Motokochání

Vloni jsem strávil pár velmi příjemných dnů v Alpách, trochu šmrncnutých „retrem“, neboť jsem se po dlouhé době opět svezl s dříve motorkově spřízněnou rodinou Kubičků. Tedy, spíše s nejstaršími z rodu, kteří se shodou okolností ocitli bez synovské podpory na cestách, a tak vzali zavděk mnou. No a i když letos se Kubíci opět vydali svými letními cestičkami beze mne, tak ve mně zůstala chuť opět si tak trochu zabrousit do Alp. Kam do nich? Inu ne nikam na enduru (tam by to bylo potřeba ve dvou, leč druhého nemajíce, výtahu nejezdíce :-)…..), tedy normálními silnicemi, a na ty je lepší starej dobrej řadovej brácha. No a protože to bude na chvilku, budou to Rakousy. Mám je sice prolezlé skoro skrz naskrz, ALE – východní část, tam, kde se Alpy svažují k Vídni a maďarským nížinám, tak tam jsem byl naposledky před patnácti roky. Takže si už až tak moc nepamatuju, navíc, tenhle kraj je plný úzkokolejek, jakož i mormálněrozchodných železničních zajímavostí, takže sumasumár – pojedu se mrknout na kraj kolem známého a vyhlášeného poutního města Mariazellu!

Původně jsem zcela přirozeně počítal s tím, že pojedu sám samotinký. Byl jsem sice lákán „rychlou rotou“ z loňského výjezdu, ale protože si chci odvézt z alpského putování něco víc než propocené spodní prádlo, zmatenou změť střihových dojmů z krizových a stressových momentů a obroušené boky gum, tak jsem na jejich nabídku zrezignoval – stručně, poslal jsem je k šípkům a podobným rostlinám. V průběhu prázdnin se přihlásil ke společné pouti Michal „Myšák“ Vranešic, hybná duše podjesenických rýmařovských Vrakařů, kam od prvopočátku jezdím na jejich nepřekonatelný minisrazík, a vzápětí za ním i Ernestíci, kterým se poprvé po narození jejich synka podařilo alespoň na víkend se oprostit od rodičovských povinností.

Nakonec tedy vykrystalizovalo poměrně složité schéma: ve středu odpoledne mířím do Českého Krumlova. Tam posloužím ve čtvrtek dopoledne jako anglický překladatel kámošovi Frantovi při jednání se zahraničním zákazníkem. Po obědě vyrazím směrem Dolní Rakousy, kde jsem našel na netu jeden příhodný kempík u jezera Erlaufsee severně Mariazellu, a v případě úspěchu zaujmu místo v base - campu. Pak předám pomocí SMS příslušnou informaci Myšákovi, ten se bude zrovínka nacházet někde na spojnici Rýmařák – Mariazell. Ta samá info dojde i Ernestům. V pátek si uděláme staromládeneckou vyjížďku s Michalem, v sobotu další všici dohromady, neděle bude na návrat, jasně že ne přímý…

Dohodnuto, zbývá vykonat :-)….

Středa, 17. srpna 2005

Trasa:  Praha 14, Mirošovice, Benešov, Tábor, Veselí nad Lužnicí, České Budějovice, Český Krumlov

Co napsat o dnešní etapě? Nic převratného, nic objevného, nic nového co za nehet by se vešlo…. Prostě, den v práci jako každý jiný, návrat do rodného hnízda, přibalení posledních pár drobností (jinak vše bylo učiněno již včera večer), a kolem šesté opouštím Prágl. Bude to jen a jen o přesunu, tedy posadím Káčko na hájvej číslo jedna, a „vyjetejma kolejema“ zamířím k jihu. Naštěstí dálniční prud netrvá ani těch dvacet kilošů, další cesta vede sice profláknutou „trojkou“, ta však nabídne alespoň místy příjemné svezení s pěknými scenériemi kolem, provoz už je v podvečer přeci jen mírnější. Okolí posléze zplacatí, když stabilní stodvacítkou překračuji rybníkářskou kotlinu k Budějkám. Na závěr opět něco kopečků, závěreční hill - climb do Třešňové, a už jsem u Franty a jeho rodiny. Setkání po delším čase, je o čem kecat, huby se nám nezastaví, podpořeny nějakým tím piwkem. Projedeme ještě kostru zítřejšího jednání, a s půlnocí uléhám na tradičním rozloženém gauči.

Čtvrtek, 18. srpna 2005

Trasa: Český Krumlov, Kaplice, Benešov nad Černou, Nové Hrady/Pyhrabruck, Weitra, Groß - Gerungs, Arbesbach, Altmelon, Sarmingstein, Ybbs a.d.Donau, Wieselburg, Scheibbs, St. Anton, Wienerbruck, Mitterbach, Erlaufsee

Dopoledne jsme strávili „pracovně“, díky přítomnosti a tlumočení (tedy, částečnému, protistrana měla svého „interpretera“ taktéž) jsem měl možnost poznat zákulisí penzionu umístěného přímo v srdci města. Tedy, ne že by se mě tam nelíbilo bydlet, ale ty davy turistů jsou tam ještě horší než v Praze, a to už je co říct. Jinak samo, domky v Krumlově jsou kouzelné a mají svoji atmosféru, s praktickým bydlením jsou však v centru, zdá se, jen obtíže. Takže to tady asi pro místňáky bude optimální to samé jako u nás ve stověžaté, bydlet o kousek vedle a když je chuť, do centra si zajít :-)… a jinak jej ponechat tůristům.

Oběd jsme si dali pěkně pohromadě stranou centra, vně zbytnělého cenového pásma, nejsme tůristi a prachy si netiskneme… No a pak hybaj ke stroji, doposud odpočívajícímu v šeru Hüttneří garáže, je čas na rozloučení! Potřesení rukama, sjíždím na hlavní, a s masívem Kleti za zády mířím na Kaplici.

Zvlněnou podhorskou krajinou se motám kvalitní okreskou, tahle spojka na Kaplici má svůj půvab, jedno údolí střídá druhé, zatáčky navazují na sebe, docela pěkná přípravná rozcvička na dny budoucí a podalpské krouceniny. U železničního přejezdu se napojuji na hlavní do Dvořiště, ale naštěstí s ní budu jen do Kaplice. Hlavní městečko objíždí, tedy uhýbám vlevo a vede mě to do centra. Tam díky chybějícímu značení se najednou těsně před náměstím ocitnu v jednosměrce, bohužel v tom nesprávném směru. Ale, je to jen asi dvě stě metrů, tak kašlu na značku a drze to vezmu protisměrem. No, správně jede jen jeden místňák, a ten to pochopí :-)…. Ulice je široká a ani Káčko toho místa moc nezabere…

Na náměstí se zorientuju a vystřelit směrem na Nové Hrady mi už nečiní obtíží. Opět je přede mnou pěkný kus cesty, po pravé ruce mírně zvlněný horizont Novohradských hor, vlevo třeboňská pánev, v časném a prosluněném odpoledni cesta ubíhá příjemně a pohodově.

Nové Hrady projedu už rutinně a sotva se rozjedu, je tu hraniční přechod. Jeden z kladů EU, stačí mávnout občankou (věz, vážený čtenáři, že originál psán jest v roce dvoutisícím pátém) a frčí se dále. Prvním větším městem je Weitra, starobylé centrum Vitorazska, regionu, který je dnes hranicí rozdělen. Pro mne je to tu navíc zajímavé místní jižní větví gmündenských úzkokolejek, přeshraničních sester „našich“ jindřichohradeckých. Jo, spojit tyhle dvě asi osmikilometrovou novostavbou, to by byl panečku „fičák“, přes stosedmdesát kiláků úzkokolejného systému! Ale je to asi jen pouhá S-F :-(…..

Valdviertelbahn  Weitra  Weitra  Weitra

No nic, dneska ale na úzké kolejky není moc času, vždyť jedu za jinejma, a sem se podívám na kolech při našem tradičním podzimním vejletu ve stylu „motorkáři na bicyklech“. Tak je jenom pozdravím za Weitrou na přejezdu. O kus dále opustím hlavní na Zwettl odbočkou vpravo. Kopečky se trochu zahustí, kolem je řídce osídlená krajina Dolních Rakous, perfektní silnice pode mnou, svěže zelená a upravená rakouská krajina vedle kolem, nade mnou prosluněné nebe, k tomu nic moc vedro, herdek, co více si přát!

Za Groß - Gerungs ještě jednou přejedu „úzké“ koleje (tady trať z Gmündu končí) a směřuju pořád přímo na jih. Ráz krajiny se nemění, takže je pořád na co koukat. Moc na zastavování a průzkumničení to ale není, je už před čtvrtou a přeci jen, ještě kus cesty zbývá a pak, co když budu hledat jinej kemp? Takže, jedem…

Za Marchsteinem odbočím z hlavní vlevo a hned zase vpravo, údolí Sarmingbachu by mne mělo dovést až k Dunaji paralelně s hlavní „119“. Zdá se, že jsem zvolil dobře, silnička je pustoprázdná, sem tam malá samota, nic mi nebrání jet sice svižně, ale ne tak, abych musel být upjat jen na ten proužek asfaltu před šajbou. Údolí neustále mírně klesá, ještě pár utažených serpentín a pode mnou se otevře široké údolí Dunaje. Spolu s tratí silnice vede po jeho levém břehu, jedu tak asi patnáct kilometrů, než se za zatáčkou zjeví silueta zámku Persenberg, společně s přehradou. Stavím na malém parkovišti kus před ním, na oddech a pár fotek, přeci jen, jedu už dost dlouho a je potřeba odpočinku.

Po koruně hráze přejedu na pravý břeh, překonám industrializovanou a osídlenou oblast mezi Ybbsem a Wieselburgem, a po „25“ pokračuju dál na jih. Za Scheibbsem se naštěstí dostanu opět mezi kopce, poněkud vyšší než ty, které jsem projel. Údolím Jemnitzbachu se vyšplhám až do průsmyku, kde se zleva přidruží koleje elektrifikované úzkokolejky, která má cílovou stanici v Mariazellu, a je tak jednou z nejdelších dosud plně fungujících úzkokolejek nejen v Rakousku, ale i ve střední Evropě. Moc si ji ale na pohled neužiju, díky prudkému stoupání zajíždí do bočních údolí, nebo mizí v tunelech a kaňonech. A taky není čas.

Mariazell Railroad  Mariazellbahn

Prvním průsmykem (nebo tady spíše ještě sedlem) je Wastl am Wald (1106 m), které koleje podcházejí dlouhým vrcholovým tunelem, já už trochu v časové tísni ani nestavím. Pěkná série vlásenek mne spustí do údolí Lassing, kde zleva přibude hlavní „20“ od St. Pöltenu. Do cíle už to není moc daleko, taková dvacka, jen je třeba ještě vyšplhat na poslední průsmyk Josefsberg (1012 m). To však jde hladce, silnice je širší a dovolí tak přeci jen rychlejší jízdu.

V první vesnici pod sjezdem, Mitterbachu, by podle mapy měla být odbočka/zkratka k jezeru, abych se nemusel trmácet až do Mariazellu. Měla, ale nikde žádná cedule. Projedu až na konec, vrátím se opět na začátek, a nakonec vytipuju dvě odbočky, které by mohly býti více než slepou odbočkou mezi alpské usedlosti. Zkusím první, nic, druhá přímo na návsi u hospody se jeví nadějněji. Opustím vesnici, míjím usedlosti, silnička vede dál, ale zatím žádná známka toho že jedu dobře. Naopak, tak moc cest v horách na jednom místě nebejvá, takže s přibývajícími kilometry stoupá i moje přesvědčení, že jsem na správné cestě :-)…

A taky ano, najednou dojedu na „T“ a šipka vpravo ukazuje k jezeru! Fajn. A už vidím vodu, no a taky spásnou cedulku kempiště, ukazuje vlevo přes parkplatz. Tak tam zajedu, ještě stovka metrů a je tu louka, sem tam stan či vohnwágen, poměrně sympaticky poloprázdno. Vlevo na kraji recepce, takže tam odstavím stroj a vniknu dovnitř. Bodrý Štajerák mých let se se mnou začne hned bez okolků vybavovat, takže chvilku pokecáme, co a jak. Nakonec mi řekne, že se máme přihlásit až ráno, ještě mi vrazí pár „tokenů“ na sprchy a rozloučíme se. Jo, ještě mi ukáže vedle kanclu společenskou místnost, kde se dá kuchtit a baštit, jakož i popíjet.

Mariazell-Erlaufsee  Erlaufsee  Erlaufsee kemp

Prohlídnu kemp, popravdě, všechna patřičně velká a ouplně rovná místa jsou plná, najdou se sice rovinky, ale ne zase pro tři stany a mašiny. Nakonec objevím skoro rovné místečko u ohrady pod recepcí, zajedu tam a začnu budovat ležení. Předtím ještě zaesemeskuju Michalovi, ale bez odezvy. Takže pokračuju v stavbě stanu, naštěstí už jsem starý kozák a jde to jako na drátku, i když jsem samotinký. Ještě nafouknu matračku a je hotovo. Takže čas mrknout na mapu na zítřek a jít se trochu zušlechtit pod tekoucí vodu.

Hned po návratu nacházím SMS od Myšáka, že je ještě asi padesát km před cílem, takže jeho příjezd bude až skoro za tmy. Tudíž si zatím seberu nutné věci a jdu se projít k jezeru, kde na parkovišti stojí záhadný starý vagón, a dále omrknout koleje, které sem (už zjevně nepoužívány) vedou podél silnice z Mariazellu. Podle všeho to byla něco jako výletní tramvaj, sklonové a zatáčkové poměry rozhodně nejsou železniční.

Už je skoro tma, když se od jezera ozve nezaměnitelný zvuk Myšákovy Hondy Shadow (on jej miluje, já hovořím o něčem jako traktor s podpálenejma ventilama :-)….) A už je tady, takže konec samoty, dále to potáhneme minimálně ve dvou!

Za posledních zbytků světla Michal vztyčí své šapitó, já zatím vezmu prachy a tašku a jdu k jezeru vypátrat nějakou putyku, ve které by nám prodali místní lahváče. Prvních pár má zavříno (otevírají jen o víkendech), až přímo u jezera objevím osvětlený bufáč s chlapíkem uvnitř. Sice má podle cedule právě závěrečnou, ale lahvoně mi samo ochotně prodá. Naplním vak osmi pěnivcema a svištím to temnou pobřežní silnicí zpět v kemp.

Michal už má hotovo, takže sebereme své špajzy a odsuneme se do společenské cimry, kde obsadíme jeden stůl a rozbalíme poklady. Otevřeme si na to první piwka, ještě si dopřejeme desinfekčního panáka slivovky, a dáme se do debužírování.