Motokochání

Den devatenáctý                      Středa, 11. 7. 2001

Trasa: Shankill, Dublin, Dublin – Holyhead on board of m/s Ulysses (Irish Ferries), Holyhead, Menai Bridge, Bethesda, Betws-y-Coed, Blaneau Ffestiniog, Dolgellau, Aberangell, Newtown/Drenewydd, Craven Arms, Ludlow, Leominster, Worcester, Caldewel.

Stav tachometru: 95 461 – 95 798                        Ujeto:   337  

Tank:  15,96 l

Poslední irské ráno pro nás (a nejvíce pro mne) začne velmi hluboko v noci, přesněji po půl čtvrté. Vzbudí mě vichr, jak jinak, přinášející i poměrně prudký déšť. Stan se zmítá, trhá sebou, docela jde o strach. Už neusnu, jasně, jak bych taky mohl se svou fobií. Máme štěstí, jsme v částečném závětří, ale stany o kousek dále na exponovaných místech dostávají co proto. Ohromný německý stan se pomalu rozkládá na prvočinitele, trhliny ve střeše jsou patrné až z našeho stanu. Jeho obyvatelé, doteďka zřejmě juchající v některém z dublinských pubů, se budou dooost divit… Vedle stojící iglú dvou mladých Frantíků se rázem změní v pestrobarevný chuchvalec nylonu, z něhož chaoticky trčí zbytky laminátových tyček. Obyvatelé emigrují do poblíž stojícího auta. Také na ostatních příbytcích je vidět že vzdorují jen s vypětím všech sil. Nemaje co dělat, jdu se vyčůrat, posléze vykakat a nakonec si dám ještě spršku – sanitární blok je prázdný a plně k dispozici, jen jeden náruživý kuřák si vychutnává svoji „early morning“ cigaretku v útulném závětří.

Přiblíží se půl šesté, začíná svítat no a naštěstí už přichází náš čas. Donutím Janu vstát a začneme balit. Snídani vynecháme (dáme jen tyčku, plnohodnotnou snídani si dopřejeme na lodi) a hned započneme přípravy k opuštění kempu. Stále přerušovaně prší, takže vše do kufrů napakujeme vevnitř, navlíkneme se do motorkářského a pak teprve využijeme krátké přestávky, kdy zboříme stan a rychle jej (pěkně promočený) zabalíme do vaku. Tož, vše je hotovo, před sedmou zavrčí Ká a vyjíždíme.

Směr Dublin vyjedeme stejnou cestou jako jsme sem přijeli. Ranní špička začíná, ale je ještě snesitelná. Co však snesitelné skoro není, je prudký boční nárazový vítr, spojený s prudkými přeprškami. No, na druhé straně, nesmím si stěžovat, tohle bylo nutno očekávat. Takže, peru se s tím od semaforu k semaforu, irští řidiči jsou naštěstí tolerantní a mé občasné oscilace od lajny k lajně je nechávají klidnými. V centru se beztak mizerné značení ztratí docela, naštěstí řeka Liffley je nezastupitelná, takže stačí dodržovat přibližný směr a za chvilku nás jedna z náhodně zvolených ulic dovede na nábřeží přesně do míst, kudy jsme se včera pajdali. Tož, přejedeme řeku no a po jejím levém břehu projedeme trasu kterou jsme včera probelhali svými puchejři posetými nožkami.

Přistanu u jednoho z terminálů a vsunu do pootevřeného okénka svoji rezervaci. Slečna středních let vyťuká můj kód, chvilku zírá na monitor a pak mi suše oznámí: „Sir, Your reservation had been cancelled“ (Pane, Vaše rezervace byla zrušena….). Kdyby hned vedle mě říznul do provlhlého asfaltu blesk, nevyděsil bych se víc. Můj údiv asi opravdu vypadá nelíčeně, protože obsluha na mne ani neřve, ani mne nevyhazuje a neposílá pryč, ukazuju ještě doklad o zaplacení, no a posléze mne odnaviguje k hlavní budově, kde si mám u rezervací stěžovat, chyba se prý dozajista vysvětlí.

Jo, to určitě, myslím si když přejíždím těch pár set metrů, věda, jak se s reklamujícími zachází v našich krajích. Pomalu se smiřuju s myšlenkou, že si lístek budu muset koupit ještě jednou, zaplaťpánbů za platební kartičky…. Odstavím mašinu, nechávám Janu poblíž a třímajíc doklady a mobil vnikám dovnitř. U přepážky má službu asi dvacetiletý klučina, výborně, alespoň že tak, jistá převaha tu na začátek je. Pěkně to kravaťákovi vysvětlím hlasem podmalovaným rozhořčeným důrazem nespravedlivě postiženého zákazníka, své argumenty zdůrazním všemi doklady, no a funguje to! Klučík, zahnán do defenzívy, začíná případ chápat jako opomenutí či pochybení firmy, kterou zastupuje, a to je voda na můj mlejn… Sám se necejtí, samozřejmě, a tak hledá spásu u svýho šéfa. Nechává ho vyvolat, no a já využiju chvilku k bleskovému telefonátu Jiříkovi.

Ten čubrní stejně jako já, no a jeho reakce je smysluplná a jediná možná. Aktivuje firmu Intercontact cože se to děje a slibuje, že zavolá výsledek. Mezitím se dostaví šéf, tedy spíše ona, vyšší Irka více než středních let. Dám jim k dispozici své doklady, ještě telefon na Intercontact, směrové číslo do Česka, a ať se starají oni. Jirka volá zpět, že slečna Tereza Nováková, naše operátorka u Intercontactu, asi již tuší chybu, kterou zřejmě zavinila její kolegyně, rušící Jirkovy rezervace zpáteční cesty. Ano, posléze se diskuzí zástupců Irish Ferries a Intercontactu situace vyjasní, tedy že já jsem v tom nevinně a chybné zrušení padá na vrub české kanceláře. Stejně, je to docela šlendrián, že kterékoliv ne až tak chápavé děvče za katrem v Praze klidně zruší někomu v cizině rezervaci na pokyn úplně cizího člověka (navíc po telefonu), tohle je námět na případný kanadský žertík nejhrubšího formátu…. Klučík mi vystaví náhradní jízdenku, no a teď již nebrání nic naší cestě. Ještě se omluví jménem firmy a popřeje happy journey. Taky slečna Terezka volá, omlouvá se jménem firmy, ale na můj lehce emotivně podbarvený dotaz, jakže je to s rezervací transferu Dover - Oostende odpoví, že bohužel, že neví a nemá možnost to zjistit, popřípadě zajistit nápravu. Trochu ve mně zakypí a zbunzírujou šťávičky, takže ji lehce sprdnu na doby, že takhle si teda nepředstavuju péči o zákazníka. Myslím, si že firma s máslem na palici by se měla chovat trochu vstřícněji. No ale srát na to, tohle budu řešit až za dva dny, venku čeká šíf a za necelou hodinku odjíždí.

Vylezu ven k totálně prokřehlé Janě, která viditelně skříslá postává vedle mokré mašiny. Podle jejich vlastních slov propadla hluboké depresi, vidouc mne uvnitř máchajíc rukama a poskakujíc před šaltrem. Naštěstí, nesu dobré novinky, narazíme na hlavu blemboše, uděláme kroužek  přes terminál (tam ještě absolvujeme poslední hádku, bo klučík u šaltru na náhradní jízdenku nevyznačil počet osob – dvě) a již kola baworská drnčí po vroubkovaném nájezdu rampy do výše druhého podlaží ústící do nenasytného chřtánu bílozelené obludy, pojmenované po bájném řeckém hrdinovi. Drncne to, a je to za náma, definitivně opouštíme zemi lyry a zeleného třílístku…. a je to…

Zaparkujeme hned za nájezdem na takřka prázdné palubě, na pravé straně u bortu, ke kterému přivážu slona těsně za skútra, zřejmě majetek to některého člena posádky. Za mnou přistane postarší italský pár na „funglovce“ R1150RT. Pomohu mu s postavením a uvázáním, pán evidentně není samostatně schopen si mašinu ukurtovat a Irčani v pracovním na něj dlabou. Mezitím si dobíjím mobila takřka do mrtě vybitého dlouhou komunikací s vlastí. Stejně, je to paráda, představuju si jak bych nedlouho před tím sháněl drobné do automatu, hledal ho, prodíral se frontama… takhle jen člověk vytáhne malou věcičku z kapsy a je hotovo… jojo….pokrok nezastavíš…

Jana, promrzlá a v dost blbý náladě, mizí hned po zaparkování na teplých horních palubách, no a já ji asi po dvaceti minutách následuju. Objevím ji, jak jinak než poblíž barpultu, rozloženou uprostřed našich krámů, již v evidentně lepší náladě, protože v teple :-). Ulebedím se v pohodlné sedačce, chvilku pookřeju a je čas na snídani, byť kurevsky opožděnou. Dáme čajík a nějaké sladké koláčky… po prožité noci, jízdě deštěm a finálovým stresujícím extempore na terminálu je to blaho a nirvána.

Podle hodinek se rapidně blíží čas odjezdu, beru tedy kameru a Minoltu a vyrazím na horní palubu, abych jednak zdokumentoval vyplutí a jednak, a to zvlášť, se po svém rozloučil s kouskem země, který nás po více než dva tejdny víceméně přívětivě hostil.

Sundeck je pustý, pouze pár notorických úchylů jako já tu z výšky asi dvaceti metrů pozoruje terminál a celé ústí Liffley obklopené doky, moly a vším tím industriálním přístavním vybavením. Pro mne to nepostrádá jistého půvabu, už jenom pro to že tohle běžně my středoevropani nepozorujeme. Takřka neznatelně zaberou mocné dýzly kdesi hluboko v podpalubí (což se projeví jen zvýšením chvěním paluby a duněním půlmetrových výfuků v komíně vysoko nad palubou – TOHLE jsou ty pravý laďáky a ne ty uprděné trubičky čnící vzadu z motocyklů…), kdesi dole se mohutně zapění kalná voda přístavu a molo s konstrukcemi nájezdů se začne velmi zvolna vzdalovat. Tož, goodbye, Ireland, get well and have a good time… byli jsme tu rádi, líbilo se nám to tady (až na ty silnice, že, Paddy…) a ač v to nedoufám, v koutku duše se budu těšit na možný návrat… Teď mne ale naštěstí plně zaměstná všeliké natáčení a snímání, jakož i pozorování. Ohromnej barák trajektu se zvolna a jemně vytočí od mola, v úzkém hrdle delty Liffley natočí robustní příd po proudu a jakmile je vše OK, nabere větší rychlost. Mineme poslední kousek mola s vjezdovým majákem, pontony s bagry odstraňujícími naplaveniny z vytrasovaných kanálů, šrouby na zádi zaberou naplno a silueta Dublinu za zádí se zvolna, ale neodvratně, zmenšuje.

Jakmile je jasné, že Irsko je už definitivně za náma, opustím značně větrný sundeck a odsunu se zpět k Janě do tepla uzavřených palub. Dopijeme čaj, posedíme, proštuduju mapu Walesu, kudy že se to vlastně pohrneme, no a protože se nachyluje k jedenácté, opustíme naše místa a přesuneme se na bok lodi do samoobslužné restaurace. Tady se usadíme v jedné kóji u levobočního (starboard) okna s pěkným výhledem na šedivé a rozbouřené moře, no a to nám vydrží až do Anglie. Máme v úmyslu zde poobědvat, ale pulty se otvírají až v půl dvanácté, neboť na nich finišují s úpravami truhláři se svými pilami a kladivy. Tak zatím jen sedíme, klábosíme a odpočíváme po poněkud divokém ránu.

Těsně před otevřením si jdu stoupnout do počínající frontičky, no a jakmile je otevříno, zakoupím a své milované manželce (a taky sobě) donesu po porci tradičních „fish&chips“, jak jinak více než řádnou porci. Ta nám poslouží jako opožděná snídaně či časný oběd, inu systém dvou jídel zase dnes přijde na řadu.

Zbytek plavby do Walesu prolenošíme, pročumíme a trochu i proklimbáme, venku za okýnkem to nevypadá zrovínka extrózně, nicméně alespoň neprší. Po jedné, kdy už zdá se budeme u konce cesty, se vyškrábeme nahoru na vyhlídkovou palubu, abychom si z ní vychutnali přistání na waleském pobřeží. Dost fičí (inu jsme na moři), oblohou se nízko ženou nacucané tmavé mraky, ale mezi nimi kupodivu občas peosvitne slunce a zdá se, bohudík, že na trvalý déšť to prozatím nevypadá. Z oparu nad pevninou se po chvilce vyloupnou nízké pahorky ostrova Anglesey, který se stal cílem naší krátké návštěvy již před dvěma roky. Tehdy jsme stáli u terminálu, študovali ceny a mapy a snili o tom, že jednou, jedinkrát, možná, se na smaragdový ostrov podíváme… No a stalo se…. Jsme tady, ale z druhý strany, chicht…

Přístav Holyhead se nedá s Dublinem srovnat, je to jako nádražíčko v Horní Dolní versus Praha - hlavní nádraží. Kotví tu jeden tanker a speciální trajekt pro tiráky společnosti Stena, jinak jen soukromá „droboť“. Náš ohromný Ulysses obratně (na svou velikost) vytočí zadek k molu a pak jím zacouvá přímo k rampám čekajícím na obsah šífu. No a protože lodní rozhlas již vyzývá řidiče a posádky vozidel k sestupu ke svým vozidlům, sebereme své sakypaky a strmým schodištěm slezeme na náš deck. Odvážu slona, nabalíme vše co nesem s sebou a pak již jen čekáme, až nás tahle velryba vyplivne jako biblického Jonáše na břeh.

Popravdě, dokařům to nějak dlouho trvá, prostojíme tu skoro půlhodinku než přijde řada na naši palubu, no a to ještě motorkáři jsou až úplně vzadu, takže na pevninu se dostaneme opravdu jako skoro poslední. Od ramp se táhnou dlouhé fronty k výjezdu z terminálu, kde probíhá jednak celní kontrola (pro nás nezajímavé) a jednak i desinfenční linka, naštěstí bez stříkačů jako v Rosslare. Ač ji očekávám, úplně zde chybí imigrační kontrola. Zajímavé, jak si Britové chrání svoji „splendid isolation“ na břehu Kanálu (a třeba i u ruzyňských katrů…), tak tady, tady mají skulinku. Ještě že o ní nevědí naši „kluci z kouřový hory“.

Tož tak, posouváme se v natlačeným dvoustupu, zvolna se blížíme k výjezdu z přístavu, když tu se k nám v druhém proudu přiblíží jakýsi cruiser. Nevšímám si ho do té doby, než se z něj ozve hlasitý halekání – česky! Pár z Brna - města (poněkud mladší než my) nás zdraví a ptá se, co a jak, atd… Co provoz dovolí, odpovídáme, než nás opět definitivně rozdělí.

Přes několik kruháků se vymotáme z přístavu a najedeme na rychlostní dual - carriageway. Tohle je pro mne překvapení, přede dvěma roky jsme Anglesey přejížděli po úzké a klikaté silnici, dnes pádíme po zbrusu nové skorodálnici těch celých pětatřicet kiláků k úžině Menai dělící ostrov od vlastního Walesu. Překvapující rychlost výstavby, za dva roky, když to porovnám s „úsilím“ našich silničářů, škoda mlčet.

Anglesey přefrčíme na jeden zátah (mineme naše stojící krajany, zamáváme…), přejedeme mohutný most přes úžinu Menai a hned za ní zastavíme na přebalení mapy. Potom pokračujeme ještě asi pět kilometrů po hlavní A55, než odbočíme vpravo, přímo do lůna mohutného horského masívu Snowdonia. Jeho vrcholky jsou zahaleny hustou nízkou oblačností, neprší ale silnice je mokrá. Provoz na vedlejší silnici je skoro nulový, nespěchám, protože si chceme vychutnat tuhle drsně a vlhce syrovou atmosféru nejvyššího a nejznámějšího waleského pohoří tyčícího se hned nad členitou pobřežní čárou. Po několika kilometrech stavím ve stoupání do sedla, jednak proto že je třeba a jednak k nerušenému vychutnání toho všeho kolem.

Ještě několik kilometrů stoupáme mokrými klikatinami, káčko spokojeně bručí sedmdesátkou, ač pod mrakem tak se nám to tu líbí, moc a moc. Prostě, Wales, to je holt Wales, připomínám si chvíle prožité tu přede dvěma lety a spolu s Janou se shodneme že sem, tedy sem se určitě budeme muset vrátit (Pozn.autora – stalo se tak, o jedenáct let později a bohužel v single módu). Projedeme po břehu menšího plesa v samém sedle průsmyku, mineme samotu Capel Curig (tudy jsme tenkráte poprvé přijížděli do lůna Walesu) a táhlými zatáčkami sjedeme do kdysi hornické obce, dnes turistického střediska oblasti Betws – y – Coed. Tahle malebná vesnička se svými malými barevnými domy, čerstvě se lesknoucí po nedávném dešti a zářící svěží zelení se nám zalíbí, bohužel není zase tak moc času se tu zastavit na delší dobu.

Hned za obcí zahneme vpravo směrem do úzkého údolí, skrývajícího na svém dně kličkující silnici společně s železniční tratí. Užíváme si kvalitní silnice, po irských hopsačkách je to balzám na duši. Nemusím sledovat ďoury, hrby, štěrk, jedu si pohodu a „krajinkařím“, je čas čumět koldokola a užívat si. Leckdo by brblal, vlhko, mokro, hnusno, nám (tedy, spíše mě, chicht…) se tu takhle a tady líbí.

Kolem nás se pozvolna rozprostřou rozlehlé břidlicové lomy, lesknoucí se v odcházejícím dešti, neklamná známka toho že se blížíme do známého důlního centra Blaneau Ffestiniog. Prokličkujeme úzkými uličkami mezi malými, nízkými a rázovitými hornickými a dělnickými domky, tvořícími většinu zástavby města, a bez zastávky míříme stále na jih, přímo středem národního parku Snowdonia. Vrcholek Mt. Snowdon, kedysi námi zdolaný pomocí ozubnicové železničky, není ani patrný v husté nízké oblačnosti vpravo od naší trasy.

Příští úsek naší cesty se mě postupně vybavuje tak jak po ní pokračujem, přeci jen, jsou to jen dva roky co jsme na jednom z výletů touto silnicí jeli. Za městečkem Dolgellau silnice začne zvolna stoupat do sedla průsmyku, nojo, pamatuju, pamatuju, nahoře bude malé parkoviště a stáli jsme tam. Tož, tradice se musí dodržovat, no a jakmile jsme nahoře, stavím na přestávečku. Fičí a funí to tu jen což, musím mašinu šikovně postavit tak aby ji vítr nepovalil. Postojíme tu, zavzpomínáme na časy minulé (tehdy tu s námi stál „erťák“ nyní odpočívající v poklidu a závětří domovské garáže), no ale je třeba jet dále, musíme mít na paměti, že dnes je (a vlastně do konce dovolené i bude) to všechno jen a jen o jízdě.

Silnice nás šňůrou vlásenek svede mezi holými svahy opět na dno údolí jímž pokračujeme dále neustále na jihovýchod, pohoří zůstává za námi a před našimi zraky se otevírá pozvolnější, mírnější a také více osídlená pahorkatina charakteristická širokými údolími a oblými vršky, tatam je skalní divokost Snowdonie. U jedné z liduprázdných pump v malé vesničce beru palivo, přeci jen kontrolka otravuje…

Prodereme se odpoledním ruchem městečka Newtown/Drenewydd (pracovní doba končí…) a kousek za ním překročíme historickou hranici mezi keltským Walesem a anglosaskou Anglií. Bohužel, ve Walesu jsme byli jen pár hodinek, co naděláme… davajme dále…

U vesnice Craven Arms se napojíme na hlavní silnici vedoucí kolem megapole Birmingham/Manchester, které se chci za každou cenu vyhnout, kodrcání rozlehlou zástavbou není mé hobby. U Leominsteru zahneme vlevo přímo na východ směrem na Worchester. Je už podvečer, provoz zřídne a nám se poklidnou venkovskou krajinou jede fajn, zvláště máme-li v zádech neustále dosti silný západní vítr.

S tím jak slunce sestupuje vyvstává otázka, co se spaním. Podle mapky se tu kolem žádný kemp nevyskytuje, až asi po dalších padesáti kilometrech, tož pojedem až něco uvidíme. Už toho máme v těle dost, jsme více než dvanáct hodin na cestě a o dost více vzhůru. Jak se tak suneme venkovem, neustále přemýšlím co a jak dál, no a když se dostaneme na obchvat kolem Worchesteru, zastavím na chvilku na studium mapy a při té příležitosti navrhnu Janě, co by říkala jedné noci strávené v typicky anglickém B&B, tj. privátním ubytováním se snídaní inclusive. Docela by podle mne nám normální postel pásla. Jo, pravda, bude to o něco stát víc než kempík, ale tak nějak cejtím že před putováním Evropou si ji zasloužíme. Jana skoro hnedky souhlasí, takže je rozhodnuto, pojedeme dál a na co dříve narazíme, tam zajedeme… kemp nebo „bí end bí“…

Dokončíme objezd Worcesteru a po A44 razíme dále. Překročíme dálnici a asi pět kilometrů za ní se na kraji malé vesničky Stoulton objeví cedulka upozorňující na ubytování někde vpravo. Jo, domluva se musí dodržet, zahneme a delší příjezdovou cestou mezi ohrazenými pastvinami přijedeme až k jakémusi venkovskému panství. No potěš pánbů, tohle BUDE mastný… Ale dekorum se musí dodržet, takže zaparkujeme hned u hlavního vchodu a vyrazíme na obhlídku. Nikde není nikdo, tak zazvoníme u hlavních dveří. Čekáme a když už chceme odrazit, vyjde ven příjemná a distingovaná paní středních let. Takže se spíš formálně zeptám, je-li ubytování a za kolik. Ano, dvoulůžkový pokoj je volný, a cena? Dvacka „per capitam“, to nezní zase až tak špatně, a nocleh na venkovském sídle, kdopak to zažije. Ani se zase moc necukáme a kývneme, zůstáváme. Je nám předveden náš pokoj v patře (klasický anglický, se vším všudy), dále příslušenství, domluvíme se na času a typu snídaně, ještě se zeptám na nějaký blízký pub a pak nás paní nechá svému osudu.

První, o co máme starost, je sundat ze sebe hadry, které už máme na sobě sakra dlouho, no a trochu se dát dohromady. Nataháme do pokoje všechny ty naše cajky a hned, jak se dohrabeme k toaletním věcem, tak se promptně vystřídáme ve sprchách. To je blážo, hned je člověku daleko líp. Další naší snahou je vybalit a usušit vše co je mokré z minulé noci, a že toho je. Zvláště stan, ten je durch, takže operativně zabereme půlku pokoje a roztáhneme ho tak, aby co nejvíce a nejrychleji usychal. Ve zbytku se potom uvelebíme v pohodlných lenoškách, v připravené konvici si uvaříme čaj (ten s kávou a mlékem je v Anglii vždy v pokoji k samoobslužné dispozici) a dáme si relax pauzu.

Uvelebeni diskutujeme co a jak s večerem. Docela se shodneme že ač jest to tradicí, dneska asi pub ve Stoultonu (i když nám jej majitelka doporučila, že se tam prý výborně vaří) nenavštívíme a zůstaneme pěkně tady, v pohodlíčku. Večeři nepotřebujeme nikterak opulentní, oběd byl pozdnější a vydatný. Takže si uvaříme další čajík a Jana připraví pár chlebů se sýrem a salámem, což nám bohatě stačí.

Zbytek večera prolebedíme v křesýlkách, čteme si v průvodci a materiálech které jsem nasbíral dole v hale, v mapách si projedu zítřejší trasu, která nás má dovést až k Doweru, no a pomalu nám padaj víka… zuby a tak… a do peřin! Suchá, široká, pohodlná a voňavá postel, taky má něco do sebe, chrrrr….