Jdi na obsah Jdi na menu
 


Křížem krážem republikou

27. 5. 2007

Koncem května se mi zkumulovaly dvě akce – firemní meet v srdci Hostýnských vrchů a setkání dlouholeté partičky motokámošů z MOTOBIKE.CZ, to pro změnu v srdci hor Novohradských. Typické sezení jedním pozadím na dvou židlích. Protože jsem žádnou akci nechtěl pominout zcela, musel jsem to skloubit dohromady s tím, že halt mírně oříznu obé. Obrazím to na mašině, tudíž  vejlet ve stylu motokochání a návštěv zajímavostí rozličného druhu. GS s faceliftem je v pořádku, olej v motoru vyměněn, takže ve čtvrtek dopoledne opouštím domov, na předlouhé čtyři dny.....

 J:

Vedro, hic, hnus, tak by se dal v kostce popsat čtvrtek, stejně jako dny následující. Každej žije v přesvědčení, že čím víc teplo, tím je to pro motorkáře lepší. Omyl, přátelé, fatální omyl. Tedy alespoň v mém případě. Jak teplota pokoří tak něco přes dvacítku, začíná bejt zle. Už tak se potím, v mototextilu dvojnásob až několikanásob. No a když je ještě trochu více hajc, začínám se rosit i pod helmou, v botách, prostě všude. A to nejenom při statickém pobytu, ale i za jízdy volnou krajinou. A když to všechno člověk na sobě tahá celý den, tak nejenom že mocně zavání, ale začíná to působit i na psychiku. Kdyby bylo po mém, tak jaro přejde hnedle do podzimka, a vice versa. Koneckonců, tak jak to bylo letos se zimou, mohlo by to bejt i s létem.

Protože mířím dál, úmyslně pominu cíle bližší. Polabí a Českomoravskou vrchovinu tedy prolétnu přesunově, z Golčova Jeníkova to beru po oblíbené trase přes nejvyšší partie vrchoviny, Nové Město na Moravě, Bystřice nad Pernštejnem a tak. První zastavení si naordinuju v Protivanově, na sjezdu do úrodné a bohužel i sluncem bičované Hané. Klasická „socíkovská“ hranatá hospa z let sedmdesátých (hliníkový vokna a tak, však to znáte) má verandičku, ve stínu, a pod ní možnost odstavit mašinu. Je k druhé, ale hladík si ani neťukne, tož si dám jen hovězí nudlačku, turka a půllitr kofoly. Tekutin je třeba. Sedím si, pozoruju cvrkot. Kolem hospody se motají dva týpci lehce zašlého vzhledu, občas loupnou panáka, pivko, mezitím si zaskočí potrápit herní automat. S nima se tu vybavuje ženská neurčitého věku, leč určitého stupně zanedbání též. A taky z ní táhne, stále nesouvisle něco žbrblá. Docela hvězdná trojka:-) Ale možná jsou šťastný a spokojený, neznajíc byznysplány, teambuildingy, uzávěrky, reporty, prezentace a podobné zmrdí aktivity točící se převážně okolo „leštěných prdů“. Trochu zpestření pro nenasytného skřeta (to jako mne:-)) znamenají čtyři koťátka v bikinkách, kolemjedoucí na kolech, a stavějící se na zmrzku. Libý pohled, co taky jiného:-)), v mém věku. Ten má IMHO jednu vejhodu, neustále se totiž díky němu rozšiřuje okruh žen, které se mi líbí:-))))

Když k hospodě dorazí partička na asi šesti mašinách, je pro mne čas vyrazit dále. Přeci jen, kus cesty mám ještě před sebou a bude drsno.

Odbočím z hlavní „150“ vpravo na Drahany, z nich zamířím na Prostějov. Asi patnáctikilometrová liduprázdná silnička se zbrusu novým povrchem klesá neustálými zatáčkami hustým lesem, kolem se rozkládá vojenský prostor Dědice. Střihouni na motorkách by se tu vyřádili, silnice nemá kazu. Leč já mám poněkud vítr jednak z poměrně blízkého lesa, druhak z možnosti, že se odtamtud vyřítí něco animálního. Koneckonců, nestalo by se mi to letos poprvé.

Na kraji Plumlova zahnu vpravo na okresky a po nich se pohodovou rychlostí dohrabu až k olomoucké dálnici, ve Vranovicích. Tady má bejt poblíž první z rozhleden po cestě, Předina-Štátula. Turistická mapa nic neukáže, pomůže jedna z místních orientačních map. Dvě z cyklotras podle ní odbočují vpravo k rozhledně z okresky Vranovice – Vřesovice. No a kam se dostane cyklotrasa, tam se dostanu i já:-)

Opravdu, asi kilák za vesnicí je značená odbočka na klasickou polňačku na nedaleký kopec. Ten se ježí stožáry, je jich asi pět. Ale že by tam byla rozhledna? Nevidím, ale věřím, že tam bude. Tož vpravo. Cesta je čerstvě zanesena naplaveninami po dešti, ještě vlhkými, muselo lejt dost nedávno. I Conti-špunty moc směr nedrží, tak je to o opatrné práci s plynem a řidítky, přesto se občas rozvlním a hrábnu nožkou. Naštěstí, po dvou kiláčcích boje se vydrápu na zatravněný kopec, kde je kromě stožárů loučka a malý hájek. Ale ať čumím jak chci, nějak se rozhledny nemohu dohledat. Stožáry jsou účelové, celé je to oploceno a s nějakými baráčky, a nejspíše to je vojenské zařízení. Na kraji lesíku je malé dřevěné pódium, ve stínu. Protože je mi vedro a jsem zplavenej, na chvilku si tady míním oddáchnout.

Takže shodím co možno, a odskočím si hlouběji do lesíka. Přitom objevím, že hledaná rozhledna stojí na opačném okraji!

Popadnu foťák a přesunu se k dřevěné rozhledně. Ta nabízí hlavně pohled severním a západním směrem, dominuje hřeben Drahanské vrchoviny. Bohužel, panuje opar a kouřmo, takže viditelnost nic moc. Alespoň ale fouká svěží větřík, takže vedro není až tak děsivé.

U motorky si ještě chvilku posedím, klid na tomhle opuštěném místě je blahodárný.

Nedaleko, jižně od Němčice na Hané, se má nacházet další rozhledna. Tu objevím snadno, na kraji silničky Vítčice-Srbce je velká tabule, odkazující na rozhlednu a nedaleký kříž. Opět polňačka po okraji lesa, ale tentokráte bez naplavenin, takže pohoda. Ale na místě samém je bezvětří, slunce pere a ze mně leje i když jsem svlečenej. Hnus, vašnosti. Ale rozhlednička, byť prostá dřevěná, je hezká. Bohužel, tady jsem se zpotil nejenom vedrem, ale i konstatováním, že na předchozí rozhledně pořízené fotky skončily díky nedozasunuté kartě tak říkajíc „na plechu“. A já furt, co to blikalo v hledáčku za malé „E“ kdesi v rohu.-((((( Teď už vím, co to znamenalo – to, že na Předinu-Štátulu se budu muset někdy vrátit. Dnes už ale nééééé!!!!!!!!!!

Další cíl, „větřák“ jižně od Kroměříže, hledám trochu obtížněji. Neleží totiž ve vesnici Velké Těšany, ale asi kilák od ní na svahu kopce. Naštěstí, jedna z místních obyvatelek mi poslouží.

U mlejna zastihnu průvodkyni, jak se chystá podat výklad dalšímu návštěvníkovi, takže se ruče připojím. Mlýn německého typu (tedy otáčí se celý, ne jenom jeho horní část, jak je tomu u holandských) mlel naposledy ve čtyřicátých letech, zařízení je doposud kompletní a funkční. Hezká ukázka tesařiny a vůbec řemesla, skoro vše je ze dřeva, jenom nezbytnosti jsou železné. Obdivuju hlavně důmyslné řešení konstrukce otočného uložení na středovém čepu.

Je k sedmé, vedro trochu polevuje. Čas je nepřítel, a nutí mne abych se pomalu vydal do dnešního cíle, hotelu Všemina u obce stejného jména. Mám dvě možnosti, buďto se hrnout Otrokovicemi a Zlínem (na což peču), a nebo to táhnout okreskama severně od Zlína. Druhá varianta je mi bližší, takže na cestu. Za Tlumačovem si všimnu, že v cílovém údolí je pěkně temno, asi se tam děje cosi mokrého. Takže ani moc nespěchám, a spíše si vychutnávám brouzdání silničkama za přeci jen příjemnějšího klíma. Slunce svítí do zad, trochu si zaskáču na rozbité okresce před Slušovicemi. Z nich až do cíle jedu po mokrém, z luk a lesů se páří, ale naštěstí déšť už odtáhl za kopce.

Po zaparkování první cesta vede na pokoj a pod sprchu. Nejsem zrovínka čistomil, ale jsou okamžiky, kdy sprchu nadšeně přivítám. Jako dneska:-) A třešnička na dortíku jsou nějaká ta pivka:-), následně.

Pátek odpoledne je volno. Sice nestačí na přesun do Novohradska, tak alespoň dáme něco „kolem komína“. Dáme, mám tady totiž kolegu, Mirka z brněnské pobočky, sedlajícího malou „virážku“. Ale, šilhá po GS, áááno, správně:-). Tak se dneska dám do jeho péče a budu se pěkně vozit v závěsu. Nebejvá to totiž až tak často, mým údělem je spíše táhnout partu.

Takže, vyrážíme. Jedeme prakticky ve včerejší stopě, vracíme se totiž směrem na Holešov. Nad Štípou totiž stojí další „větřák“, tentokráte holandský. Je hned vedle silnice, u samoty, ale jaksi zavřený. Stavení vedle jsou taky prázdná, takže se nikoho nepoptáme, na mlejně visí jen cedule o historii. Tudíž prosmejčíme okolí a razíme dál. Jakmile se dostaneme do roviny kolem Holešova, vedro udeří opět plnou silou.

V Rymicích se snažíme navštívit místní skanzen (taky tu mají mlejn), ale narazíme opět na zabouchnutý dveře, v květnu je otevříno pouze o víkendech. Naštěstí, skanzen je pod stromy, a mají tu i funkční studnu. Osvěžíme se, a ve stínu je přeci jen jakýs takýs oddech. Postupně si prohlídneme exteriéry, hlavně mně opět zajímá mlýn, pěkně se vyjímající na okraji areálu. No, alespoň bude příležitost se sem vrátit.

A teďka nás čeká zlatý bod dnešního dne. Kolega z party „spoluvsedle“ Pavel, znaje moji rozhlednovou úchylku, mi kdysi nabídl zajištění vjezdu na vrch Hostýn, kam se normálně na motorce nemůže. Včera jsme se domluvili na páté hodině, což zafunguje, a v určený čas zakotvíme na odfouknutí u jeho řadového domku. Kávička na verandě bodne, navíc dostaneme i kousek narozeninového dortíku slečny dcery, že děkujeme:-)))). Pokecáme, a po šesté usoudíme, že je čas vydat se na kopec.

Výstup po překrásně trasované i kvalitní „horské silničce“ nemá chybku, už je pro to, že v lese a s přibývající výškou ožívám, neb je mi příjemněji. Nadrzo zakotvíme až skoro u rozhledny, ta je sice zavřená, ale nevadí, z ochozu kolem je skoro stejně kvalitní výhled. Tedy, jen na část obzoru, ale stačí to. Ve zbytku času si prohlídneme nedaleký poutní areál. Ten je v perfektním stavu, tady zdá se penízky nechyběly a nechybějí. Co mě ale zarmoutilo, bylo značné množství stánků (sice už zavřených) podél hlavního schodiště a přístupu zdola. Halt, byznys dorazil i na posvátná místa, maně přemítám o biblickém příběhu o vyhnání kupčíků z chrámu Ježíšem. Zdá se, že jeho zástupci pozemní nejsou až tak zásadoví.

Dole pod kopcem se s Pavlem a jeho Afrikou rozloučíme, a pomaličku razíme zpět. Podvečerem zvolna stoupáme de sedla Tesák, z něj pak uhneme vpravo přímo na jih na Slušovice a Všeminu. Zase parádní trasa, obzvláště teď v podvečer a za chladnějšího klíma nemá chybu. Jo, až na kus poslepovaný novými záplatami, samozřejmě se závějemi drobnýho štěrčíku. Bez tohohle to naše silničářský paka asi neumí.

Sobotní ráno jsem si předsevzal brzký vztyk a odjezd. Jenže, znáte to, člověk za střízliva míní a démon v nás za intoxikace ethanolem ultimativně mění. Takže get-up až v osm má za následek opuštění areálu po půl desátý. To už to asi do oběda do Novohradek nestihnu, že. V Uherském Brodě stavím na rozpáleném náměstí nasosnout z bankomatu, a mrknout do atlásku, co a jak a kam, když už jsem tady. A ejhle – poblíž jsou dvě rozhledny, opodál třetí, v Ratíškovicích má bejt něco železničního, u Znojma pak něco z opevnění a renesanční vodní velkomlýn. Program na celej den:-)

První z dnešních rozhleden je hned vedle, na hřebeni nad místní částí Lhotka. Projedu až nahoru, rozhlednu vidím (nový trubkový stožár) ale jak k ní? Nakonec objevím, že stojí na oploceném pozemku místního ZD, kam sice nelze skrze zamčená vrata vjet, ale díky schválně prověšenému řetězu vjít, k čemuž nabádá i cedule.

Docela slušně tady fičí, takže šplhajíc po „roštových“ schodech navinutých na takové přerostlé lešenářské trubce:-))))) cítím, jak to s ní kejve. Nahoře na ochozu je amplituda větší, to by se Zdence nebo Evě asi moooooc líbilo:-)))

Druhou rozhlednu, Rovninu nad Uherským Hradištěm je sice vidět, ale podle mapy se k ní dá dojet velkou oklikou, shora nebo zdola, pořád je to dost kiláků. Takže zamířím na západ, na konci vesnice mimoděk spatřím koutkem oka vpravo odbočku na polňačku s cyklistickou žlutou směrovkou. Nevím, rozhodnutí je dílem okamžiku, šup, a zahýbám na ní. Už několikrát se mi osvědčilo poslechnout cyklotrasy, tak proč by to nemělo vyjít nyní? Po necelých deseti kiláscích prašných a písčitých cest nebo úvozů se dostanu na kraj Mistřic. Z nich mě další cyklotrasa vykopne na přímou panelovou cestu k rozhledně, orientace není problém, stožár je na dálku patrný.

U rozhledny naštěstí cestu lemují stromy, tož zaparkuju ve stínu jednoho, zaplaťbůh.Větřík naštěstí mírní hajc. Přítomná skupinka spoře oděných turistek a turistů (ach, jak jim závidím...) po krátké rozmluvě opustí rozhlednu, takže ji mám sám pro sebe. Vylezu těch 126 schodů, na ochozu hezky fičí a je krásný rozhled. Tak si to tady vychutnám, pěkná půlhodinka!

Sjedu do Uherského Hradiště, odtud to vezmu po hlavním tahu na Veselí, Bzenec, a odtud do Ratíškovic. Zde má být nějaké železniční minimuzeum na bývalé dráze k lignitovým dolům, naštěstí zde mají směrovky. Ty mne už dovedou, bohužel, je zavříno, opět až od června.

Takže, teď mne čeká něco, na co se vůbec netěším. Tím je přesun až ke Znojmu. Normálně by to byla radost, v tomhle hicu je to ale daleko víc utrpení.

A co jsem čekal, se vyplňuje. Je to vopruz, víc než malej. Z cesty nic nemám, spíše počítám, aby už byla za mnou. Teprve až za Novomlýnskými nádržemi zajedu do stinných alejí, čímž je líp. Naštěstí, po chvilce už zastavuju ve Slupi, před technickou památkou, renesančním velkomlýnem. Je půl třetí, další prohlídka je ve tři. Výborně, alespoň si můžu oddychnout ve stínu mohutného a chladivého podloubí.

Jsem na prohlídku sám, takže průvodce nevykládá, a vezmeme to spíše jako konzultaci a rozhovor odborníka s poučeným laikem. Každopádně, jsem rád, že jsem zde zastavil. Mlýn z roku 1512 stojí za to. Vnitřek je kompletně zrekonstruován do podoby přelomu 19 a 20 století, některá mlýnská složení jsou ještě starší. Veškeré transmise a stroje jsou funkční, pouze pro ilustraci je hlavní transmise alternativně poháněna elektromotorem. Kola (mlýn má čtyři – proto velkomlýn:-)) i stavidla jsou funkční též. Průvodce mi roztočení jednoho kola předvede, protože je potřeba po včerejší průtrži stejně pročistit náhony. Dneska možná bude pršet taky, černá hradba na jižním obzoru nevěstí nic dobrýho.

Naštěstí, do Šatova nesprchne, i když je to zdá se na spadnutí. Mám v plánu zalízt do bunkru, takže snad nebude tak zle, s vláhou:-). Musím ale chvilku počkat, prohlídka bude ve čtyři.

Zájem je zde mnohem větší, sotva se dovnitř vejdeme, dominuje skupina cyklistů více než středního věku (maně si připomenu, takhle nějak musí působit naše parta ve strakatých oblečkách na tradičních moto-cyklosetkáních:-((((). Prodírat se davem v odění a s bundou přes ruku je docela potíž. Prohlídka je ale zajímavá (tedy hlavně pro mne), protože na rozdíl od obdobných objektů na severní hranici tyto byly podrobeny poválečné reaktivaci a zůstaly v činné službě až do roku 1999. Hlavní změnou bylo odlití nových pancéřových zvonů a v instalaci dvou 86 mm kanónů. Byly vyvinuty v padesátých letech z původně sovětského kanónu slavného „Téčka T-34“. Samozřejmě byla upravena i filtroventilace a hermetizace podzemí proti jadernému spadu. Prostě, hezký:-)))

V pět opouštím poslední dnešní zastavení, a davaj, je přede mnou přesun do místa srazu ZDC2007. Trochu se zdržím průjezdem Znojma (kde padne i pár kapek), a pokračuju na Vranov, Podhradí (obé nad Dyjí), Uherčice a Slavonice. Tady už se jede fajn, s postupujícím večerem chládne. Nikdo nejezdí, tím líp, akurát mne trochu vadí, když projíždím vesnicema s obsazenými předzahrádkami u hospod, občas i zavane něco ze zahradních grillpárty. S chladem začíná kručet v břiše.

Ve Slavonicích zastavuju naposledky, naplnit putnu. Čeká mne totiž zkratka Rakouskem, za ojra kupovat nechci. Ve Fratres mě orgáni jen odmávnou, nic nechtějí vidět a evidentně obtěžuju:-).

Rakouské silničky jsou záplatou na duši. Něco jako žádoucí žena, hebké, hlaďounké, svůdných křivek, bez kazů a záplat, nekladoucí nečekané záludnosti:-)) Takže si jich (těch silnic, samo) užívám do sytosti. Jak jsem se před Znojmem trápil, tady naopak pookřeju. Co dodat... Evidentně tady nedávno pršelo, takže je svěže.

V Gmündu trochu zakličkuju, přechod není zrovínka moc dobře značenej, ale protože tuším kde ho hledat, není zase tak zle.

Že se časy pomalu lepší (co se týče silnic) i u nás, dokáže zbrusu nově potažená okreska do Nových Hradů. Vloni jsme ji jeli na kolech, letos na mašině je to jiný:-))

Kemp Veveří na úpatí hraničního hřebene najdu bez potíží (loňsko si ještě pamatuju), a jsem rád, že zastavuju vprostředku už počínající večerní zábavy. Takže, první piwko „z chodu“, ubytovat, převlíct, opláchnout, najíst (díky, Semo), zaplatit vlezný, potřást si tlapama, a jít se mrknout, kdeže je parťačka. Nacházím ji na stromě, s fernetem:-))))))


Moje sobota - Eva

Poslední květnový víkend jsem měla jet na úplně jinou akci, ale jak to tak někdy bývá, okolnosti tomu chtěly jinak, tedy jsem nevyrazila. Člověk holt musí stále dělat kompromisy. No a když se ozval JiB, že bude v sobotu večer v Nových Hradech a v neděli se chystá do Rakous shlédnout v reálu fungující koněspřežku, nebylo o čem přemýšlet a bylo rozhodnuto. Jaképak to asi je, vidět zapřaženého živého koně jak táhne vozík s lidmi – předchůdce vagonu po kolejích. A jelikož je to u našich perfekcionalistických sousedů, třeba bude výpravčí a kočí i v krojích... No byla jsem zvědavá, jak se pohledem přesunu o století zpět.

A taky – Novohradské Hory jsou moc pěkné, mnoho let jsem tam nebyla, jsou tak trochu zastíněné větší a známější Šumavou a stálo by za to, připomenout si známá místa.

A za třetí, již dávno jsem nejela jen sama, jedna mašina, jedna duše. A to občas vůbec není špatné...Né, že bych spolucestovníky nevítala, to né, jezdím s nimi ráda, ale taková cesta v jednom, kdy si zastavíte na kterékoliv mezi pro spočinutí a rozhlédnutí, na kterémkoli kopci pro fotky s obzory, jak chcete často na svačinu a taky pro koukání do mapy, taková cesta má své kouzlo. Člověk je sám s mašinou, musí jí věřit, že ho nikde nenechá, udržuje svoje tempo, někdy si zkusí rychlejší jízdu, jindy se zas jen tak šine a rozhlíží, při předjíždění nemusí brát ohled na ostatní, zda to ještě taky stihnou......no prostě jsem se těšila. Počásko mělo vyjít a nebylo kam spěchat.

Sraz byl v neurčitý podvečerní čas v sobotu ve Veveří za Novými Hrady. Vlastně se tam konala již od pátku akce s názvem „Zpátky do civilizace“ - sraz motokonferce, kam JiB taky patří. Že tam nebudou motorkáři v kvádrech na konferenci mi bylo jasné, ale co znamenal ten název, jsem netušila. Že by přeci jen nějaká civilizovanější podoba srazu? No uvidíme, jedu se tam jen vyspat, ujet se dá vždycky, stan a spacák mám vlastní, nakonec můžu zakotvit kdekoli pod smrčkem.

Sobota ráno, trochu zataženo, no uvidíme co se z toho vyvrbí. Jedu, i kdyby trakaře padaly, zmoknout můžu, uschnout musím. Jako vždy před cestou nemohu dospat, ale nemusím nikam spěchat a tak dělám domácí práce, abych měla na motorce čisté svědomí, že nezanedbávám domácnost. Tedy šup prádlo do pračky, vypořádat se s nádobím, udělat sváču, na chvíli vlítnout do role podlahové kosmetičky, upustit trochu zadní pneu, jelikož jedu jen sama, vyprané prádlo pověsit, novou várku založit (snad to ti potomci suché sundají ze šňůry a další vyprané pověsí), pořádně posnídat volská oka a kafe a jako poslední ještě jednou skočit ven se psem. Bohužel tě holka psí nemohu sebou na motorku vzít, to fakt nejde, tak aspoň chvíli házím klacek a s ní blbnu, ať ji vynahradím nepřítomnost paničky a v duchu se omlouvám, že jí tady zase nechávám. Prostě pes a motorka nejdou dohromady. Sajda by byla řešení, tam by snad mohla moje psí kamarádka cestovat, ale tam se nejde naklánět a pak to už vlastně není motorka a taky si nejsem jistá, zda by byla moje psí kamarádka v sajdě spokojená. Tady nic nevymyslím.

Je po desáté, věci jsou na motorce, už vylezlo slunko (taky znáte ten pocit, kdy je motorka již venku z garáže, věšíte na ní tankvak, zadní kufr, stan a karimatku na zadní sedlo – prostě chvíle před odjezdem. Motorka, jako by netrpělivostí chtěla jen zaržát a zahrabat kopytem) , a tak mačkám startér, píši SMS parťákovi že vyrážím (kdyby se nedej Bůh něco stalo, tak aspoň někdo se bude možná po mně shánět (j: hele nech toho, v poslední době o tomhle nežertuju:-((((), (e: nežertuju kámo, bohužel nežertuju) nasazuji helmu a odjíždím. Zajímavosti po plánované cestě jsou nastudované, trasa v hlavě a s prstem po mapě několikrát projetá. Potomci ještě vyspávají, tak mi nikdo neřekne ani popel, jen ten věrný pes smutně kouká (j: znám, znám...).

Šinu si to v poklidu z bydlíkova přes Chýňavu a Hýskov, tam přibrzdím, koukám z kopce do údolí kolem Berounky, tu překračuji v Nižboru a obloukem přes Hudlice objíždím právě opravovaný Beroun, kde jsme si děr a vedlejších silniček mezi zástavbou užili dost před pár týdny na vyjížďce. Ve Zdicích odbočím na Hostomice a protože už je čas oběda, dávám si zde na návsi v hospůdce venku Znojemský guláš a kofolu. Mňam. Místní štamgasti sice divně koukají, mám pocit, jako by mne obcházeli obloukem (j: se nediv, divoženka na peklostroji, to není zrovínka na vsích častý oukaz – před třema stovkama let by tě upálili nebo alespoň hnali vidlema:-))), ále což, chuť mi to nezkazí. Pokračuji přes Dobříš a Nový Knín do Prostřední Lhoty, kde má být první vytipovaný cíl – muzeum Špýchar. A taky jo – na konci vesnice, směrem na Mokrsko u bývalé JZD i s bučícími krávami je vidět čtyřpodlažní barokní obdélníkovou budovu. Už je vedro, tedy co jde, to dolů a již na mne z okna stavení paní volá, že jako už jde a pustí mne na prohlídku. Mají tu expozici života venkovského obyvatelstva středního Povltaví a zdokumentovaný způsob obživy minulého století . K vidění je tu mnoho zemědělských strojů, nářadí a předmětů užívaných v tradičních venkovských domácnostech, ale i pár historických motocyklů, předmětů týkajících se včelařství, sbírku starých šicích strojů, ale třeba i výstavu o působení Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, nebo ukázku těžby zlatých kovů, která v okolí probíhala. Dole v přízemních podlažích je chládek a příjemno, čím stoupáte výš, dusno a vedro se stává nesnesitelné, tedy prchám ke stroji a jedu dál, se vánkem trochu svlažit.

Další cíl mají být zbytky větrného mlýna „Na Chlumkách“, první zmínka v r.1604, který býval svého času největší v Evropě. Tedy přejedu Slapy u Cholína a v Kňovičkách odbočuji vpravo na polňačku, která mne přes pole dovede do Příčovic, kde za vesnicí směrem na Dublovice je na kopci větrník holandského typu z daleka viditelný. Musel to být tedy parádní kousek. Vnější průměr stavby 14m, míval prý 2 kola, obsluhovalo 7 poddaných, ale informace o původní podobě, vnitřním vybavení a funkčním zařízení nejsou. Stavitelem mohl být Jakub Krčín, nebo Lobkovicové. Oblezu, nafotím, porozhlídnu a přestože jsem opatrník, vedro je takové, že převlíkám moto kalhoty za džíny a rukavice na další cestě nepoužívám. A šinu si to dál po mojí zamilované cestě u Sedlčan. Těch se jen letmo dotknu a pomalu, kolem rybníka mířím po 105 směr jih. Stále myslím na nehodu tento týden, která proběhla zprávami – střet se srnou a konec… tak koukám všude kolem, jestli něco zvlášť z louky nevystrkuje růžky. Ale je vedro, snad se teď nepasou a jsou schované. Tedy kolem Vysokého Chlumce , Petrovic, Milevska, Bernartic a Týnu nad Vltavou dopluji do Hluboké nad Vltavou. Tady má být moje další zastavení.

Jó Hluboká, moje srdeční záležitost. Tady se tvořil můj vztah s přírodou, tady jsme se učila stavět různé druhy ohnišť, zapalovat i za deště zvlhlými zápalkami, spát pod širákem, nebo jen pod celtou a poslouchat a poznávat v noci zvuky lesa. Strávili jsme tady v letech studijních nejedny prázdniny, nebo jen víkend. S usárnou nebo teletem v pátek do školy, pak vlakem do Hluboké, již za tmy pár kiláků z nádraží na Černou louku, v sobotu pobýt a v neděli zase vlakem zpátky. Jó to byly časy. Tedy jsem chtěla zavzpomínat a juknout na místa táborničení. Projíždím Hlubokou – samý byznys, kdeže jsou zapadlé krámky s pečivem, venkovská hospůdka a rozbité silničky… vše směrováno zahraničním turistům pod nos, centrum vlastně neprůjezdné, silnice široké, sotva se trefím směrem na Zámostí, kde za městem kolem stavení, kam jsme chodívali pro mléko vede cestička, teď již cesta na Černou louku. Černá se jí říkalo proto, že na ní kvetly kvanta kytek, snad se jim říká Kominíčci, které měly na konci černou chocholku a pokud jste se podívali vodorovně po květech, jevila se louka celá černá. Jenže na cestě k louce pár lidí se psy a nechtělo se mi rušit jejich klid motorkou, tak zastavuji na kraji cesty a jdu se aspoň vykoupat do Vltavy. Jeden pejskař mne sice posílá na nevzdálené koupaliště, ale kdepak, kdo by se cpal mezi lidi.A tak se převlíkám do plavek a jedním z vlezů, které zřejmě používají psi, se nořím do vody a chladím se. Vodu miluju víc než vzduch, vydržím tam celé hodiny, tedy se rochním, plavu proti proudu a pak zas zpátky a znovu a znovu. Když se teplota těla snížila na příjemno, oblíkám se (safra co je to za pitomost chodit oblečení, proč nechodíme jen tak jako zvířata, co by se ušetřilo za zbytečné blboviny na sebe, no jo, ale zavedená morálka velí své (j: mno, v našich zeměpisných šířkách by jsi s touhle filosofií dlouho nepřežila. Čert vem morálku, ale kaltna, to je swinstwo. A v neposlední řadě, na leckteré z nás by nebyl hezký pohled – třeba zrovínka na mně:-((((, koneckonců, u Vás taky nejste všechny Pamely, že:-)))), věším plavky na padáky aby po cestě uschly a jedu dál.

Z Hluboké vybírám zapadlou silničku přes Lhotce do Lišova, abych se obloukem vyhnula Budějovicům a za Štěpánovicemi odbočuji vpravo směr Ledenice. A co to nevidím, zrovna, když stojím a koukám do mapy objeví se skupina motorek, že by nějaká část motokonferenčníků? Jsem už docela blízko, mohlo by to tak být. Tak na sebe pokýváme a jede se dál. V Ledenicích stavím u hospody a chci si do PET lahve nechat načepovat kofolu. V hospodě je cikánská zábava, snad narozeniny. Hraje živá muzika, umějí to pěkně rozpálit klucí tmavopletí.

Dovnitř se bojím, tak aspoň venku u mašiny povečeřím ze zásob, vyslechnu 3 parádní písničky, chce se mi tleskat, ale to se jaksi nehodí a valím dál na Nové Hrady. Po cestě vesnice Borovany – je zde park exotických zvířat, jedu kolem, zrovna odchází rodiče s dítky, mají tam prý lvy, zebry a jiné, ale nestavím, bylo by mi za ně smutno. Svoboda a klec jsou nesrovnatelné.

Už je to jen kousek do Trhových Svinů a přes Žár do Nových Hradů. Tam chvíli bloudím, motorkáři se tam rojí (jak jsem se pak dozvěděla plnili bojovku), ale já se zrovna trefím s dotazem na cestu na německy mluvícího motorkáře. Přesto poradil, dostávám se k odbočce na kemp Veveří a tam již radí cestu motokonferenčníci. Dojedu do cíle, slušně pozdravím, trochu divně koukají, jakýže cizí činitel se jim tam chce vloudit, zeptám se zda mohu přespat, někdo mne snad i poznává (j: poděkuj Johnnymu) a že tedy jó a jdu si postavit stan. Rok jsem ho nestavěla, tak to jde zprvu trochu ztuha, ale za chvíli se činnost zautomatizuje a za pár minut mám bydlík hotový a připraveno na spaní. Jdu se umýt, JiBa nevidím, hodná kolegyňka mi půjčila šamponové mýdlo, tedy očista se vším všudy a zalezu si se sváčou a Fernetíkem na posed za kempem, z kterého vidím na vedlejší louku a jen tak lenoším a promítám si projetou cestu a zážitky. Po chvíli vidím JiBa jak obchází mojí motorku, tak na něj zavolám, slezu, pozdravíme se a jdem ke skupině, kde se večeří, popíjí, tlachá a schyluje k vyhlášení výsledků pořádaného sobotního závodu.


Společně domů (oklikou)

 Večer standard, ráno naštěstí také. Pamětliv včerejška, snažil jsem se vycouvat z panáčkových smrští, takže mne postihla jen jedna slivovička a jeden Jeník Chodec, což, jak uznáte, je skoro nic. Takže ranní resuscitace obstarožního organismu proběhla rychle, kvalitně a úspěšně:-)).

(e: můj večer byl trochu jiný. Jelikož jsem skoro nikoho neznala, tak chvíli okouním a na mapě zjišťuji, že co by kamenem dohodil je Veverský rybník, tak se k němu pěšky vydávám. Je už kolem desáté, ale je jasno, tak je na cestu lesem vidět. Po chvíli dojdu k rybníku, stojím, koukám a poslouchám vše co je slyšet – a bylo toho dost. Nejen že žáby řvaly jako utržené ze řetězu a krávy v kdesi v dálce bučely a ovce békaly, ale i nějaký noční pták občas zapískal, či zahoukal, ale bylo slyšet (tedy ještě mimo zvuků od rozdováděných motokonferenčníků) ještě něco, co jsem neuměla rozluštit. Snad nějaká spárkatá, či co, no chvílemi, když to zašustilo v okolním lese mi do zpěvu nebylo. Bylo by parádní se tady po horkém dni vykoupat při měsíčku, ale sama?A ještě ty podivné zvuky z lesa, se bojím, tak  zkusím někoho ukecat v tábořišti. Tedy se vracím a nějakých neznámých kluků se opatrně ptám, zda se nemluvilo o nočním koupání. Skoro si klepou na čelo, i když podotýkám, že by tam šlo i dojet na motorce. No prostě se nechytám, tak už raději nikoho neoslovuji a jdu k ohni. Pěkně si tam povídají, někdo řeší motorky, někdo cestování, po chvíli přisedám k holčičímu stolu a dovídám se, že jsou to „Žofky“. Jedna se bude vdávat, tak se řeší polštářek pod prstýnky, jakého má být tvaru a barvy, aby ladil s ostatními doplňky a podobné mně dost vzdálené zbytečnosti. Jó, kdyby holky věděly, že tyhle malichernosti budou brzo zapomenuty a zasunuty pod tíhou obyčejných denních povinností a starostí. Ale každá z nás si to musí projít a prožít sama a nakonec to těšení je hezké. Tedy nic nepodotýkám a nechávám se unášet tím ženským štěbetáním. Potom ještě chvíli poslouchám kytaru a jdu chrnět. Parádní spaní, jen ovce bečí. To jsou safra v noci vzhůru a žerou? Asi ano, protože ráno všechny polehávaly a nevydaly ani hlásku. Ráno je krásně, sbalím svých pět švestek a jdu čekat na odjezd naší malé skupinky)

V půl desáté se konečně dostaneme k odjezdu, tedy, čeká se na mne. Rozhodneme se do prvního cíle, části obnovené koňky na rakouském území, dorazit po rakouské straně Novohradek, a pak se vrátit na jejich českou stranu. Doprovázet nás bude kámoš Tonda zvaný Husky, sedlající stylového Triumpha.

Na hranicích se musím preukádzat jen já, ty za mnou už jsou vpuštěni „na ksicht“, opět zdá se na hranicích evidentně překážíme. Jooo, Schengen se blíží, takže páni hraničáři se nepřetrhnou. Kdo by šturmoval, když mu odtikává, že.

Weitru pouze projedeme, vloni jsme tohle malebné (doslova, domy na náměstíčku jsou bohatě zdobeny a freskovány) městečko díky kolům prošmejdili skrz naskrz, i s nádražím úzkokolejky. Teď na to nejni čas, tož se dáme po hlavní směr Linec. Liduprázdná silnice se bohatě kroutí kopečky a zvolna stoupá do sedla, než začneme sjíždět ku Freistadtu. Jede se fajn a svižně, ale ve vesnicích se mírním, záludní policajti tady existují taky, a co kdyby ještě navíc neměli rádi Temelín?:-)

Na poslední kus cesty do Kerschbaumu použiju místní okresky nejokreskovatější. Tady se projeví naplno odstup týhle části Evropy od naší – i ta nejzapadlejší silnička je hlaďounká jako kojenecká prdýlka. Jasně, opět známka toho, jak se skoro padesát let působení bolševika u nás projevilo. Minimální investice, kór do pohraničí, to se bude dlouho rovnat. Toho se už nedožiju. Ale, bylo by to fajn, jezdit po tak krásný zemi jako je ta naše silničkama rakouských či německých parametrů. Takže alespoň tady si vychutnávám (nevím, jak jsou na tom ti za mnou:-)) pohodové bručení hustými lesy, zelenými loukami, kolem nezpustlých a nezarostlých samot bez toho, abych musel furt čumět před přední kolo. (e:když vidím ta upravená stavení s mnoha truhlíky, z kterých přetékají muškáty, vždy přemýšlím, jak docílí takového množství  květů. Mně prostě tak hustě nikdy nekvetou) Silnička je tak na jedno auto, při vyhejbání halt musí někdo na krajnici. Na jednom z kopců stavím, protože jsme dorazili k něčemu, o čem nevím, co si mám myslet. Něco jako kamenný můstek s kusem trati uprostřed louky, a na kolejích tu stojí COSI. Tohle musím vočuchat! (e: hned jak začal JiB brzdit u tohoto monstra slyším za sebou, jak se Tonda pochechtává z pod helmy, zřejmě znajíc náturu svého zvídavého kamaráda, že tohle si jako nemůže nechat ujít)

Cedulky prozradí: nacházíme se na hranici rozvodí Černého moře (Dunaj) a Severního moře (Vltava). S Huskym brzo přijdeme na princip – to COSI je umělecké pohybovadlo (viz fotogalerii), využívající k pohybu tíhu napršené vody do jednoho ze dvou lapačů na pákovém ústrojí. Vždy jeden lapač je připraven a druhý sklopen, jak pohybovadlo přejede do druhé úvrati, plný se sklopí a prázdný narovná. A tak při každém dešti mechanismus změní svoji polohu. Obdivujeme řemeslnou dokonalost i invenci autora/autorů, je fajn poznat, že lidi občas myslí i na blbůstky, a jsou ochotni je i zacálovat. Tohle nemohlo stát pár ojro:-)))

(e: klucí obcházeli kolem tohoto přesýpacího vodního pojížděče na kolejích jak hladoví psi, jen aby přišli na kloub všem hejblatům a udělatům)

V Kerschbaumu si bohužel dosrknu pohár hořkosti tohoto vejletu do dna – i tady je zavříno. Posádka bude až od jedný, no, taky mě mohlo napadnout že v katolický zemi jakou je Rakousko, se v neděli dopoledne halt chodí dobrovolně/povinně do kostela. Stejně jako vloni ve Skotsku ve skanzenu na Isle of Skye, zatracený bigotňáci! Takže alespoň oblezu odstavený nákladní vagon a projdu se po renovované trati, abych si udělal představu, jak se jezdilo po „pferde-ajznbónu“ před skoro jak dvěma sty léty. Parťáci, sorry, táhl jsem Vás sem zbytečně:-(((. (e: nevadí, svezení a příroda tu byly parádní)

Tak co teď? Husky nás zve „na kafe“ na svoje latifundie, které má nedaleko Vyššáku. Ok, berem. Takže šup zpět přes hranice, opět jen mávnutí rukou... sakra, někdy se mi stejská po nějaké té akci na hranicích. Ale za tím si budu muset asi zajet někdy na východ, v Evropě centrálně-západní už to asi jiný nebude.

Z Dvořiště na Vyššák mají položíno novej kobereček, takže opatrnějc, slunce z něj vytahuje přebytečnou mastnotu jako z rozleželý krkovičky. Alespoň je čas čumět kolem, zaplněné vodácké tábořiště u Vltavy (dneska hezkej „průmysl“), občas nějaká ta slečna postávající či posedající u krajnice. Zamávají, copak asi chtějí? (e: co by chtěly, ti to prozradím: myslí si, že na mašinách jedou chrabří jinoši a co kdyby náhodou ti chlapci zastavili a s holkama hodili řeč, či je svezli. Pod helmu není vidět, tak jim mávám taky, jen ať mají radost :-))) S povděkem taky konstatuju, že i Lipence se dostává oprav, občas do kraje zasvítí nové štěrkové lože. Ještě jsem se s ní neprojel, ale to čeká na dobu, kdy už motorky u mne skončí v propadlišti dávnověků. Ten čas samo přijde, ne že ne.

Na prahu Tondova sídla nás uvítá jeho žena a jeho malej, útočiště nalezneme v příjemně chladivé síni. Odtud se bude blbě vyrážet zpět do poledního vedra. A taky jo, kecáme, popíjíme, dostaneme něco jehněčího z domácího chovu, najednou je po druhý a bohužel, domů slušná řádka kilásků, ty nám nikdo neodpáře. Chca nechca, musíme ven a do sedel. Díky, Tondo, za příjemné zastavení...

Z Dvořiště vyrazíme pěkně podél hranic a záhy se ponoříme do hlubokých a opuštěných lesů. Dřívější osídlení vzalo díky válce, odsunu a pohraničnímu pásmu konec, a dnes se sem život skoro nevrací. Rozbité silničky kontrastují s novotou svítícími mosty, důsledkem to povodní zpřed pár let.Když jsem tudy projížděl s německými kamarády v říjnu 2003, drandili jsem ještě po provizoriích a armádních mostech. Jinak ale tady jsou endura skoro nutností. Zastavení dáme jen ve známém poutním místě Dobrá voda (poblíž se čerpá stejnojmenná náplň petek), je odsud totiž pěkný výhled na Novohradsko a přilehlou část jihočeské pánve. Na obzoru se ale cosi výhružně tmavomodrá....(e:nakonec z toho nic pořádného nebylo, jen dvě malé spršky, jako když pokropíte konví vyprahlý záhon) Přes Trhové Sviny dorazíme do Borovan, kde má bejt podle netu nějaké soukromé muzeum pohraničních zátarasů a všeho co souvisí s blízkými hranicemi. Nedaří se nám ho nalézt, nakonec musíme zastavit na náměstíčku, a já se vydám shánět validní informace. Těch se mi dostane v kiosku se zmrzlinou, tak alespoň koupím dva kornouty a mažu zpět, než se to v hicu rozteče.

Přitom vyzpovídáme kolemjdoucího, ten říká zase trochu něco jinýho. Pravda nakonec byla někde uprostřed, pomohlo to, že prej je to „za tratí“. No a ta je tady jen jedna, takže hnedle napoprvé jsme se trefili.

Muzeum na soukromém pozemku – co k němu říct? Pro našince zajímavé, muselo dát spousta práce a shánění, ale ten pan majitel. Trochu (nebo možná víc) paranoidní, furt se staral abychom nefotili a jestli nemáme diktafony, podrážděně reagoval na Eviny poznámky o zabíjení lidí vysokým napětím na hranicích. Nedivil bych se, kdyby to byl milovník starých časů, neřku-li stará struktůra:-))) ale i takoví jsou mezi náma. Ještě si to s ním vyřídím v nějakém článku, to si rozhodně nevystřihne! Slibuju! Ale jak říkám, za návštěvu a shlédnutí (a hlavně připomenutí oněch blbejch časů) to rozhodně stojí!(e: jo, jo pěkně mi „nazdvihl mandle“, kdyby nevážil aspoň dvakrát tolik co já, zasloužil by pořádnej bodyček j: měla jsi něco říct, já byl s ním tak na stejné váze:-)))

No nic, blíží se šestá a je nutno mazat domů. Takže dáme zrychlený přesun přes jihočeskou placku do Jindřichova Hradce a odtud do Kamenice nad Lipou, kde najedu „svoji“ trasu podél obrataňky. Musím se přeci Evě pochlubit, jaký to tady máme pěkný:-))))))) Tady bych mohl jezdit pořád, a pak už známá lajna přes Pacov, Louňovice, Vlašim do Benešova. Je po osmý, takže přivaděč, dálnice, a chodovská odbočka nás rozdělí. V devět jsem doma, skoro třináct stovek kiláků za čtyři dny. Hezký to bylo, no a dá-li kismet, za dva tejdny touhle dobou budu s Káčkem na břehu Atlantiku. Tak zase někdy, baj....

e: Moc  pěkný to bylo, díky lidem ze srazu za přespání, Tondovi za odpočinutí a jako obvykle Jibe, za vedení.

 

Náhledy fotografií ze složky Křížem krážem republikou

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář