Motokochání

Den čtvrtý                               Úterý, 26. 6. 2001

Trasa: aboard m/s Normandy on sea, Rosslare, Wexford, New Ross, Waterford, Dungarvan, Youghal, Midleton, Carrigtohill

Stav tachometru: 92 732 – 92 889                    Ujeto: 157                                         Tank: 10.61

Petra hlídá celou noc, aby nikdo za volantem nespal, a ráno v sedm hodin přijíždíme do Prahy, Johnnyho vysazujeme na metru a asi v půl osmé sundáváme VFR před garáží. Je teprve úterý, čtvrtý den naší dovolené.

Vzpomínám. Tou dobou jsme měli být již na trajektu a Bašníci nám už jen posílají po celou dovolenou SMS. Chybíme jim a oni zase chybí nám. Věřím, že příští rok Normandie společně vyjde a tak opět mohu v práci při klávesnici vzpomínat. Jenže to bude již na jiné moto a taky jiný příběh :-). Nakonec dovolenou přebíjíme na zahradě a taky jsme si aspoň na chvilku odskočili k moři.

Z uzounkých Prokrustovo loží se zvedáme kolem osmé, já jsem vzhůru již od sedmé, kdy mne vzbudil přeci jen neobvyklý hluk obrovitých dieselů a tak trochu i nezvyklé prostředí i odér. Nalehko se oblékneme a ještě ztichlou a skoro opuštěnou lodí vyjedeme na sundeck. Dnes svému názvu není zrovna věrný, je zataženo, pod mrakem a docela slušně to fičí, dost rozdíl oproti včerejšku. Chvíli postojíme v závětří, pořád jsme na širém oceánu, koldokola pusto prázdno. V lodníkovi cosi poklízejícímu na palubě poznáváme včerejšího společníka od stolku a piva, tak mu zamáváme :-). No, dlouho to nahoře nevydržíme bo chlad a lehké odění, to jaksi nejde dohromady. Sejdeme tedy do restauračky a pokračujeme ve včerejším hýření – posnídáme kávu a jakousi velkou housku, protože přístup k zásobám je ztížený a nebudu dole v tom smradu do sebe cpát lanšmít, že..  Během snídaně, s kterou rozhodně nepospícháme, pozorujíc z okna ocelově šedý Atlantik, se z palubního rozhlasu dozvídáme, že naše plavba bude mít cca dvě hodiny zpoždění, kvůlivá přílivu přistaneme v Rosslare až kolem dvanácté.

Takže, času najednou více než dost, no a co s ním? Nic, po snídani se odebereme zpět dolů (lidu už cirkuluje víc, asi se vychrápali z večerního hýření), pomaličku polehoučku uděláme hygienu, zabalíme a oblékneme se do motorkářského. Sebereme saky paky a vyjedeme nahoru do Molly Malone Bar, kde okupujeme stolek s pohodlnými lenoškami hnedle u okna, rozložíme svoje krámy a začneme se nudit, bar má zavřeno…. Už pomalu začínám chápat proč na zámořských parnících tak kvetl hazard, opilství a mimomanželský nezávazný sex – ono tu opravdu není a dříve ještě více nebylo moc co dělat. Loď si člověk prohlédne tak za půlden, den, no a co dál? Číst si, v případě pěkného počasí se slunit, moc víc toho hlavně v dobách minulých oceánský pasažérský parník nenabízel. Přes Atlantik to bylo šest dní, to ještě šlo, ale taková cesta do Austrálie nebo přes Tichý oceán, to byly tři neděle nebo i měsíc čiré nudy. To pak neřesti bujely :-). My se až tak neřestem nevěnujeme, já studuju mapu a průvodce, Jana si jím taky listuje („četba“ je v jejím případě čirý eufemismus), dále probírá materiály, co jsme ukořistili ve Frankrajchu, no a tak se pomalu probíjíme časem k poledni (místního času, musíme si posunout všechny časoměry o hodinu dozadu). Vylezu na chvilku ven, ale počasí se nemění.

Těsně před polednem se na levoboku objeví proužek šedé pevniny, ta se však už dříve ohlásí přítomností GSM signálu. Rosslare je malé hnízdo, jeho přístav není o moc větší, kotví v něm jen trajekt P&O Stena, speciál pro přepravu kamiónů, no a pak jen pár rybářských lodí. Náš kolos se pomalu vsune do hrdla přístavu, otočí a zadkem přirazí k nízkému molu. Ještě se chvilku nic neděje, až posléze zazní v interkomu výzva řidičům, aby se dostavili ke svým vozidlům (autopaluby jsou při plavbě z bezpečnostních důvodů uzamčeny). Tak se sebereme a pomalu, všude jsou davy, sestoupíme červeným schodištěm na Deck 3, kde nás očekává přivázaný slon. Neprodleně jej vyprostím z nedůstojného kokonu a připoutám na nosič oba dva vaky, jsme ready. V duši mám lehkou nejistotu, co se týče našich potravin, ať již konzervovaných či uzených.

Naše paluba se nejprve musí vyčistit od plechovkářů, než přijdeme na řadu my, výkvět silnic :-). Nastartuju, rampa zarachotí a kola Káčka začínají odvalovat první metry po ostrovním asfaltu. Tak, teprve teď a tady nám začíná ta pravá dovolená, znova si musím alespoň na chvilku připomenout Jiříka a Petru :-(.

Několik souběžných front se pomalu posouvá k odbavovacím budkám, mezi nimi se proplétají úředníci v oranžových vestičkách a na cosi se vyptávají. I mně položí otázku, zdali jsem na kontinentě pobýval nebo pracoval na farmě – s klidem odpovím, že ne, no a jestli nemám nějaké rizikové potraviny – už s daleko menším klidem odpovím také záporně. To mu stačí a jsme propuštěni dál. Pasové ani celní odbavení se jaksi nekoná, no a poslední příkoří na nás čeká ve velkém stanu, kterým musí každý projet. Je to mobilní očistná linka, auta projíždějí jakousi rámovou sprchou, z níž na ně stříká asi desinfekční roztok, za ním ještě dva chlápci v gumácích ručními rozprašovači ještě dodělávají hluchá místa. Nás motorkáře oblaží proud zespoda z trubky položené na zemi, no a ti dva nás z každé strany nekompromisně „ojedou“. Tím jsou všechny úkony hotovi a my můžeme vyrazit. Hned za přístavem stavím, abychom si zapnuli bundy, navlékli rukavice a uložili již nepotřebné pasy. Ještě pohled na mapu, a vyrážíme.

Vcelku kvalitní silnicí s hrubozrnným asfaltem zamíříme z Rosslare (Ros Láir – původní keltský název, budu je uvádět v závorkách) směrem na Wexford (Loch Garman), těsně před ním uhneme na západ a stále stejnou silnicí pokračujeme dále. Silnice se po pár kilácích dost zhorší (původní) až na jednom z mnoha hrbolů mám pocit, že nám něco upadlo. Opravdu, Jana zahlásí ztrátu vrchního vaku. Co nejdříve stavím a otáčím se do protisměru, po pár stech metrech vidím staršího pána, jak odnáší náš vak na stranu mimo vozovku. Přistanu u něj a převezmu s mnohými díky jeho trofej. Ještě chvíli nezávazné konverzace, loučíme se, otáčím opět do protisměru a razíme dále.

S přítomností moře se setkáme až v New Ross (Ros Mhic Thriúln), přístavu ležícím v hlubokém a úzkém ústí řeky Barrow. Hned u nábřeží kotví jakási plachetnice, tak drze objedu polozávoru a zastavím na nedefinovaném vyhrazeném parkovišti. Sotva slezeme, tak se k nám přitočí čilý stařík a vida že se zajímám o loď, poví nám celou její historii. Je to kopie plachetnice, na kterých se v předminulém a minulém století plavili irští vystěhovalci do Ameriky či Austrálie. Její stavbu financovala rodina Kennedyů (celá ta sranda stála 3 miliony tehdy tvrdých USD), jejichž předkové pocházeli z tohoto přístavu a před dvěma sty lety emigrovali do Států. Městu ji předal sám prezident John Fitzgerald Kennedy při své návštěvě v roce 1962.

Strávíme zde asi půlhodinku, no a pokračujeme dál. Úzkým mostem se dostaneme na druhý břeh a podél něj dojedeme do dalšího většího města, Waterfordu (Port Lairge). I to jen projedeme a „pětadvacítka“, již zdaleka ne tak kvalitní jako na začátku pokračuje dál na západ vnitrozemím. Je vidět že se tu horečně renovuje silniční síť, lepší nové úseky se střídají s původními, kvalitou a parametry podobnými spíše našim okreskám. Že to nejede moc rychle, je nabíledni. Nikam však nespěcháme, moc kilometrů do Corku není a času je dost.

Po skoro padesáti kilometrech objedeme rozsáhlou zátoku, v níž leží malý přístav Dungarvan (Dún Garbhán). Silnice za ním docela prudce stoupá do kopců, asi v půlce je po pravé straně pěkné parkoviště se zídkou a výhledem na zátoku. Stavím na něm, protože je čas si odpočinout a dát opožděný oběd (jsou tři čtvrti na čtyři), něco malého k utišení hladu. Dáme konzervu malého lančmítu, chléb a papriku, zákuskem je tyčinka.

Asi v půl čtvrté nasedneme a mažeme dál. Je totálně zataženo, ale naštěstí neprší, ba ani přeháňka nezahrozí. Před Youghalem (Eochail) mě kontrolka donutí zastavit u osamělé pumpy a natankovat. Jsem příjemně překvapen cenou benzínu, pohybuje se tu kolem 70 ti pencí, což při kurzu přibližně 40 CZK / 1 IEP vychází nastejno jako u nás. Za Youghalem silnice opět zamíří do vnitrozemí, no a když mineme Midleton (Mainistír na Corran) a blížíme se ke Corku, je třeba najít kemp. Podle mapy je první ve vsi Carrigtohill, a opravdu, cedulka ukazuje vpravo mezi pár domků.  Zajedu tam, no a za jedním z nich je malý rodinný kempík, velmi spoře obsazený. Zabrzdím u opuštěné recepice a jdu čuchat dovnitř. Za chvilku přispěchá starší povídavá paní, ukáže mi kemp, kde co je a vyinkasuje deset libroušů za noc. Kartu bohužel neberou, což je při „velikosti“ kempu celkem pochopitelné.

Můžeme si vybírat místečko, perfektní trávník je všude stejný, nakonec padne volba na prostředek západní strany, hned u mohutného živého plotu. V klidu a pohodě postavíme, já se po dvou dnech vrhnu do sprchy, poté si poprvé letos kvákneme, no a je pohoda. Odbudu si fučení matrací a pak věnuji následnou hodinu Janinu zácviku v používání kamery, protože původní kameramanka je na cestě zpátky domů. Halt budeme letos působit jako mediální šílenci, dva foťáky a kamera, jako bychom si vzali příklad z Japončíků. Zácvik se vcelku daří, uvidíme jak to bude vypadat zítra…

No a co dál… Papú… Naplním láhev benzínem a hurá na to. Polívka gulášovka s kostkou a jako druhý chod lančmít s půlkou saku těstovin, je to teplý a výživný :-). Napucneme se a dáme chvilku siestu. Jako večerní program se jeví pub v nedaleké vsi, tak se sebereme a hajdy. Asi pět set metrů jdeme po hlavní silnici, pak sejdeme odbočkou mezi domy a podél pumpy a ještě otevřeného menšího supermarketu dojdeme na křižovatku jediných dvou ulic zdejší vesničky. Zde asi bude centrum, ano, pub je před námi, další vidím asi o sto metrů dál. Fajn, co je doma se počítá, a vtrhneme do toho prvního. Asi osm – deset místňáků postává kolem barpultu, sezení je volný. Tak se rozsadíme v koutku odkud je pěkný rozhled po celé hospodě, sice mírně zašlé, ale čisté a rázovitě a stylově zařízené. Dáme dvě pintičky Murphy´s, stoutu jen o něco slabšího než je Guiness, ale stejně dobrého. Koneckonců, po dni putování by chutnalo leckteré, ba i standardní europivo.

Další dvě hodinky proklábosíme při pivku, Janě stačí tohle jedno, já dám ještě dvě, což bohatě stačí. Cena je 2.30 IEP, tedy opět o něco lacinější než v UK, na naše necelá stovka :-(. Probereme vše, co nám na jazyk slina přinese, vzpomeneme, co že asi Ernesti, uděláme rámcový plán na zítra a pak jen tak kecáme, než je čas na návrat. Ten proběhne ještě za světla, do stanu lezeme se soumrakem.