Motokochání

Co říci k naší nejdelší motodovolené od dob bájného Rumunska let sedmdesátých? No, mnoho…

Především, jsem (jsme?!) nesmírně šťasten že nám i tenhle třetí výpad „na ostrovy“ vyšel a dopadl prakticky zcela podle našich představ a završil tak onu kdysi jen v chimérách vybájenou keltskou trilogii. Opět jsme poznali další kus Evropy, který pro nás je čím dál víc než obvyklý cíl některé z dovolených. Kdesi v hloubi našich myslí (nebo daleko spíše podvědomí) musí být něco, co nás táhne a spojuje s pro zbytek Čechů nevýznamnou, nezajímavou a nenavštěvovanou krajinou a jejími obyvateli tam kdesi za hustými mlhami zahaleným La Manchem. Co to je, proč tomu tak je, co nás k tomu vede, nevím a nejsem schopen to blíž a exaktněji definovat, i když nad tím dost přemýšlím teď i v minulosti. Prostě, líbí se nám tam, krajina, lidi, zvyky a vůbec styl života tam nám nesmírně vyhovuje a shodli jsme se že pakliže bychom měli někde jinde zapustit kořeny než ve stínu Hradčan, tak to stoprocentně bude kdesi (a jedno kde, tedy nee, neee tam kde jsou muchničky..) na ostrovech. Tak to jen tak všeobecně…

Na letošní motopouť jsem se těšil také z toho důvodu, že jsme po dlouhých třech létech měli jet ve společnosti, nikoliv sami. Samotářská dovolená jde a má i některé výhody, přeci jen však, ve více lidech se to lépe táhne. Bohužel, osud rozhodl radikálně jinak a společné putování netrvalo ani celých dvacet čtyři hodin. Jak bychom spolu vycházeli nevím, věřím (a oprávněně si to i myslím) však že dobře a společné zážitky by byly dlouhodobé. Takhle ale se už přikláním k pesimistické verzi, a sice té že kismet si přeje (nevím proč, ale asi ví co dělá a proč to dělá) abychom i nadále putovali Evropou sami. Jde to, jde, a sám se divím že jsme to s Janou vydrželi ony tři týdny bez většího či marginálního konfliktu. Děkuju jí za to moc (sobě taky), a dá se říct že našemu vztahu délka evidentně svědčí bo hrany se obrušují, leccos už si tolerujeme a na příměrách o „moudrém, klidném a vyrovnaném stáří“ něco asi přeci jen bude (mlaďoši, nesmějte se…). To ale neznamená že bychom na sebe občas řádně nezahulákali, však to ale tak nějak patří k věci…

Jestli něco zaslouží letos absolutorium absolutní, tak to je naše mašina. Prostě, jak vyjela tak se vrátila, ani nešťastná náhoda mající loni podobu zrádného úlomku lastury se jaksi nekonala, a s takřka sto tisícem kilometrů na tachu nevykázala ani tu sebemenší poruchu či závadu (prolínající gufero za  závadu jaksi nejsem ochoten považovat), olejíka neupila ani decku a i jinak se chovala značně způsobně, a že dostala na západoirských parodiích na silnici co proto. Leckdo se může bavorům smát, dělat si šoufky, posměšky či úšklebky a předvádět na nich svůj vytříbený ostrovtip, ale to, pro co jsou stvořeny, tedy cestování, tak to káčko zvládá takřka bezkonkurenčně. Nevím na kterém jiném stroji bychom s našimi pěti křížky na hřbetě zvládli našich takřka šest tisíc kilometrů v ne zrovna přejících podmínkách a na silnicích které měly v Irsku dost daleko do dokonalosti bez jakýchkoliv zdravotních potíží či omezení a na stranu druhou v dost značném pohodlí. Moc jich (těch strojů…) nebude, na prstech jedné ruky bych je mohl spočítat a ještě být dlouholetým pracovníkem na pile… Prostě, suma sumárum, když jsem našeho slona před rokem a půl kupoval, tak to bylo spíše jen ze zvědavosti co ty cihly obnáší, ale teď mohu skoro s jistotou říci, že mám prakticky to co potřebuju. Jen ta šestka nebo těžší pětka, ta by tam mohla bejt, jako u novýho RT… Co se výbavy týče, ta už taky prakticky dosáhla optima: oblečení, stan, tábornické věci, foto a video (velmi oceňuju digitál, fajn věc..), prostě už toho není skoro nic, co by šlo vylepšit. Snad jen odklopnou přilbu pro Janu (její Romerka už přeci jen není „up-to-date“) no a pak ještě (což je jisté „negativum“ společné cesty s Ernestovic VFRou) se milá moje shlédla v topcase zdobící pyšnou záď Jiříkovy bejvalky. A znáte to, co si ženská umane… Nejspíše mne tedy čeká přes zimu výzkumničení jak naroubovat na Ká Maxii, chicht…. Cena originálu kuférstva od Germánstva jest nechutná, prej by to patnáct litrů spravilo. To si radši skřípnu koule do svěráku… Pátrání po světové pavučině a následný dotaz přímo špageťákům od Giwi udělá jasno – bawory jaksi nemají v programu a postarší Káčko už vůbec nééé. Jediná trochu schůdná cesta je tedy vrátit se strojem času tak o patnáct let zpět, vyhrabat z pavučinami zarostlých koutů garáže a sklepa zbytky jeklů, trubek a pasoviny, koupit si balíček elektrod, něco listů do pilky na železo a nová skla do svářečskejch brejlí, oprášit zbytky znalostí a dovedností při práci s obloukem a zrobit přechodový mezikus mezi káčkovou prdelkou a Giwi plotnou. Jiná cesta k uspokojení manželky není.

No a teď na samý a úplný závěr, Irsko.. O jeho silnicích tu už výše bylo řečeno skoro vše a nadávek sneseno taktéž něurékom. Ale, dalo se to vydržet, když se s tím člověk smířil a počítal se vším co holt může potkat. Cestovateli chystajícímu se na smaragdový ostrov bych však s nejlepším vědomím a svědomím doporučil těžké cestovní enduro – tedy vyber si milý synu mezi GSem, Afrikou, Varanem, Super Tenerem nebo Navigatorem, tahle grupa je pro cesty po Irsku ve dvou a s bagáží to pravé ořechové. Cestovní křižníky jako např. SRAD, fároš, er jednička a pod, tak ty bych radši nechal doma v garáži a jel bych stopem. Nové nebo maximálně jen nepatrně sjeté gumy jsou nutnou, nikoliv však postačující podmínkou, anglický i irský „surface“ žere gumy o sto šest, a místní obchodníci si nových bačkůrek cení tak říkajíc značně. Jinak si mototoulky Irskem nevyžadují dalších specifik (jezdí se samozřejmě vlevo, ale tento problém mne jako notorického ostrovního řidiče už jaksi neoslovuje), snad jen ještě je nutné počítat v některých oblastech (západ, sever) s velmi nízkou hustotou benzínek a chovat se při tankování či plánování trasy podle toho. Čopráci či krujzráci, ti halt musí tankovat u každý a mít po kapsách kožených vest ještě po plastikové butylce životodárné tekutiny. Ale po pravdě, tihle supermotorkáři jezdí daleko spíše kolem hospodských komínů či výdechů ventilací rockových klubů či stylových kaváren. Jediní které jsem v Irsku potkal byli v nebezpečné blízkosti přístavů dosažitelných trajekty, chicht… v pustinách západního pobřeží nebyl ani jeden, skoro jsem zapomněl, jak vypadaj, tož tak.

Krajina a příroda: velká a podtržená jednička. Najde se tu skoro všechno – tichá, zádumčivá plochá jezerní krajina, vysoké rákosiny klátící se v čerstvé západní bríze, poklid vyzařující oblé pahorkatiny s bílými čtverečky osamělých farem a tečkami ovcí kolem dokola i divoké rozeklané horské štíty a hřebeny s malými temně zelenými plesy v úzkých údolíčkách. K tomu všemu rozmanité a na každé míli jiné pobřeží, dlouhé a široké liduprázdné písečné pláže se střídají se skalnatými mysy a ostrohy, vybíhajícími do zpěněných zelených vod Atlantiku, bičovaných neustále dorážejícím příbojem. Prostě ten, kdo nehledá ruch velkoměst, blýskající barevné neóny a zakouřené diskotéky, ale naopak divokou, nespoutanou a nedotčenou přírodu, dodnes si žijící podle svých vlastních zákonů a pravidel, tak ten, ten tu najde zcela určitě svůj koutek, svoji zátoku, své údolíčko či své jezero. No a pakliže je trochu moc přírody a jejích syrových půvabů, je tu východní či jižní pobřeží kde centra jako Dublin či Belfast nebo Cork poskytnou postačující dávku kulturních, hudebních či jiných společenských radovánek či příležitostí. Milovníci architektury najdou taky své, středověkých (hlavně sakrálních) památek v různém stavu zachovalosti se tu najde také dost. Přesto ale, přeci jen, podle mého a mých priorit, příroda zde zcela jasně vyhrává na body… ta zde platí za No.1.

Nezbývá než se na konec zmínit o Irech. I když mají jisté společné kořeny s těmi na tom větším ostrově na východě, přeci jen, je to trochu jiná písnička. Daleko spíš bych je přirovnal k trochu bordelářštějším, trochu méně seriózním, o trochu více hlučnějším a o dost družnějším Skotům. Lidi jsou tady opravdu vstřícní a přímí, velmi rádi si pokecají při jakékoliv příležitosti, rádi si popijou, a k práci a arbajtu mají obdobný přístup našemu – tedy dělají, ale workholiky si přeci jen představuju trochu jinak. Prostě práce pro ně není středobodem vesmíru a všehomíra a tak to má být, tak je to správně. „Pracujem abychom žili, nežijem abychom pracovali“, tuhle filosofii podepíšu hned, tady a teď. Na pořádek si opravdu až tak moc nepotrpí, naštěstí irský ostrov je velký a Irů na něm pomálu a řídko, takže si ho hned tak nezaserou. Jako řidiči ujdou, neměl jsem s nimi vážnější konflikt či řešení, jako společníci v kempech, pubech, benzínkách atd. jsou vynikající, klidně a hned na místě proberou všechno možný, že jseš cizinec, vůbec nevadí, naopak. Prostě v tomhle směru fajnový lidičci, diametrálně se lišící od studených čumců typu Švýcarů národnosti německé a jim podobných typů.

Tak tedy, pomalu končí mé (a i Jiříkovo) povídání o té „velké západní cestě“, vše důležité co mělo být řečeno zřejmě bylo, na nedůležité se zapomnělo, ty nejhezčí a nejkrásnější pocity stejně zůstaly hluboko v duši a budou tam, co mysl sloužiti bude. Bylo to hezký, bylo to fajn, dopadlo to dobře a rozhodně to stálo za to (mno, ještě to musím spočítat). No a na závěr keltské trilogie, kde se mě líbilo vůbec nejvíc? O tomhle jsem přemejšlel opravdu hodně dlouho a vyšel mi z toho vítězně – Wales….

A příště? Mno, to je otázka, skoro na tělo… Jestliže vnější neovlivnitelné okolnosti dovolí (víme o co jde, při našem stáří) tak minimálně dva tejdny to zase budou. Kam? Joj, těžká odpověď, spíš je lehčí říct kam nee. Tedy: ne na východ (bordel, svrab a neštovice), ne na jih (vedro, horko a divný lidi), ne na sever (já bych jel, Norsko láká, ale Jana si hude svou, že je tam zima – blbost, vím, ale nevysvětlím ji to, už jste někdo zkusil něco rozumně vysvětlit jakékoliv ženské??), takže zbývá vyzkoušený západ. Jedna z možností je dosud neprozkoumaný jihozápad Francie a Pyreneje, no a když ne tam, v záloze je vždy ještě nenavštívený jihozápad Anglie s takovými skvosty jako je Cornwall a Devon spolu s jižním Walesem. Hlavně aby to vyšlo…. Koneckonců je jedno kam se pojede, hlavně že se pojede :-).

KONEC