Motokochání

Den dvacátý                           Čtvrtek, 12. 7. 2001

Trasa: Caldewel, Evesham, Moreton-in-Mars, Oxford, Newbury, Basingstoke, Alton, Petersfield, Petworth, Haywards Heath, Bexhill, Hastings, Rye, New Romney.

Stav tachometru: 95 798 – 96 176                        Ujeto: 378     Tank:  13,1  l

Ráno je totálně odlišné od těch na které jsme v posledních letech zvyklí. Žádný plátno nad sebou, alébrž voňavé peřinky, měkká postýlka a slunce deroucí se dovnitř velkým oknem. Pohled ven – je OK, sláva. Popřejeme si blaho ranní sprchy, no a jelikož do nahlášeného času snídaně (osmá hodina) zbývá více než půlhodina, vyrazíme na ranní procházku kolem usedlosti.

Tiché a sluncem ranním prozářené ráno nás obejme. Brouzdáme se rosou napitým a kvalitně sestříhnutým trávníkem, tak abych dostal celou usedlost do hledáčku své Minolty. Včera jsem v infu o zdejším panství objevil že kolem něj vede miniaturní železnice, no a to je voda na můj mlejn, hned to kvačím zrekongnoskovat. Opravdu, za hustým houštím stojí rozměrná kůlna do níž vede pár asi stopu širokých kolejí. Ha, „výtopna“ čili po zdejším „engine shed“! Bohužel, je uzamčena a nikudy do ní není možné ani nahlédnout. Před ní je malé „nádraží“ z kterého vybíhá trať oběma směry do dálky pozemku. Přední větev je v rekonstrukci, koleje jsou odstraněny a pokládá se nové štěrkové lože, stejně jako u skutečné trati…

Prohlédneme si ještě blízký skleník, v ohradě snídajícího oslíka poplácáme po jeho šedivém hřbetu a jsme pro něj evidentně příjemným vytržením z ranního poklidu, pak ještě obejdeme zahradu a je osm, tudíž čas na který jsme si večer sjednali snídani.

Ta je podávána v rozlehlé a zdá se původní jídelně. Snídáme zcela sami, jen u druhého stolku je připraveno ještě jedno místo. Pěkně pomalu si dopřáváme jednotlivé chody „full English breakfast“, tedy postupně vločky a fláky, smažená slanina s vejci, vařené rajče, dušené žampiony, míchaná vejce a fazole, k tomu toasty, no a nakonec jako finále další toasty s „marmalade“, což je pomerančový džem. Když tohle všechno spocíváme, je skoro tři čtvrti na devět a my jsme naplněni až k prasknutí. Jak si v takovýmhle stavu sedneme na mašinu, nevím, nevím…

Naštěstí se při zbývajícím balení trochu rozhejbeme a tak asi ve čtvrt na deset se konečně můžeme rozloučit s paní domácí, naházet věci na mašinu a vyrazit do jasného a průzračného dopoledne.

Dnešní etapu do známého a vyzkoušeného kempu v New Romney odhaduju tak na něco přes tři stovky kiláků, no a protože je na ni celý den čas tak budu navigovat po vedlejších silničkách a hlavně (po loňské zkušenosti) se velkým obloukem vyhnu londýnskému obchvatu, čili „ringu“ M25.

Na delší dobu se naším osudem stane A44cítka směřující stále na jihovýchod poklidnou a uvolněnou krajinou střední Anglie. Po skoro třech tejdnech ježdění ve skalách, zátokách, průsmycích a všelijakých divokých scenériích je jízda mírnou farmářskou idylkou, malými rázovitými anglickými vesničkami a nevelkými městečky s jejich úzkými a klikatícími se uličkami balzámem na naše duše, zvláště když se k tomu přidruží i vcelku slunečné počasí. Že však jsme na ostrovech občas připomene mokrá silnice po právě minuvší přeháňce, takže je nutné dávat poněkud pozor.

Asi po hodině a půl se před námi objeví Oxford, jedno z proslulých center britské vzdělanosti už po hezkou řádku let. Na jeho prohlídku není nicméně čas (já už jsem tu kdysi byl) a koneckonců, v Cambridgi jsme již před dvěma lety byli a „universita jako universita“, že jo?! Zde taky skončíme s A44, takže stavím na studium mapy a rozhodnutí kudy a jak dál. Nabízí se tu variant hned několik: klasika na highway M40 a londýnský circle je tak nějak dnes a tady neakceptovatelný, zbývá možnost „líznout“ jihozápadní předměstí Londýna, tj. Reading, Sandhurst, Woking a Leatherhead a tam se napojit na naši loňskou trasu na Turnbridge Wells, nebo nehledět na nějakou tu míli navíc a vzít to větším obloukem od Londýna a předpokládané hustoty provozu v jeho satelitních městečkách. Čas je přízniv no a tak se rozhodneme pro poslední, „přírodní“ variantu.

Z obchvatu Oxfordu zamíříme přímo na jih A34kou, což je „dual carriageway“, tedy něco jako naše rychlostní komunikace, pouze občas štrejchnutá úrovňovým křížením. Na jihu se to docela hrozivě mračí, no a tak když začne drobně padat vlhko z oblohy, neváhám a stavím na natažení dešťovek. Tedy, po pravdě, oblíkneme si oba jen vršky,protože jak již výše ověřeno, na déšť průměrných kvalit tahle varianta bohatě postačuje (a taky se to pohodlně oblíká….)

Objedeme Newbury po mokrém obchvatu, jádro lijáku naštěstí táhne dost rychle na východ a my projíždíme jen sem tam opozdilými jazyky jeho posledních záchvěvů, tudíž paráda a pravá englická pohoda. Za městem definitivně pro dnešek opouštíme ruch hlavních tahů a vrhneme se do nekonečných kroucenin vedlejších silniček. Ale to jsme přece chtěli, tak fajn a do toho.

Pohodovou přesunovou rychlostí kolísající mezi sedmdesátkou a osmdesátkou (víc by bylo ROZHODNĚ škoda) se po A339 dostaneme do Basingstoke, jednoho z větších měst na dnešní trase. Co jsem mohl postřehnout, tak je to město parků, utopené v zeleni, tedy alespoň tam kudy nás vede průtah. Na jeho kraji podjedeme rušnou a hektickou M3 spojující Londýn se Southamptonem, my však se ponoříme do zdánlivě nekonečných zatáček vedlejší silničky vedoucí poměrně málo osídlenou a o to více zalesněnou krajinou, stále na jihovýchod. Za Altonem se silnice ještě zúží, až mi tak nějak připadá jako irská, samozřejmě odhlédnout od povrchu, ten je stále perfektní jak je v kraji zvykem. Tady je sucho, takže se jede fajn.

Před Petersfieldem se chvilku „pořádně“ rozjedeme po A3, ale je to opravdu jen na chvilku, protože vzápětí zahnu doleva na A272, která nás dál povede přímo na východ podél jižního pobřeží, přibližně dvacet kiláků ve vnitrozemí. Opět nás trochu svlaží drobná přeháňka, ale za chvilku se mraky odsunou na východ a začne opět šajnit soncna, jak se později ukáže tak už na furt. Před Midhurstem beru benzín, no a dál, dál to je pohodová a poklidná jízda lesnatým západním Sussexem. Občas zvolníme v některém z malých městeček, ale jinak jedeme jen s nutnými zastávkami. Asi čtyřicet kiláků jedeme za britským motorkářem sedlajícím jakousi mašinu let šedesátých. Je to něco typicky britského jak můžu zezadu odhadnout – stojatý dlouhozdvihový řadový dvouvál, dlouhá stavba rámu, samozřejmě naháč, klasika nejklasičtější, přímo ryzí, umocněná ještě britským obráceným ovládáním řazení a zadní brzdy. Nízkoobrátkový motor má nezaměnitelný zvuk, zatáčky přeci jenom jede o trochu pomaleji než bych jel já, ale na rovinkách (kterých není zrovínka moc) ujíždí svižně. Motorkář je tak v mých letech, ale nevypadá to na žádnou veteránskou jízdu, spíše na normální každodenní cestu z práce či tak nějak. Vzadu přivázaná taška na nosiči, evidentně jede domů, což se potvrdí když v jedné z mnoha osad zahne vlevo k malému břečťanem obrostlému domku. Pozdravím ho vztyčeným palcem levé ruky, má moje nejvyšší uznání, tohle jsou ti opravdoví motorkáři a neee ti otřásňovaní samolibí, do sebe zahledění a sebestřední hlasatelé té jediné pravé formy motorkaření :-).

Protože večer nás (dá-li kismet) čeká opulentní večeře a my jsme ještě skoro plni neobvykle bohaté snídaně, tak se spokojíme s pouhou mussli tyčinkou namísto oběda na jedné ze zastávek.

Před Ucksfieldem se napojíme na hlavní A22 po které zamíříme konečně k pobřeží. Vody Kanálu spatříme z výšky útesů před Bexhill. Bohužel, jsou prázdniny a tak hlavní a jediná pobřežní silnice je docela zatížená, což mě po minulých hodinách relativní samoty docela vadí, nicméně se s tím nedá nic dělat. Opakujeme si tak naši cestu zdejšími končinami přede dvěma lety, kdy jsme na RT natáčeli poslední míle na ostrovech směřujíc k Doveru.

Pobřežní promenádu v lázeňském Hastings opět projedeme pěkně pomalu, za ním na chvilku silnice zahne do vnitrozemí a tady se náš přesun o dost zpomalí, protože dětem končí škola, všude staví školní autobusy a dobrovolné hlídky u přechodů ihned zastavují svými terči dopravu jakmile se v dohledu byť jen objeví malej Anglosas či Anglosaska ve školní uniformě (na ty jsou tady zavedený…). V Rye si ještě trochu užijeme dětiček, hned za ním naštěstí uhýbáme vpravo známou pobřežní silnicí na poloostrov Dungeness. Vlevo kamenitá planina porostlá trsy drsných travin, vpravo několik metrů vysoké pobřežní duny oddělující vnitrozemí od dlouhých písčitých pláží. Nahoře se na stožárech v čerstvém větru třepotají černé vlajky značící zákaz koupání, větrem posílený příliv je svým zpětným proudem u dna velmi nebezpečný i zkušeným a vytrvalým plavcům a podle místních brožur tu místní záchranáři (pod značkou RN Lifeboat) tahají v létě z nesnází jednoho plavce za druhým.

Těsně před místní JE Dungeness silnice zahne vlevo a přes ospalé městečko Lydd s vedle ležícím letištěm (známým z Bitvy o Anglii) se dostaneme zpět na hlavní, odkud je to do cíle naší dnešní cesty v New Romney už jen skok.

V půl páté přistaneme u recepce vyzkoušeného kempu, zaplatíme jednu noc a zamíříme na plac, kde se uhnízdíme na vyzkoušeném místečku u západního plotu, pěkně za neprostupnou ohromnou houštinou, v závětří.. (čert nikdá nechrní…). I zde je patrné že hlavní sezóna teprve přikvačí, protože zatímco v minulých letech tady bylo relativně husto, letos si můžeme místečko do sytosti vybírat, tady, nebo je snad libo o pár metrů vlevo, či snad trochu vpravo blíž lucerničce, paní Bašná? Nebo přes cestu, aby to bylo blíž do umývárek? Pohoda…

No, a co s podvečerem (večer je jasnej..)? Kdybychom chtěli na vláček, tak bychom sebou museli sakra mrsknout. Mrskat se nám však po celodenním ježdění nějak nechce, takže miniželezniční projížďku pro tentokráte vynecháme a radši se v klidu uplacírujeme, ohygienizujeme a tak podobně. Jakmile prolítneme sprchama, tak nám „tak nějak“ trochec vyhládne… Co dělat, provedu rychlou kontrolu špajzu přičemž zjistím že s sebou vezeme (na to že je zejtra pátek..) nějak móc plechovek. Tak to teda ne, tasím jedny rybičky a jeden dánskej lančmít a dáme si je jen tak s krajíčkem chleba, abychom měli podklad pod normální večeři. Věrni zásadě bejt „co nejlehčí“ při zpáteční plavbě přes Kanál také řádně odčerpáme z poslední půllitrovky „drsoně“, kde necháme jen nejnutnější množství na cestu přes kontinent. No a když už jsem v těch přípravách, tak vytáhnu z kastlíku houbu a flanel a dám sloníkovi co jeho jest. Protáhl nás celým Irskem v pohodě, teď stojí v pořádku na břehu Kanálu a dozajista si své zaslouží taky.

K půl sedmé se sebereme a známým chodníčkem se odloudáme do vyzkoušené a osvědčené restaurace „U pluhu“ (The Plough Inn). Jsme tu brzo, uvnitř je jen pár štamgastů u pultu a barmanky si zrovínka předávají službu. Usídlíme se tedy u stolku hned vedle krbu a dáme po jednom Boddingtonu, než začne fungovat večerní směna.

Tak tedy, poslední večer na ostrovech, nojo, končí to, tak si dáme jedno malé, naše a zcela soukromé hodnocení (něco z něho, to pro uši veřejnosti, viz Epilog). Než probereme naše celé letošní putování od začátku až pěkně do konce, uplyne skoro hodina a je čas na večeři. Na rozdíl od loňska zůstáváme u našeho stolku, kam je nám posléze dodána naše objednaná krmě. Jelikož jsme konzervativci a jsme v konzervativní zemi, je to jako pokaždé rumsteak pro mne a grilovaný halibut pro Janu, příloha „jacketed potato“ (obří brambora pečená ve slupce) a zelenina. Polévku nebo starter pro letošek vynecháme.

Jako vždy, pochutnáme si na typicky anglických jídlech jako vždy, pěkně pomalu si vychutnáváme, popíjíme bittra, konverzujeme, čas pomaloučku plyne a je nám tak jako obvykle fajn, velmi fajn.

Asi půlhodinku poté, co se po jídle pohodlně rozvalíme, jsme obsluhou požádáni zdali bychom neuvolnili náš stolek protože je čtvrtek a to se v tomhle podniku „karaokuje“ Oč kráčí, nechť si vážený čtenář laskavě vyhledá buďto ve slovníku anglických synonym a nebo v mé loňské reportáži. No a ke karaokování potřebujou plac a náš stolek. Tož dobrá, seberem si své saky paky a odstěhujeme se na opačnou stranu dlouhého báru. Jednak je tam volnej stolík a jednak nebudeme při našich rozmluvách až tak rušeni karaokujícími. Ti se po instalaci aparatury samozřejmě do toho pustěj s nebývalou vervou, naštěstí pro nás zašitý za bárem jsou jen snesitelnou kulisou. Takže si pěkně v pohodě dokončíme náš závěrečný dovolenkový englický večír, naposledy vychutnáme tu nezopakovatelnou a nereprodukovatelnou atmosféru ostrovního pubu, dopijeme poslední doušky no a v poklidu se rozloučíme.

Zvolna se stmívajícím večerem se suneme zpět. Nějak se nám ještě nechce do peřin no a řešení je po ruce. Již tři roky míjíme na své pouti za „Pluhem“ hospodu hned u výjezdu z kempu, tak dnes ji konečně navštívíme. Lokál je to prostší a zdaleka ne asi tak navštěvovaný, nicméně i jeho venkovská atmosféra má své kouzlo a vyhovuje tomuto okamžiku. Usadíme se u jednoho z mnoha volných stolků (kromě nás je tu jen jedna dvojice, za chvíli po nás dorazí ještě typický jihoanglický farmář na procházce se svým rotweilerem na večerní pivko) a dáme po pintě. Ta nám vystačí na další hodinku povídání.

Venku už se mezitím definitivně setmí, a když se rozloučíme s panem majitelem, vykročíme do plnohodnotné noci. Provoz utichl, jak se tak šineme silničkou ke kempu, je ticho a poklid, jen hafo zajíců nám běhá přes cestu, panáčkují a popásají se na blízkých šťavnatých loukách.

Kemp je ztichlý, plouháme se mohutnou rosou, těch pár lidí už povětšině chrní, no a my je v povznesené a parádní náladě ihned následujeme. Než se propadnu do limbu, tak moje poslední myšlenka platí zejtřku a možnému „řešení“ v doverském terminálu. Tož, zvědav jsem….