Motokochání

I když jsem z hloubi duše založený a přesvědčený tradicionalista a konzervativec, tak jedna z mála netradičních věcí, kterým fandím, jsou dámy na motorkách. Asi to mám zakroužkovaný ve šroubovicích DNA (které jak známo ovlivňují vše....). Koneckonců, už na počátku let sedmdesátých jsem jako hrdý majitel JAWY 90 vyjížděl na kratší vejlety i delší dovolené doprovázen dvojicí lehce postpubertálních slečen na dvou „pinckách jednadvacítkách“. Budili jsme už tehdy poněkud rozruch v lehce zatuchajících normalizačních časech. Koneckonců, i se svojí „zákonitou“ jsem se následně poznal při krocení ocelových jednostopých ořů, a za svobodna respektive bezdětna jsme byli k vidění jako dvojice jezdců na skoro identických žlutočerných ČZ 175 a 125 (samozřejmě, odstupňovat se to muselo, kvůlivá zbytnělému mužskému egu, jak jinak:-))

Takže, jak vidno, něžné bytosti na drsných strojích beru. V tom se třeba hodně liším od většiny svých klubových kámošů. Ti zastávají značně zkostnatělé patriarchální názory, a podle některých by do motoklubu vůbec ženský nesměly, natož ještě aby byly členy. Však to také trvalo, než se do našeho spolku dostala první motorkářka, těch hlasování a nekonečnejch keců kolem, škoda mlčet:-)))

Jak čas oponou trhnul a vlastněné motorky značně zbytněly, přesedlala partnerka na zadní sic se slovy, že velký mašiny už jsou mimo ni. Popravdě, má recht, s její konstitucí, přeci jen má do koulařky Fibingerové dóóóst daleko. Takže, dámy na motorkách se jaksi už nekonaly, s výjimkou jednoho intermezza, kdy jsme s kámošem Tondou zkoušeli čerstvé matky Janu a Božku vrátit do jedné stopy. Šlo to, ale trochu to dřelo, a poté, co si Božka řádně ustlala na dálnici a pochroumala svá něžná kolínka, z věci definitivně sešlo. Alespoň že nám zbyly ty kola (šlapací:-)))).

Naštěstí se nepotkávají hory s horama, ale lidi s lidma. Slovo dalo slovo (propasírované přes fenomén doby, net) a na jedné z motodiskuzí, kde jsem se zmínil že vyrazím na jednodenní vejletík, jsem se kupodivu dočkal reakce, že tedy jako jo, a jestli vezmu (Slečnu? Paní?) Evu s sebou. Hmm, inu, proč ne, jsem pro každou špatnost, a kdyby to neklapalo, zamávat na rozloučenou jde dycinky, nichtwar? Jana má dočasný dispenz od motorek, vyslovený domácím ranhojičem, tož vyrazím alone. Stejně, počasí je dobrý, tak je třeba navštívit pár zájmových míst, fotky a tak.

Sraz – srpnová sobota, křižovatka dálničního přivaděče za Rudnou. Lehce zataženo, občas trochu krápne. Ale náladu to nekazí, naopak, obstarožní GS má zbrusu novou zadní jednotku od Wilberse, a hnedle je z něj ouplně jiná mašina, lepší:-))) Ale, stejně, trochu jsem zvědavej, co že to přijede, ne že ne:-)

Kupodivu, přesně na čas se objeví postavička na „malé virážce“ (takto Yamaha 535) a je to tady. Hmmm, ženská a přesnost? Asi i takový jsou... ale moc jich po světě nebrouzdá, jen můj názor:-))) Takže si potřepeme tlapama, dohodneme kamže zamíříme, upřesníme nějaký ty zásady společné jízdy, a do sedel.....

První postupný cíl je největší hamr v Česku, v Dobřívi u Rokycan, v podhůří Brd. Nasazuju přiměřené tempo, a ejhle, jde to, Eva drží krok. Výborně, přidám na svojí obvyklou „kochací“ rychlost, a taky to jde, jen občas nějaká zatáčka „zazlobí“. Nedivím se, ono přeci jen je to čopřík, i když malej... Kolem Hořovic už praží zoncna, takže první zastávečku (sanitární) dáme v lesíku za Komárovem, je tu chladněji a lze se vytratit do mlází na opačné strany silnice.

Prosluněné časné poledne nás zastihne u hamru. Mašiny si odložíme na břehu Padrťského potoka, za nímž u náhonu leží budova hamru. Je otevříno, vevnitř panuje pracovní ruch a za chvilku prej bude prohlídka. Takže nejdříve oblezeme památku zvenčí, zaujme mne hlavně soustava náhonů a stavidel k jednotlivým kolům, to vše na pilotech tak, aby se mohlo procházet a popřípadě opravovat. Docela chytře vymyšleno.

Pak si nás vezme na paškál starší průvodce a protáhne nás vnitřkem. Tady zrovínka jeden mlaďas cosi kove, takže vidíme prakticky celé vnitřní zařízení (rok výroby kolem 1750) v činnosti. Zde moje konzervativnost dostane růstový impulz, vida, čtvrtstoletí stará technika, a fachčí, při jakés takés údržbě, samo. Jen tak, zkuste si odhadnout, jak dlouho budou fungovat nynější vychvalované zázraky obdařené super-funkcemi? Tipnu si, jestli let deset, tak to bude moc, navíc, skoro nikdo to neopraví, a už vůbec ne holejma rukama. Jo, tahle civilizace má v sobě zakódován neodvratný zánik, poté se přeživší tlupy vrátí co se strojů tejče o pěkných pár století zpět. Alespoň že možná nějaké znalosti zůstanou. Tož tak.

Jakmile prolezeme vše co se nám nabízí, je čas ject dál.

Čas už nakročil, takže se rozhodneme udělat si kolečko kolem vojenského prostoru Brdy. Hnedle v Mirošově ale zastavíme, neb na náměstíčku malá hospůdka a před ní skoro prázdná zahrádka. Osvěžení třeba. Dáme kafe a hovězí polívku, v nastalém vedru ani není chuť něco vydatnějšího konzumovat. No a samo plkáme, každej je zvědavej co ten druhej, prostě, mluvit je o čem, když se poprvé setkají dva lidi propadlí stejnému koníčku. Navíc, s potěšením můžu konstatovat, že Eva má motorkárnu posazenou velmi podobně mému pojetí, tj. s důrazem na cestování a poznávání, nikoliv na extrémní adrenalínové či rebelské zážitky. Fajn... zase o společnej zájem navíc.

Z Mirošova vyrazíme na jih až k hlavní silnici, na ní se dáme vlevo a pokračujeme pěkně rovnou za nosem přes Rožmitál, Březnici a Mirovice až k orlické přehradní nádrži, kde nás donutí k zastávce naše těla. Samo, každej na opačnou stranu:-)

Hnedle za vodou uhýbáme vlevo neb další zastávkou budou Lašovice. Tedy, ne přímo obec, ale poblíž stojící rozhledna Onen svět. Cedulky nás k ní dovedou kolem místního kravína, poslední kousek je trochu kostrbatej lesíkem, ale Eva i s „virážkou“ projedou bez mimořádek. Je tu docela dost lidí, ale nakonec pohodlně zaparkujeme a jdeme se věnovat rozhledně.

Ta není velká, ale stačí, aby člověk mohl skouknout okolí přes vrcholky stromů. Viditelnost je neomezená, počasí přímo exportní. Jen ten vejhled shora jedním směrem jaksi trochu kazí blízký kamenolom. Nic není dokonalý.... ale hezky to tady voní teplým dřevem:-)

Chvilku koketujeme s občerstvením, leč turistů je tu opravdu moc, čekalo by se dozajista, takže spíše popojedem.

Kouzelnými a malebnými silničkami se přes Krásnou Horu dostaneme do Vysokého Chlumce, kde na nás čeká náš dnešní poslední cíl, místní skanzen. Najdeme ho, ale jsme tak trochu s křížkem po funuse. Je půl pátý, a poslední prohlídka začala ve čtyři. Takže alespoň lehce proběhneme ztichlý areál a slíbíme si, že se sem někdy mrknem (pozn. – stalo se).

Je čas na pozvolný návrat. Všude už bude zavříno, takže se rozhodneme obrátit přední kola k domovům. Kudy přesně jsme se hrnuli domů, si už pod závojem času nevzpomínám, taky to nejni důležitý. Hlavní je, že jsem strávil pěkný den s příjemným parťákem v krajině, kterou mám rád. A o tom přeci život je,

J

e: jojo, pěkný to bylo, není co dodat. Snad jen že „virážka“ už těší někoho jiného a já cestou domů ulovila pěkný záběr postupujícího deště krajinou, který mne dohonil až na lomu Amerika, kde jsem ještě hodila oko na jezírko.