Motokochání

Den sedmnáctý                         Pondělí, 9. 7. 2001

Trasa: Lough Key Forest Park, Boyle, Roscommon, Athlone, Clonmacnoise, Moate, Kilbeggan, Dublin, Shankill, Dun Laoghaire, Shankill

Stav tachometru: 95 180 – 95 461                  Ujeto: 281               Tank:  15,96 l

Opět chrupeme v poklidu a nerušeni ničím a nikým, ven lezeme lehce po sedmé. Jsme v hlubokém stínu díky kolem stojícím velikánům, naštěstí rosa není skoro žádná. Nicméně, je dost chladno, no alespoň jsme rázem čilí a funkční.

Skvělý kemp (kdyby byl v blízkosti pub, byl by stoprocentní) opouštíme v půl desáté. Projedeme opět (a naposledy..) Boyle a zamíříme po hlavní přímo na jih. Jak nás sloník unáší poklidnou a pohodovou krajinou, původně zachmuřené a zatažené počasí se neodvratně mění k lepšímu, no a když se blížíme k Roscommonu (Ros Comáin), tak už pupík řádí na azurově modré obloze ozdobené sem tam kučeravým obláčkem k potěše prázdninových fotografů.

Před Athlonem (Baile Átha Luain) nám poněkud nevýraznou scenérii okolní krajiny zpříjemní výhledy na rozlehlé jezero Ree po naší levé straně. V Athlonu chvilku bloudím než najdu ten správný směr, celé město objedeme a vyrazíme na výpadovku směr Dublin, tu která nás do hlavního města Irské republiky má dnes dovést. Nicméně, teď ji opustíme pár kilometrů za Athlonem, odbočíme vpravo na místní silnice a tady nás již vedou typické hnědé směrovky s ukazatelem Clonmacnoise Abbey. Necelých dvacet kilometrů celkem kvalitních okresek a již zahýbáme na rozsáhlé parkoviště u opatství.

No jo, vyplňuje se to co jsem tak nějak očekával. Clonmacnoise je jedním z místních památkových „top ten“ no a na obsazenosti a velikosti parkoviště je to znát. Asi deset obřích busů, no a hafo osobáků. Zaparkuju mašinu hned vedle rakouskýho fungl novýho K1200RS, plně napakovanýho, dokonce se na něm válejí i bundy a helmy, chicht…ještě že nejsou klíčky ve skříňce….

Kolem proudí davy turistů, pomalu ale jistě mě to tu začíná zalízat za nehty. Co teď? No, já se jako Rakušáci nemíním zachovat, tak se s Janou dohodneme, že nejprve vyrazí ona s digitálem, prohlídne si to tu no a pak půjdu na prohlídku já.

Jana tedy nalehko mizí mezi stromy na pokraji parkoviště, které je oddělují od vlastního areálu opatství, no a já si zatím obejdu parkoviště, než se usadím na mohutných trámech ohraničujících celé parkoviště. Hřeju se v poledním sluníčku a je mě fajn, tedy až na ty pochodující cizokrajníky kolem. Po čtvrthodince přijdou majitelé sousedního báva, docela vejrám. Pán tak pětašedesátník, pěkně vrásčitej a vošlehanej, no a jeho partnerka – to je typická babička taky určitě přes šedesát. Oba v kůži nejnovějšího střihu. Dáme řeč, jak jinak než na téma bawoři.. Měli taky káčko LT co máme my, no a nemohli si ho vynachválit. Projezdili na něm zdá se celou Evropu dvakrát kolem. Byl jsem jen upozorněn na nutnost kontrolovat patřičné zapnutí kapsičky na bavořím tankvaku, protože sousedi s tím měli jedno dobrodružství: při cestě na jednu z Rallye FIM si na švýcarské hraniční kontrole zastrčil peněženku s pasy a šekovou knížkou do inkriminované kapsičky a zapnul ji jen tak napůl. Samozřejmě, po pár desítkách kiláků to všechno postupně vylítalo ven no a na další zastávce už tam nebylo nic. Tak museli dva dni čekat o jedné konzervě, dvou pomerančích a láhvi coly než jim kolega z Vídně dovezl náhradní pasy a šeky. Tohle se stát nám, tak je to na mašli, za náma by se nikdo nehnal…

No nic, pokecáme ještě chvilku a pak se rozloučíme, oni razí dál na vejlet a já, já budu zase osamoceně čekat. Naštěstí to netrvá dlouho, po dvaceti minutách se Jana vrátí a prohlídku si pochvaluje. Takže střídání stráží, beru Minoltu a vyrážím. Jana mě dává svoji neporušenou vstupenku tudíž bychom mohli trochu uspořit. No, naneštěstí se zrovna dostanu do velké skupiny Japonců a amerických turistů, které slušně zatemují vstupní komplex a i prostranství hnedle za ním. To mě znechutí natolik, že se jen prosmyknu podél zdi, vylezu na několik schůdků poblíž a z nich si z dálky docela dobře areál prohlídnu, to mě stačí. Potom vylezu ven a vydám se na menší procházku podél širokého toku Shannonu, který lemují také nějaké ty zbytky staveb. Poklid a jistý půvab zákoutí mne osloví mnohem víc než mumraj v areálu opatství, takže nakonec jsem mírně spokojen a v dobré náladě se vracím zpět k našemu nabalenému stroji a dobře naložené manželce.

Sluncem prozářený a poměrně teplým popoledním se vracíme okreskama zpět na hlavní N6, která nás povede po zbytek našich kilometrů na smaragdovém ostrově. Mažeme si to pohodovou stovkou, blízkost metropole má kladný vliv na kvalitu vozovky a jede se tak, jak je v celé civilizované Evropě zvykem. Zastávka je jen jedna na natankování a napití. Malý provoz a široká silnice mě dovolí se trochu zamyslet… no krátí se to, krátí, škoda že jsme se ještě nemohli podívat na sever. Ale co, pořád je lepší vidět míň, ale podrobnějc a v pohodě, než s pěnou u huby lítat po Irsku jako mastnej papír v průjezdu. Co se dá dělat, o něco více než dva týdny je na detailnější poznání celého ostrova opravdu málo…

Ani se nenadějeme a najednou se před námi rozevře široká náruč jednoho ze dvou dálničních úseků v celém Irsku. Aha, tak už jsme Dublinu nablízku. Provoz není naštěstí nijak hustý, na naše poměry slabá jednička.. Podél toku Royal Canal pozvolna klesáme k irské metropoli, předměstí se ohlásí dálničním obchvatem Dublinu. Zahneme vpravo a jedeme po něm… tedy dokud to jde… stejně jako v Praze není obchvat dokončen a vyhodí nás přímo do nepřehledného předměstí. Rodinné domky, všechny přízemní a podobné si jako vejce vejci společně s opět chaotickým značením zrovna nepřispějí mé navigaci. Naštěstí, stačí sledovat přibližný směr na jihovýchod a z kopce k moři a až se narazí na výpadovku na jih podél pobřeží, tak po ní do předem vytipovaného kempu. V Dublinu či okolí jsou podle mapy i seznamu jsou dva, jeden na severu a jeden na jihu. Ten jižní je příznivěji položen, tak už dnes ráno jsem se pro něj rozhodl. Teď jde o to jen ho najít… Intuitivně držím směr, kupodivu to docela jde, a asi po půlhodině posouvání se od světel ke světlům narazím na výpadovku N11. Jooo, to je vona, tak šup na ní a bič a pryč a na jih. Výpadovka je rozsekána mnoha světly, no a protože jsou s pečlivostí hodnou lepší věci seřízena na „červenou vlnu“, tak je posouvání po ní docela vopruz. Zelená, jedna, dvě, tři, čtyři, vyřadit na neutrál, dobrzdit, počkat…. a tak furt dál. I když jsem vepředu, na akceleraci další zelenou nestihnu, to bych musel sedět sám na nějakým YZFu či podobné bestii a bejt mi tak o třicet míň…. což není… Naštěstí, vodou chlazenému motoru tohle vůbec nevadí, pouze poprvé v Irsku uslyším větrák zpívající si svoji monotónní melodii. Po delším hopkování zástavba pomalu řídne, no a pak netrvá dlouho a přijde naše odbočka. Fajn, vyhodí nás do typického řídkého předměstí, mineme jakési místní pidishoppingcentrum a je tu kempovní cedule a vzápětí široký vjezd. Dobrzdím u recepce a hurá se přihlásit.

Dvě upovídané naondulované bábrlinky (evidentně nemají co dělat a smradlavej a špinavej chlap z exotický obskurní země v motorkářským kdesi z dálného východu je pro ně zpestřením raně odpolední nudy) mě po zaplacení dvaceti libroušů navigují přímo do jednoho z rohů kempu, kde jsou prý „another motorcyclists“. Jo, v docela hezkém koutku je tu rozloženo asi dvacet strojů a patřičný počet stanů. Najdeme si místečko úplně v rohu, docela stíněné proti slunci i případnému větru a hbitě vztyčíme příbytek. Ha, stavět už se bude jen třikrát, bohužel v Irelandu naposledky.

Rutinérům stavba jde, za chvilku je vše OK a můžeme se starat dál. Přitáhneme opodál stojící stolek s lavicemi, no a zažehnu vařič k přípravě pozdně polední krmě. Za tu nám poslouží klasická „ping-pong drátěnka“ vylepšená kostkou bujónu, kupodivu se nám ani na konci dovčy zatím neznechutila. V lukrativním až paďourském pohodlí stolku s lavicemi splivneme hutnou polívku, no, ale, mám pocit že mě něco schází. Jana ho má taky, takže seberu prachy a hybaj z kempu ven a do pidicentra. No, co, jako správný Čech, „jdu pro pivo“… To je tak, všiml jsem si při příjezdu že jeden z krámků je „Licensed Store“, tedy kšeft s chlastem. Takže se teď s chutí projdu pětiminutovou procházkou, v liduprázdném store zakoupím pár plechovek nějakého místního stoutíku (rovnou z lednice) a mažu zpátky ke své vyprahlé manželce. Následuje pohoda, rozloženi u stolku, ovíváni příjemným teplým vánkem, příjemně vychlazené pivko před sebou, zoncna nad náma, usrkáváme, počumujeme po mašinách kolem, tohle že je to pověstné upršené, deštivé, vlhké a chladné Irsko? No popravdě, je, ale někdy taky není, chicht…

No, orazili jsme si, a co dál, odpoledne je ještě mladé :-)… Jasně, sedět tady na prdeli nebudem, krátký pohled na mapu a průvodce, a je jasno. Poklidíme, nabalíme mašinu a vyrážíme – směr přístav Dun Laoghaire. To je vlastně jakýsi pobočný přístav k hlavnímu dublinskému, no a kromě prohlídky si tu slibuju třeba vyjasnění, odkud že to pozítří odrazíme. Na rezervaci je jen všeobjímající a neurčitý „Dublin Harbor“ bez bližší specifikace… a já mám rád jasno….

Na okraji shankillského „shopping centra“ naberu kurs dolů k pobřeží a díky směrovkám „Dun Laoghaire Ferry“ sledujeme pořád ten správný směr. Projedeme několik předměstí, než nás úzká a nepříliš kvalitní ulice plná odpolední frekvence doubledeckerů vyhodí na nábřeží přímo před terminál Stena Lina. Podél něj projedeme až na jeho konec a zde odstavím slona drze uprostřed kruhového objezdu při vjezdu do terminálu.

První naše pozornost patří vstupní hale terminálu, teď v pozdním odpoledni skoro liduprázdnému. Studiem timetablu si potvrdím že odtud, odtud tedy nepojedem, zde mají domovské právo jen rychlé katamarany Steny a podle časů na mé rezervaci se pohrneme normální lodicí. Dobrá, zbejvá už jen dublinskej harbor. Vylezeme ven, a podvečerní pohodou zvolna obejdeme místní marinu, počumujeme, a co si to nepřiznat, s trochou smutku v duši vlastně skoro naposled vstřebáváme exotickou a nás okouzlující atmosféru irského přístavu. Tu však, jak se blížíme zpátky k odpočívajícímu káčku, začne něco rušit. Odněkud z downtownu se nese rytmické skandování „No Way“ furt a furt dokola dokolečka. Zaostřím, cože se to děje, na malém náměstí chodí dokola asi deset lidí s nějakejma transparentama, k tomu jim jeden do megafonu předzpěvuje. Wo co go? Sám nevím, připadá mi to něco na způsob jehovistů nebo podobných ujetých hlasatelů té jediné (jejich) pravdy, nicméně realita je (po bližším průzkumu) daleko syrovější a přízemnější…. Jde o místní daně, přesněji o jejich výši, či ještě přesněji, neexistenci….chicht.

Slona žádný místní „bobby“ neobtěžoval, takže nasedneme a vydáme se na zpáteční cestu. No jo, cedule ale jaksi chybí. První kufr chytím hned na výjezdu, systém jednosměrek nás protáhne místním ekvivalentem Karlína, Libně či Žižkova, prostě, znalci vědí, trochec se bojim bojim. Zajímavý, jak asi půlkilometr od normálního nábřeží může existovat enkláva ne nepodobná Bronxu.

Další navigační smyčku absolvuji o kousek výš, tentokrát zvolím špatný směr, ale, všechno zlý je k něčemu dobrý, uzká místní komunikace nás navede do místní části Dalkey (Deilginis) rozprostírající se na skalnatém ostrohu Sorrento Point nad zátokou Killiney jižně od Dun Laoghaire. Silnička se motá, ale provoz žádný, tak jedu pomalu a můžu tak alespoň trochu sledovat dramatickou siluetu a výhledy na pobřeží, díkes za ten navigační fail. Sjedeme až na pobřeží a pokračujeme podél něj mezi čárou přílivu a železniční příměstskou tratí. Pomalu a v pohodě se promotáme obcí Killiney (Cillnión Léinin) než se spíš intuitivně než podle ukazatelů chytím správné silnice která nás pozvolným stoupáním překvapivě vyplivne přímo do shankillského centra. Joj, tady už to znám, pět set metrů a jsme doma…

Je osm večer, čas se řádně najíst. Tak vařím, no a tuhle celkem příjemnou činnost (tedy, jen na dovolené, že ano :-)) si zpříjemňujeme konzumací zbylých plechovek odnapoledne, naštěstí si ve stínu uchovaly svoji přiměřenou teplotu. Následná konzumace standardního „šurvajzu“ dokoná pocit absolutní spokojenosti a pohody.

Slunko zvolna klesá za severozápadní obzor, spát… to je ještě moc brzo, no a absence posledních dnů spolu s Damoklovým mečem blízkého návratu na pevninu velí: Go to pub! Yes sir…. jen tak nalehko se odsuneme hned vedle chlastshopu do místního pubu. Usadíme se v jednom z několika salónků členité hospody, no a s lehkou nostalgií blízkého konce naší keltské pouti dáme tradiční pintičku. Skoro je čas na hodnocení, pořád čím dál tím víc si uvědomujeme že se neodvratně blíží konec, no a v tomhle duchu se nese celá naše debata zde. Vzpomínáme, to co se událo před deseti dny, skoro se zdá že to bylo dávno, dávníčko… před našimi zraky upřenými do minulosti defiluje celé to naše putování po irských útesech, zátokách, mysech a skalnatých hřebenech… k tomu hned mysl zabloudí k neblahému kanálu kdesi uprostřed Frankrajchu a chudákům našim krátkosouputníkům… prostě, ať se už odteď ka stane cokoliv, tohle putování zůstane v našich myslích už navždy… fajn, fajn, fajn…

Nojo, zpátky na zem. Pintičky jsou vyprázdněny, venku skoro tma (čas se nachyluje k jedenácté), tož je čas na návrat a co nejrychlejší přechod do horizontální polohy.