Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - epilog

19. 7. 2010

 

Epilog

Tak je to za náma. Ten, kdo se prokousal touto story až sem, poznal, že na rozdíl od mých minulých dovolenkových putováních letošní výjezd netradičním směrem nemohu při nejlepší vůli a snaze hodnotit jako pouze kladný a pozitivní. Koneckonců, poznámky a postřehy v předchozích kapitolách už něco naznačily... a že naznačovat můžou….
Začnu kladama. Co bylo nejvíc zajímavé, bylo srovnání s balkánským výjezdem před třiceti čtyřma léty. Člověku to putování na mašině ještě jde (bohu dík), navíc jde to i na cestovním praenduru i se stanováním kdesi a jaksi. Nepříliš kvalitní šotolinky jde s jistou dávkou opatrnosti zvládnout i v mém věku. I když jsem měl velký strach z vedra (které nemusím), tak na enduru (naháči) jej jde víceméně slušně pojednat. Nesmí se ovšem moc zastavovat :-), ale jak se jede, jde to, jen to chce letní rukavice. Dalším bezesporu velkým plusem je zdejší příroda. V něčem a někdy mi připomínala Alpy, jinde ale byla osobitá, svébytná, svoje, prostě karpatská. V souvislosti s rázovitou, převážně dřevěnou (tedy až na ty betonové kostely:-)) lokální architekturou je to cíl, pro který sem lze zamířit ne jednou, ale několikráte. No a k přírodě se může přidružit i místní obyvatelstvo. Obzvláště to v severní části Vlkodlakie mi sedělo - upřímní, rázní, pohodoví lidi, se kterými se dalo porozprávět i přes značnou lingvistickou bariéru. Jih už je na tom trochu hůř, ale není to žádná trága.
Co se týče cest, ve slušné a navzájem se podporující partě není třeba se ničeho bát. Naopak, vedlejší komunikace bych klidně pro příště i preferoval, neboť samy o sobě jsou zážitkem. Navíc, zavedou člověka do míst, kde až tak moc řadových tůristů nezabloudí. Motorky jsou halt výhodou, no a když už to nejde, vždycky se jde vrátit ve svých stopách. Akurát je třeba se trochu obávat, že s postupujícím časem se některé z nich mohou pokrýt asfaltem. Tohle bych ale nebral tak tragicky, pro silničáře je ve Vlkodlacích práce tak na století, a při jejich pracovním vypětí, možná i na dvě. Dalším kladem je možnost zakempovat prakticky kdekoliv, no raději dál od sídel než blíž – už jenom kvůli dotěrným psiskům. Ale zase by mohli obtěžovat brtníci – člověk si zřejmě nevybere :-). K přespání mohou posloužit i mnohé opuštěné průmyslové areály, k čemuž letošní spolčenstvo ale nemělo morál, což byla škoda. A po pravdě, zase až tak není třeba bazírovat na spaní pod textilem – venkov nabízí nepřeberné možnosti privátního přespání pod střechou, jak jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit. Navíc, cenově je tahle záležitost marginálií, noc v hospodě za stovku našich s plnou parádou hovoří řečí jasnou a výmluvnou. Proč to nevyužít, když se to nabízí – a je dobré si uvědomit, že domorodcům tímhle pomůžeme, finančně. Takže, Zakarpatská Ukrajina a hlavně Vlkodlakie, dobrý a hezký a navštíveníhodný. Pravda, až na všeobjímající bordel a chlívek, a vlkodlacké řidiče. To jsou spíše kaňky než pihy na kráse....

Tímto dostávám se k záporům, respektive negativním faktorům právě proběhlého putování.
Bohužel se potvrdilo to, o čem jsem věděl už od samého začátku, že mě bude vadit. Koncepce. Princip, který Jindra jedině na svých dovolených uznává za ten správný a nejlepší a optimální – tedy projet toho co možná nejvíc, maximální nájezd kilometrů a co největší obsažená oblast. Prostě, my starší si možná pamatujeme titul jakési americké filmové komedie – Jestliže je úterý, musíme být v Belgii. S odstupem mohu říci, že ve vykreslení smyslu (či spíše nesmyslu) „nízkého průletu“ zvolenou oblastí se páni filmaři trefili do černého:-(.
Přiznávám, že kdysi, v pravěku mé motoputovací kariéry, jsem tenhle syndrom měl taky. Asi to souviselo s tím, že tehdy si člověk nebyl jist, zdali a jestli ještě vůbec se někam podívá, tak toho chtěl zákonitě stihnout co nejvíc. Už před více jak deseti léty jsem ale postupem času a získávání zkušeností dospěl k názoru, že pro mne osobně (a Janu, taky… další by se určitě našli...) je daleko lepší a příjemnější projet toho sice méně, ale trochu více a hlouběji poznat to, kolem čeho že jedu. Poznat nejen ty „profláklé“ UNESCO cíle, kam se tůristi stahujou v houfech, ale navštívit a třeba i chvilku zůstat a snažit se poznat a pochopit i POI, cíle a lokality, na které člověk narazí náhodou, o kterých dopředu neví, a o to je jejich poznávání zajímavější a objevnější. A poznávat chci nejen věci, ale i lidi, společnost, kulturu, zvyky a chování. A ty nemohu jinak, než že se zastavím, chvilku s nima strávím, popovídám a třeba i v podvečer zajdu do místní hospody, krčmy, čajovny, caffeterie, pubu, a jak se ty všechny shromažďovací zařízení jmenují. Z nízkého průletu poznám karas… stejně jako když na noc zalezu ať do interhotelu nebo do hustého lesa.
Ač Jindrovi tento výše uvedený původní model zůstal primárním, já už jsem se prostě změnil, a každý nechť si posoudí sám, co je lepší. Dnes už vidím smysl cestování trochu někde jinde. Koneckonců, to byl také důvod, proč jsem striktně odmítl jeho vážně míněnou nabídku na jeho původní cestu do Gruzie. Čtyřdenní pobyt v cílové oblasti by byl vykoupen skoro třítýdenní jízdou, přesunem, od nevidím do nevidím. Tak na tohle už morál nemám, a zdá se už nikdy mít nebudu.
Když ale Jindra přišel s dalším návrhem téhle, víceméně nouzové a mnohem kratší, varianty, tak to zdaleka nebylo jednoznačné. Přeci jen, cesta vlakem ušetřila nějakou tu zbytečnou štrapác, a i z pohledu do mapy bylo jasno, že cesta jde víceméně obloukem a v případě jakéhokoliv zádrhele jde zkrátit. Tak jsem na to kejvnul. Teď, z pohledu odstupu, mohu říci, že se mé obavy potvrdily. Tedy, přesněji, částečně potvrdily. Byly totiž dny, které z mého pohledy byly fajn a perfektní, no a byly také, které nebyly :-). Ale jasně, tenhle vejlet byl střetem koncepcí, a jelikož vůdcem ani ideovým guru jsem nebyl, vezl jsem se na ocase a svůj názor na věci řešené jsem říkal jenom tehdy, kdy jsem byl tázán :-), subordinace halt muší bejt i na skupinové motodovolené. Takže jsme, řekl bych, na devadesát pět procent dodrželi itík, svatý grál tohohle putování (trasu na 100%), což samo o lecčems svědčí. Zdaleka ovšem jsme nepoznali vše, co jsme minuli, kolem čeho jsme jen tak bez zájmu prolítli, a na co jsem víceméně ani neupozorňoval, nemaje k tomu mandát. Dalším zádrhelem bylo, že se v partě sešlo několik individualit. Po pravdě, kromě Honzy, který díky svým menším motocestovatelským zkušenostem nechával vše na náčelnictvu, jsme na sebe narazili všichni čtyři, individuality jako řemen. Nenech se mýlit, ctěný čtenáři, tímhle počtem, že do něj zahrnuju i Zuzku. Navenek nenápadná, tichá, ale uplatňující své názory a požadavky typicky žensky – přes svého partnera, pěkně z pozadí, z odstupu, ze stínu. Takový Richelieu, tedy, bez toho kardinálského purpuru, jasně…
No a ze střetu individualit vzniká co, Halík? No vznikají třecí plochy, přece!. I tady se projevily, v podstatě dost často, kdy se řešily možné varianty – tedy hlavně spací, cateringové apod. V těchto případech je podle mých zkušeností i z větších kolektivů a delších cest
(Skotsko 2006, Norsko 2008, například) lepší na chvilku skupinu rozpustit, než striktně trvat na semknutosti kolektivu. Koneckonců, jsme všichni svéprávní, starší lidi se zkušenostma, navíc fungujou mobily a domov je nedaleko, tak proč to nezkusit. Letos jsme to udělali pouze jednou, a spokojeni byli všici. Podle mě se tak mohlo učinit ještě tak dvakrát, třikrát (naposledky v Banátu…, že, děvčata :-)), vzduch by se pročistil a byla by spokojenost na všech stranách. Takhle vlastně nebyl nikdo spokojenej úplně, všichni byli tak trochu naprdnutí, stálo to za to? Nestálo, ale jen můj názor. Vůdce mínil, že semknutost grupy je důležitější, tak se tak i dělo. Že to najednou šlo, ukázal návrat a můj výkonový výpadek….

No a jaký je rezultát toho všeho? Dlouho, předlouho jsem přemýšlel, co vlastně převážilo a v mé mysli doposud převažuje. Nakonec, zcela v intencích zásady, že hezké věci se pamatují, kdežto ty negativní paměť automaticky vytlačuje, mohu říci, že právě prožité bylo víceméně fajn, a klidně, pakliže budou okolnosti příznivy, se podobného zúčastním i příště. Otázka, jestli ale nebude proti případné spolčenstvo :-( . Počítám, že možná jo, neb nejsem zdá se až tak pohodový patron :-(, a s věkem bude hůř.....

Tož, bylo fajn. Na závěr teď a tady chci poděkovat Jindrovi, že si dal tu práci a sestavil, vyhledal a naplánoval tuto dovolenou až tak, že nezohledňoval jen své představy a zásady, ale trochu přihlédl i k ostatním (Viseu :-))). Vím, plánování a přemejšlení ho těší, myšlenkou žije a málokdo dovede tak plánovat jako on. Nicméně, trocha improvizace by nikoho nezabila:-). Takže, a co jsme si, to jsme si... že :-). Díky moc!

Náčelník Jindřich Belšan

PS Za fotky, doprovázející tento elaborát, děkuji Evě, Honzovi i Jindrovi.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Co dodat?

(jneuro, 2. 9. 2010 20:54)

Moc hezká cesta a taky hezky jste pojali psaní "příběhu" té cesty. Ještě jednou díky za radost, krapet jsem si s vámi v duchu zacestoval a zavzpomínal. Rumunsko jsem navštivil v dobách, kdy se na okrajích měst hlídkovalo...

Poděkování

(Honza, 26. 8. 2010 1:10)

Ahoj Jiří, jako první věc bych Ti chtěl poděkovat že jsi si dal tu práci a celou naší cestu takhle zaznamenal, Evě že občas uvedla na pravou míru :-). Spoustu zážitků jsem si přiřadil ke konkrétním místům až po pečlivém přečtení a s určitým časovým odstupem. Tolik silných prožitků se musí nechat trochu usadit. Možná tvá cestovatelská zmlsanost a jak jsi i uvedl s přibývajícímy léty potřeba více pohodlí, způsobilo trochu odlišné hodnocení této dovolené. Asi tím že to byla moje první větší motocesta, se zařadila mezi velmi dobré dovolené. Od Evy jsem dostal dopředu dobré informace, to mi taky hodně pomohlo. Byl jsem připraven na horší počasí, na horší cesty i na horšího bručouna. O proti očekávání to dopadlo lépe. Počasí nám vyšlo docela dobře, horko teda bylo ale lepší než celodenní jízda a spaní v dešti. Cesty taky kolikrát stály za to ale nikdo nepadl, stroje vydržely a nakonec s Tvým občasným mrmláním to nebylo tak hrozný.
Na zvolený způsob jízdy se dá pohlížet ze dvou stran. Jeden je Tvůj, s kterým se částečně ztotožňuji ale je ještě druhý, který mě umožnil poznat víc oblastí Rumunska. Zdržet se na severu víc dní, neviděl bych hory ve vnitrozemí, neviděl bych Banát nebo opačně. Pro mě to byla poznávací dovolená, hodně jsem toho viděl a vím kam bych se chtěl vrátit a tam zůstat třeba dva dny a poznat podrobněji. Důvod proč jsem do dění nezasahoval, bylo vědomí množství Jindrovy práce s detailním plánováním celé cesty a skutečnost že jsem byl pozván. Co jsi ale pamatuji tak na hodně místech se debatovalo, někdy i hlasovalo, takže já bych to tak direktivní neviděl. Co bych ale rozhodně nepodpořil by bylo rozdělení. Sám si napsal "..ve slušné a navzájem se podporující partě není třeba se ničeho bát." Jsem rád že se tomu tak nestalo a že nemáš pravdu v tom že nikdo nebyl spokojenej úplně a že všichni byli tak trochu naprdnutí. Já teda NE. Byla to trochu náročná ale krásná dovolená a ještě jednou děkuji za pozvání. Když bude možnost pojedu rád zase. Honza.

PS: Slíbené fotky které nebyly a asi ani nebudou uveřejněné, mám připraveny na zhotovení a až se všichni setkáme tak je vezmu ssebou.