zdrávo, co se ale dá dělat. Takže se probíráme zástupama, hlavně děcka jsou zde u vytržení, jedna grandiózní prolejzačka! Taky Jindra s Evou se nechají zlákat a na chvilku obsadí známou Saharu v barvách (jak jinak) wehrmachtu.

e:obsadí, obsadí, to se řekne, na posezení na staré motorce jsme si museli vyčekat pěknou chvilku před stejně žádostivými mrňaty. A chtěly předbíhat :(.

Mně spíše zajímají zákoutí, kde je leccos zajímavého k vidění – třeba torzo britského tanku Cromwell, přivezené právě z Ostravy. Co tam asi skoro šedesát let dělal? Zdejší sběratelé jsou zdá se čilí, mají tu i třeba takovou raritu jako poválečný francouzský lehký tank AMX. Takže jsem si pro sebe udělal rozhodnutí se zde stavit ještě jednou někdy jindy, a v klidu si to prolízt. Ještě mně zaujala skupinka „sovětských“ vojáků, kteří jsou celkem realisticky oblečeni a vybaveni, a někteří (jako třeba jedna slečna) i zapadají typově.

Když se začínají rozjíždět „výletní“ jízdy obrněnců pro návštěvníky, usoudíme, že už jsme toho viděli dost, a zmizíme k mašinám.

e: přestože na silnicí bylo hemžení víc než dost , tak opodál na louce mezi křovisky proběhla srnka, byl to pěkný kousek, vždy mne překvapí, jak jsou veliké, nechci je potkat v reálu na silnici

Tak co s načatým odpolednem? Chtělo by to něco kolem přírody, takže když Eva podotkne, že to zná na Královce, je jasno. Jedeme tam.

Vyrazíme tedy vzhůru jižními svahy Jizerek. Šplháme přes Janov nad Nisou až k Hraběticím, kde poslechneme směrovku a uhneme vlevo. Ještě chvilka po vrstevnici, na další křižovatce vpravo a už jsme u parkoviště před horským hotelem, u kterého stojí zmíněná rozhledna. Podle cedule by se tady mělo platit parkovné, ale kašleme na to, koupíme si jen lístky na rozhlednu. Tedy, po pravdě, u bufáče, kde se prodávají, je fronta jako cep, okolí totiž opanovala nějaká školní vejprava. Takže, bince, ječení, hulákání jen což. Aby tady netrpěli všici, pošlu je nahoru s tím, že vstupenky přinesu za nimi. Odtrpím si stojku (z maminy přede mnou se třemi prudícími harančaty by se slabší povaha opupínkovala) a zdá se, že jsem na tom docela vydělal. Dětičky mezitím z věže zmizely, takže nahoře nacházím jen parťáky, a máme vrchol sami pro sebe. A opět, je na co koukat. Počasí drží, před námi dominuje Černostudniční hřeben, kde jsme před pár hodinama stáli. Takže, zase hezká a pohodová chvilka. A jako na Studnici, i tady se odměníme posezením na terásce, odpolední kávička a minerálka bodne.

e: jojo, Královka. Znám to tu v zimě a to, pokud je rozhledna otevřena zamrzlými okny

s návěsy rampouchů není vidět ven. Teď krása. Louky v okolí nevypadají po zimním náporu turistů poškozené, a že jich tady musí denně projít stovky, né-li tisíce.

Říká se, do třetice všeho dobrého a zlého. Slovo dá slovo, a rozhodnuto – dáme Ještěd. I když Janě se tam moc nechce....

Takže se spustíme do sobotně podvečerně vylidněného Liberce. Ve středu města si povšimnu místní tramvajové rarity – a sice trať o dvojím rozchodu. Původně měl totiž Liberec i Jablonec koleje o metrovém rozchodu. Posléze však v Liberci začali přecházet na standardní 1435 mm, aby se však mohly do centra dostat „meziměstské“ tramvaje, jsou zde tedy dva rozchody na jedné trati. Totéž můžete u nás vidět na železnici jen v Jindřichově Hradci. Ale to je raritka pouze pro znalce.

Z Liberce zmizíme výpadovkou na Prahu, ale hned první odbočka nás vrhne vpravo na Ještěd. Pořád stoupáme až na Výpřež, což je sedlo pod vrcholkem, z něhož odbočuje cesta k vysílači. Před náma to vzhůru mastí „duc-duc“ Fávo s mladistvou osádkou, řidič jednou dá předjížděným cyklistům řádnou dávku vody se šampónem z ostřikovačů. Hmmm, mám dojem, že kdyby náhodou zastavil a cyklisti by dojeli, tak by dostal zřejmě na budku

Nakonec skončíme těsně před vrcholem u červeného světla. Mlaďoši před náma to za chvilku vzdají a otočí, zůstane po nic jen řádná louže rezatý vody…. Chlazení. Alespoň mají co dělat, „duc-ducáním“ se to holt nespraví. My nakonec dostaneme informaci od kolemjdoucích, že máme ject nahoru a nekoukat na červenou. Ta prej často blbne.

U paty vysílače jsme zahnáni pod ochoz, kam mohou jen mašiny, a shodou okolností jsme zde parkovali i minule. Naštěstí, turistů je na vrcholu jen pár, hlavní nápor už je pryč. Takže poměrně v klidu a pohodě vychutnáváme ideální kruhový rozhled, ničím a nikým nerušený. Na závěr se odměníme něčím sladkým na dřevě a prohlédneme si ještě fotovýstavku z minulosti hotelu na vrcholku a výstavby nového vysílače, stejně jako neúspěšné architektonické návrhy.

e: Ještěd- unikátní stavba vysílače a hotelu, stará přes 30let, za kterou architekt Karel Hubáček sklízí obdiv po celém světě, zřejmě v r. 2009 přijde o svou hlavní funkci – vysílání. Bůhví co bude potom s objektem, dobře že jsme sem zavítali, i když z ochozu mi na motorku kapala nějaká bílá, zřejmě vápenná voda a potvora zanechala na masce skrvny.

Bohužel, vše má svůj konec. Někdy se na něj člověk těší, dnes je tomu naopak. Takovéto dny by neměly končit, a nebo ne tak rychle… Leč co se dá dělat, domů je to přes stovku kiláků, je k sedmé a třeba vyrazit.

Až k Mladé Boleslavi je jízda radostí, zvláště jízda údolím Mohelky je parádní. Na silnici skoro totiž nikdo není, taky vedro pominulo a jede se fantasticky, zatáčka za zatáčkou a kupodivu, i dobrý povrch. Zbytek cesty už je pouhou rutinkou, přerušenou jen tankováním a večerní kávičkou na kraji Mladé Boleslavi. Štěrboholská radiála a Jižní spojka nás definitivně rozdělí.

K domovu dorazíme se soumrakem, odměníme se panáčkem slivovičky a jdeme zušlechtit schránky. Díky, přátelé, za fajn den.


JiB


 

Náhledy fotografií ze složky Podjizerská paráda

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář