Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - den šestý

14. 7. 2010
Den šestý                     Středa, 14. 7. 2010

Ráno v Branu je trochu pošmourné a chladnější, což mi přijde osobně docela příjemné. Co je ale na figu, je skutečnost, že díky stoprocentní vlhkosti jsou stany mokré jako žmach. No co se dá dělat, po snídani balíme všechno mokrý – ale vždyť to zase navečír uschne, tak co.


Ráno v kempu Bran

Ve čtvrt na devět už jsme sbalený, a můžeme zavrčet. Vykouklo i sluníčko, teplota je zatím příznivá, takže vyrážíme do hor.
Průjezd průsmykem Pasul Giuvala (1290 m.n.m., 1268,2 podle mne), který odděluje pohoří Munţii Bucegi (starší si budou pamatovat rumunský, extra hnusný a poruchový, náklaďáky Bucegi, které se u nás objevily v šedesátých létech, ještě než se naši pupíci stačili s Nicolaem Napichovačem rozkmotřit) od hlavního hřebene Făgăraş, patří k tomu hezčímu z letošních Vlkodlak. Jasně, teplotně příjemné dopoledne, jasno a vymetýno, navíc výborná silnice evropských parametrů, to vše jsou plusové faktory. A scenérie jsou samozřejmě úchvatné, takže stavíme na fotostopy, jasně.

Pasul Giuvala

E: Tak na tento den jsem se moc těšila. Včera při hledání místa pro stan za Branem jsme skončili v zatáčce, z které byl nádherný výhled po okolních kopcích a tudy dnes pojedeme a ještě dál, do dalšího pohoří. Počasí parádní, příroda kolem parádní, stroje šlapou, co víc si přát.

    A očekávání opravdu nebylo zklamáno. Hluboké lesy kolem, oblejší a posléze i špičatější porostlé kopce kolem, silnice na jedničku. Prostě paráda, to je to, co jsem chtěla vidět a zažít. Jirka s námi pokračuje dál.

Já se zatím věnuju pitnému režimu

Ale všechno hezký končí rychle. Dnes dopoledne pro nás to hezký končí za městem Câmpulung. Abychom se totiž dostali k jižní rampě făgăraşkého průsmyku, musíme překonat kotlinu, v jejímž středu leží Curtea de Argeş. A tady je jádro zakopaného pudla. Vjedeme do totálně vyprahlé krajiny, koldokola žlutá, drsná tráva, trnitá křoviska, prach a binec. Navíc, i zde dřív bujelo industriálno. Občas se zjeví něco polorozpadlého, navíc neustále podjíždíme zbytky průmyslových lanovek. Z nich zbyly jen stožáry a ochranné klenby nad silnicí. No a ta taky stojí za zmínku. Není asfaltová, ale je to klasická betonka, budovaná zde zřejmě z hlediska únosnosti. Čas ale zahlodal, a zahlodal tak, že řádně. Díry v asfaltce mají tu výhodu, že víceméně nemají ostré hrany, takže se dají, byť pomaleji, project. Beton se ale loupe v plátech a ty zanechávají ostré hrany. Docela hoňka, najet ve vyšší rychlosti do řádné díry, tak to by šlo o gumu, ráfek a vlastní kušnu. Kličkujeme dírama, já osobně vzteky odplivuju, hnus, vašnosti. Nejhorší je, že tohle martyrium není dva, tři nebo pět kiláků – naše kalvárie trvá skoro celou cestu mezi Câmpulung a Curtea de Argeş. Jestli něco mohu vřele nedoporučit ctěnému následovnictvu, tak je to tahle vlkodlašská zkratka...
Za Curteou stavíme u malé pumpičky na refuelling – hlavně Honzu čeká stovka kiláků bez kapky paliva v patřičné hadici, což by mohlo býti problémkem. Očumuju benzínku, něco se mi nezdá, a po chvilce je jasno.... No jo, jedná se o jakousi mobilní jednotku. Na ocelovém rámu půdorysu standardního kontejneru je v plechové boudě vestavěn výdejní stojan minimálního ražení (jeden benzín, jedna nafta) i s příslušnými nádržemi. Vzadu je na další plošině budník pro obsluhu. Účel i určení je jasný – náklaďák to přiveze na kus rovný plochy, jeřáb to složí, přimontuje se střecha, přijede cisterna, nadojí tanky a může se prodávat. Žádné zemní stavby, žádné inženýrské sítě kromě elektriky.
No, ať je pumpa jaká je, poslouží ku plné spokojenosti, pouze platba je možná jen cash, co se dá dělat.

Fararas na dohled

Honza obědvá v luxusu:-)

Kousek za tankováním stavíme na břehu řeky (je přesně poledne, podle Jindřichů optimální čas na záhryz) a pod ohromným košatým stromem rozvineme polední tabuli. Každý podle svého a ze svého :-).
Po chvilce jízdy se před náma začíná rýsovat Făgăraş v celé své kráse a mohutnosti. Silnice začne šplhat po strmých úbočích skalnaté soutěsky, takže zase přijde na řadu pár fotostopů.

Soutěska pod přehradou Vidraru

Budování transfăgăraşké silnice si zřejmě vyžádalo něco přeložek, neboť zastavíme u celkem zachovalého, leč opuštěného a uzavřeného mostu přes sevřenou soutěsku. Nad ním silnice střídá tunely a mosty, docela to tu připomíná italské Alpy s jejich smělými silničními stavbami.
Ještě pár kilometrů a silnice nás vyplivne na korunu přehrady Vidraru. Stavíme ve stínu na levém břehu, brzké odpoledne je poměrně žhnoucí, okolní skály jsou docela slušně natopeny. Přesto si postupně všichni prohlédneme bezesporu impozantní stavbu. Ta jakoby z oka vypadla Kolbrein Talsperre v údolí Malta v jižním Rakousku, třeba. Klenbová hráz, překvapivě filigránská, na rozdíl od svých tížných kolegyň, měří necelých 166 metrů od paty po korunu.
VIDRARU 1
VIDRARU 2

Přehradní jezero

Necelých dvě stě metrů vysoká hráz

No ale nebylo by to ve Vlkodlakách, aby i zde na hrázi nebyl patrný hlodající zub času, a zřejmá nedostatečná údržba. Průsaky, občas drolící se beton, občas z něj čouhá rezaté armovací železo. No, prozatím nic světaborného, ale čas nepostojí.... Doufejme, že si někdo začasu uvědomí nezbytnost oprav, s přehradama se nežertuje.
Náčelnictvo vykoumá,
E: to znamená: Jindra navrhuje, ostatní odsouhlasí. Pokud by jen jeden byl proti, jede se po osvědčené asfaltové silnici
že i po pravém břehu vede cesta (hlavní pokračuje po levém), i když samo bude daleko horší. Ale což, čas celkem přízniv, tak si dáme pomalejší pravobřežní variantu. Do té nás propustí asi půlkilometrový, jen nahrubo vyražený tunel. Cesta dál je celkem slušná, jediné co vadí, jsou po vydatných deští ohromné louže. Nejedeme dlouho, v jedné zátoce spatří náčelníci pěkné koupací místečko hned vedle velkého dřevěného stavení. To je uzavřeno, ale je patrné, že se zde občas táborníci zastaví a přespí. Několik ohnišť a nezbytný vlkodlašský bordel hovoří řečí jasnou a výmluvnou.

Místo koupačky

Zaparkujeme, odložíme si motocajky a zkoumáme, kudy do vody. Objevíme pouze jeden slušný vlez, který promptně a nekompromisně obsazují naše divoženky, a hlavně Eva nás zahání kam možno nejdál. Honza rezignuje zalehne do stínu a hned usíná
E: jó Honza, ten se nekoupe nikdy, umí on vůbec plavat ????, nebo že by zapomněl plavky ?
S Jindrou nacházíme druhý vlez, ale daleko horší. Navíc, v okolí spatřím množství skleněných střepů, a popravdě, moc se mi nechce hrabat se někudy, kde je možno si rozříznout chodidlo. Jindra nakonec uposlechne dámského hartusení, a prej že do vody půjde tudy.
Ve mě se něco zasekává, a proč že by vlastně měly mít dámy svůj vlastní vlez. V jejich věku už je asi pohled chlapa neuhrane, navíc, v dnešní volnomyšlenkářské době:-)). Tak se vracím s tím, že až dámy zanoří své bělostné trupy a odplavou, vrhnu se do zelenavých vln i já. Eva sice lehce protestuje, ale ničeho tím nedocílí, vlez míním překlasifikovat na koedukovaný i nadále :-).
Koupel je parádní, voda samozřejmě spíše chladnější, což je jen a jen dobře. Perfektně si zaplanu, pár set metrů, dámy mezitím předvádějí něco na způsob Afrodit, vynořující se z mořské pěny :-). Na tu dálku vidím jen bělostné zadečky, svítící na pozadí bujné zeleně a temné hradby lesa :-). Když konečně spoutají své vnady motooděním, přesunu se na břeh a rychle uschnu v odpoledním slunci. Ani nemusím tasit ručník...
E: Tak takovéhle zastavení s vykoupáním miluju. Člověk se v tom parnu parádně ochladí, procvičí plaváním a ještě se hned umyje včetně hlavy. Díky, díky veliteli, že nás občas dovedeš na koupací místečko. Plavání je mi snad bližší než chůze. Asi jsem měla být kachnou a příroda si to na poslední chvíli rozmyslela :-).

    Jo a jen tak mezi námi, bylo mi úplně jedno, kde se Jirka vnoří do jezera. Jednak do vody brýle na dálku nenosím a taky mne tyhle blbůstky nezajímaly. Jsme tady na motorkové dovolené, že. Když budu chtít vidět nahého chlapa, zařídím se jinak.
Přestávka bodla, asi po hodině se opět vydáme po pobřežní šotolině dál. Motáme se pod mohutnou klenbou stromů, brodíme jednu louži za druhou, celá ta anabáze není zrovínka krátká. Nakonec nás ale šotolinka vyplivne na hlavní silnici.
Dosáhneme závěru údolí, ale po pár vlásenkách je jasno, že „voda jde“. Koneckonců, jsme hluboko v horách, dá se čekat, vrcholky se utápějí v černých nacucaných mracích. Jindra staví na malém parkovišti s miniaturní dřevěnou kapličkou, a nastává opětné tasení dešťovek. Jako jindy, mám je na sobě v cuku letu, sotva jsem hotov, začíná nejprve drobněji, ale po chvilce čím dál intenzivněji. Zapadnu do kapličky, neb je jasno, že dál asi v tomhle cuháku nepojedeme. Hned za mnou se k nějakému pravoslavnému svatému natěsná všechen mančaft, pouze Honza díky své výšce zůstává napůl venku. Ale má dešťák, tak to tak nevadí :-). Pod stříškou strávíme asi půlhoďku, když už prší jen lehce, nečekáme na konec a vyrážíme dál.

Oblékáme dešťovky

Před námi se odvíjí scenérie, která by se s klidem dala zaměnit s alpskou, či norskou. Făgăraş, takto největší a nejvyšší vlkodlašské pohoří
Făgăraş
má své kouzlo a atmosféru. No a pro nás, motorkáře, nabízí transfagarašskou magistrálu. Když jsme zde s Janou brouzdali na Kalifu, byla čerstvě hotová její severní větev. Vrcholový tunel byl pouze nahrubo vyražen, jižní rampa existovala jen jako směs hrubé stavby a čár na mapách projektantů. Troufnout si ji project, to bylo tehdá nad naše síly a schopnosti, taky jawka s pávem nebylo to pravé ořechové nářadí. Ale hlavně, bál jsem se... :-(.
Dnes je všechno jinak. Stoupáme zvolna mokrou silnicí zcela alpských parametrů i kvalit. I když mžení neustává, docela si jízdu užívám. Paradoxně, důvodů je povícero. Je chladněji, jízda na mokru mě (díky Ostrovům) nedělá potíže, a zatažené hory kolem mají zvláštní, zadumaný, až ponurý vzhled. Tohle oceňuju skoro víc, než sluncem rozjásané, pastelové kontury. Takhle mi hory připadnou jaksi opravdovější, ryzejší, reálnější.
Kolegům přede mnou zdá se mokro nesedí. Asi vprostřed kopce mě napadne, že bych se mohl trhnout vpřed a zkusit u tunelu udělat pár jízdních fotek. Takže předjedu a mažu nahoru, co dá stroj a silnice. Bohužel, nahnat dostatečný náskok se mi nedaří, než bych tasil foťák, byli by všici přede mnou. Tak tedy projedu tunel a setkáme se všichni na severní straně.

Já před tunelem  - rok 2010

V roce 1976 to tady vypadalo jinak:-)

Moje fotopaměť zafunguje, rozhlídnu se a vidím, že už jsem tady byl. Pravda, pár baráků tady přibylo, ale neomylně identifikuju místo nad plesem, kde jsem tehdá s Janou stanovali, mimochodem, v absolutní samotě a opuštěnosti. Třicet let najednou jako by nebylo.... Jo, kdyby tak teďka tady byla, paní dochtor, ta mi zde chybí, moc a moc, k absolutní spokojenosti.

Vrcholové pleso 2010

Paní (teprve budoucí) dochtor a já u vrcholového plesa 1976

Takhle jsme zde tehdá stanovali

Jak rychle bouřka přišla, tak rychle zmizela, a kupodivu, nad náma je skoro azzuro. Proto se s Honzou rozhodneme zajet zpět na jižní stranu a nafotit si to tam.
 Necháme náčelnictvo zde a protáhneme se tunelem na druhou, již prozářenou, stranu.

Jižní rampa průsmyku

Tudy jsme přijeli

A dobře jsme udělali. Z údolí stoupá pára, vše se po slejváku blyští a leskne, vzduch je projasněný, neb prach z něj teď plave někam k Černému moři. Takže pozvolna, s několika zastávkami, sjedeme až skoro na dno údolí k jednomu z mnoha vodopádů. Tady chvilku postojíme, vychutnáme si syrový, mokrý půvab místa a pěkně na kochačku se vrátíme k severnímu portálu tunelu.

Skoro Alpy, že...

Jeden z několika vodopádů

Náčelnictvo už pomalu někde sjíždí, tak se vydáme za nima, aby neměli starost o čeledník. Honza zmizí kdesi vpředu, já si naordinuju pomalou jízdu, hodně koukání kolem a vzpomínání s porovnáváním přes třicet let starých dojmů. Opět se trochu zatáhne, ale to vůbec nevadí, naopak. Kopce kolem tím jedině získají.

Severní větev fagarsšské silnice

Údolí k Bileu Laca

Obrazek

E: Jo Fagaraš a jeho „magistrála“, to byla pane jízda. Cestu na sedlo, jsem si užívala pomalou jízdou. Máte někdy takový pocit, že byste chtěli tu chvíli krásna prodloužit…tak tady se mi to stalo. Tedy pomalu se táhnu nahoru, není kam spěchat, nahoře se stejně sejdeme.  

   Ostatní zmizeli někde vpředu, tak si vychutnávám ty tolikrát zmiňované zatáčky, pohledy nejdříve nahoru na kopec, posléze čím výše, tím více pohledy dolů, pod sebe do údolí, které se po dešti halí do oparu.

   V průsmyku domluveno, že si každý dolů pojede podle svého, tedy když ostatní odjedou, sundám nemoky, chvíli ještě fotím, nasadím kamerku do přilby a pak se pomalu spouštím severní stranou. Vidím pod sebou stoupající lanovku v barvě Coca-Coly a taky malinkaté postavičky Jindry a Zuzky, kteří zastavili v jedné z nespočetných zatáček. Mávám, ale nevidí mne. Níže projíždím na perfektním asfaltu ohromné stádo koz, nebo ovce to byly? Už si nepamatuji, ale zaujme mne, že každá tak pátá kulhá.

A ještě něco z historie

Dolní stanice lanovky, tehdá v 1976

Na konci sjezdu se naše parta opět dá dohromady, opustíme hory a podél bystřiny míříme do roviny údolí řeky Ort. Kousek před obcí Cârţişoara se po pravé straně mezi silnicí a říčkou objeví louka s pár stany. No, asi budeme stavět, a taky že jo. OK, vypadá to tu slušně, tak se zde na noc zastavíme.

Fagaras z odstupu

Najdeme si každý svoje místečko na poměrně nerovné louce. Táboří se tu podle počtu ohnišť asi intenzívně – co však mi rozum nebere, je vlkodlašský způsob základní hygieny. Hned vedle ohnišť je totiž rozeseto lidských výměšků jako sedmikrásek. Co člověka vede k tomu, že se vysere hned vedle ohně, nechápu.... Když se k tomu ještě přidají kravské lívance, je docela technický rébusek umístit můj přeci jen větší staník bez potupného znečistění. V noci, až vyrazím za voláním přírody, to teprve bude hoňka :-(.

Náš tábor

Postaveno, a jelikož je ještě čas, vařím si plnohodnotnou večeři. Tedy, polévka nikoliv instantní, pak těstoviny s vepřovým masem, nakonec čaj s tyčinkou. Mňam. Jak to tak vyzerá, asi něco plechového masa dovezu zase domů.
Je zajímavo, že ani dnes nikoho z grupy nenapadne se při večeři nebo po ní slízt na kus pokecu. Přitom, místečko na břehu říčky k tomu přímo vyzývá. Ale tak se každej hlemejždí kolem svého stanu, až do doby, kdy se setmí a zalezeme. Individualismus, OK, ale teď a tady bych jej zrovínka moc neuplatňoval. No nic, lidi jsou všelijaký... a je třeba je tak brát.
E: Mne žádné živočišné nečistoty netrápily, nikde jsem je neviděla. Véča stranou mi naopak proti Jirkovi vyhovovala, přeci jen, jsme spolu stále již několik dní, tak chvilku o samotě vítám.

   Po večeři jsme se my ostatní šli ještě projít po okolí. Jirka byl asi zalezlý ve stanu. Narazili jsme na zajímavou planinu za silnicí s opuštěnými rozbořenými zbytky domu, která mohla být lecčíms. Nakonec jsme usoudili, že nejblíže je představa nějakého vojenského cvičiště, či čeho. No a s fagarašským pohořím na dohled se spalo parádně.


Dnes ujeto 205 km za 10 hodin, 24 minut a 27 sekund, při průměrné rychlosti 20 km/h. Nejvyšší bod 2051,8 m.n.m., nejnižší 444,2 m.n.m.


E: Musím se pousmát, dnes 205 km a to měl Jirka strach z denní nálože km a ani v jiných dnech jsme se nijak těžce nehonili a nepřekročili 3stovku. (Jen poslední přesunový byl delší, tož to je jasné).



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nostalgie

(jneuro, 2. 9. 2010 20:08)

Hezký, vrátit se na stejný místo. tedy ono už asi je trošku jiný, to je v textu, ale pisatel už asi taky bude krapet jinej.. Moc se už nevidí starý fotky našich motorek, co nám přinesly radosti.