Motokochání

Den šestnáctý                             Neděle, 8. 7. 2001

Trasa: Lough Key Forest Park, Boyle, Curlew Mountains, Corrigeenroe, Ballinafad, Castlebaldwin, Derry, Lough Arrow, Ballyfarnan, Keadew, Drumshanbo, Leitrim, Dromod, Mohill, Keshcarrigan, Drumshambo, Cootehall, Lough Key Forest Park

Stav tachometru: 95 030 – 95 180                        Ujeto: 150      Tank: 15,36 l

Klidná a ničím nerušená noc způsobí, že chrupeme jako zjednaný a z pelechů se  hrabeme teprve ve tři čtvrti na devět. No co co, je neděle, a v převážně katolickém Irsku se tenhle svátek řádně světí, tak nemůžeme jít proti zvyklostem, že… Koneckonců, moc velká kilometrová porce nás dnes nečeká.

Po řádné (můžeme si „dovolit“ větší příděly, no a ještě máme čerstvé jogurtíky navíc) a vydatné snídani nahážeme nezbytné potřeby do kufrů, u recepce zaplatíme další noc a vyrážíme.

Naše první zastávka je hned přímo v Boyle, jednak najdeme otevřenou pumpu a dotankujeme pro klid duše, no a poté zaparkujeme vedle monumentálních rudimentů místního opatství, jednoho z největším a nejdůležitějších v raně středověkém Irsku. Zaplatíme vstupné po jedné libře, starší paní nám schová u sebe přilby a ještě zapřede hovor, jak jinak než o tom, odkavádle jsme sem přihrkali. Na „Česko“ slyší velmi dobře, před několika lety navštívila Prahu a ještě něco navíc, moc se jí podle jejich slov u nás líbilo, jediné, co v ní zanechalo špatné vzpomínky, byli čeští a zejména pražští taxikáři. No jo, to je holt takovej náš malej českej evergreen, já i naše rodina ty kurvy dožkářský prostě a jednoduše bojkotujeme. Kdyby záviseli jen na platbách ode nás, přiřadili by se po bok dinosaurům a ostatní definitivně vyhynulé veteši. Bohužel jsou ještě lidi, který jim za holení tupou břitvou bez mejdla a ještě proti chlupům platěj…

Další skoro hodinku se procházíme skoro osamělí rozlehlými zříceninami cisterciáckého opatství, představujeme si, jak a co tady původně vše bylo, abychom si potom naše představy korigovali. V zachovalém vstupním traktu v patře je totiž menší expozice věnovaná historii opatství i celého řádu, uprostřed níž trůní rozsáhlý model opatství s vysvětlivkami co, kde, proč a jak… Docela poučný…

Po prohlídce osvobodíme slona z uzamčení a vyrazíme po trase naplánovaného výletu. Boyle opustíme severním směrem, kde se nad ním rýsují vrcholky Curlew Mountains. Vedlejší silnice se vine po jejich východních zalesněných svazích, které klesají do vod jezera Lough Key. Na jednom z malých odpočívadel zastavíme a prohlédneme si okolí jezera, na jehož jižním břehu spíme, pěkně z nadhledu. Jak jsem již uvedl, dnes je neděle a na provozu se to projevuje, tedy spíše na jeho takřka stoprocentní absenci.

Dále jedeme jenom podle map a citu, značení místních křižovatek je značně chaotické, tedy když je, a ono tady ve velké většině spíše není. Navigace se daří (tady by GPSka bodla…), míříme stále na sever podél západního břehu dalšího z mnoha místních jezer, Lough Arrow. To objedeme ze severu a míříme pomalu a v pohodě po jeho východním břehu na jih. Naše druhá zastávka je na pěkném a jak jinak zcela opuštěném parkovišti u jedné z mnoha zátok jezera Arrow. Oddychneme si, splivneme pytlík sušených meruněk, které s sebou Jana poctivě vláčí, a přečtu a Janě poctivě přeložím několik informačních tabulí seznamujících návštěvníky s místní historií, faunou a flórou. Líbí se mi to tady, takové zadumané, tiché, opuštěné, nikde nikdo. Počasí vyhovuje, sice 7/8 oblačnosti, nicméně na déšť to nevypadá a teplo je dostatečné.

Z průvodce vím, že v pohoří vlevo od nás je několik starých rudných dolů, no a protože z něj má být i pěkný rozhled, opustíme břeh jezera a sevřené údolí a zahneme na vedlejší silnici vlevo. Podél asi dvou menších jezer se dostaneme do obce Ballyfarnan a po další hlavní silnici zamíříme do Keadew, kde podle průvodce má být silnička kterou bychom měli jet dále. Objevit ji je dost hoňka, ukazatele nejsou, takže vesnici musím třikrát projet než si vytipuju jednu silničku mezi dvěma domky, která by mohla být ona. Zahneme na ni a asi jsme se trefili, silnička je to sice typická uzounká, ale nekončí někde u farmy za vesnicí, nýbrž stále a vytrvale stoupá vzhůru. Bohužel trochu nepatřičným směrem, ale vede na hřeben. Rychle se jet nedá, trojka je to nejvyšší na co se dá jet. Nahoře zastavím na prvním možném místě, abychom se jednak rozhlídli a jednak taky rozhodli a naštudovali kudy a kam dále. Podle mapy přesně nevím kde jsme, chybí mi tu nějaký význačný orientační bod, pouze přímo pod námi se v lehkém oparu rýsuje další velké jezero, Lough Allen. Po avizovaných dolech není ani vidu ani slechu, takže nezbývá nic jiného než je vypustit a pokračovat dále. Dobrá tedy, nalajnuju další přesunovou osu s tím, že pojedeme dál na jih kde bychom mohli navštívit něco dalších technických památek.

Po dostatečném vychutnání rozhledů pomaličku sjedeme dolů svahem do osídlených oblastí na břehu jezera Allen, spíše citem se promotám hustou spletitou sítí místních komunikací až na břeh jezera, kde se napojíme na hlavní pobřežní silnici. Ta nás provede kolem jeho jižního cípu, prokličkujeme nedělně ospalým Drumshanbo a po krásné nové silnici R207 vyrazíme směrem jižním.

Nejedeme dlouho, protože za chvilku zarazím na konci vesničky Leitrim na zbrusu novém parkovišťátku u malého přístavu. Zde do blízké řeky Shannon ústí jeden z hlavních a kdysi nejdůležitějších průplavů, co jich v Irsku bylo. Kanál Shannon-Erne spojuje dvě stejnojmenné řeky a v době, kdy vodní doprava byla páteří komunikační sítě. Dnes samozřejmě je to song dob minulých, no a jako např. ve Francii, Holandsku a jinde, tak i tady místo bárek s obilím, vlnou a jinými komoditami jsou na poklidné hladině vidět motorové jachty i obytné čluny všech velikostí i cenových kategorií. Zdejší přístav taky nabízí „boat for hire“, no a když tak na to koukáme, docela se utvrzujeme v myšlence, že tenhle typ dovolené bychom mohli. Prostě, až už nebudeme schopni vylézt na mašinu a přejet na ni půlku Evropy, tak se autem pěkně pohodlně odstrčíme někam, kde tyhle lodě pronajímají, no a po krátké instruktáži vyjedeme. Že to jde, teď už díky Janinu kolegovi z práce vím.

Další a dnes již poslední dnešní cíl leží asi o dvacet kilometrů dál na jih. Hlavní silnice N4 míří podél místní jednokolejky na jihovýchod, kde v malé vesničce Dromod na břehu dlouhého jezera Bofin leží náš cíl. Jo jo, ten kdo mě zná, už tuší… jednokolejka… nádraží. Ano, i letos je čas na jednu z mých vášní. Starých letadel tu není, no zato ale starých železnic je tu poměrně dost, zvláště pak úzkokolejek. Irsko jako takové bylo protkáno sítí úzkokolejných tratí, lacinějších při stavbě i v provozu než normálněrozchodních, kterých tu zrovna moc nebylo a není. Bohužel, útlum železniční dopravy po druhé světové válce vedl ke zrušení úzkorozchodné sítě, takže dnes ji připomínají jen náspy a zbytky mostů, viditelné všude po ostrově. Zajímavé železnice tak přežily jen ve formě několika průmyslových tratí, převážně těch, které sloužily či dosluhují na rozlehlých rašeliništích.

Ve vesnici Dromod je jedna muzeální železnice, kterou míníme navštívit. Vedle současné, normální stanice je v prostorách bývalého koncového nádraží úzkokolejky spojující Dromod a Belturbet (cca 34 mil), s odbočkou mezi Ballinamore a Arigna (severovýchodně odtud) muzeum této železnice. Hned vedle nástupiště a nádraží s hrdým označením „Cavan & Leitrim Railway Company Ltd“ odstavíme mašinu na prázdném parkovišti a vrhneme se do prohlídky. Ve stylu počátku minulého století zařízené čekárně zakoupíme vstupenky a honem na nástupiště, kde pufá malá parní lokomotiva s jedním vagónem, obé nablýskáno a v perfektním stavu. Kromě nás je ve vagóně jen jedna rodinka, za chvilku přichází průvodce, průvodčí, (majitel a současně i hnací motor toho všeho kolem, jak se dozvíme pozdějc) dohromady, no a vyrážíme. Nejprve nás stručně seznámí s historií bývalé trati, déle pak se současným stavem. Ten je velmi zajímavý – trať a společnost, která ji provozovala, byly zrušeny v padesátých letech a během dalšího čtvrtstoletí se vše rozpadlo, železo skončilo ve šrotu, stavby byly rozebrány (kromě nádražní budovy) a zbyly jen náspy a terénní úpravy. Asi před deseti lety to tu všechno koupil pan majitel a s malou grupou nadšenců začal s obnovou. Postavili znovu výtopnu a další menší stavby, zakoupili koleje a začali znovupokládat traťový svršek. V současnosti je položeno nádraží a skoro jedna míle trati, zámyslem je v první fázi obnovit turistický provoz na cca devíti kilometrech do Mohillu. Teď se jezdí jen na provizorní konec a couvá se zpět. Lokomotiva není sice původní z této trati, ale je z jiné podobné, vagon je renovován a tahle miniaturní souprava je připravena nás povozit. Vyrazíme z nádraží, a jedeme dál do polí a pastvin. Pufáme pomalu, protože svršek ještě není v kvalitním stavu a podle slov průvodce bude dále upravován. Na zpáteční cestě stavíme u depa, kde vystoupíme a máme možnost si prohlédnout rekonstrukční práce na několika lokomotivách a vozech. Tohle je chvályhodný zvyk ostrovních muzeí, restaurační práce na exponátech probíhají pod dohledem veřejnosti, a tak není museum něco mrtvého a definitivního, nýbrž živý a vyvíjející se organismus. Protože jsem se s panem majitelem trochu zakecal na téma „úzkokolejky“ s tím že něco podobného u nás máme taky (a sám tám pomáhám), tak nám ještě umožní soukromou prohlídku výtopny, kde se pracuje na údržbě několika rekonstruovaných služebních motorových drezín. Velmi zajímavé…

Poté, co nás souprava vyklopí na nástupišti, kde čekají další jízdychtiví pasažéři, si ještě prohlédneme vedle zaparkované exponáty místní automobilové techniky, převážně z let padesátých a šedesátých. Pár jich je pečlivě zrekonstruovaných (z nich mne zaujme nejvíce školní autobus), zbylé evidentně čekají na svoji hvězdnou hodinku.

Celkově, velmi zajímavě strávené necelé dvě hodinky. Tím jsme vyčerpali dnešní „příděl“ zajímavostí, které jsme vysosali z materiálů, no a tak se budeme pomalinku vracet a zastavíme tam, kde nás to bude bavit či zajímat.

Z Dromodu vyjedeme severovýchodním směrem po místních silničkách mírně zvlněnou pohodovou zemědělskou krajinou. Projedeme několik vesniček a jak tak jedeme, uvědomíme si že jsme dnes ještě nebyli na kafeti, což se rozhodneme ihned napravit. Příležitost se naskytne v městečku Mohill (Maothail), hnízdě na křižovatce dvou hlavních silnic. Zastavíme za křižovatkou před jednou z mnoha hospod, nicméně, když zjistíme že se z ní line značný řev a hulákání, radši vyměkneme a navštívíme druhou přes ulici. Tam panuje atmosféra normální, tj. sice uvolněná a veselá, nicméně nejde o život jako naproti (zřejmě….). Objednám dvě velké kávy, s nimiž se uhnízdíme u malého stolku v rohu, odkud máme perfektní výhled přes celou hospodu. Docela jsem rád že si odložím, protože při odjezdu z Dromodu se vyčasilo, vykouklo slunce a rázem „je teplejc“…  Posezení přijde velmi vhod po celodenním trmácení, silná a horká káva vzpruží postarší organismy, prostě půlhodinové hospodské intermezzo je to pravé, čeho je třeba.

Zaplatíme, seberem se a zamíříme zpět k mašině. Mezitím co se chystáme k odjezdu, tak se rozletí dveře v oné první námi nevyvolené putyce a ven na denní světlo doslova vypadne pitoreskní dvojka – on, letitý a značně „omšelý“ připosražený mužík, ona, asi pětadvacetiletá rezatá a pihatá Irka rozměrů spíše monstrózních. Myslel jsem si, dcerka si přišla pro provožralýho taťku, ale jak se přiblíží, z konverzace a gest pochopím, že to taťka s dcérenkou ROZHODNĚ nejsou a ona valkýra „ji taky má, inu jak se říká, jako z praku…“. Šinou si to chodníkem v mírných sinusoidách, a když nás děvče zmerčí, zaostří mírně zkalená kukadla a hurá k nám. Huba se ji nezastaví, mele, všechno je „beautiful, perfect“, my, mašina, naše holiday. Naposledku se jí strašně zalíbí moje přilba a tak dlouho do mě vandruje (Jana jen tiše stojí vedle, valí voči a evidentně jí není jasné, která bije…) až ji přilbu půjčím. S vejskotem si ji narazí na kebuli a mete to zpět do putyky, kde po jejím příchodu se strhne ještě větší řev než obvykle. Její partner se zvolna a nekoordinovaně pohupuje vedle a bručí, že všechno bude OK. Ještě se k nám přišourá nějakej jeho kámoš staršího roku výroby, ve svátečním, mírně ušmudlaném a několikrát propáleném kvádru, no a vede ty standardní řeči o mašinách, dovolených atd. Začínám být mírně nervózní, inu kupovat si v neděli tady na irským venkově novou přilbu, nevím, nevím…. Dědouši mě uklidňujou, že jo, že přijde, já hraju tvrďáka, ale v duši obavička sídlí. Naštěstí po deseti minutkách děvče vystřelí s putyky a chce se zbavit oné okrasy její rezavé hlavinky. Nejde to, evidentně si nerozumí s pojistkama odklopné části, tak s tlumeným nadáváním se ji snaží hrubou silou z řepy servat. Bojím se že by se jí to mohlo podařit (vehementu na to má dost, síly zdá se taky) a tak k ní letím a jedním hmatem ji vysvobodím z laminátové skořepinky. Joj, naštěstí to bere s opileckým humorem, ještě se bouřlivě a s poplácáváním rozloučíme, Zamávají nám zaklesnuti opilecky do sebe, já jim zatroubím a radši odsud pryč.

Sluncem zalitou jasně zelenou krajinou kolem mnoha malých průzračných jezírek míříme stále na sever, až v samotě Fenagh po konzultaci s mapou zahneme vlevo a zhruba podél kanálu Shannon-Erne míříme na západ, směrem Boyle a domovský kemp. Nedělní klid je nám přízniv, aut je opravdu minimálně a jede se tak fajn. V blízkosti Leitrimu překročíme řeku Shannon a opět se ponoříme do liduprázdné krajiny, protkané jen sítí místních štěrkových silniček (zřejmě přístupů k jednotlivým farmám ukrytým v bohaté zeleni, usuzuji tak podle poštovních kastlíků na rozcestích) a kamenných zídek oddělujících jednotlivá políčka či pastviny. Uzounkou silničkou opět tak na jedno auto se dostaneme na křižovatku pojmenovanou na mapách Cootehall. Ve skutečnosti jsou to jenom dvě stavení, obsahující každé po jednom pubu. Protože musím zastavit kvůli navigaci, všimnu si této dozajista povšimnutíhodné konfigurace. Maně tak s Janou mudrujeme, z čehožpak jsou tu hospodští asi tak živi, když obytná stavení na posledních deseti kilometrech jsou spočitatelná na prstech jedné ruky dlouholetého dělníka na pile? Tento paradox byl patrný už dříve, zde však vyvstal v takřka krystalické formě. Před každým pubem parkuje tak asi deset vozů, usuzujeme tedy, že zde se zdá se do putyky jezdí autem, zatímco u nás traktory, vejtřaskami, na kolech nebo mopedech, že… Protože je času ještě dost, a žízeň taky je, rozpočítáme si puby a na kterej to slovo padne, tak ten vezmeme šturmem. „Police“ nevidět, no a jedno pivo jest tu povolené, Irsko má limit 0.8 promile, což jsou pro tělo mé konfigurace asi tři stouty, tak si jej popřejeme.

Jo, chuť je jedna věc, ale realizace druhá. Jest to nezvyklé, ale skoro se dovnitř nedostaneme, neb malý výčep jest nacvaknut skoro k prasknutí. U dlouhého stolu u okna sedí maminy s načinčanými hlavinkami ve svých, zdá se nejlepších, šatkách a debatují zdá se o posledních událostech zdejší komunity. Pánové v nedělních ohozech, vymydlení a vonící aftershavy všech druhů a barev sedí či postávají v několika řadách kolem malého baru, každý se sklenicí piva či panákem, všichni sledují v televizi nad barem probíhající sportovní přenos. S naším příchodem zábava ztichne, scéna jako ze špatnýho spaghettiwesternu, kdy do saloonu plného místních drnů vstupuje cizí a v kraji neznámý drsoň. Všichni se na nás otočí, koukají, nikdo nic neřekne, ticho se dá krájet a ukapává zvolna na podlahu jako stydnoucí javorový sirup… Najdeme si poslední dvě volná místečka v koutku u poličky, naházíme naše motopropriety do kouta, no a poručím dva Guinessy. Hovor začíná pomalu opět šumět, nicméně, pánům kolem nás se vytahují ouška do délky, jak se nenápadně snaží pochytit naši konverzaci a tím lokalizovat náš původ. Evidentně se jim to nedaří a jsou z toho mírně nešťastný, na to nemusím být psychoanalytik, je to na nich vidět. Nicméně, se škodolibostí sobě vlastní je v tom nechám se máchat… Pravda, v našich oblečkách tu, mírně řečeno, působíme poněkud nekonzistentně. Při popíjení se zajímám, cože to tu vlastně běží za sport na týví. Fotbal to není (i když bych jej tu nejspíš očekával), ale není to ani nic mě známé. Chlapi lítají po zeleným trávníku s něčím jako hokejkama a honí malý míček. Vypadá to jako pozemní hokej, ale není to pozemní hokej, to ještě poznám. Asi to bude nějaká místní varianta holomajzny. Později večer se dívám do Michelina, ale v kapitolce o sportech není tahle kratochvíle popsána. Jasno mi přináší až populárně naučná knížka o Keltech, kterou si doma půjčím z knihovny. Jedná se o howling, starý keltský sport, dodnes oblíbený v Irsku. Je opravdu dost podobný pozemnímu hokeji, hraje se však na branky podobné rughbyovým a má dost odlišná pravidla.

Zvolna dopijeme své pinty, sebereme sakypaky, rozloučíme se (jejich bye nám odpoví) a vypadneme ven. Jo, je to jasný… pub tady (a nejenom tady) žije zdá se ze sobotního a nedělního kvasu, týden je pak asi na odpočinek a jen tak na udržení. 

Tož tak, nasedneme a pěkně v krujzrácký pohodě :-) pokračujeme těch asi patnáct - dvacet kilometrů které nás dělí od kempu. Je přesně šest, když zabočíme do lesního komplexu, který skrývá i náš kemp. Docela s povděkem kvitujeme, že díky konci víkendu se nejen náš plácek skoro vylidnil, kromě našeho se tu tyčí jen v koutku stan druhý a to je vše. Fajn, bude klid…

Protože jsme (jak už se stalo normálem) odflinkli oběd, no a času je halabaděj, tak vaříme na naše poměry opulentní večeři, nak kterou padnou dvě konzervy (přeci nepovezeme nějaký domů…). Skoro přežráni pak využijeme služeb místních neplacených sprch, no a závěr večera opět proběhne s červeným ve společenské. S trochou smutku v duši si připijeme na konec poznávací a pobytové části letošní dovolené. Halt, zítřkem nám začíná pozvolný přesun domů, no a i když ještě máme něco v plánu vidět i na zpáteční cestě, přeci jen, je to zpáteční cesta. Teď jen, aby se nám vydařila a nic zlého či nepříjemného nás nepotkalo. Vzpomínky pak tak trochu zalétnou i do Čech za Ernestíky, škoda přeškoda toho propadlýho kanálu, ve čtyřech by se to tu vnímalo líp…