Motokochání

Den dvacátý druhý                    Sobota, 14. 7. 2001

Trasa: Warburg, Kassel, Hessisch Lichtenau, Eisenach, Gera, Chemnitz, Marienberg, Hora Sv. Šebestiána, Chomutov, Louny, Slaný, Veltrusy, Zdiby, Praha

Stav tachometru: 96 716 – 97                    Ujeto:

Tank:  13,51 + 10.51 + l

Že bychom byli ještě v Irsku? S touhle myšlenkou se probouzím lehce po sedmé. Rytmické šumění dopadající na plátno hovoří řečí jasnou a výmluvnou – chčije…. Na druhou stranu – o co jde? Dnešní konec je doma, za teplou pecí, to se dá vydržet i „nahou prdelí na žiletce“ jak praví klasik. No a když byl déšť naším souputníkem po tři týdny, tak co by ne na den poslední.

Tak si to všechno pěkně zdůvodníme, škoda že po včerejší likvidaci elkeholických zásob už nezbyla kořka, dnešní ránko by bodla. Nejsme však závisláci (pravda, jen trochu) a tak hurá do toho!!!

Balení prožívám tak trochu rozporuplně, na jednu stranu mě těší že je to naposledky, na straně druhé jsem z té samé skutečnosti mírně naměkko. Ale alespoň si to díky drobnému dešti řádně vychutnáme. Jinak je teplo, takže to jde. Horká sprcha a voňavej hajzlík, tím je zaopatřena tělesná schrána (snídani budeme řešit nákupem v nejbližší otevřené sámošce a konzumací „on the road“), vrháme se na balení. Zkušenost dublinská je znát,balení uvnitř stanu jde od ruky, vše sbalené odnosíme ke zdi penzionu, kde díky velkému střešnímu převisu je skoro dvoumetrový suchý pás. Ten využijeme jako deponii a mezisklad našich propriet než je nabalíme na slona. Kemp je ztichlý, nikde nikdo, jen jeden Holanďan vyráží autem do Warburgu pro teplé a čerstvé rohlíčky.

Za chvilku už stojí ze stanu jen kostřička a i ta se brzy ocitne na promočené trávě a posléze v záďovém vaku. Uschneš až doma….dá-li ten vousatej nahoře… Pod improvizovaným přístřeškem naházíme vše do vaku, hup s ním na nosič, vklouzneme do cordury, zamáváme vracejícímu se Holanďanovi (herdek, ty čerstvý rohlíčky voněj….), probudím slona k životu a Auf viedersehen!

Uvítá nás mokrá a úplně liduprázdná „sedmička“, každej slušnej Germán leží v kanafasu vedle svý Germánice. Nikde nikdo, jen šedivé ráno, vytrvalý déšť, mraky válející se kolem vrcholků okolních kopců, zmoklé zemědělské usedlosti poblíž silnice, která se jako tlustý a lesklý černý had vine v táhlých obloucích údolími a svahy příjemné pahorkatiny svažující se zvolna ke Kasselu. Hmm, tohle se mi docela líbí, i když vím že za hlásání těchto pocitů by mne devět z deseti motorkářů veslalo do nejtemnější zadele a ten zbylý desátý by si jen decentně poklepával na vysoké čelo. Inu, jinej už nebudu, soráč….

První nákupní příležitost najdeme až na kraji městečka Calden, kde narazíme na supermarket sítě Aldi, obdobné Penny Marketu, tedy budované s filosofií co nejnižších režijních nákladů a tedy i cen (prodej z palet, strohé a nejnutnější vybavení a tak). Právě otevřeli a na parkovišti se spíš ztrácíme, tedy my a asi šest auťáků kterými dorazily na časný nákup maminy z okolí. Podle vozového parku je poznat společenská třída která tu nakupuje – nižší střed a dolů….. pro nás akurát, že… Vyšlu Janinku, ať se probudí, stejně vzadu jen chrápe a alespoň se rozhejbe. Za deset minutek je zpět s mlíkem, pytlíkem housek a porcovaným chlebem. Největší problém byl prý přesvědčit prodavačku že chceme jen jednu krabici mlíka a neee celej tuctovej „pack“.

Průjezd „early morning“ Kasselem je pohoda a paráda, skoro si jej až vychutnám, aut je jen tak pár, sem tam nějaký, dokonce přestává i pršet, občas padne nějaká kapice, jen na mokrý tramvajový koleje je třeba dát pozor, bo předvádět probouzejícímu se velkoměstu jízdu kluzmo po hrbu nechci. Stejně mě to párkrát na kolejkách trochu klouzne, slonovy Metzelery si s tím však poradí, jasně, jsou doma…

Za Kasselem se široká a neustále perfektní silnice ponoří do divokého a sevřeného údolí, okolní vrcholky jsou ukryty v šedivých cárech nízké oblačnosti. Žaludek začíná mírně protestovat proti neobvyklému režimu,no a než jet dál s nasranejma vnitřnostma, tož radši stavíme na jednom z několika liduprázdných odpočívadel.

Neprší (i když slunečno vypadá „poněkud“ jinak) takže v pohodě rozbalíme vše potřebné na sedle a kufrech a pěkně v pohodě a poklidu (i když ve stoje) vše spocíváme, vysrkneme litrovku mléka (nějak nepamatuju kdy jsem kromě dovolený pil a vypil byť jen pár deci této tekutiny…) no a spokojenost, dáme ještě menší, asi půlhodinový relax, nikam není spěch, česká kotlina na dohled…

Vlhkým ale naštěstí nedeštivým dopolednem jedem pohodu směr bývalá Dederonie. Krajina tady na bývalém pomezí je docela zajímavá, žádná placka ale celkem slušná vrchovina, nikterak moc zalidněná, takže je na co koukat. Na silnici moc netřeba, jedu přiměřeně a i když mokrá, tak kvalitní a nepříjemných překvapení prostá.

Jo, když si člověk začne libovat, obecně skoro hned následuje přímý direkt osudu přímo mezi světla. Za jednou zákrutou z mnoha vjedeme do něčeho, co se podobá „vysoké modročerné zdi“ :-(. Připadne mi jako by někdo nahoře spláchnul obrovo WC, tohle není déšť, to je něco, jako když pacifikovali antiglobalisty na předmostí Nuseláku. Vodní stěna je slabý a tuctový opis toho do čeho jsme bez jakéhokoliv varování vjeli. Oblečení ve spolupráci s kapotáží srdnatě odolává, rapidně zvolním a plouhám se, tady jde o ulehnutí, i když vzorek je přiměřený. Co však ihned vzdá jsou lehké letní kožené rukavice, které dosud byly v lehkém občasném deštíku v pohodě. Nikde není místečka kde bych mohl zastavit a tasit goretexáky připravené nahoře v tankvaku, doprčic!! Až asi po pěti kilometrech, když už jsou rukavičky pěkně skrz se objeví busová zastávka i s přístřeškem. Hurá, pravej blinkr, brzdy, policajt a dovnitř!

Půlhodinku stojíme hezky pod střechou, auta kolem jezdí tak třicítkou, víc si ani plechovkáři nelajsknou. Protože to vypadá ne zrovínka moc růžově, tak Jana volí návlek kompletní protidešťovky, já beru jen bundici, spoléhám na membrání kalhotu. Zatímco neladně poskakujeme při aplikaci šprcky, hlavní vodní nápor přechází a situace se mění k lepšímu v tom, že už jen „normálně“ leje. Tož, tohle můžeme a umíme, nemá cenu zde čučet, jedem dál.

Zbytek cesty bývalým „zlým kapitálistickým“ rajchem drobně či více prší, to podle toho, pod jak černý mrak nás silnice zrovínka zavede. Situace se trochu zlepší jakmile se vymotáme z dřívějších pohraničních hor a najedeme dálnici u Eisenachu. Černota zůstala za náma, dálnice pomalu osychá no a my s ní. Asi po stovce kiláků, kdy je již jasné že další vlna deště nehrozí, odbočíme z nového pruhu betonu a v jednom z „autohofů“ bereme benzín, slupneme po tyčce a zároveň sundáme šprcky. Já si opět natáhnu vlhké letní rukavice, aby mě doschly na rukou. Chvilku se dohadujeme zdali dál pojedeme po nudné a odporně nezajímavé (a známé) dálnici nebo budeme-li pokračovat po o mnoho pomalejších ale zajímavějších hlavních silnicích. Nakonec však zvítězí verze „ať už to máme za sebou“, takže se potupně vrátíme na highway.

Zbytek dálnice až na kraj Chemnitz je čirá a krystalická nuda nezpestřená vůbec ničím, co by stálo alespoň za zmínku. Průjezd sobotně-poledním městem je bezproblémová rutina, trochu vzruchu přinesou pouze „věčné“ objížďky. Jo, náprava čtyřicet let zanedbané bolševické silniční sítě, to holt nějakej čásek potrvá.

Za městem už je líp, v pohodě se prodíráme podhůřím Krušných hor, silnice zvolna stoupá a máme jisté štěstí že asi desetikilometrovým opravovaným úsekem, kde se jezdí kyvadlově v jednom směru (druhý směr se on-line asfaltuje) projedeme v „zelené vlně“ – čekající kolona v protisměru je asi pět kiláků dlouhá. Kousek za ní se dostaneme na náhorní planinu nad Marienbergem, kde stavíme na příhodném odpočívadle. Je tu i malý bufík, takže zvolíme variantu delší polední přestávky, dáme si každý velké capuccino a schroustneme jednu z posledních tyček. Při obhlídce okolí objevím v houští zarostlý a mírně omšelý památník rusko-východoněmeckého přátelství ve zbrani, dost půvabné…. Počasí se už definitivně umoudří, azzuro, sem tam bílý obláček, mírný svěží větřík, akurát…

Objížďka za Marienbergem (která nás předloni dost potrápila) už naštěstí není, svižně stoupáme na hraniční hřeben po zbrusu nové, hladké a široké silnici. Nikde nikdo, takže si i s naloženým bávem můžu vychutnat zatáčky ve stínu jehličnanů, pěkně, levé ouško, pravé ouško, levé, točím čtyřku a mažu tak devadesátkou, jedna radost. Se silnicí stoupá i trať, bohužel na četných přejezdech je vidět že už řádnou dobu není v provozu a jak znám realitu, asi už nikdy nebude, i když stanice jsou v překvapivém pořádku. Každopádně, tyhle poslední kiláky před hranicemi mě vynahradí to předešlé několikahodinové dálniční pruzení.

Před hranicemi stojí asi dvousetmetrová fronta, nechci kalit vodu těm v plechu před námi a zároveň si chceme odpočinout  a trochu vydechnout, takže zůstávám způsobně ve frontě. Ta se stejně přiměřeně posouvá vpřed, netrvá ani čtvrthodinku a jsme u okýnka. Odbavení rovná se znuděnému mávnutí, tož poslední letošní hranice jsou za náma a domů, domů je to už jen skok.

Mineme příhraniční Asia-markety obchodující v plném trysku, plná parkoviště Sasíků dávají našim šikmookým obchodníkům zažíti pravého obchodního ráje. Docela těm ex-DDRákům ty gypsový trpajzlíky a plastikový laně přeju… Prudké dlouhé klesání nás vyplivne rovnou do centra Chomutova, které projedeme aniž to skoro poznáme. Před námi se otevře celá ta naše rodná česká kotlina, hmm, je tu něco divnýho, co to je? Joo, dusno a vedro je tady, sakryš, jak jsme dole, tak to do nás pere, tohle je teda fakt neobvyklé. Po třech tejdnech spíše mírnějšího klimatu je tohle řádná facka, jsme hned oroseni. U nás asi panuje takovéto vedro déle, neboť na rozdíl od Německa je tu tráva značně zežloutlá a seschlá, tady delší dobu nepršelo.

Mažeme si to svojí stovkou kolem bývalého žateckého letiště a dál prakticky prázdnou chomutovskou výpadovkou, vedro začíná být docela nepříjemné. A co teprve v Praze, to bude humus… Tahle myšlenka mi stále vrtá hlavou, na přemýšlení času a příležitosti je dost, protože jedu tak říkajíc „na pozadí“. Po půlhodině mám jasno, kašlu na průjezd Prahou, pro nás dost nevýhodný protože směřující přes neuralgické body jako Letná, Štrosmajerák a tak.

Dobrá tedy, na obchvatu Slaného odbočuju vlevo a přes střed tohohle nepůvabného sídla vyjíždíme výpadovkou směrem na Veltrusy. Kousek před nimi (s nezaměnitelnou siluetou Řípu po levé ruce) stavíme na poslední zastávku této dovolené, jsme docela slušně spařený a i Jana si stěžuje na vedro, což je teda už co říct. Vytáhneme jednu láhev vody a chvilku orazíme na vychladnutí.

Několika vracečkami sestoupíme do vltavského údolí, podjedeme hlavní trať na Ústí a hned za ní najedeme starou teplickou výpadovku. Naštěstí, provoz se odehrává na blízké dálnici, tady je klid a tak široká vozovka patří nám. Veltrusy, Postřižín, Vodochody a už je tady známý zdibský kruhák, ještě pár sprinterských kiláků po D8, notoricky známý sjezd na východní obchvat a už tu jsou semafory u letňanského Tesca. Zvolna se protáhnu mezi dvěma čekajícími proudy plecháčů až ke světlům, vpravo stojící postarší bawor pětkové řady, resp. jeho osazenstvo nad tímto mým manévrem projevuje značnou nelibost. Řidič vrká plynem, popojíždí, dělá pitomý gesta a chystá se na zelenou evidentně vyrazit a pokořit drzého mašinistu. Joj, holenku, nemohl jsi si vybrat líp, tož budeme závodit…. Zelená, vytočím jedničku, dvojku, za sebou slyším jekot protáčených kol, trojka, odfouknu trochu sazí z ventilů Káčka, čtyřka a stodvacet je tam hned, „natunované“ bávo se v zrcátkách rapidně zmenšuje a pod nadjezdem na Kbely mi mizí zcela. Jo jo, stařeček ještě dovede uhánět. Dolů do Hloubětína už nechám slona vyklouzat, zelená na odbočce vlevo je tu jen pro nás, zatáčka „kolem komína“ a jsme doma. Náš „hrad“ je uzavřený, nikde nikdo, doprčic, ani ten čokl nás nevítá, to na nás všichni dlabou? Musíme vyhrabat odkudsi z hlubin klíč od brány, odemknout a vjet dovnitř. Stále nikde nikdo, až když vniknu dovnitř, najdu všechny u odpoledního kafe v příjemném chládku. Vše je OK, velmi OK, nic špatného se nestalo, tak teprve teď a tady se bezproblémově (tedy pro Bašňáky) končí putování na smaragdový ostrov a zpět do kotliny bohémské.