Motokochání

Den osmnáctý                            Úterý, 10. 7. 2001

Trasa: Shankill, Dublin, Dun Laoghaire, Dublin, Shankill by DART

Stav tachometru: 95 461 - nezměněn                   Ujeto:   0        Tank:  0

Lehce po osmé vstáváme do poměrně slunného dne, abychom po snídani netradičně opěšale vyrazili na prohlídku Dublinu. Už včera jsme se rozhodli, že pro dnešní přesun do Dublinu a zpět použijeme příměstského vlaku. Jednak miliónová metropole je miliónová metropole, druhak si chci odpočinout od motorkárny, no a tahat s sebou po městě motooblečení se nám taky nechce… Takže do baťůžku přijdou jen vršky od dešťovek, foťáky, doklady, mapa centra a opouštíme kemp. Patnáct minut pohodové chůze nás dopraví až na zastávku trati vedoucí z dublinu na jih podél pobřeží. Koupíme si „family ticket“ umožňující neomezené cestování sítí příměstských železnic DART and SUBURBAN RAIL po dobu jednoho dne a tím i možnost se dostat skoro do všech koutů metropole z vyjímkou přístavu.

Vlak zrovna duní po kolejích a brzdí dole na nástupišti, turniket nás nechce nějak propustit tak ho ruče přelezeme a mažeme dolů po schodech. Pneumatické dveře za náma zasyčí a poloprázdný „panťák“ se hne na sever, vstříc centru Dublinu. Cesta trvá asi čtyřicet minut a čítá cca patnáct zastávek. Kolem oken se míhají nízké domky předměstí, mezi nimi občas probleskne mořská hladina, občas nějaká ta tovární hala, celkem normál tak jak ho známe. Vlak je skoro plný, dokonce se i stojí, nás čeká celej den na nohou (kdybych věděl co nás OPRAVDU čeká :-() a tak sedíme jako putny.

Vlak zarachotí po delším ocelovém nadjezdu a brzdí ve stanici Tara Street, ležící přímo v centru na pravém břehu řeky Liffley. Vylezeme ven, no a nejdřív přijde na řadu povinnost. Ta spočívá v návštěvě terminálu trajektové společnosti Irish Lines a ověření rezervace našich lístků na zítřek, protože, přeci jen, je lepší mít jistotu. Máme s sebou jen plánek centra, no ale podle náčrtků v brožuře, kterou jsme dostali v kempu, usoudím, že do přístavu to bude nedlouhá a příjemná procházka. Přejdeme tedy na levý břeh a po proudu zamíříme k malým siluetám lodí a jeřábů na obzoru. Suneme se po pěkně zrekonstruovaném nábřeží, mineme „zaparkovanou“ repliku vikingského drakkaru (Vikingové jsou zakladateli Dublinu) a pomalu opouštíme centrum. Skladiště a kanceláře vlevo jsou stále šedivější a méně honosné, no naštěstí je tu poslední most a kruhák, kterým komunikace na břehu končí a zahne přímo mezi průmyslovou zástavbu, takže sledujíc cedule Ferry Terminal myslíme, že jsme skoro u cíle… Jo, houbeles a prdlajs. Sklady, oplocené odstavné plochy, kontejnerová překladiště jsou nekonečné, cíle nedohlédnout. Pochodujeme hodinu, do zad nám fouká stále silnější vichr, chce se nám na malou a k tomu všemu začne docela slušně lejt. Bundy nás ochrání poměrně dobře, ale kaťata, boty a hlavně palice máme mokrý jen což. No, mě mokrá hlava až tak nevadí (kde nic není tam nemá co zmoknout), zato Jana se svou mokrou hustou kšticí vypadá jako Česílkova milá… Volání přírody zrealizujeme brutálně „na hulváta“ u jedné z ohrad, ať to okolí vadí či nevadí. Okolí, to jsou vlastně jen tiráci projíždějící kolem, pěšouři jsme tu asi jediný za den, jsme tu asi stejně nenápadný jako psí lejno na čistě povlečený posteli.

Zkrátím to, trvá nám hodinu a půl a dva slejváky než se dohrabeme k terminálům odbavujícím auta. U jednoho využiju dočasné přestávky a předložím náš rezervační dokument. Officer se na něj podívá, přečte si kód a jen kejvne, OK, můžete přiject… To mě upokojí, cíle jsem dosáhl, teď jen jak zpět. Z autobusu, kterým bychom se mohli vrátit, vidíme pouze a jen zadní světla, další jede prej až ve čtyři, fuck… Taxík? Hmm, kolik pint Guinesse by stál, asi ne málo. Drožkářům neplatím ani v Praze, natož tedy v cizině. Suma sumárum, vychází nám to na pěší výkon i zpět, alespoň víme do čeho jdeme :-(.

Vracíme se stejnou cestou, naštěstí zrovínka svítí sluníčko a čerstvý protivětřík nám rychle vysouší vše mokré. Obdivujíc krásy a půvaby anglosaské průmyslové architektury první poloviny minulého staletí, jakož i přepestré a různobarevné kabáty všelijakých trucků, se zdaleka ne tak zčerstva suneme zpět do městské civilizace. Občas se spíše z pocitu mé zodpovědnosti za tuhle neomluvitelnou navigační minelu (Jana ji kupodivu snáší „bez keců“, asi ví že kdyby si přisadila, tak by mohla spustit lavinu nekontrolovatelného násilí z mé strany…) pokusím někoho stopnout, ale výsledek je samozřejmě nulový, asi nemám ty správný prsa na stop…

Jakmile se dostaneme na kruhák u mostu přes řeku, využijeme kamenných podstavců a dáme si na nich čtvrthodinku pauzy. Každý dáme jednoho suka a při pozorování okolí necháme odpočinout nožkám, které přeci jen tenhle špacír začínají cítit. Pozornost upoutá velká zrenovovaná rohová budova, zřejmě bývalé skaldiště z devatenáctého století, dnes je tu výstavní a divadelní areál, jak si přečtu v brožuře.

Cesta zpět do centra podél nábřeží už docela ubíhá neb to není zase tak daleko, je na co koukat, a okolí se znatelně vylepšuje. U mostu, kterým se musíme dostat na pravý břeh, se opět zastavíme a uspořádáme brífing co tedy dál. Z mnoha věcí co se nám nabízí v Dublinu a okolí si nakonec vybereme Národní námořní museum v Dun Laoghaire a museum vikingského osídlení v centru Dublinu. Protože si chceme odpočinout, zvolíme jako první námořní museum, protože si můžeme orazit ve vlaku kterým se tam dopravíme.

Vylezeme tedy na nástupiště stanice Tara Street a vyčkáme pár minutek do příjezdu vlaku naším směrem. Ten je skoro prázdný, no a tak se pohodlně usadíme a necháme odpočinout notně ošoupaným dolním končetinám. Vystoupíme na nádraží hned vedle přístavního terminálu, no a než bychom hledali museum nablind, tak radši využiju služeb informační kanceláře přímo v terminálu. Zde se od příjemné hostesky dozvíme že sorry, ale námořní museum je uzavřeno kvůlivá opravám a rekonstrukcím. Doprčic, docela smůla, takhle ztratit spoustu drahocenného času.

Takže, znova se odsuneme (s normální chůzí tenhle náš translační pohyb nemá zrovínka moc společného) na malé nádraží, kde přečkáme prudkou přeháňku. Ta naštěstí trvá jen asi čtvrthodinku, takže zbylý čas do příjezdu vlaku přečkáme na zvolna osychajícím nástupišti.

Vysedneme opět na Tara Street a tentokráte se zvolna pajdajíc vydáme po pravém břehu Liffley proti proudu. První zastávkou je obchůdek s různými „irish“ piškuntáliemi. Vlezeme do něj, protože mám zálusk na irský „sticker“ na slona, bohužel, mají jen obří tak na trucky, zalepil bych si tak asi půlku štítu. Ještě skouknu irský CD, no popravdě, vybral bych si, ale ty ceny, nejlevnější je tak za čtrnáct…

Takže zase vylezeme nahoru, zahneme od břehu do spleti uzounkých a malebných uliček nejstarší dublinské čtvrti zvané Temple Bar. Úzké a vysoké baráčky s pestrobarevnými fasádami, v přízemí s typickými puby, obchůdky s muzikou atd atd. Bohužel, centrum Dublinu trpí shodným nedostatkem jako pražské, a sice přemírou turistů všech barev a odstínů. Prodíráme se těma davama, až dorazíme na konec Temple Baru, kde je ono hledané museum Vikingů. Vevnitř je maglajs rumrajch, nějaká škola to tu zaplňuje bezezbytku svým hlučným tartasem. Pokusím se koupit lístky, ale smůla, ta se nám dneska lepí na paty. Je vyprodáno, museum má limitovaný denní počet návštěvníků, prej jestli chceme rezervaci na zejtra. Blee, zejtra, kde nám bude konec…

No, pohled na hodinky praví že už dnes máme po bžundě, je něco po páté a podnikat ještě nějakou výpravu někam nemá cenu. Zvolna se tedy šouráme zpátky rušným Templem, počumujeme kolem, ulice se blyští po poslední přeháňce ve světle ostrého slunce, má to atmosféru. Zpátky k nádraží to bereme zadníma uličkama, no a protože máme docela žízeň, zapadneme do jedné z mnoha hospod. Skoro prázdná rohová nám poskytne útočiště i jednoho z mnoha malých stolků za velkými „výkladními“ okny. Venku kypí ruch velkoměsta, my v klidu vychutnáváme své Murphy´s a tak nějak nám dochází, že tohle, tohle je definitivně poslední irskej večír, ať chcem nebo nechcem….

Dáme jen po jednom a je nejvyšší čas na cestu zpět. Vrcholícím odpoledním ruchem se odploužíme na stanici, vyčkáme dost nacvakaného vlaku a jedem zpátky. Naštěstí, dvě místečka na sezení se najdou, nevím jestli by mě šlo stání po tři čtvrti hoďky. Takže, naposledky si vychutnáme cestu zpět, no a v Shankillu opustíme již skoro prázdnou soupravu. Chůze zpět do kempu je pro mne docela utrpením, no ale to má konec u našeho stanu.

Odsunu se do umýváren abych ošetřil unavené nožky, no a při tom objevím docela řádné puchejře na patách, přeci jen tyhle cvičky, co mám s sebou, nejsou na dlouhé pochodování dělané. Léčbu nechám na přírodě, jenom menší lázeň, která mě docela pomůže.

Večeři děláme opět trochu opulentnější než jindy, abychom ujedli nadměrečných zásob, no a co dál? Pivko samozřejmě musí bejt, teď jde jen o to jak a kde. V pubu je samo sebou „to pravé“, ale taky je možno konzumovat v kempu. Pro druhou verzi hovoří jednak moje nohy v troskách (Janiny jsou na tom sice líp, ale taky je cejtí..), no a jednak taky skutečnost že začíná docela slušně funět, a bude líp zůstat u těžce zkoušeného stanu, už jenom proto že sousední stan třech německých floutků (ti nejsou přítomni) začíná vichru podléhat, tedy jeho předsíňka. Vítr podrazil tyčky a tak mlátil zbytky, až je skoro odtrhl. Pokoušíme se s Janou za totálního nezájmu okolí stan zachránit, ale nedaří se nám, tak jen nouzově zafixuju zbytky a nechám stan jeho osudu. Potom Jaňule vyfasuje penízky a odkvačí do známého kšeftíku aby zakoupila čtyři plechovky místního stoutu. Za chvíli je zpátky, bohužel s ní i další z mnoha dnešních přeháněk. Sklopíme to do stanu, zalezeme napůl do spacáků a konzumujeme pivečko. Jakmile je déšť pryč, vylezeme zase ven a popíjíme, počumujíc po motorkářském okolí. Zvláště nás zaujme postarší týpek, seschlý Nizozemec na dvouventilovém R80R, který dorazil těsně před přeháňkou. Vztyčil stan ne nepodobný klasickým plátěným áčkům se kterými jsme my jezdili na Jawách tak před dvaceti lety, vyndal množství kastrolků a začne v předsíňce kuchtit, zachumlaný do svetrů a motokalhot.

Další slejvák nás opět zažene pod plachtu, stan se třese a zmítá, ale díky dobrému ukotvení a částečnému závětří odolává. Nemaje co dělat, listuju vevnitř průvodcem, až najednou narazím na plán Dublinu, kterého jsem si nějak včera nevšiml, no a co vidím, je na něm detailně znázorněn i přístav s ferry terminálem. Bohužel je tam i měřítko, takže spočítám že naše cesta od Tara Station k ferry a zpět k ní čítá lehce přes jedenáct kilometrů. Doprdele, tohohle jsem si měl všimnout, to je minela docela řádných rozměrů. Vyspílám si v duchu do pitomců, blbů a idiotů, no ale nakonec mi nedá a ukážu inkriminovaný plánek i Janě. Vyslechnu si svoje, ale patří mi to…

Větrný večer se zvolna propadá do tmy, my dopíjíme pivečko, dáme i hltanec kořky (které je také kupodivu dost), zapakujeme vše, co nebude ráno potřeba, a zalezeme na kutě. Díky únavě usínáme ihned i přes atmosférické jevy, které by nás jinak spolehlivě udržely vzhůru.