Motokochání

Den třetí                                                   Pondělí, 25. 6. 2001

Trasa: Port-en-Bessin, Ste. Honorine, St. Laurent-sur-Mer, Issigny-sur-Mer, Carentan, Valognes, Cherbourg, aboard Irish Ferries m/s Normandy on sea

Stav tachometru:   92 607 – 92 732                         Ujeto:125

Tank:  - 

Jana se vzbudí brzy díky svému zvyku (zlozvyku, podotýkám…) a vyrazí sama do ranního přístavu na čumendu a nákup baget, já poklidně chrupu dále. Protože do Cherbourgu je to něco přes stovku, tak na dopoledne plánujeme odpočinek a ještě prohlídku přístavu, balení a odjezd necháme až po poledni tak, abychom do terminálu trajektů dorazili tak ke třetí. Přeci jen, po včerejší hektice si delší spánek zasloužím.

Po jejím návratu se vyprostím z pytle, uvaříme čajík a posnídáme čerstvou a voňavou bagetku. Dojdu zaplatit kemp do recepce (61.50 FRF), naberu propagační materiály o městě a okolí, sbalíme si cennosti a před desátou opět pěkně nalehko zamíříme do přístavu. Mimosezóna se blahodárně projeví minimem lidí, vládne tu pravá francouzská pohoda a klídek, nespěch… Takže se jen tak touláme, pozorujeme rybáře čistící sítě, vykládající úlovky a nebo opět odrážející od mola a vyjíždějící na volné moře. Zabrousíme i na malý rybí trh, kde dvě paní prodávají čerstvé ranní výlovky. V rozsekaném ledu si to hoví ryby tvarů obvyklých pro nás kontinentální suchozemce, hned vedle jsou však tvorové roztodivní, dozajista však jedlí, když jsou tady nabízeni. Poznám rejnoky, platejze, no a spoustu těch vícenohých potvor nedovedu ani pojmenovat, natož upravit a zkonzumovat. Ústřice poznáme… Ceny těch nejobyčejnějších makrel a tuňáků se pohybují tak mezi 20-40 FRF za kilo což je příznivé i pro nás a mít tu patřičné nádobí, stálo by za to je koupit a vylepšit si tak jídelníček. Jen tak na oleji, s bagetou, byly by fajn. Rejnoci a spol jsou naopak ceněni tak od šedesáti francků vejš, to už zase nemusíme…

Po prohlídce trhu zamíříme až na nejvzdálenější konec mola, procházka je to skorem kilometrová, no a z koncového bodu je překrásný pohled na celý přístav a okolí, prozářený dopoledním sluníčkem (ještě že mám čepičku…), tak se tady usadíme a chvilku pobydeme. Totální pohodu kazí jen smrad z několika lidskejch hoven semo tamo umístěných po okolí, inu Frantíci… srát na molu, to by mě věru nenapadlo.

Před dvanáctou se sebereme a pomalu se odloudáme zpět do kempu s odbočkou k místnímu Intermarchi, kde nakoupíme něco základních potravin, tedy hlavně zeleninu a dvoulitrovou plastovou láhvinku vínečka, aby bylo co po večerech dělat, bo nejenom sexem a krásami přírody živ jest motocyklista na cestách :-). V kempu v poklidu sbalíme (naštěstí je tu stín, takže polední vedro nehrozí), mírně pojíme studenou dávku potravy, naházím bágly na káčko a hybaj, je čtvrt na dvě, vyrážíme.

Nevracíme se stejnou cestou, ale protože máme dost času, jedu hodný kousek po pobřežní silničce, pěkně pomalu a kocháme se okolím. Normandie se nám líbí a už dopoledne jsme se s Janou shodli že bychom klidně mohli jednu z budoucích dovolených zde zmarnit. Po asi patnácti kilometrech opustíme u St. Laurentu pobřeží a po chvilce se napojíme definitivně na N13 a svištíme směr Cherbourg. Něco přes sto kiláků dlouhou cestu zvládneme bez zastávky za hodinu, jede se fajn a krajina kolem, poklidná normanská mírně zvlněná pahorkatina, je docela příjemná na koukání.

Do Cherbourgu nás dovede dlouhé a táhlé klesání věnčené několika únikovými pásy pro kamiony, několik kruhových objezdů, mineme centrum a cedule nás v již hustém provozu vedou vpravo k terminálu trajektů. Vítá nás ohromný a až na několik aut pustý plac s odbavovacími budkami. Postavíme se do jediné minifronty, která zde stojí, po chvíli však zjistíme že tahle fronta je na trajekt do Plymouthu a „naše“ odbavení je o pár set metrů dál. Tam stojí jen jedno auto, takže jsme promptně počítačově odbaveni (je čtvrt na tři) a postoupíme dále k uzavřené bráně, kde již čeká pár aut a dva němečtí motorkáři, on a ona na dvou strojích, před nimi ještě irský pár středních let na HD. Fotíme se a pak již jen čekáme…

Z nudy nás vytrhuje SMSka od Jirky že definitivně končí a čekají na příjezd Petry tatíka s Johnnym Tesařem jako pomocníkem a hlavně přívěsným vozíkem pro ochromenou VFR. No, nic, nejčernější varianta se naplňuje, takže opět sami, to už není normální smůla, to už je asi náš osud, asi už budeme muset na motorkářský dovolený jezdit sami :-((. Jirka asi ví nejlíp co má dělat, nemohu to takhle na dálku posuzovat, můj osobní názor na věc je že já bych se snažil o opravu a pokračování víc. Ale, jasně, nemám všechny informace a tak je to jen a jen subjektivní názor. Tož, Jančo, obujem se do toho sami… Zajdu ještě k odbavení, zdali mohu odhlásit (storno) svého spolucestujícího, ale prý to může udělat jen naše cestovka, takže se musí Jirka snažit z Prahy.

Asi po hodině čekání se brána otevře a dokař ve slušivé zelené vestičce určuje jednotlivým vozidlům čísla pruhů na parkovišti před nájezdovou rampou. Všem motorkářům je přidělena „16“, takže tam pomalinku zajedeme, no a čeká nás další nudné a dlouhé čekání pod nelítostně pálícím sluncem. Jsme nalehko, a docela obdivuju některé z kolegů, kteří stylově zůstávají v plné ústroji. Peče to jen což, a ke všemu tomu blahu se ještě vedle nás staví irskej náklaďák, jehož mrazící agregát nám hned do ouška zpívá svoji monotónní melodii a oblažuje nás zplodinami svého dýzlu. Doprčic, taky ho mohli odstavit kousek dál, šmejdi… Teprve později si uvědomíme že o pár desítek metrů dál je velký barák a za ním stín, takže se v něm rozvalíme na zbytek čekací doby. Počumuju po ostatních strojích, z asi dvaceti mašin jsou tu dva čopry, asi tři - čtyři supersporty a zbytek jsou jednak naháče a jednak velký cesťáky, samozřejmě v nich vedou brambory, dokonce i náš slon tu má takřka identického kolegáčka přímo z Německa. Jo, a ještě tu stojí pár velkejch endur, jedno GS, jedna Afrička a Transalp. Docela zajímavej průřez cestovatelské kolekce, národnostně je tu půlka Germánstva, pak pár Frantíků, Holanďanů, Anglánů, jeden Ir no a za exoty jsme tu jen my. Pozorujeme ruch kolem lodi s názvem m/s Normandy, docela slušnej barák na vodě, s potěšením ukazuju Janě asi třicet metrů zprohýbané obšívky trupu na pravé straně přídě, řkouc, že něco podobného měl i Titanic… Chudák holka, bere to vážně…

K páté začínají do lodě najíždět kamióny, po nich dodávky a obytňáky, pak auta no a bohužel až nakonec my dvoukoláci. Jsme nahnáni na bok jedné z palub (Deck No. 3) a tam se prej máme všichni za sebou sami uvázat. Dobrá, shazuji tankvak a horní pytel, ve kterém je vše co budeme na noc potřebovat, mašinu přivážu k boku stojíc na policajtovi a jako sichr ještě zapasuju spodní pytel mezi levý kufr a bort lodi, takže i při teoretickém velkém vlnobití by se mašina neměla hnout ani od bortu ani k němu. Spokojen se svojí činností ještě fotím digitálem vnitřek a pak se již řádně obtíženi (bohužel opomenu připoutat přílby zámkem k mašinám, což by nám ulehčilo, na zpáteční cestě to již využiju) hrneme pomalu po úzkých „Red Stairs“ až na palubu 7, kde je recepce. Tam nám hosteska oznámí, že naše kajuty jsou na přídi na Decku 0. Doprdele, tohle znamená smýkat se zase dolů, jediný výtah je beznadějně obsazen, takže to trvá asi deset minut než sjedeme na samé dno lodi. Ano, tam, kde v dřívějších dobách pouze tlely sudy s naloženým nasoleným hovězím a pytle se shnilou moukou, válela se kýlová přítěž a jedinými obyvateli byla hejna vypasených lodních krys či do želez zakovaní vzbouření námořníci nebo dopadení piráti, tam dnes jsou ty nejlacinější kajuty. Svoji 2219 nacházíme s pomocí irské hostesky celkem brzy, no je načase, jsem zplaven až do posledního švu slípů, přeci jen půlhodinový pochod v bundě a se zátěží dusnými palubami, to s mojí fyziognomií zamává. Rychle vše nepotřebné ze sebe sházíme, kajuta velikosti železničního kupé se dvěma minipalandami nad sebou  je rázem plná motobordelu. Chci se jít ihned ospršit, sprchy jsou však již obsazeny a navíc, nemůžeme zamknout kajutu bo chybí klíč. Hosteska se ihned nabídne že přinese náhradní, ale trvá jí to asi čtvrthodinku než přinese žádané. Strávím čas čekání studiem plánu lodi, jedenáct palub, spousty schodišť atd atd.. Že jsme tady za párie svědčí to že tyhle kajuty jsou na přídi (hned za její „měkkou“ deformovatelnou částí, kde jsou jen nádrže nafty), za námi strojovna a další nádrže, pod čarou ponoru, nad námi čtyři decky aut, pak dva služební a těch lepších kajut, a teprve od paluby č. 7 jsou společné, tj. restaurace, odpočívárny, bary, kino, herny, shopy, poslední jedenáctá je promenádní „sundeck“ sloužící i jako heliport resp. „winchpoint“ tj. místo odkud lze evakuovat lidi závěsem z vrtulníku, no a v případě nouze nejvyšší i jako nástupiště do člunů a záchranných vorů. Mj. nejluxusnější kajuty jsou tady nahoře mezi sundeckem a můstkem… Přesně jako na Titaniku…

Zpět ale do dusné (vzduchotechnika je tu nějak chabrus) a všeobjímajícím vtíravým odérem paliva prosycené atmosféry podpalubí. Při čekání na klíč a volnou sprchu postupně vychladnu a oschnu, takže jakmile se Jana dá do pucu, tak sebereme nutné a vyrazíme nahoru, abychom ještě zachytili odjezd. Že se zatím nic neděje je patrno z klidu plavidla, motory stále jemně vibrují a bručí na volnoběh. Opět čekáme na výtah, až asi po pěti minutách se nám jej daří přitáhnout a vyjedeme až pěkně do jedenáctýho. Na sundecku je krásně, ale poměrně dost plno, je jasné že všichni suchozemci si chtějí odjezd užít pěkně s plnou parádou.

S půlhodinovým zpožděním (18:30) jen lehké chvění trupu a zvýšené brumlání z mohutných výfuků naznačí, že už se začínáme hejbat, ano, je to vidět na okolních jeřábech a střechách. Sundeck je pěkně vysoko, odhaduji to na nejméně dvacet metrů, pohled přímo dolů je docela fascinující. Jemný a přesný manévr vytočí loď v úzkém přístavním bazénu (podle pěny má trajekt manévrovací šrouby nebo dýzy na boku přídě i zádě) zádí k městu na obzoru a pozvolna nabírá rychlost. Kolem nás se sunou mola, posléze vnější ochranné vlnolamy, ještě majáky na jejich koncích, no a bajbaj, stará Evropo, dá-li osud či Bůh, za necelé tři týdny nashle! Do euforie z odjezdu a nezvyklých zážitků se jen mísí smutek z nepřítomnosti našich partnerů… budiž jim osud milostiv…

Moře je absolutně klidné, horizont se ani nepohne, jen přístav na obzoru se stále zmenšuje, až skoro zmizí za horizontem. Pohoda… ale, duch si již užil, teď je třeba posloužiti tělu. Sejdeme tedy na nižší paluby a podle všudypřítomných plánů najdeme Molly Malone Bar a obsadíme stolek poblíž velkého baru. Za poslední frantíky koupím dvě pinty Guinesse, inu jedeme do Irska a ostatně, slíbil jsem to Jiříkovi, že si dáme i za ně :-(. No, tak teprve teď, s chutí pravého stoutu na jazyku, mě definitivně dochází, že další cesta na ostrovy je realita…

První pintička padne hned, inu i dnešní den není jen tak obyčejný, nýbrž na něj připadá dvacetileté výročí naší svatby, což, chca - nechca si žádá oslavu, i když naše famílie si na tahle výročí zrovna moc nepotrpí. Takže hybaj pro další, ty už budou za irský librouše. Trochu se u báru zdržím a když dorazím zpět, najdu manželku ve společnosti nějakého tak třicátníka popíjejícího spokojeně své pivko u našeho stolku. Jana na mě, že se sem klidně posadil, no co, vždyť na tento plac nemáme výhradní právo. Tak v klidu srkáme, a netrvá dlouho a vedle sedící zrzavec (Irčan jako poleno) se dává do řeči. Standard, kdo odkud, kam, všechno dobrý, ale je na něm tak trochu vidět že si původně myslel že dáma je tu sama a že se naváže jedna z mnoha lodních známostí. Prdlajs, uchechtnu se v duchu, a dále klábosíme. No, krasavec pomalu dopije své pivko a s tím že si jde pro další zmizí a už se neobjeví… Asi vyrazil na lov do bezpečnějších vod… Na Janince je vidět, že ji zájem externisty potěšil, inu ženská, mají všechny stejného trenéra…

Po asi čtyřech pintách máme prozatím dost pitiva a začíná se hlásit hlad. Protože je den oslav, přesuneme se do samoobslužné restaurace The Burren Buffet (samozřejmě, jsou zde i restaurace vyšší kategorie s uvádějícími číšníky…a patřičnými cenami), která tak nějak přísluší nám páriúm z hlubokého podpalubí. Na výběr je toho dost, ale jednotně volíme tradiční „fish&chips“, což je jedna z námi oblíbených ostrovních krmí. Chutná fantasticky, nebo je to snad tím že je to první normální jídlo po třech dnech? Od obého trochu, tipnu si.

Příjemně nasyceni i napiti se opět přesuneme nahoru na sundeck. V záři zapadajícího slunce je tu již jen pár osamělců vychutnávajících poklid a poezii večera na širém oceánu. Koldokola nikde nic, jen voda, obloha a naše loď . Posedíme, postojíme u zábradlí, prošmejdím celou palubu a vychutnávám si to, co už asi sotva za svůj život zažiju, tohle je naše první a asi i poslední dlouhá plavba, koneckonců vloni do Skotska jsme mohli jet taky tak… Takže zde zůstaneme poněkud déle, teprve pokračující soumrak a hlavně chladnější větřík nás (tedy hlavně Janu, které vyskočí pěkná husina) donutí k ústupu do přeci jen teplejších vnitřních prostor. Zahneme opět do baru, kde už hraje lodní šraml, takže migrujeme až úplně na záď kde jsou uzavřené a hlavně zvukově izolované salóny. Donesu pintičky a vychutnáváme je pomaličku usazeni v pohodlných lenoškách s výhledem na zpěněnou kýlovou brázdu za zádí. Na Titaniku se prý taky špatně nežilo… tedy dočasu. Je nám fajn, ještě jedna pintička, no, je po půl jedenácté, očka se začínají klížit, takže pomalu zahájíme ústup do podpalubí. Zase se nám moc a nadměrně veselit zrovna nechce.

Dole je ještě poněkud těžší vzdoušek, ale za chvilku si zvykneme, hygoška, a šup na betle. Doprčic, teprve teď zjišťuji že postýlka je široká sotva tři čtvrti metru, což ve srovnání s domácím kutlochem je značně tristní. Na délku ujde, ale otočit se znamená řachnout se do ocelové konstrukce. Nu což, pořád lepší než stan v dešti, s tím přes sebe přetahuju prostěradlo a skoro neprodleně usínám.

Dopoledne přeboucháme ještě v hotelu, ale v poledne musíme uvolnit pokoj a tak již v letních oblečcích uleháme před hotelem do trávy a čekáme na ZACHTEAM. Věci ukládáme do stínu a helmy na stůl tak, aby mravenci neměli šanci. Toto se nakonec neukázalo jako šťastné, poněvadž nějaký francouzský dobrodinec shazuje Petřinu helmu ze stolu a i když byla v ochranném obalu, zjišťuji asi 1 cm² vyloupnutého laku. To již Petra nevydržela a pár slziček jí přeci jen skáplo do klína.

Lehce před druhou se již ukazuje ZACHTEAM a felda s klasickým dvoumetrovým valníkem a plachtou vjíždí na parkoviště před hotelem. Rychlou rekognoskací auta nalézám vyvrácený nárazník a nechávám si od skoropantáty popsat situaci, jak se kolem páté ráno dobře za volantem usíná. VFR nakládáme na valník, upevňujeme spoustou lan a kolem čtvrté vyrážíme zpátky do Čech. Řízení jako první beru do rukou já a nechávám skorokluky odpočinout. Pak již jen opět nudná šeď dálnice, a kdyby nám po cestě nepraskla pneumatika na přívěsu (bez následků na moto), není už co popisovat.