Motokochání

Den dvacátý první                    Pátek, 13. 7. 2001

Trasa: New Romney, Hythe, Folkestone, Dover, aboard SeaCat, Oostende, Ghent, Antwerpen, Eindhoven, Venlo, Duisburg, Essen, Dortmund, Warburg

Stav tachometru: 96 176 – 96 716         Ujeto:540                         Tank:  13,93 + 17.08 l

Vstávání si naordinujeme velmi včasné, protože jednak je odjezd trajektu již ve čtvrt na deset a jednak díky interkontaktní slečně očekávám „řešení“ u registrace, tudíž čím dřív budeme stát u šraňku tím líp. K tomu ještě tohle dnešní datum, shit… Ale my míníme, příroda mění. Stromy kolem jsou plné hrdliček, které nemají na práci za rozbřesku nic jiného než hlasitě a vytrvale vyřvávat své „cukrúúú“. To budí v pět Janu a vzápětí jsem na nohou i já.

Naštěstí, ráno je překrásné, svěží, tiché a klidné, kdybych byl nenormální řekl bych že jsem si rád vstal v tak nekřesťanské době. Opět využijeme verzi „bezsnídaňovou“, takže jakmile sbalíme od rosy zavlhlý stan a ostatní propriety a nahážeme to vše na mašinu, můžeme ihned vyrazit. Je před sedmou, tudíž čas dobrej.

Na kraji Hythe beru ještě benzín, Jana chce koupit chlebík ale ostrouhá. Pak již jen a jen „klasika“, Folkestone, nájezd na dálnici do Doveru (opět „tradičně“ skoro minu správný nájezd a musím použít cyklostezku). Ranním přístavním ruchem se propracuju (zcela automaticky) do Eastern Docks, přistanu u jedné z budky terminálu, tasím papíry a očekávám věci příští. Slečna však dodá okamžiku nezvyklé řešení: náš spoj odjíždí nikoliv z Eastern, nýbrž z Western Docks! Samozřejmě, na rezervačce od Intercontactu o tomhle nebylo ani slovo… co dodat… do prdele! Kolem „západních doků“ jsme samozřejmě jeli, KURVAAA!!!

Takže si hodím ještě jednou (pro velký úspěch…) několikakilometrový průjezd ranním ruchem doverského nábřeží (spousty dokařů v typických svítivě zelených kabátcích které tu používá kdokoliv kdo se pohybuje na vozovkách či prostranstvích proudí kolem do fachy) než zabrzdím před klackem u terminálu SeaCat. Mladej kravaťák vyťuká moji rezervaci na displej, zkontroluje podle pasu mou totožnost „Yes Mr Basny, OK, here is Your board ticket, have a nice crossing“, klacek se zvedne… COŽE???? Pátek třináctýho naruby :-), tož dobrá… Vytrhnu mu vše z ruky, hodím to Janě, a odpíchnu se jako kdyby nám za patami hořelo… co kdyby si to rozmyslel.

Nikdo si nic nerozmyslel, stojíme u zábrany na nájezdu, vyhříváme se v ranním slunci a chechtáme se, jak si s námi osud zahrává. Když jsme nic nečekali, zaútočí zákeřně a podle, no a když naopak průser čekáme takřka neodvratně, nic se neděje, chicht… Tož, alespoň při té vší smůle máme zase tak trochu kousek štěstí.

Naloďování zahajujeme netradičně my motorkáři, tedy dva Němci a my, nikdo jiný zde na dvou kolech není. Netradičně máme místo uprostřed paluby, také netradičně se o připoutání hbitě a perfektně postarají dva lodníci, no a nám nezbývá než se vyšplhat o dva decky vejš a usadit se v pohodlí sedaček leteckého typu. Vůbec je to tu daleko spíš jako v éru než na klasickém parníku, k čemuž dopomáhá i oblečení stewardek a stewardů. Rozložíme se u jednoho stolku poblíž pultu a já obstarám snídani, tedy dva čaje a dvě velké bagety. Pohodlně se uvelebíme, loutáme snídani a přitom pozorujeme, že se nějak houpáme, no jo, vyplouváme. Takže, baj baj, pomyslím si mezi dvěma sousty, já se vrátím…. a nebude to dlouho trvat.

Normální šíf to do Oostende jede hodiny čtyři, tenhle rychlokatamaran to podle řádu dělá za dvě, takže hurá na prohlídku. Jana to na chvilku zarazí do měkkého kouta a já s foťáky vyrazím.

Katamaran už sviští plnou rychlostí (pojem „parou“ by byl anachronismem minulého století), zamířím proto na horní palubu, která je bohužel krytá a neposkytuje tak bezprostřední styk s oceánskou atmosférou. Co ale poskytuje, je přímý pohled na plně krytý kapitánský můstek. Jo jo, tohle vidět některý z mořských ošlehaných veteránů od Kolumba přes Drakea a Nelsona až třeba k Hoodovi, usedl by v koutku a tiše zaplakal. Dva uhlazení kravaťáci v bílých košilích usazení v kožených „manažerských“ křeslech s hrnky kafe v rukách sledují množství podivných barevných pohyblivých obrázků na jakýchsi skleněných bednách, občas líně zmáčknou nějaký ten knoflík či zarejdí rukou čarodějnou polokoulí v desce stolu. Kormidelní kolo kterého se drží vousatý kormidelník nikde, kadeti a hlídky s dalekohledy kdesi vysoko ve stožárovém koši taky nikde, no a duralová lodice si kličkuje Kanálem zcela (na první pohled) sama o sobě. Romantika, prosolení a rumem nasáklí námořkové jsou v pérdeli, tohle je zcela normální, rutinní a nevzrušivá facha jedenadvacátého století….

Na další potulce horní palubou objevím, že přeci jen je možno vylézt ven – musí se ale sejít na samotnou záď, projít barem docela slušně zaplněným jakýmisi fotbalovými fandy evidentně směřujícími na kontinent svobodně si zahulákat mezi desítkami tisíc jim podobných exotů, no a vyšplhat na miniaturní vyhlídkovou plošinu na střeše onoho vejčepu. Tady si konečně vychutnám na loď nezvykle rychlý pohyb. Bílé doverské útesy už se pomalu ztrácí za obzor, což mě tak trochu vmáčkne imaginární slzičku do oka koutku, pro ostatní je to jen kapka ze slané tříště vířící bujaře kolem strmých boků.

Vrátím se k Janě s pintou stoutu zakoupeného za poslední drobné poundy, vyšlu ji na prohlídku a trochu si sám zdřímnu, přeci jen, vstávali jsme brzo, brzičko. Sotva se Janka vrátí, ukáže se na východním obzoru proužek, starej kontinent nás čeká…

Seberu fotonáčiní a mažu na záď, kde ze starboardu pozoruji a snímám panorama blížícího se belgického pobřeží. Dvoutrupák zvolní, temné dunění z šestice výfuků ztratí na intenzitě a už je tady oostendská rejda s dlouhým molem vybíhajícím do moře. V bazénu přístavu se loď otáčí a couvá zádí k břehu, paradoxně k té samé rampě, kterou jsme se přede dvěma lety premiérově naloďovali na naší první pouti za ostrovními zážitky. Osud je halt velkej režisér…

Drcne to, motory zaševelí ve volnoběhu, no a my se suneme dolů ke slonovi. Sám si ho vymotám z popruhů, nabalíme cennosti a jsme připraveni vyrazit, jen ještě posunout palubní hodinky o jednu dopředu. Na rampě si jen v duchu zavelím pro pořádek „vpravo“, projedeme pasovou kontrolou a už jsme na staré známé třídě vedoucí kolem maríny.

Je krásně, slunečno, teplo tak akurát i když je poledne, pojede se fajn. Dvěma či třemi kruháky najedeme na dálnici, nasadím standard 120-130 a davaj. Tak tenhle kus cesty na Brusel, ten už bych mohl kroutit zpaměti, jedu tudy skoro už po třicátý. Naštěstí je hezky, tak se dá alespoň čumět kolem. Asi po padesáti kilometrech odbočíme vlevo na další „evropskou“ dálnici na Ghent a Antwerpy. Ty naštěstí jen trochu lízneme po okraji, páteční špička ještě nezačala a tak máme tuhle megapolis brzo za zády.

Zbytek cesty Nizozemím vede bohudík venkovem, tudíž cesta není až taký vopruz. Provoz je víceméně mírný, mohu tak větší část své pozornosti věnovat okolí. Na jednom z dálničních odpočívadel stavím na vydechnutí a také měním jednu padesátku poundů za mařeny, kdyby bylo třeba na možné dva kempy.

Překročení dnes již víceméně imaginární holandsko-německé hranice je patrné ponejvíce z dopravního značení a z mírného zkvalitnění vozovky. My neustále mažeme prosluněným odpolednem stále na východ, co nás teď čeká není nic pěkného ani záviděníhodného – průjezd Porůřím, několika sty kilometry plně průmyslové krajiny kde jednotlivá města a obce splynuly do megakolosu, který jen přejet po některé z mnoha dálnic znamená často několikahodinovou štrapác v desítky kilometrových „stau“. My máme víceméně štěstí že míříme „proti proudu“ takže ač provoz znatelně zahoustne, nikdy a nikde neuvázneme v zácpě. Jízda v hustě zaplněné pětiproudé dálnici je ale dost skličujícím zážitkem, už jenom proto, že se tělo začíná hlásit o svá lidská práva. Vyhovíme mu a stavíme na půlhoďku na jednom z mála přijatelných porúrských odpočívadel.

Vše má svůj konec, zrovna tak i průmyslová oblast kolem řeky Ruhr. Za Dortmundem najedeme známou „44ku“ vedoucí na Kassel. Ta zamíří do přeci jen trochu kopcovité a oku tudíž milé krajiny Arnsbergského lesa, kde zastavíme podruhé na germánské půdě, tentokrát hlavně kvůlivá slonovi a jeho žízni. Pozdní odpoledne přinese osvěžující chládek, no a taky starost kde že uložíme dnes hlavinku. Studium mapy je bezvýsledné, před Kasselem, za Kasselem nikde kempu nět…  Protože máme poměrně dost najeto, po delší debatě se rozhodneme sjet na nejbližším výjezdu z dálnice a pokračovat podél ní směrem na Kassel místními silničkami. Buďto objevíme kemp před ním a nebo ho halt projedeme a zakempujem za ním na bývalém BRD/DDR pomezí.

Použijeme tedy sjezd na Marsberg/Meerhof a kroutíme to prázdnými a německy perfektními silnicemi na Meerhof a Westheim, kde najedeme hlavní „sedmičku“ směrem na Warburg a Kassel. Nikde nic, ba ani nějaké to místo na divočáka. Začínám čumět i po případných zemědělských usedlostech kde bych požádal o plac, ale ani tohle zatím nefunguje. Pomalu se blížíme zřejmému středisku oblasti, Warburgu, když tu heuréka… modrobílá informační tabulka hlásá kemp za čtyři kilometry. Ty najedeme na obchvatu městečka tyčícího se na kopci vpravo od nás, těsně za koncovou cedulí nás směrovka zažene vpravo uzounkou vpravdě irskou silničkou do strmého kopce, kde zabrzdíme na malém parkovišti před penzionem, vlevo na louce mezi stromy stojí pár stanů.

Výborně, tady se nám na první pohled zalíbí, žádnej megakemp alébrž tiché zákoutí ve kterém se dozajista bude rozléhati mé bohatýrské noční hlasité spaní :-). Neprodleně vniknu do recepce, kterou tvoří stolek v předsíni malého penzionku. Vzápětí se objeví paní majitelka postavy vpravdě valkýrské, nesoucí večeři jakési společnosti sedící vzadu u stolků. Na moji otázku odvětí ať si najdeme místo kde chceme, zabydlíme se a zaplatit, to prej můžu pozdějc.

OK, najdeme příhodné místečko poblíž parkoviště a stavba je otázkou deseti minut. Zabydlíme se a dalším programem je osvěžující sprcha v perfektních, čistých, voňavých a neplacených sprchách, které právě (podle mne zcela zbytečně) šůruje jakýsi usměvavý snědoch, podle mého Ind.

Dalším bodem večera je papáníčko, opět se rozmáchneme, stejně nám zbejvá nadmíru konzerv, zato polévky vyšly přesně na knop, co přebylo jsou kostky „bujonowe“. Takže navrch strčíme ještě jeden ze zbylých lančmítů, neobědvali jsme ani jsme nebyli na odpoledním kafeti.

Mezitím co dlabeme, zvolna zapadlo slunce a začíná pomalu soumrak, takže, co, večer před náma, co s ním. Odebereme se do města do hospůdky? Nebo zajdeme na pivko tady? Samozřejmě, před večeří jsme slavnostně dorazili zbytek kořky z poslední plastikové lahvičky. Ha, lenost a nechuť vylízt na bávo posléze rozhodne, seberem sebe a marky a zajdeme do penziónku kde se usadíme v malé místnosti s pár stolky. Ještě zaplatím u paní naše spaní, ta mi prozradí že večer přijedou na pivko jacísi místní motorkáři, no a ptám se co že si můžeme dát za pivko. Je pouze lahvové (výčep by se prý nevyplatil), no a v půllitrovkách mají jen bavorské kvasnicové. Mám s ním docela příjemné zkušenosti, Jana si jej pamatuje s doby před desítkou let kdy jsme jej pilně slopali na našem úplně prvním motocyklovém vejletu za (bývalou) železnou oponu za přítelem Hermannem do Regensburgu, ještě na Jawce 350/638 v turistické verzi (polokapotáž, laminátové, doma patlané kufry)…. Hehe, kdeže tyhle časy jsou…. jako by to bylo před stoletím, chicht… Nicméně, kvasničák („Weisse“) zůstává, takže objednáváme dva kusy…

Zakalenýho kvasničáku skousneme pět kousků, jako vždy prvních pár hltanců jde „proti chlupům“, další už chutnají daleko líp, tohle je ale u tohoto typu piva zcela normální. Vydržíme tu do jedenácté tlacháním o tom všem co bylo, co jsme viděli a zažili, s rezultátem že ať bylo jakkoliv, tenhle vejlet za to rozhodně stál. Teď ještě dorazit těch pár zbývajících stovek domů… shodneme se že zítra to natáhneme až před domácí vrata. Pakliže nás nic zlého nepotká, mělo by to jít  „s prstem v zadeli“…