Motokochání

Den pátý.                             Středa, 27. 6. 2001

Trasa: Carrigtohill, Fota, Cobh, Great Island, Ballynacorra, Whitegate, Roche´s Point, Ballycotton, Cloyne, Midleton, Cork, Macroom, Blarney, Cork, Carrigtohill

Stav tachometru: 92 889 – 93 130                  Ujeto:  241                             Tank:  15.71 l

Budíček pro dnešní výletní den je v osm. Snídáme vydatně, konzerva rybek a placatý salám je dobrým základem pro celodenní putování. Zabalím jen mediální techniku (předtím ještě s Janou zopakuji kamerové školení), oblečky a tu trochu žvance, a před desátou vyrážíme.

Jejda, to je fajn, vyjet si zase po dlouhý době s normálně zatíženou mašinou. Taky tohle je jeden z důvodů proč mě vyhovuje systém přesunů a výletů, nikoliv expediční putování, pořád a všude s nabaleným strojem. Zahneme vpravo směrem na Cork, ale hned na další křižovatce opustíme „dual carriageway“ vlevo. U samoty Fota přejedeme starý kamenný most, no a jsme na ostrově nevynalézavě pojmenovaném Great Island. Podél jeho západního pobřeží po chvíli přijedeme do přístavu Cobh (An Cóbn), z literatury a dějepisu známý spíš jako Queenstown. Takto byl přejmenován po návštěvě anglické královny Viktorie v předminulém století a do historie vstoupil hlavně jako výchozí bod pro velkou většinu irských emigrantů druhé poloviny devatenáctého století. Odtud vyplouvaly větší i menší parníky či plachetnice, které rozvezly více než tři miliony Irů po celém tehdejším anglosaském světě, hlavně jako důsledek čtyřletého Velkého hladomoru v letech 1851-54. Původní název města byl obnoven po osamostatnění Irské republiky, kdy se přece neslušelo nést jméno představitelky anglické tyranské nadvlády…

Zastavím přímo ve středu a zajedu se slonem na plac přímo před pomník obětem moře. Naházíme vše nepotřebné do kufrů a vyrazíme na prohlídku. Cobh turisticky částečně „žije“ ze dvou velkých námořních katastrof počátku minulého století. Jednak se zde připomíná legendární Titanic, který zde měl svoji poslední zastávku, nabral zde většinu cestujících třetí třídy a zmizel za západním obzorem, aby jej už nikdy nikdo na hladině nespatřil. No a druhou katastrofou bylo potopení britského transatlantického parníku Lusitania německou ponorkou za první světové války nedaleko vjezdu do zdejšího přístavu, v prostoru mysu Old Head of Kinsale. Jediné torpédo proniklo na pravoboku přídě do skladiště, kde se shodou okolnosti přepravovaly z USA výbušniny, no a následná mohutná exploze prakticky příď utrhla a loď se za čtvrthodinu ocitla pod hladinou. Obětí bylo skoro jako na Titaniku, něco kolem 1300, z toho asi sto padesát Američanů, což bylo jedním z pádných důvodů vstupu USA do války proti Německu. Podle tehdy platných námořních zákonů o ponorkové válce bylo zakázáno bez výstrahy potápět civilní plavidla nepřítele, ponorka je mohla potopit až poté, co umožnila posádce a cestujícím záchranu ve člunech. Němci ale už tenkrát si z toho zrovna moc hlavu nedělali…

Titanik má své muzeum hned naproti, na hrázi přístavu, na další minimuseum obou lodí narazíme později při výšlapu ke katedrále. Ještě projdeme přístav, obdivujeme obří turistickou výletní loď Legend of the Seas, kotvící opodál a vysoko čnějící svými nástavbami nad okolní zástavbu, pak projdeme historické centrum (poprvé a rozhodně ne naposledy s potěšením sledujeme opravdu pestrobarevné fasády domů).

Další naše cesta vede vzhůru svahem k dominantní katedrále St. Colman, Jana protože tohle miluje, no a já protože miluji svoji manželku :-) a protože je od ní (tedy od katedrály) pěkný výhled na celý přístav. Jana zaleze dovnitř, já se rozložím venku u litinovýho zábradlí, čumím dolů na přístav a lodičky a je mě fajn.

Po prohlídce katedrály a okolí sejdeme opačnou stranou zpátky k přístavu, kde na nás již čeká Káčko. Nahodíme na sebe odění a razíme dál. Pokračujeme dál uzounkou a dost rozbitou silničkou, tedy pěkně pomalu, podél jižního pobřeží ostrova, až k úžině mezi pevninou a ostrovem, kde prostě silnice končí u vody.. Protože se místní osada jmenuje Fast Ferry, usoudil jsem, že tu bude přívoz na pevninu, ale pendrek, možná kdysi byl, nyní už ne. Tak tedy vyčůrat a hezky zpět, tentokrát podél severního břehu. Přes most se dostaneme zpět na hlavní, tentokrát zamíříme na východ, mineme náš kemp a na kraji Midletonu uhneme opět vpravo na Ballynacorru. Mapa slibuje turisticky zajímavou silnici, uhneme z hlavní vlevo a projedeme pobřežní silničku k Fast Ferry, z druhé strany. Je to tu pěkné, několik úzkých opuštěných zátok, za odlivu spíše jen bahnitých laloků je přírodní rezervací ukrývající mnohé exotické rostliny a celou kolekci místního mořského ptactva. No, kromě všudepřítomných racků jsme si jiných fóglů nepovšimli… Ale je to tu hezký.

Dokončili jsme kroužek a pokračujeme přes několik osad do místního centra Whitegate. Mineme „vkusnou“ tepelnou elektrárnu a jedeme dál neustále se zužující silničkou, už tak na jedno auto, stále na jih, až dorazíme na mys Roche´s Point. Zde cesta prostě končí, pár domků, maják o kus dál, divoký skalnatý břeh no a nad ním trávníček se dvěma stolky. No, čas nazrál (půl druhé), uděláme si v tomhle krásném koutku pobřeží polední piknik.

Roztáhneme se na jednom stolku hned nad břehem, rozbalíme to, co bude k obědu, tedy obligoš malý dánský lančmít, zeleninu a bohužel již poslední kus pořádného chleba z domoviny. Od zítřka tedy najíždíme na místní blivajzový sendvičák :-(.

Pobudeme zde tři čtvrti hoďky, protože je tu hezky a hlavně klídek. Jakmile se zde všeho nabažíme a trochu nám slehne, vydáme se na odpolední půlku dnešní cesty. Ta nás vyvede vysoko na útesy jižního pobřeží, po jejichž hřebeni pokračujeme stále na východ. Až na teplo mi to tu dost připomíná loňské putování, sem tam samota (to co na mapě vypadá jako vesnice, Gyleen, Inch a Churchtown) je ve skutečnosti pouhým shlukem několika domků (v Churchtownu opravdu kolem churche), jinak je to tu opuštěné, i když pár usedlostí je ve výstavbě. Takže tedy, kamenné zídky, pastviny, občas uzounká odbočka vpravo kamsi dolů k hrázi (pieru) malého přístávku. Po necelých třiceti kilometrech silnice sklesá do svého cíle, přístavu Ballycotton na samé východní výspě poloostrova.  Na zdejší poměry velké město (tedy, asi padesát domů) projedeme a zastavím až na molu místního přístavu, mezi síťěmi a jinou rybářskou haraburdou. Opět, všude klídek, nikde nikdo, jen lodě a loďky se líně pohupují na lehce zvlněné hladině zátoky. Teplo, slunko svítí jen což, chladné Irsko? He? Pohoda…

Zpáteční cestu zrealizujeme vnitrozemím po stejně zapadlé silničce přes Shanagarry, Cloyne a Ballynacorru, a po překročení hlavní N25 je naším dalším cílem městečko Midleton (Mainistír na Corann). Co nás tady hlavně zajímá? No, cedule jsou jasné, No. 1 místních atrakcí je destilárna světoznámé irské whisky Jameson. Doma mi pár jejich produktů zavazí v baru, a jsou věru dobré, takže se jdeme podívat na to, jak se dělá.

Hmm, po shlédnutí cen vstupného naše odhodlání absolvovat prohlídku dostává těžkou ránu. 12.50 IEPů za kus, no, jsme sice bohatý, ale tolik zase sakra nee. Zvítězí v nás Skrblíci a rozsáhlý komplex vzorně udržovaných kamenných budov s červenými okenicemi a vzorně poklizeným dvorem si prohlédneme zvenčí, nahlédneme, kam jen lze, a ve finále obdivujeme obrovský měděný varný kotel vystavený u vchodu. Jeho obsah mít, do smrti po starostech… U kasy ještě směním cizí valutu za místní (asi bude potřeba více poundů – kempy – než jsem uvažoval) no a co dál?

Na návrat do kempu je ještě brzo, lehce po čtvrté. Rychlá konzultace s mapou, průvodcem a manželkou – vyrazíme ještě na západ od Corku (Corcaigh) do oblasti soustavy jezer Inishcarra.

To ale znamená opět na hlavní, opět kolem kempu (ten, kdo by nás hypoteticky pozoroval, by si mohl myslet, že jsme se asi zbláznili) a stále na západ. Na kraji města uhneme vlevo na okruh, podjedeme tunelem řeku Lee, trochu se zdržíme průjezdem staveniště a několika světelných křižovatek na západním předměstí, a pak již nás nese docela kvalitní N22 přímo proti zvolna klesajícímu slunci. Odbočka k jezerům je těsně před Macroomem (Maigh Chromtha), já ji přejedu a musím se v husté tlačenici městečka otočit a vrátit se pár kilometrů zpět. Pak již následuje turistická pohoda po takřka opuštěné R618 motající se po levé straně soustavy jezer ležících na řece Lee . Zalesněné údolí, v něm temně modrá hladina jezera, nad hlavou azuro, skoro kýč, vašnosti. Sleduju okolí, pokud můžu, protože silnice občas zapomene na dobré způsoby a připraví nějakou tu nástrahu. Musí se tak trochu dávat pozor, skoro jako u nás. Na jednom z nemnoha parkovišť na chvilku stavíme, abychom si přečetli, co o okolí píšou na tabuli a taky v klidu vychutnali okolí.

Protože času je stále dost, stavíme v příští vesnici Coachford, resp. v její části, osadě Dripsey na jediné křižovatce u pubu Weigh Inn, kde mají venku stůl a sezení. Je pět, čas na odpolední kafe. Dva velké hrnky za pound a čtyřicet pencí nám docela prospějí, protáhneme se, odpočineme a odfoukneme si. Kafe je silný a dobrý, bodne…

V půl šesté se pomalu vydáme na zpáteční cestu. V Inishcarra bereme benzín u místní pumpice kombinované se sámoškou (později zjistím, že to je zde v méně obydlených krajích zcela běžná kombinace), platím kartou a mizíme. Jana našla v průvodci, že v nedalekém Blarney je jakýsi velmi zachovalý „castle“, no tak tam po chvilce jízdy podél jezer odbočím. Přesně v šest se dostaneme na parkoviště před „castle“, no a zrovna zavírají pokladnu, pro dnešek konec… Tak se jen tak podíváme z dálky a zpátky do podvečerního ruchu, blízkost Corku už je na hustotě provozu patrná.

Na severní straně tohohle města okruh není (jako v Praze :-() no a tak se v docela slušném vedru posunujeme v proudu vozidel od světel ke světlům, úzká vozovka nedovoluje předjet obří kamióny a popeláře přede mnou, docela humusoidní půlhodinový opruz. Větrák sípá, ale činí se, teploměr se drží stále v povolených mezích. Předjet stále nejde, silničky jsou ouzký a jezdějí i kamióny které se míjejí tak na „cezenou nudli“.

Naštěstí, všechno má svůj konec, i Cork. Prudkým sjezdem se dostaneme na levý břeh Lee, no a tady to už známe, těch dvanáct – patnáct kiláků domů prolétnu 130kou, musím starýho bracha trochu ochladit. Zajedu přímo do Carrigtohillu a Jana zaběhne do supermarketu pro chleba, kečup, cibuli, těstoviny a podobně rafinované kulinářské ingredience.

Po návratu do kempíku nejprve platím v recepci další noc, no a je čas zažehnout vařič. S dojetím vzpomenu časů sovětského vaříka, kdy každá příprava teplé stravy byla svého druhu adventurou s koncem vždy nejistým. Dnes námi používaný kapitálistický tool je až třeskutě dokonalý a tím i nudný, dokonce i Jana už si s ním začíná rozumět… V mezičase zkontroluji to, co Jana natočila, dobrý, mělo by to být použitelné.

Splivneme polívku a „pastu“ (pravověrný Ital by nás za tento produkt nejspíše zahlušil obzvláště zavrženíhodným způsobem :-)) no a hybaj do hospody. Zamíříme do stejné jako včera, barman i místní „posádka“ už nás zdraví jako staré známé, usadíme se u „svého“ stolku, tradice je holt tradice… a už Murphy´s teče…

Kolem půl jedenáctý se příjemně naladěni zvedáme a odsuneme se zpět do našeho dočasného bydliště, kde dáme spršku a šupiky pod plátno…