Motokochání

Začátkem června jsme chtěli někde pojezdit, minulý víkend nic nevyšlo jelikož poprchávalo, a tak v jsme se v průběhu týdne dohodli na výlet k Děčínu. Sraz byl stanoven na sobotu ve Zdibech za Prahou na náměstí v 9 hod.

Trochu jsem měla obavy jak to zvládneme, když náš hlavní cestovní voditel byl někde za mořem ve své oblíbené destinaci, ale máme už taky pár km najetých, mapy při ruce a tak někam dojedem.

Ve Zdibech není náměstí, jak jsem zjistila při příjezdu, tak parkuji u krajnice. Dcera jedoucí na tandemu sesedá a hele - už se blíží z opačného směru Mirek s Prokopem a než stačili otočit, tak vidím Hladíky.

Začínalo parno, ani se mi nechtělo svačit, tak jen pití. Jak Mirek sleze z motorky, hned zvoní telefon a slyším jak říká: „ano, ano, přijedu…..“ hm bude muset zkrátit vyjížďku a přitom stále myslet na práci….. prostě si to neužije……Chvíle porady co a jak bude a nasedáme. Jsme  již nastartovaní a Mirek znovu telefonuje……...to není dobré, chudák, nemá ani tu chvilku za pár týdnů se projet. Trpělivě čekáme, až vše domluví a vyřídí a konečně vyrážíme.

Tak jedem. Kousek po silnici č.9 a za chvilku jsme v Mělníku, kde stavíme na krátkou poradu, kudy že to pojedem. První plán – Kokořínsko a jeho zajímavosti. Za Mělníkem odbočujeme na Vysokou a pak přes Kokořín a Pokličky do Ráje do našeho prvního cíle -  hradu Houska. Ta potvůrka mi už jednou unikla, když jsme kolem jeli na podzim a čas a lezavo nedovolovali se zastavit. Tentokrát času dost, teploty taky, tak tedy vedu naši malou skupinku z Ráje přes Tuboz a jsme pod hradem. Houska má pro mne zvláštní přitažlivost, protože tady chci vyzkoušet mé senzibilní vnímání, které mne u menhiru „Kamenný pastýř“ u Klobuk tolik zklamalo - necítila jsem nic. Přesto mám nějaké tušení, že toto nadání mám, tak ho chci na Housce vyzkoušet. Hrad prý je vstupem do pekla a třeba na fotkách nikdy nebudete hledět fotografovi přímo do očí. Proto ta nedočkavost. Přijedeme na parkoviště, řítí se k nám parkovišťák, ale přesto že to byl sympatický dědula, který toho hodně napovídá, zklamal. Hrad Houska pro akci „Pevnost Boyard“ uzavřen. Prý můžeme jít kouknout zvenku, ale dovnitř se nesmí. SAFRA.. již podruhé se to nepovedlo. No nedá se nic dělat a jak poznamenává Jitka, prý asi vyšší mocnosti nechtějí abych se tam podívala, tak tam raději snad nemám chodit??? To tedy né, dostanu se tam, dřív nebo později. I kdybych o sobě měla zjistit něco nemilého, ale co, nakonec mě už jen tak něco nepřekvapí. Šlapeme tedy kouknout aspoň zvenku do kopce snad ½ km. Před hradem lidičky převlečení do středověkých úborů, plní se zde úkoly jako přesun po laně přes rokli, či vyzvedávání osoby na kladce do výšky a jiné. Nikdo z nás nic nezkouší, tak jen pár fotek tajemného hradu a jdeme zpět k mašinám. Dědula parkovišták vidí jak jsme zklamaní, dává nám papírovou 300korunovou bankovku s Boženou Němcovou a vypráví o humorném zážitku, kdy mu jako vypadla z kapsy a jiný človíček se po ní vrhá, přestože je to celé nesmysl, protože Božena má mít hodnotu 500,-Kč. No třeba to někdy taky vyzkoušíme. Dále nás odkazuje na setkání veteránských vozidel kousek odtud v Lobeči, abychom si prý spravili náladu. Na blízkou rozhlednu Vrátenskou horu se nikomu nechce, neb je vedro a kdo by se tedy šplhal do kopců. Tak tedy rozhodnuto, jedeme se podívat do Lobeče. Vedu výpravičku přes Žďár, po cestě objížďka přes Březovice a jsme v Lobeči. Blížíme se k náměstíčku, po stranách plno aut, ale u vchodu do asi bývalé zemědělské usedlosti s nápisem „Rojení 2007“, vidím známé motorky a postavičky, tak otáčím a stavím. A to již se k nám hrnou JVK a Eben, známí ze „spoluvsedle,“ , kteří sem taky zavítali. Tedy JVK, koukám, že z Olomouce, kliďo píďo jedeš na veterány i do Severních Čech. Tak prohodíme pár slov o plánovaných vyjížďkách a již se loučíme, kolegové míří dále na Ještěd, ale to není náš cíl. Tak ahoj, možná za týden na srazu „spoluvsedle“ v Českém ráji. Mirek s Prokopem jdou na prohlídku veteránů, my zůstáváme u mašin a fotíme starodávné motorky, které právě vyjíždějí na nějaký tajný závod. Jak jim jukám do mapy -  žádná místa, jen počet km, pak uhnout vpravo, nebo vlevo. Je to hezká podívaná. Nablýskané stroje, Jawičky převážně po výjezdu ze startu staví, každému druhému to chcípne, přilepují itinerář na bandu a vyrážejí. Když se vynadíváme, vyrážíme dále také.  Tedy ještě kousek Kokořínským údolím a již jsme na Dubé u známé benzinky, kde obdivavatelé trasy Liběchov-Dubá probírají své zážitky. My nestavíme a míříme dál na Českou Lípu. Pěkná silnička, však ji znáte, v Lípě stavíme na obídek. Prima, rychlá obsluha, občas projede veterán, každou chvíli hejno motorek, spokojenost. Tak posedíme, poplkáme a bohužel Mirek musí zpět do pracovního procesu, tak se loučí a poté my pokračujeme jen ve dvou mašinách. Tedy kam?? Udolím kolem Ploučnice. Je moc pěkné, tedy tudy. Opravdu. Jedu první. Užívám si to – po pravé ruce České Středohoří, příjemné zatáčky, pěkný asfalt, Ploučnice zprava, chvíli zas zleva, stín od stromů, pěkné poježdění. V Benešově nad Ploučnicí bereme benzin a domlouváme se, že budeme pokračovat na Děčín a poté okolo Labe do Hřenska. Děčínem tedy profrčíme bez zastávky – pěkně značená cesta na hraniční přechod Hřensko/Schmilka a již jsme venku z města a jedeme po nové silnici. Ještě chvíli jeřáby a jiná přístavní zařízení a pak jen klidek - největší tok v republice Labe po levé ruce, za vodou jsou vidět skalní věže Děčínských stěn a po pravé ruce skály Labských pískovců. Na dvou místech ještě opravují povrch, ale na semaforu jsme nečekali dlouho, tak pohoda. Dojíždíme k Hřensku a a sklaní věže jsou přímo u silnice. V Hřensku odbočujeme vpravo, na hraniční přechod nechceme a obdivujeme skalnaté velikány kolem. Pěkné, pěkné, jen ti vietnamští nebo jací obchodníci ruší idylku.Hřensko—tolik obdivované pro svou divokou krásu. Můžete zde celé dny prolézat (pouze pěšky) mezi skalními masívy, navštívit Pravčickou bránu, či Divokou soutěsku a svézt se po říčce Kamenici na pramici. Jedeme dál, obchod s cetkami ubývají a jsme v nádherné přírodě…., zleva zprava skály, čerstvý jarně zeleňoučký porost a z lesů se ještě paří, zřejmě před chvílí sprchlo. Paráda. Jedeme si jen tak 40tkou, kocháme se, v zrcátku sleduji Hladíkovic Honďácké rozsvícené levé oko, když zrychlím, zmizí v dáli, zřejmě chtějí taky kochat a kochat a vstřebávat do sebe pocit sounáležitosti s tou pro nás, okolopražskými obyvateli, zajímavou přírodou. Jedu tedy jen tak lážo plážo, můj dceřinný batůžek fotí za jízdy „co to dá“ a já šmejdím zrakem po odbočce vlevo, kudy by se dalo odbočit k zřícenině Saunštejn. Bohužel, všude zákazy, no nic, jedeme dál. Bude nutné sem někdy zabrousit na kole a pořádně ty zákazy vjezdu prošmejdit. Potkáváme dost motorek, zdravíme.V Jetřichovicích krátká porada jen tak ze sedel kam dál a míříme si to na větrný mlýn u Světlíku za vesnicí Žofín. Safra vždyť jsme ještě žádný cíl nezdolali….hrad Houska zavřený, ke zřícenině zákaz ..… ale nám to neva, i kdyby jsme nic neviděli, krásně jsme se projeli a pokochali přírodními sklaními výtvory. Zkusíme tedy větrák. Jedu první, špatně odbočím za Rybištěm, ale hele, hned za odbočkou a železničním přejezdem po levé straně pěkný velký rybník, tak po poradě s Hladíkovic GPS tam míříme a konečně---se koupeme. No to by mne mrzelo se v takovém parnu aspoň jednou nevykoupat. Vždyť plavky byly sebou avizované, tak proč je nevyužít. Parkujeme skoro u rybníka, hurá do plaveckých převleků a šup do vody. Jitka jde do vody první, je 50m od břehu a stále stačí. Voda po prsa. Já pak zkouším cca 200 m od břehu a stále stačím, prostě ideální rybník i pro neplavce. Tak jsme se vykoupali, zchladili a opláchli zpocená tělka a jedeme dál hledat větrák. Po krátkém brouzdání vesničkou Žofín a poradě s místním obyvatelem nacházíme správnou odbočku - kamenitá cesta – pro mne paráda, Hladíci se asi trochu trápí, po 1 km dojíždíme k rybníku s pár staveními a na okraji stojí větrný mlýn holandského typu. Bohužel je soukromý a tudíž uzavřen a za plotem. Je to ale stejně pěkné stavení, i jen zvenku. Fotím a vracíme se po kamenité cestě okolo kozí farmy, no jasně, že chceme zaskočit. Je sice po zavíračce, ale pustí nás dovnitř do předkuchyně, kde prodávají kozí sýr, mléko a možná i maso. My s Jitkou chceme jen sýr, tak mají dva druhy - bílý a česnekový. Tedy řeknu Vám, parádní, zvláště ten česnekový. Hnedle bych si koupila další, nebýt to tak daleko. Majitelé příjemní, dávají nám letáky, je možno se tam i ubytovat a teď již jedu v závěsu a mažeme na Nový Bor po „devítce“. Tu cestu znám, již jsme tam vloni dvakrát jela, tak mi to v jednom stoupáku nedá a beru za plyn, předjíždím litrové Hladíky a užívám si chvilku zatáček a hladkého asfaltu. Projedeme Českou Lípu, pak Jestřebí, stále pěkná silnice, je sobota k večeru, tak skoro žádný provoz, žádná krizovka, a zastavuji na Dubé na rozloučení a posledních pár slov. Sedáme ke stolku a posloucháme řeči od vedlejšího stolku brousičů kolínek trasy Liběchov – Dubá. Dcera to nezná, tak koulí očima. Po této trase odmítám se vracet - bojím se těch borců, přeci jen, vezu baťoh nejcennější, a tak se souhlasem Hladíků projedeme ještě jednou údolím Kokořína kolem několika rybníčků kolem potoka Pšova zpět k Mělníku, kde se odděluji a mířím směr Slaná. Pospíchám, chceme už být doma, něco mne zpředu zblejskne, ále co, značka je jen vzadu, tak si hlavu nelámu, ve městě dodržím rychlost a po pěkné hladké silnici č.16 to ženu na Slaný. Před Kačicí uhýbám, kouskem protnu Kladno a už jsme doma, uklízím mašinu, píšu SMS Hladíkům, že jsme jako OK dojely, počítám spotřebu a jdu vstřebávat nabyté dojmy.

Moc pěkné to bylo, přestože jsme nesplnili normalizovanou kvótu navštívených cílů, pěkně a v pohodě jsme se projeli, viděli moc pěkných přírodních scenérií a nabyli pocit uspokojení z pěkné projížďky s pohodovými lidmi.

Díky Hladíci i Vám, Mirkovci, škoda že jste museli tak brzo domů.

Eva