Motokochání

Den devátý                                              Neděle, 1. 7. 2001

Trasa: Ballylickey, Glengarriff, Caha Pass, Kenmare, Moll´s Gap, Killarney, Aghadoe, Kilgobnet, Lough Acoose, Glencar, Boheeshill, Ballaghbeama Gap, Derreendarragh, Moll´s Gap, Killarney, Aghadoe.

Stav tachometru: 93 621 – 93 780                        Ujeto: 159       Tank: -

Probouzíme se do zasmušilého, i když méně větrného rána (závětří posloužilo, za celou noc jsem se ani jednou nevzbudil kvůlivá vichru), kolem snídaně párkrát sprchne, ale jsou to jen drizzlové přepršky, ani kvůli nim nelezeme do stanů, už nám ostrovansky otrnulo a tohle už na vědomí neberem.. Pak však se od západu postupně rozjasní, takže v půl jedenácté vyjíždíme již za polojasna a stále se to zlepšuje.

Do Glengarriffu (An Gleann Garbh) jedeme po známé trase z předvčerejška, dnes však pokračujeme dál po hlavní N71 napříč patou polostrova Beara stále na sever. Slunce začíná dost neirsky pražit a pomalu proklínám své rozhodnutí obléci si „těžké“ kalhoty. Alespoň tedy na první zastávce otevírám naplno podpažní „větrací“ zipy, což trochu pomůže.

Silnice, ač hlavní, tak dost nevalné kvality povrchu i parametrů, dost prudce stoupá na hřeben Caha Mountains. Samozřejmě, množství obytných aut a přívěsů (národy na cestách…) zdržuje i tak pomalou jízdu, a ani na přeložené mašině si moc nepomůžu předjížděním, tak posléze zrezignuju a jedu s proudem. Všechno zlý je k něčemu dobrý, při pomalejší jízdě mám čas se věnovat okolí. Koneckonců, dnes nespěcháme, do cíle je to jen skok, dle mapy asi osmdesátka. A kolem je co sledovat, na místní poměry prudké jižní svahy dominantního pohoří prozářené poledním sluncem, nad nimi modrá obloha, sem tam bílý obláček, fajné… Cestou vzhůru dvakráte stavíme na čumendu i filmendu, taky dozajista proto, abychom nechali loudající se kolonu aut poodjet.

Hřeben přejedeme také s pomocí dvou jen nahrubo ve skále vytesaných tunelů. Před druhým si chvilku postojíme, čekajíc, než se jím pomaličku prodere luxusní a podle toho velký bus. Tunely byly evidentně raženy za časů, kdy autobusy nepřevyšovaly tehdejší náklaďáky, a ani ty nebyly kdovíjak vysoké. Takže dnes musí kamion nebo bus jet pěkně po dělicí čáře, kde jedině profil tunelu dovolí průjezd, a to ještě jenom krokem. Chvilka čekání však nikoho nevzrušuje, všichni to berou stoicky nebo s úsměvem.

Sjezd severní strany pohoří Caha je parádní, kolona se roztrhá a tak lze jet již přiměřeně. V jasném dni se před námi otevře úchvatný pohled na dlouhou a úzkou zátoku Kenmare se stejnojmenným přístavem na jejím konci, za ním se ostře rýsují kontury pohoří Iveragh, joj, to je paráda, jenom nebejt těch zapařenejch klenotů :-)… Káčko přeci jen při pomalé jízdě přitápí…

Pomalinku se proháčkujeme sobotním provozem v malém městečku Kenmare (Neiden) no a za ním absolvujeme ve stoupání asi deset kilometrů dnešního přídělu „chippings“, tedy adrenalin přinášející plavbě ve vrstvě štěrku na inovované silnici. S bágly, díkes, nemuselo bejt :-(…

Ale co, vždyť by si jinak nebylo na co stěžovat. Hopsáme stále výš a výš po staré silnici, za každou zatáčkou se nám otevírají nové a stále pěkné pohledy, až dorazíme do sedla Molls Gap, kde samozřejmě zastavíme na delší zastávku. Vyvětrám, zkonzultuju mapu, Jana zajde koupit nějaké ty pohledíky a pak již jen počumujeme dolů do údolí, kde se před námi v klínu hor rýsují jezera a tmavé lesy národního parku Killarney se stejnojmenným městem, naším dnešním cílem, a mimochodem také cílovým bodem letošní Rallye FIM, každoročně největší mototuristické akce. Letos jsem se jí chtěl zúčastnit, ale Jiříkův posun termínu toto znemožnil. Paradoxně, není tu s námi :-). Jsem ale díky motorkářské kolegyni Mileně veden jako náhradník, takže uvidíme, jak se situace vyvrbí.

Přes půlhodinku zde počumujeme než se vydáme na cestu dolů. No, jak to nahoru byla houpačka, tak dolů ještě větší, tudíž i o dost pomalejší. Na jedné z mnoha vyhlídek na jezera a národní park stavíme, abychom se zblízka pokochali opravdu pěknými panoramaty.

Kličkovanou silničkou se dostaneme až na břeh Muckross Lake, mineme parkoviště a vstupní objekty návštěvnického centra (dosti turistická komerce, koňské kočáry a valníky a jiná pouťová lákadla…) a pokračujeme dále na Killarney (Cill Airne). První kemp, o který máme zájem, leží podle mapy hned vedle přístupové silnice do města. Ano, hned vedle pumpy je, avšak mineme jej. Chci se vrátit, ale z kraje silničky vyráží proti mně maník v červeném tričku s emblémem FIM, pokynem mě zastavuje a ptá se, zdali jedu na Rallye. No, těžká otázka, oficiálně ne, ale jako náhradník, možná? Nakonec kývnu a jsem nasměrován na parkoviště blízkého hotelu, který je zřejmě administrativním centrem FIMky.

Bohužel, je po poledni a v recepci FIM není osoba kompetentní mě sdělit, zdali jsem na oficiálním seznamu účastníků nebo ne. Byl jsem totiž s Milenou domluven, že pakliže kdokoliv z Česka, který, byvši oficiálně přihlášen, odřekne z jakéhokoliv důvodu, jsem „na forhontě“ a budu připraven se účastnit byť za cenu mírné úpravy itíku, jinak by propadl nemalý vklad (6000 CZK). Samozřejmě, pokyn k tomu musí dát oficiální a kompetentní orgán, tedy AČR. No, co teď, nějaká paní z vedení mě nabízí dočasný pobyt v kempu (samozřejmě mnou placený, to je jasné, FIM začíná až ve čtvrtek….). Jo, to je možné, no a když se ubytujeme, mám přijít ve čtyři, kdy prý bude k dispozici ten důležitý ofis seznámek, pak bude vše jasno.

Že by se mě chtělo budovat si zde v kempu ležení a odpoledne jej v negativním výsledku zase bourat a stěhovat se jinam, hmmm, to se mě zrovínka nechce. Nechávám tedy svoje nacionále k dispozici a vířím ještě chvilku koldokola. Nakonec se mi podaří po chvilce odchytit jednoho mladého maníka s cedulkou STAFF, který mně donese jednu kopii oficiálního seznamu účastníků. Hledám, Czech Republic, OK, projedu ho rychle očima, pak ještě jednou, moje jméno nikde nevidím… Škoda, no ale je jasno, takže zamířím ven na parking k čekající Janě. Informuju ji, a rozhodujeme se jasně a rychle – prdíme na FIM, razíme jinam.

Podle mapy i průvodce má Killarney ještě jeden kemp, a sice na severním břehu Lough Leane na výpadovce N72 na Killorgin. Po obchvatu mineme centrum města po levé straně, několik kruháků, kolem mohutné a výstavné katedrály, kus rozhrabané a rozestavěné silnice (jak jinak, že…v Irsku…) a jsme na výpadovce. Ujedeme několik kilometrů, než se podél silnice objeví poutače na kemp po pravé straně. Zahneme vpravo a zastavíme před malou recepcí. Kempík je to pěkný, malý a skoro prázdný. Z kanceláře vychází starší pán, majitel, a srdečně nás vítá, hned ukazuje přednosti kempu, kde co je atd atd. Cena, no standard, 10.- IEPů za den, líbí se nám to tu daleko víc než FIMský plochý a nezastíněný plac, tak je hned rozhodnuto – berem, dva dny, thanks!

Díky tomu, že je teprve půl druhé, máme nebývalou možnost si vybrat místečko. Po minulých zkušenostech hledáme hlavně závětří (i když teď nefouká), ale koldokola není nic vhodného. Pak ale naši pozornost upoutá volný travnatý pruh ve svahu nad vlastním kempem, no a po bližší rekognoskaci je jasno – nahoře, to je ono! Po úzké betonové stezce vyjedu nahoru a rozložíme svoje ležení hned vedle schodů (ty poslouží jako sedátka v jídelně :-)) za hustým a i větru neprostupným mohutným živým plotem. Tady by se ani tornádo nechytlo!

Rutinně a rychle vztyčíme mírně zavlhlý stan ve stinném příšeří, a zatímco Jana rozkládá a rozvěšuje to co je vlhé, já nastartuju kuchyň a vařím hutnou polední polévku. Slupneme ji, dáme ještě nějakou tu zeleninu a co se zbytkem dne? Kolem je krásně, jasno, slunečno, krátký pohled do mapy, no a vejlet se rýsuje jasně – vnitrozemí poloostrova Iveragh, respektive kolečko kolem národního parku Killarney. Silničky na mapě mají zelený lem (tedy turisticky zajímavé), tož davaj…

Sbalíme potřebných pár švestek, nasedneme slona a razíme. Hlavní silnici sledujeme pouhých pár kilometrů, než odbočíme vlevo podle hnědých turistických směrovek na Gap of Dunloe, soutěsku vedoucí přímo do srdce národního parku. Podle průvodce je autům uzavřená… o motorkách se Michelin nezmiňuje, nejlépe je se přesvědčit na vlastní oči. Úzkou ale dost kvalitní silničkou se dostaneme až k hrdlu soutěsky, průvodce nelhal. Dál to nejde, jen pěšky… ale to motorkáři nemaj rádi (bejvalej kolega Luboš/GS500/ se řídí heslem a zásadou: „kam nedojedu na mašině, tam mě to nezajímá“)… takže ne, jedem dál.

Úzká cesta nás vede dál přímo na západ po svahu pohoří MacGgillycuddy´s, které se jasně rýsuje proti modré vymetené obloze, inu, po přechodu fronty je vždy hezky a průzračno. Za Kilgobnetem silnička uhýbá trochu vlevo, přesně kopírujíc vrstevnice. V protisměru potkáváme motorkáře, v malých skupinách i jednotlivě, samí spíše středního věku či starší cestovatelé na přiměřených motorkách, čopra či krujzra nevidět (asi je tu po okolí málo hospod a potenciálních obdivovatelů). Množství nebývalé, je zřejmé že velká část FIMkařů je již na místě a čas využívá k výletům po okolí. Je zajímavé, že naším směrem nejede nikdo, to však nevadí. Jedeme čundrtempem, silnice je kupodivu přijatelná, nebo se mi to jen zdá díky odlehčenému stroji. Po pravé ruce nížina se zátokou Castlemaine Harbour a řekou Laune (odtokem z Lough Leane), po ruce levé vřesem a trávou pokryté skalnaté vrcholky a hřbety.

Naše první zastávka je na břehu řádně oploceného jezera Lough Acoose s malou rybářskou chatkou na konci. Je zde božský klid a pohoda, sytě modré jezero se leskne a mírumilovně šplouchá v lůně vysokých, skalnatých a divoce vypadajících vrcholků. Vychutnáváme si to tu příští čtvrthodinku, než nasedneme a vyrazíme na další etapu. Ještě chvíli se motáme mezi skalisky a malými nízkými jehličnatými remízky, než nás silnička vyplivne do sytě zeleného a rozkvetlého údolí říčky Caragh.

Na křižovatce a samotě Bealalaw Bridge stavím, pohled na mapu a zahýbáme vlevo, přímo na jih proti proudu bystřiny. Silnička, zde opravdu již jen pás asfaltu poctivě na jedno osobní auto, míří přímo do středu zdejšího skalnatého masívu, který se před námi jasně rýsuje ve zvolna klesajícím slunci. Je to tu tak pěkný a opuštěný, že po několika kilometrech zastavím na kraji, svlékneme bundy a rozvalíme se do hebké a chladivé travičky. Ticho, klid a mír, vítr ustal, chladnoucí výfuk Káčka tiše popraskává, a tak nic nás neruší v našem rozjímání. Inu, cestování na motorce není jen hektické, bezhlavé a razantní polykání kilometrů rušných a prašných silnic, ale taky, a to především, takovéto okamžiky. Ano, jsem rád, že jsem tady, s partnerkou, která mě rozumí a vyznává podobný životní a dovolenkový styl, v kraji který nám něco říká a který máme v oblibě… Prostě, pohladí mne to tu na duši, a docela se nestydím, že jsem tak trochu na měkko. Jana to asi taky vidí podobně, kupodivu nemluví (což je u ní okamžik dosti vzácný…) a taky si to tu „vychutnává“. Ty dvě, tři auta, která kolem pomalu projedou. nás nikterak nevyruší.

Hmm, věčně tu nemůžeme být, tak se nasoukáme do motocyklového a vyjedeme. Pěkně na dvojku, trojku se suneme zvolna vzhůru, údolí se razantně zužuje, pásek asfaltu mizí za jednotlivými skalními ostrohy, stoupáme, až po asi čtvrthodině silnice dosáhne svého nejvyššího bodu v sedle průsmyku Ballaghbeama Gap.

Sotva a jen tak tak se vtěsnáme na miniaturní parkoviště ke dvěma autům a další půlhodinku zde vytrváme. Pohledy jak zpět na sever tak i dále v našem směru na jih jsou úchvatné, po několika dalších krocích se před námi otevře vždy nový a vždy pěkný výhled, tady by se dalo bejt hodiny a dny.

Sjezd dolů ze sedla si vychutnáme v bezmotorovém módu, pneumatiky tiše šustí a pouze občas zachrastí na štěrkem pokrytých záplatách nerovné vozovky. Případné protijedoucí auto bych daleko dříve slyšel, než viděl, takže se můžu skoro naplno věnovat úchvatnému okolí. Několik kilometrů nám to takhle vydrží, než mě rovinka a občasné stoupáníčko donutí nastartovat mohutný čtyřválec a smazat tak rázně okolní velebné ticho (a to nemám žádný brutální laďák některými kolegy motorkáři považovaný za nejdůležitější a nejvíce investováníhodný díl na jejich mašině).

Po půlhodince se pozvolna vymotáme z úzkého hrdla údolí a na hlavní silnici zahneme vlevo. Její kvalita i parametry se rapidně zlepší, je vidět že tenhle úsek byl nedávno plně rekonstruován. Provoz je i nadále minimální, klidně nechám těch pár aut předjet a poklidnou šedesátkou šumíme opět po vrstevnicích hřebene Boughill až dorazíme ke známé křižovatce Moll´s Gap, kde jsme stáli již před několika hodinami. Chceme se tu zastavit na odpolední (nebo časně večerní, je po šesté..) kafe, ale je již zavřeno, obsluha poklízí, škoda, pěkně by se tady sedělo a čumělo na Killarney.

Známou cestičkou se odhoupáme dolů do Killarney, mineme FIM centrum (ani zde už nestavím, letošní rallye pro mě již neexistuje, dá-li Bůh příští rok – Dánsko) a bez přestávky dorazíme do kempu. Tady je již velmi příjemný stín, no a taky přibylo pár sousedů, nicméně, žádnej nával. V poklidu zvolna přicházejícího vlahého večera si chystáme svoji krmi, na protějším obzoru se stále jasně rýsují hřebeny MacGillycuddy´s. Večeříme na prohřátých schodech, před očima tuhle krásnou podívanou.

Kolem deváté je vše hotovo a tak se odloudáme do asi půlkilometru vzdáleného ostře žlutého pubíku Golden Nugget na křižovatce směrem k městu. Nevídáno, několik sálů a sálečků je narvanejch (že by syndrom nedělního večera), skoro není kam usednout, tak nakonec skončíme „na zahrádce“. Nevadí, naopak, venku je líp, vlahý večer, výhledy na hory kolem, pouze provoz trochu ruší. Naštěstí, i tady FIMka působí, jezdí nebývale dost motorkářů, tak si alespoň udělám obrázek co se ve zdejším kraji sedlá. Murphy´s je lahodný a chutný, jsme po slunečném dni vyprahlí, tak do nás padá jeden za druhým, Jana dokonce pokoří svůj rekord, dvě a půl pintičky…chicht… Pozorujeme místňáky, opravdu je tu asi zvykem a obyčejem pro skoro každou rodinu sebrat potomky, nastrojit se do toho nejlepšího a vyrazit do putyky. No a tak tu kolem stolů, barpultu a vůbec všude kolem víří nezletilci od tří do třinácti let (teenageři tímto zdá se opovrhují a houfují se asi někde jinde), lijou do sebe pestrobarevné limošky (jejich původ je jasný – lehká ropa typu Brent :-)), patlají zmrzlinu a vůbec vyvádějí různé kousky. Rodiče to nechává v duchu tradic plně klidnými, pouze jeden tatínek nevydrží řádění svých dvou jasně zrzavých klučíků a nastoupí útrpné právo pravé ruky, věc to na ostrovech nevídaná neslýchaná… Že by obrat na lepší časy (v anglosaskou teorii o tresty nerušeném vývoji křehké dětské duše poněkud nevěřím..)? Rodiče sami se houfují kolem pultu, blafou a popíjejí, prodrat se k pípám a objednat si je docela hoňka, pub hlomozí, dejchá to tu a obsluha víří, že jsem to tu takhle ještě nezažil. Ale je to fajn. U příležitosti prvního tejdne pošlu SMSku Jiříkovi, sedíme venku v padajícím soumraku, tlacháme, příjemná únava se rozlévá tělem, střihnu čtvrtýho stoutíka, hmmm, už skoro mám dost, večer se překulí do noci, time, please…

Sprchy, i když zpoplatněné, tečou teplé, takže si ji dopřeji ještě před zasunutím (sebe do spacoše, jasný ?)…