Motokochání

Den druhý                                                     Neděle, 24. 6. 2001

Trasa: Verdun, Ste. Menehould, Reims, Fismes, Challons, Compiegne, Beauvais, Gisors, Evreux, Lisieux, Caen, Port-en-Bessin

Stav tachometru: 92 070 – 92 607                           Ujeto: 537      Tank:  17.9, 18.42

Protože jsme ve stínu, budíme se lehce před sedmou a hned opouštíme pytle, bo je dnes druhý přesunový den a čím dříve zmizíme z kempíku tím líp. Vedle v modrým je ticho takřka hrobové, až naše o trochu hlučnější činnost a pohyb kolem vyprovokují jakousi aktivitu, nejprve pouze slovní a posléze i fyzickou. Je jisto, že naši partneři nejsou zrovna z rodu ranních ptáčat, spíše k sovičkám by se dali přirovnat. Jindrouš Belšanojc by už asi trocha poskakoval a prskal, škoda že tu není :-)

Z kempu vyrazíme po zaplacení (63 FRF) a odevzdání karet lehce po půl desáté. Naštěstí výpadovka je poblíž a tak se naše stroje mohou hned rozejet přiměřeným tempem. Je krásně prosluněné dopoledne, nikde nikdo, Frantíci jsou asi ještě  v kanafasu nebo už v kostele či bistru, což našemu bezproblémovému přesunu jen a jen prospívá, těch pár aut nám vůbec nevadí. Krajina kolem je taková pohodová, nevýrazná a dost zemědělsky kultivovaná, žádnej turistickej trhák. To ale je dnes jedno.

Jedeme cestou kterou jsem přesně před čtyřmi léty mířil se svými tehdejšími dovolenkovými souputníky do Normandie. Letos tam míříme taky, ale není naším cílem.. Za Ste. Menehouldem odbočíme z hlavní vpravo na „31“ směr Reims, prolétneme rozsáhlým vojenským prostorem kolem Suippes (tenkrát jsme zde hledali „divočáka“) a již je tu hlavní „44“ s letištěm, přesně jako tenkrát :-). Čtyřproudovka nás dovede až na periferii Reims (Remeše), tu objedeme bez jakýchkoliv potíží a zamíříme dále na západ opět po „31“.

Prosluněným dopolednem svištíme stále dál bez přerušení, po pravé straně před městečkem Fismes poznám louku kde tehdy Jindra umístil Pan Europeana do horizontálu, jakož i nádrže po levé straně kde odumřel startér mého boxíka a kde jsme posléze našli perfektní nocleh na hrázi. Dnes je pohoda a nic nehrozí…

Hmmm, tak tuhle myšlenku a uspokojení jsem měl zadusit hned v počátku, bo kismet je neúprosný a zákon tří zafunguje :-(. Tentokráte na sebe vzal podobu propadlého kanálu přímo v uličkách Fismes. Jiřík jej trefí „přímo na komoru“, takže i já jedoucí asi třicet metrů za ním slyším ránu, řádně kov na kov. Jirka to ustojí, ale zezadu vidím jak zadní část jeho VFRa je nahnutá vlevo. Mám dojem že se zadní partie plastů, zástěrky a SPZky hnula ve svém uložení, takže jej dojíždím a upozorňuji gestikulací a řevem na zřejmou poruchu. Ujedeme ještě pár set metrů než se po pravé straně objeví plac s rozložitým stromem poskytujícím tolik potřebný stín, je půlhodinku před polednem.

Moji domněnku že půjde jen o jakousi „kosmetiku“ vyvrací Jiřík s podezřením na ulomený závěs podsedlovky. No, má bohužel pravdu, jak zjišťujeme ihned po sejmutí sedla. Levý horní hliníkový nálitek, původně součást deltaboxu, visí pěkně uražený na ocelovém rámu podsedlovky, která je nárazem také mírně zkroucená. Hmm, co teď…neděle dopoledne…koho se dovoláme. Nálada se propadá kamsi k bodu absolutního mrazu, situace se jeví býti totálně v prdeli. Jana při bloumání po okolí objeví přes ulici jakousi dílnu která je otevřená a zevnitř je slyšet pracovní ruch, takže Petra se chápe iniciativy a zmizí uvnitř. Po chvilce se vrací zpět, že je to jakési zámečnictví a mohou svařovat hliník a máme tam hned s mašinou naběhnout. No, svět se mě rázem jeví jasnějším, vzpomenu na šikuly kteří mě před čtyřmi roky pomohli s opravou startéru a naděje v příznivý obrat je velká.

Zámečnická dílna se jak je vidno věnuje práci s kovem všeho druhu a velí ji šlachovitý týpek středních let, naštěstí lámající trochou angličtiny, takže bazální domluva je možná. Druhý v partě je spíše zakulacený svářeč, který bude mít ve svých rukou osud naší výpravy. Jiřík, mírně skeptický, se ihned věnuje odstrojování nutných částí, Petra a já pomáháme, zatímco Jana se nudí u slona a hromady věcí z VFRky. Jakmile je to nejnutnější pryč, přichází svářečovo čas. Zvnějšku na prasklý spoj položí dvě housenky. Samozřejmě, pro lepší provaření by bylo nutno provést svar i na vnitřní straně, ale to by se musela shodit nádrž a hlavně odstranit celá kabeláž i s několika elektronickými komponenty. To by vzalo ale hezkých pár hodin a naši spasitelé evidentně chtějí s polednem ukončit svoji práci a věnovat se příjemnějším záležitostem. Takže, jelikož nás tlačí trajekt, zavrhneme variantu zde přespat a v pondělí dopoledne vše spravit a spokojíme se s provizorní správkou, o které jsem přesvědčen že bude vyhovovat. Ještě následuje vyrovnání podsedlovky asi metrovou násadou od krumpáče, což jde až podezřele snadno, jako by matrošem byla ocel zvaná v naší strojařské hantýrce „nočníková“. No, ale přeci u Hondy vědí co dělají, nebo ne?

Ještě se při zpětné montáži přijde na uražený úchyt zadního plastu podsedlovky, ten je promptně zalepen lepící pistolí, takže opětná montáž může proběhnout bezproblémově.

Nakonec ještě nezbytné umytí, závěrečné fotografování a rozloučení s pracovníky i celou rodinou majitele, pro kterou jsme byli cosi jako druh cizokrajné atrakce, no a mašina může být odtlačena zpět pod stinný strom. Zde je péčí Ernestů opět nabalena, já využiji přestávky k oblečení lehkých kalhot, no a v jednu opět zavrčí motory našich strojů a my se hneme z tohoto prokletého (a pro dnešek i trocha přívětivějšího) místa.

Ráno, raníčko vstáváme trochu později, než obvykle … a s trochou zpoždění se dáváme do skládání věcí. Asi tak s hodinkou zpoždění proti plánu vyrážíme dále. Cesta se stává již rutinní a kroutíme si denní příděl km na tachometru. Jo, vzpomínám si matně na vyprávění od Jiříka, že po cestě budeme míjet nějakou zakletou cestovatelskou vesnici, ale nekladu tomu žádnou váhu. Měl jsem, spíše, buďme rádi že byla již ve Francii. Vjíždíme do Fismes, projíždím do poslední chvíle neviditelným kanálem a po projetí, aniž bych tušil nějakou zradu, se ozve pěkná rána, ale říkám si: „Á, konečně jsem asi urazil ten katalyzátor …“, přijíždí zezadu BMW a sděluje, že jsem si musel utrhnout prodloužený blatníček.

Zapřemýšlel jsem a po dedukci přicházím na to, že blatníček jsem si nemohl urvat, ale spíše to vypadá na problém v rámu. Zastavujeme všichni v šíleným parnu pod nějakým stromem a já doslova strhávám z moto kufry a sedačku. Problém je na světě, utrhlo se podsedlové oko, které bylo již v minulosti vařeno od původního německého majitele. Podsedlový rám taky dostal co proto a je na něm vidět lehké zkroucení. Myšlenkami se honí jen jedno a myslím, že to bylo něco o kurvě (ale tohle byla kurva zkurvená). Já propadaje depresím a beznaději nejsem schopen řešit cokoli, ale dvojče Jiřík přepadá dvorek naproti na cestě a zjišťuje, že uvnitř je schovaná svářečka na hliník i s montérem. Kamarád montéra dokonce mluví anglicky a tak po domluvě jsou ochotni svařit očičko tak, abych mohl jet dále. Prostě 40kg po kufrech bylo už moc.
Černé myšlenky mne neopouštějí. Po dvou hodinkách shození zadku VFR, zavaření, opětovném nahození a děkovačce svářečům (nechtěli ani frank za opravu!) vyrážíme dále. Stan jsme se dohodli umístit na druhou moto a tak je náš zadek lehčí o 3,5kg.

Objedeme Soissons a stále po „31“ míříme na západ podél řeky Aisne. Začíná být docela vedro a taky únava dává o sobě znát. No ale, jedem, jedem… Daleko však ne, neboť mě i Jiříkovi začínají kontrolky neodvratně signalizovat potřebu refuellingu, takže v Cuise La Motte zajíždíme k liduprázdné pumpě TOTAL. Nejprve si myslíme že je zavřená, pumpařka však vyleze ze svého klimatizovaného budníku a dává najevo, že je otevřeno. Tankujeme, platíme kartami a chvilku relaxujeme v příjemném stínu čerpačky.

Další velké město po cestě, Compiégne, nás chvíli podusí ve svých útrobách díly několika menším zácpám, ale po půlhodině jsme na kraji a na nájezdu na komunikaci dálničního typu. V něm přejedeme pár malých nerovností a najednou vidím že zadek VFRky zaujal opět svoji dnešní „charakteristickou“ šikmou pozici. A do prdele, je zle!

Stavíme ihned v odstavném pruhu pod žhnoucím odpoledním sluncem a diagnóza je jasná – provizorní oprava nevydržela. Tak, teď už opravdu začínají lízt tlustý do tenkejch, teď už končí sranda :-(…

Stojíme nad nebohou VFR, no a nikdo skoro nic neříká. Horečně kombinuji v hlavě, ale rozumného řešení není. Nedělní odpoledne a odjezd trajektu za 24 hodin nedává zase až tak moc možností na výběr variant tak abychom zůstali spolu a přitom stihli náš předplacený spoj. Samozřejmě, ryze teoreticky, lze v Compiégne, které vidíme za sebou dole v údolí, zítra ráno provést opravu a pak se tryskem dostat do čtvrt na šest do cherbourgského přístavu, ale, bylo by to hodně „na knop“ a v případě prodloužení opravy bychom byli v pérdeli s trajektem jako Baťa s dřevákama. Pomalu se jako jediná rozumná možnost jeví rozdělení, protože, upřímně vzato, v téhle situaci nejsem Jirkovi zase až tak moc platnej a můžu mu pomoci maximálně při odstrojování a opětné montáži. Na druhou stranu je tu reálná naděje že se oprava provede a Jirka nás může dostihnout dalším spojem do Irska. Cítím tak trochu morální nevhodnost této varianty, přeci jen, odjet od kamaráda který není mocen řádného pohybu, to se jednak nedělá a druhak jsme to udělali jen jednou a to když v jednadevadesátém pod Gávií bylo stoprocentně jasné že MZka definitivně chcípla a pomoc s vozejkem je na cestě…

Jirka po chvíli přemýšlení dochází prakticky ke shodné variantě, no a po chvilce dohadování je jasno: udělá se to tak jak uvedeno výše – na kraji jsme minuli hotel řetězce F1, tak tam Ernesti zamíří (to VFRce neublíží), večer obhlédnou možnosti opravy a zítra, zítra se uvidí co a jak. Díky mobilní komunikaci už případná koordinace bude bez problémů. Ještě promýšlím variantu návratu do Fismes, kde vedle zámečníků kteří Jirkovi pomohli je specializovaná dílna jakéhosi motokrosaře (a ten by takovouto opravu měl zvládnout), ale pak ji společně zavrhujeme.

Tak tedy, beru si od Jirky irského průvodce, nahlédnu ještě do jeho mapy Francie (já mám až místní mapu, která začíná východně od Caen) a zkontroluju si svůj papírek s itíkem který jsem si sepsal ještě v Praze. Ten bude teď mým jediným navigačním nástrojem. Pak již jen smutné potřesení rukou a přání všeho nejlepšího s tím, že se bohdá uvidíme v Irsku, nasedáme, startér zakničí a silueta dvojice splihlých postav a raněné mašiny se zvolna zmenšuje ve zpětných zrcátkách, až zmizí za vedrem se tetelícím blízkým horizontem…. Tož, ne sbohem, ale nashledanou, přátelé, a ať se Vám oprava podaří, pomyslím si v duchu, a věnuji svoji následnou pozornost již jen komunikaci před námi…..

Cesta plyne dále, projíždíme městem Compiégne a na bezvadné dálnici na okraji města se najednou ozývá slyšitelné lupnutí pod bandou a utvrzuje mě, že cesta dále na západ se stává pro letošek minulostí. I když se ještě s Jiříkem a Janou utvrzujeme, že pokud to stihneme v místě opravit, dojedeme je. BMW odjíždí dále směr Irsko a já se již bez kufrů a Petry vracím zpět do města s plánem, že dnešní noc přečkáme v hotelu Formule 1. Když se vracím již pěšky pro Petru na dálnici, potkávám jiného motorkáře a tak se mezinárodním jazykem (ruce) domlouváme, kde jsou nějací „mechanics“. Smluvíme si pomocí hodinek rande za půl hodinky a doopravdy, v dohodnutý čas na mne čeká motorkář před hotelem a společně vyrážíme do města ukázat mi, kde jsou ti mechanici k dispozici. Jenže naneštěstí mne dovedl před firemní prodejnu Hondy a po fiktivní představě opravy jako v Hondě v Průhonicích, vzdávám i tuto možnost a začínám již listovat seznamem na mobilu. Rychle jsme se ubytovali v hotelu a začali přemýšlet, komu zkusíme zavolat. Vylosovali jsme nakonec s Petrou jednoho skvělého kandidáta. Petřin táta - to je ten správný kůň. Nakonec se ještě do záchranné akce nechal namočit i Johnny (za to má také můj obdiv). My zatím s Petrou stíháme rychlou sprchu a nějaké to jídlo a necháváme pracovat záchranný tým. Hotely Formule 1 neoplývají žádným prazvláštním komfortem, ale čisto tam je a voda teče taky. Ona taky zkušenost zaplacení hotelu jen pomocí karty a recepční či cokoliv tomu podobné tam neexistuje, taky není k zahození. Vařením polívky, čtením, sledováním obrázků v TV a pokusy usnout se kolem druhé v noci přihlašuje ZACHTEAM od Rokycan a po SMS utvrzení plánu cesty a já (konečně) usínám s Petrou v náručí.

Naše další cesta pokračuje po „31“ dále přímo na západ, cestovní rychlost kolísá mezi 100 až 120 a nebýt událostí posledních pár hodin (a dosti úmorného vedra) tak by se dalo říct že se jede pohodově. Silnice je kvalitní, provoz v našem směru minimální, no a na kolem se míhající krajinu se dá taky koukat. Projedeme Beauvais a zcela podle očekávání (a psaného itíku) na jeho konci odbočíme vlevo na „961“ na Gisors. Tohle všechno podnikám kvůlivá objezdu Paříže, protože dostat se do jeho dopravního systému v neděli podvečer, tak to bych si radši sedl holou řití do kopřiv :-(. Nicméně, jak zmizíme z hlavní, tak se vše vyvine příznivě – silnice si uchová svoji vysokou kvalitu, provoz se zminimalizuje (tak jedno auto v protisměru na deset kiláků) a tak jak se blížíme k údolí Seiny, tak i krajina získává na zajímavosti. V Gisors postojíme u jediného semaforu na naprosto prázdné křižovatce, a hurá dál, tentokráte po „161“. Káčko spokojeně bzučí, docela nám to odsejpá.
Ve Vernonu překročíme v dost hustém městském provozu Seinu (přeci jen, moc mostů podle mapy v okolí zrovna není) a pokračujeme dál po „161“. Ta o kousek dál překročí dálnici na Rouen a Le Havre a za dalších pár kilometrů vyústí na státní „13“. To je fajn, tahle komunikace nás donese až do Cherbourgu, tím se navigace podstatně zjednoduší, mapu nebudu potřebovat.

Obchvatem mineme Evreux a mažeme bez přestávky dál vstříc stále klesajícímu slunci, což není zrovna moc příjemné. V mém směru jede jen pár aut, zato v protisměru je takřka nepřetržitá kolona Pařížanů vracejících se z víkendového pobytu na pobřeží Normandie. Nevadí to, ale je nutno si dát majzla na předjížděče v protisměru, dost často se nějaký Frantík utrhne a hlava - nehlava se hrne vpřed, dozajista aby přijel na pařížské předměstí o dvě - tři minuty dříve, blbec…. Trochu mi to připomene naši rodnou kotlinu a její obyvatele.

Prudce sklesáme do údolí řeky Risle, kterou překročíme ve Fontaine la-Soret a několika pěknými dlouhými zatáčkami vystoupáme opět na planinu. Vedro je dost úmorné a protože máme již dost v těle, stavím po několika kilometrech před křižovatkou se „138“ u hospůdky v Malbroucku. Prostě potřebujeme zastávku s občerstvením, takže se usadíme  venku pod slunečníkem a objednáme dvě kávičky a dvě minerálky. Ty nestačí, takže ještě dáme další minerálku a asi po půlhodince je už nám daleko líp, tedy na těle, duchem jsme pořád ještě pod vlivem překotných událostí posledních hodin. No a je jasné, že uvažování se nese spíše v tmavých odstínech.

Nic, nic, je čtvrt na sedm a před námi je ještě dost cesty. Definitivně opouštíme myšlenku na dojezd až do Cherbourgu, bo bychom tam dle velmi hrubého odhadu dorazili mezi devátou a půl desáté, což by byla docela darda. Místo toho se rozhodneme odbočit v Bayeux směr pobřeží Normandie a někde zakempnout. Na dojezd do přístavu je zítra času více než dost.

Vzhůru tedy na horký asfalt. Podmínky v našem směru jsou naštěstí stále příznivé,  také teplota pomalu ale znatelně klesá, takže odpočinuti jedeme v pohodě. Před Caen se dokonce silnice rozšíří, takže nebezpečí z protisměru klesá na minimum. Přes aglomeraci se proháčkujeme mnoha „kruháky“ a díky nevhodnému značení také zabočíme na chvíli do vnitřního města. Naštěstí se brzy „chytnu“ a kolem letiště Carpiquet (hehe, kdeže udatní germánští flígři odsud jsou…) se dostaneme již na starou známou přístupovou silnici do Bayeux. Těch dvacet kiláků ulétne jako nic a už jsme na kraji Bayeux. Poznávám to tu, čtyři roky není až tak moc… U otevřené pumpy ESSO dnes podruhé tankuji a protože je již po osmé, padne definitivní resultát zahnout směrem k pobřeží a ve starém známém Port-en-Bessin nebo poblíže něj vyhledat kemp.

Jak rozhodnuto, tak vykonáno. Po „60“ zamíříme za vůní moře, mineme odbočku do Sully (kde jsme tehdá kempovali na farmě) a za deset minutek už kroužíme na pokraji malého přístavu. Na třetí křižovatce Jana zaregistruje směrovku na blízký kemp, a po pár stech metrech zabočíme mezi domy, kde se před námi otevře docela pěkný kempovní plac pojmenovaný bůhví proč „Prairie“. No, ale recepce je již zavřena a závora na kartu nás dovnitř nepustí. Očichávám to tady, už se chystám závoře násilím domluvit, když se odkudsi vynoří Asiat středních let a hrubě lámanou anglinou nás zve dovnitř s tím, že zaplatíme zítra. Naštěstí vedle závory je průchod pro pěší, kterým i našeho neútlého slona protáhnu bez problémů. Asiat nás naviguje oddělením mobilhomů až na plac určený pro stanaře a obytná auta. Místečko pěkné, mezi stromy, k sanitě blízko, dobrý, berem… (co taky jiného, že, v půl devátý:-)).

Stavíme rychle a v pohodě, bo sluníčko je za stromy a příjemný večerní chládek, což mě osobně vyhovuje. „Těžké“ kalhoty vyzařují do okolí (obráceny naruby) svůj odér o pár metrů opodál… Ještě trocha hygošky a jsme připraveni vyrazit mezi lidi. Koneckonců, mám dnes narozeniny, i když doteďka nás zrovna svým průběhem nenadchly :-(..

Pěkně nalehko (jen s cennostmi v baťůžku) vyrážíme ze ztichlého kempu do ruchu večerního přístavu. Ulice vedoucí do zátoky je na oslavu invaze Spojenců na evropský kontinent v roce 1944 slavnostně vyzdobena vlajkami národů které se aktivně podílely na této největší obojživelné operaci v historii, no a mě osobně potěší že na třetím stožáru zleva visí naše vlajka. Kvůli zvěčnění bych si přál svěží větřík, ve kterém by se pěkně rozvinula, nicméně večerní ticho a klid mému úmyslu nepomůže.

Pohodově se odloudáme až do zátoky, kde ve večerním klidu kotví rybářské logry, kutry, bárky či jak se to všechno příbřežní oceánské nářadí jmenuje. Siesta panuje všude vůkol, dokonce i těch pár kemperů se svými obytňáky opodál na molu nehlučí a jen posedávají před svými škatulkami. Bloumáme přístavem, počumujem, pokocháme se několika mašinama postávajícími poblíž mola (o zbrusu novém K1200LT se Jana vyjádří, že obludy nemusí…), ale nejvíce naši pozornost nakonec upoutávají restauračky. Protože jsme nevečeřeli, máme v úmyslu zakotvit na nějakých „darech moře“ a i několika pěnivcích… nebo snad vínečko?? Obcházíme, vybíráme, no… no až přebereme :-(. Najednou je půl jedenácté a my, když konečně vrazíme do podniku který si vybereme, tak najdeme jen personál kterej uklízí a připravuje se na druhý den. Vysvětlení je jasné – místní podniky až na noční pajzlíky-nalejvárny fungují do deseti, pak ušrum, protože je ještě mimosezónní provoz (toho jsme si všimli, asi půlka lokálů byla ještě uzavřena). Takže, Jiříku, i večer Tvých narozenin proběhl zcela v intencích celého dne… Ale popravdě, večer v Port-en-Bessinu (odhlédnouc od konzumace) byl krásný, pohodový a poklidný, takže až na suché patro pohodička.. díky za něj. Vše má na svědomí časový posun, slunce deset stupňů nad obzorem v deset večer, na to nejsme ze své kotlinky zvyklí…

Již na pokročilého soumraku razíme zpět, no a ještě při posledních záchvěvech dne si v přístřeší našeho staníku otevřeme konzervu rybiček a s naším domácím chlebem ji splouhneme. Prostě, dnes večer musím rybky mít, alespoň z plechu :-)…