Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky
Přiznám se, že nocí, které jsem probděl nemoha usnout, jsem zase až tak moc v životě neprožil. Většinou usínám „s jednou nohou ještě na podlaze“, až to paní dochtor občas irituje. Právě uplynulá noc se ale může směle do krátkého seznámku nevyspání zapsat. Důvod? Říčka hned vedle stanu. Tomu, kdo tvrdí, že šumění toku uspává, nevěřte! To, co jsem měl tak říkajíc z první ruky, nebylo uklidňující šumění, ale řev. A to jsem, ze svého bydliště mezi trojkolejnou hlavní tratí, dálniční výpadovkou, vojenským letištěm a pod sestupovou trasou na pražskou Ruzyň, opravdu na ledascos zvyklý, a jen tak nějakej randál mě nerozhodí.... Vím o už za noci přijedším rumunském motorkáři, o kdejakém šustnutí kolem, usnul jsem až po třetí. A z pelechu vylejzám v šest, bych spakoval ještě za přijatelné teploty. Takže, moc jsem toho nenaspal, uvidím, jak na tom posléze budu.
Dnes nás čeká podle mapy a Google Earthu moc pěkná cesta, budeme zkoušet i jednu slabou čárku na turistické mapě v Retezatu, tak uvidíme, jestli projedeme.
Posnídám instantní vločkovou kaši s müssli (náhodou je to docela chutné a hlavně pak dlouho vydržím), pohledem se rozloučím s Fagarašem a hurá dál.
Překvapivě zamlženým, ale suchým, ránem míříme údolím řeky Olt po sametově hladké páteřní komunikaci na západ, až do městečka Avrig. Zde uhýbáme vlevo, neb použijeme zkratku do Tǎlmaciu. Nic tím ale posléze nevyděláme, neboť těsně před jejím koncem se přichomejtneme k právě vyšetřované bouračce. Totálně zmuchlaný osobák stojí asi třicet metrů od cesty, u řeky. Nikde však nevidíme žádné mrtvoly, tak buďto jsou už aktéři na cestě do špitálu nebo na prosekturu, a nebo jsou Vlkodlaši odolní, nezničitelní, a jen postávají kolem. Nevím... ale při způsobu jízdy zdejších driverů se docela divím, že vidíme teprve první crash na naší pouti. Naštěstí, po chvilce se utvoří taková mezera, že využijeme jedné stopy a místem nehody se protáhneme.
Další úsek naší pouti vede soutěskou přímo na jih. Silnice E81, trať, řeka, to vše v jednom. Hlavní tah oplývá množstvím kamiónů, hustota šílených vlkodlašských řidičů nabývá poměrně nepříjemných hodnot. Prostě a jednoduše, žádná radost z jízdy, oči na šťopkách dopředu dozadu, navíc, mlhavé ráno se přehoupne do dusného dopoledne. Už abychom byli z tohohle maglajzu pryč. Bohužel, musíme zde zastavit na jedno tankování a dopolední kofeinový shot.
E: S tím kafováním to byla legrace. Jindra – velitel výpravy a Zuzka kafe nepijí, ale my ostatní ano, no a Jirka se kávy dožadoval. Tedy když jsme jeli kolem nějakého krámku (v Rumunsku Vám kafe prodají třeba v normálním krámě, mají tam rychlovarnou konvici a jsou připraveni), nebo kolem pumpy, Jindra přibrzdil, otočil hlavu a jen zvolal : „Kaféééé?“, když jsme kývli, zastavil.
Nic ale netrvá věčně. V Brezoi konečně opouštíme hlavní, ještě zastavíme na nákup těch pár nezbytností k jídlu, a konečně zase zamíříme zpět do malebné přírody. Čeká nás dvojice průsmyků, nějaké to jezero, a hlavně, spousty zatáček a scenérií. Tak do toho!
Na výjezdu z města po hlavní „66“ na jih už prší daleko mírněji, a když u první pumpy tankujeme, jen sem tam kapka padne.
Za chvilku odbočíme vpravo na Lupeni, zde už není po průtrži ani památky, naopak hic jako kráva. Co nejdříve stavíme na opuštěném placu hned vedle myčky aut (to jsou ale paradoxy...) a urychleně se za pozornosti zdejších obyvatel zbavíme prochcaných pláštěnek. Pozoruju, že nejenom moje ochrana zklamala :-)) i ostatní mají půvabné mapičky na kaťatech. Působíme jako grupa gerontoidních inkontinentů :-)).
E: K dešti: to fakt byl slejvák s velkým S. Moje nepromoky nezklamaly a jako vždy po čase, kalhoty pustily vodu. Džíny pod nimi byly od kolen nahoru mokré. Nevadí, je slunce, všechno uschne, než dojedeme domů (tím myslím do večera k nějakému spaní), prostě pojedu chvílemi ve stupačkách.
To je zajímavé, vždy mne první upustí kalhoty, bunda drží. Asi jak s nimi šmrdlám po sedle. Nutno podotknout, že tato soupravička proti dešti z pracovních potřeb za cca 200Kč, již má za sebou loňskou deštivou dovolenou. No nic, asi si konečně pořídím opravdický „motorkářský“ nepromok, třeba vydrží déle.
Čeká nás dnešní poslední pasul, ale popravdě, nevím jestli jej stihneme překonat. Ale, kam dojedeme, tam dojedeme. Ale je čas na odpolední odpočinkovou zastávku a kávičku – to vše zrealizujeme u klasického vlkodlašského Magazin-mixt na výjezdu z Uricani, takto zřejmě bývalého průmyslového města. O jeho dřívější slávě svědčí pusté a opuštěné komplexy kolem, stejně jako řady klasických socialistických činžáků, dneska už všelijak flikovaných. Ale kávička, stejně jako nealko pivo, je výborné, prodavačka ochotná až ukecaná.
Za Uricani se vlády nad údolím opětně ujímá příroda. Lidská sídla rapidně ubydou, zůstanou spíše pastevecké nebo zemědělské usedlosti, semo tamo rozhozené po okolí. Široké údolí řeky Jiu
Jiu
se posléze změní v těsnou skalnatou soutěsku. Překvapením je naopak silnice – dole „normální“ místní kvalita, najednou se tady mění v silnici evropsko - alpských parametrů. Proč zrovínka tady, to věru nevím, provoz tu nižádný, už podle nánosů na hlaďounkém asfaltu. Zase jeden zdejší paradox, námi neobjasnitelný.
My skončíme o kousek vejš, na vidlici dvou cest. Obě vedou nahoru, obě kvality nevalné, nikdo neví, kudy dál, vlastně. Mapy ani GPSky tady nejsou moc platné, osobně bych byl spíše pro levou variantu. Ta druhá míří spíše lehce doprava podél odklánějícího se toku horské bystřiny. Nicméně, my musíme řešit, co teď a tady. Nakonec se otočíme a sjedeme o kousek níž, kde se snažíme něco povyptat u mlaďochů, zde tábořících. Rezultát – projet to do Baile Herculane jde (jeden z mladíků prý tudy předevčírem jel), pravá cesta je ta levá, no a šotolina je prej hodně dlouho. Mudrujeme, nakonec převáží názor, že je toho dneska už dost a okolí si přímo říká o utáboření se. OK, nic proti tomu, jsme vysoko, je tu chladno, vody všude kolem co hrdlo ráčí, nikde nikdo, tedy řekl bych, ideální konfigurace. No, ještě stáneček s chladivým pěnivcem, kdyby byl....
Teď jen najít něco. U mlaďochů se nám zarazit nechce. Já si vzpomenu na odbočku vlevo, asi dva kilometry níže, na jakousi paseku s rozpadlou salaší, Honza zase že prej viděl dole v údolí hezké zákoutí. No a můžeme se třeba i poptat u nějaké salaše. A jak řekli, tak udělali :-).
Projedeme to celé až dolů do údolí, očucháme několik místeček (tedy snaží se čeledník, načalstvo spíše kontroluje ze zadních pozic), nakonec ale zvítězí ona paseka se salaší (1211 m.n.m.). Navíc, po jejím detailnějším průzkumu, objevíme i zřejmě zhusta používané tábořiště, neb je tam ohniště, pod stromem přitesaný stůl s lavicemi, no a nahoře ve stráni i klasická suchá latrína. Tu ovšem objevím později, při sběru dřeva.
E: Když bylo rozhodnuto, že budeme spát tady, mezi strmými kopci, moje srdce zaplesalo :-). Konečně, prvně na tomto vejletě spíme v hlubokém lese, nejbližší lidé byli ti mladí na táboře a pak pár desítek km nikdo. (Nebyl to takový „pionýrský“ tábor pro děti, jak si ho pamatujeme z mládí, to mladí lidé stanovali na jedné loučce včetně pojízdné kuchyně. Nejvíc mi k nim pasovalo něco jako mladí botanikové, či biologové. Čert ví, co tam dělali).
Nikde hospoda, auta, zbytečné kecy, jen ticho, klídek, vůně lesa, ozývající se ptáci a po setmění spousta hvězd. Tak jsem se konečně dočkala… paráda. Tolikrát jsme již mohli spát jen pod nebem na opuštěném místě, ale teprve teď se to povedlo. (Nakonec se ukázalo, že asi 100m od nás spí ještě Rumuni ve stanu, ale byli tak zastrčení mezi smrky, že jako by ani nebyli. Byli tišší a přinesli večer něco moc dobrého červeného, jen jsem si cucla a zbytek už Jirka další večery nevytáhl, prý dárek pro Janu, která zůstala doma ).
Čili kde se bude spát bylo jedno, všude to bylo krásné a nebylo do hledání ostatních potřeba zasahovat. Jindra zřejmě došel k podobnému názoru, nebo si přál ať si ostatní vyberou, aby byli spokojení a tak jsme pořádali cestou zpět dolů do údolí závody v jízdě bez motoru.
Postaveno, tedy pro mne je první na řadě očista. Dva dny upocenej, sundám vše až na to nejnutnější, beru ešus a ručník a mažu dolů k potůčku. Tůňka na ponoření jaksi nejni, tak se nahatej stavím doprostředka a polejvám se shora ešusem. Sakra, nějak jim tam nahoře nefunguje bojler :-(. Rázem je mi dvoucentimetrová zima, jen se modlím, aby mne některá z našich divoženek nesjela pohledem. To by zase bylo drbů a keců! Ale naštěstí, valkýry se držej u stanů, takže po drsném osmělení si už improvizovanou sprchu skoro i vychutnám.
Po očistě těla se na náčelníkův pokyn věnuji rozdělání ohně, neb prej komáří a tak. Ještě stáhnu z lesa nějaký to palivo, a jdu se věnovat kuchtění. Opět hezky plná varianta, neb času i vody více než dost, a hlad už taky dorazil. Podle tradice našeho spolčenstva opět každý dlabe to svý někde jinde v ústraní, i když velký stůl přímo nabízí společné posezení. Divno....
Po večeři dorazí zdola Georgiu ještě s jedním pořezem, zašli na kus řeči s malou petkou nějaké místní karmínově červené kořalky, já kontruji svoji bezbarvou. Čtvrthoďku posedíme, podle možností pokecáme, návštěvu ale rázně ukončí jejich drahé Vlkodlašky, které na ně začnou halekat od silnice. Co, tak na to nemusím umět vlkodlašsky, tohle je internacionální, stačí se zaposlouchat do intonace :-)))).
Stmívá se, konečně na pár slov k zítřku dorazí i zbytek spolčenstva. Nu, pomalu se nám to krátí, zítra doufejme po překonání Retezatu dorazíme k Dunaji a podle grálu skončíme u našich krajanů v Banátu. Ale vybrali jsme fajné místečko, je tady překrásně, ticho, klid a mír, a možná i Evou vytoužení a vysnění medvědi.... A těch hvězd nad hlavou. Jediný, co tu nejni, je mobilní signál:-))) krásný to místo :-))).
E: Jo medvědi, žádný se neukázal, budu muset do zoo. Ale tady na tom místě jsem se bála, to tedy jo. A ještě můj stan byl nejblíže lesu. Večer na poslední odskočení před spaním jsem musela požádat Zuzku, aby šla se mnou. A taky jsem ještě za světla prohlížela les v okolí, jestli tam nejsou medvědí hovínka, nebo nějaké jejich stopy (které bych nejspíš stejně nepoznala). Nikde nic, jen v noci houkal pták.
Dnes ujeto 259 km za 13 hodin, 19 minut a 59 sekund, při průměrné rychlosti 19 km/h. Nejvyšší bod 1591,1 m.n.m., nejnižší 308,3 m.n.m.
