Motokochání

E: Tak na tento den jsem se moc těšila. Včera při hledání místa pro stan za Branem jsme skončili v zatáčce, z které byl nádherný výhled po okolních kopcích a tudy dnes pojedeme a ještě dál, do dalšího pohoří. Počasí parádní, příroda kolem parádní, stroje šlapou, co víc si přát.

    A očekávání opravdu nebylo zklamáno. Hluboké lesy kolem, oblejší a posléze i špičatější porostlé kopce kolem, silnice na jedničku. Prostě paráda, to je to, co jsem chtěla vidět a zažít. Jirka s námi pokračuje dál.

Zaparkujeme, odložíme si motocajky a zkoumáme, kudy do vody. Objevíme pouze jeden slušný vlez, který promptně a nekompromisně obsazují naše divoženky, a hlavně Eva nás zahání kam možno nejdál. Honza rezignuje zalehne do stínu a hned usíná
E: jó Honza, ten se nekoupe nikdy, umí on vůbec plavat ????, nebo že by zapomněl plavky ?
S Jindrou nacházíme druhý vlez, ale daleko horší. Navíc, v okolí spatřím množství skleněných střepů, a popravdě, moc se mi nechce hrabat se někudy, kde je možno si rozříznout chodidlo. Jindra nakonec uposlechne dámského hartusení, a prej že do vody půjde tudy.
Ve mě se něco zasekává, a proč že by vlastně měly mít dámy svůj vlastní vlez. V jejich věku už je asi pohled chlapa neuhrane, navíc, v dnešní volnomyšlenkářské době:-)). Tak se vracím s tím, že až dámy zanoří své bělostné trupy a odplavou, vrhnu se do zelenavých vln i já. Eva sice lehce protestuje, ale ničeho tím nedocílí, vlez míním překlasifikovat na koedukovaný i nadále :-).
Koupel je parádní, voda samozřejmě spíše chladnější, což je jen a jen dobře. Perfektně si zaplanu, pár set metrů, dámy mezitím předvádějí něco na způsob Afrodit, vynořující se z mořské pěny :-). Na tu dálku vidím jen bělostné zadečky, svítící na pozadí bujné zeleně a temné hradby lesa :-). Když konečně spoutají své vnady motooděním, přesunu se na břeh a rychle uschnu v odpoledním slunci. Ani nemusím tasit ručník...
E: Tak takovéhle zastavení s vykoupáním miluju. Člověk se v tom parnu parádně ochladí, procvičí plaváním a ještě se hned umyje včetně hlavy. Díky, díky veliteli, že nás občas dovedeš na koupací místečko. Plavání je mi snad bližší než chůze. Asi jsem měla být kachnou a příroda si to na poslední chvíli rozmyslela :-).

    Jo a jen tak mezi námi, bylo mi úplně jedno, kde se Jirka vnoří do jezera. Jednak do vody brýle na dálku nenosím a taky mne tyhle blbůstky nezajímaly. Jsme tady na motorkové dovolené, že. Když budu chtít vidět nahého chlapa, zařídím se jinak.
Přestávka bodla, asi po hodině se opět vydáme po pobřežní šotolině dál. Motáme se pod mohutnou klenbou stromů, brodíme jednu louži za druhou, celá ta anabáze není zrovínka krátká. Nakonec nás ale šotolinka vyplivne na hlavní silnici.
Dosáhneme závěru údolí, ale po pár vlásenkách je jasno, že „voda jde“. Koneckonců, jsme hluboko v horách, dá se čekat, vrcholky se utápějí v černých nacucaných mracích. Jindra staví na malém parkovišti s miniaturní dřevěnou kapličkou, a nastává opětné tasení dešťovek. Jako jindy, mám je na sobě v cuku letu, sotva jsem hotov, začíná nejprve drobněji, ale po chvilce čím dál intenzivněji. Zapadnu do kapličky, neb je jasno, že dál asi v tomhle cuháku nepojedeme. Hned za mnou se k nějakému pravoslavnému svatému natěsná všechen mančaft, pouze Honza díky své výšce zůstává napůl venku. Ale má dešťák, tak to tak nevadí :-). Pod stříškou strávíme asi půlhoďku, když už prší jen lehce, nečekáme na konec a vyrážíme dál.

Jak rychle bouřka přišla, tak rychle zmizela, a kupodivu, nad náma je skoro azzuro. Proto se s Honzou rozhodneme zajet zpět na jižní stranu a nafotit si to tam.
 Necháme náčelnictvo zde a protáhneme se tunelem na druhou, již prozářenou, stranu.

A dobře jsme udělali. Z údolí stoupá pára, vše se po slejváku blyští a leskne, vzduch je projasněný, neb prach z něj teď plave někam k Černému moři. Takže pozvolna, s několika zastávkami, sjedeme až skoro na dno údolí k jednomu z mnoha vodopádů. Tady chvilku postojíme, vychutnáme si syrový, mokrý půvab místa a pěkně na kochačku se vrátíme k severnímu portálu tunelu.

Náčelnictvo už pomalu někde sjíždí, tak se vydáme za nima, aby neměli starost o čeledník. Honza zmizí kdesi vpředu, já si naordinuju pomalou jízdu, hodně koukání kolem a vzpomínání s porovnáváním přes třicet let starých dojmů. Opět se trochu zatáhne, ale to vůbec nevadí, naopak. Kopce kolem tím jedině získají.