Motokochání

Den patnáctý                           Sobota, 7. 7. 2001

Trasa: Gowlaun, Leenane, Westport, Castlebar, Swinford, Charlestown, Ballaghaderreen, Frenchpark, Boyle, Lough Key Forest Park

Stav tachometru: 94 858 – 95 030                        Ujeto: 172      Tank: -

Dneska nějak déle spíme, já lezu z pelechu až v půl deváté. Počasí nic moc, zataženo, občas spadne kapka ale není to nic vážného. Odjíždíme, takže „velké“ balení, hmmm, pomalu nám nastane zase ta „nechutná“ každodenní ubíjející rutina bourání a stavění stanu beznadějně spojená s přesunem napříč Evropou.

Kemp opouštíme před půl jedenáctou a vyrazíme na silnici, kterou jsme sem před dvěma přijeli. V Leenane pokračujeme dále po hlavní až na samý závěr Killary Harbour. Silnice začíná pozvolna stoupat proti proudu říčky Erriff, kraj kolem je členitý a zajímavý, já však bohužel musím všechnu svoji pozornost zaměřit na vozovku. Důvod je jasný a „irský“, začíná nejprve drobně, ale vytrvale pršet, a co víc, jak stoupáme do sedla v pohoří Murrisk, tak déšť patřičně houstne. Nahoře je celé okolí zahaleno v nízké oblačnosti, viditelnost rapidně klesá, dost humáč… Naštěstí, jak se začneme opatrně spouštět na pobřeží zátoky Clew, tak vyjedeme z mraků a co víc, postupně přestává pršet. Když vjíždíme na předměstí Westportu, tak zde není po vlhkosti ani památky a jen pohled dozadu je dost děsivý a připomíná, co jsme projeli.

No a teď pro nás nastává okamžik rozhodnutí. Volných dnů už není moc (připomínám, ve středu dopoledne zelený ostrov opouštíme…) a máme velmi široce vzato dvě možnosti kde pobudeme poslední dvouden. Nabízí se buďto Westport a okolí se souostrovím Achill atd., a nebo opustit definitivně severozápadní pobřeží a navštívit některou z bezesporu zajímavých vnitrozemských oblastí. Nevíme jak se rozhodnout a tak se vydáme poohlédnout se po kempu. Ten najdeme severně od přístavu na pozemku jakéhosi bývalého šlechtického sídla. Je rozlehlý, ale nám se nějak nepozdává, je dost daleko od města (a tím i jakéhokoliv pubu, že…) i od moře, je utopený v lesích, no prostě „není to ono“… Takže padá z naší strany definitivní rozhodnutí: dáváme sbohem západnímu pobřeží a Atlantiku, a vyrazíme do vnitrozemí. Krátká konzultace s mapou a Michelinovým průvodcem a máme cíl – starobylé městečko Boyle leží v centru jedné z mnoha jezerních oblastí, má blízko kemp a je taky přibližně na trase Westport – Dublin. Definitivně také padá v návrhu itineráře zmíněný kroužek Severním Irskem. Popravdě, moc se mě tam nechce, čert nikdy nespí a nikdy nevíme zdali bychom se nepřimotali do neblahých a v jedenadvacátém století jaksi (mírně řečeno) zastaralých a přežilých katolicko-protestantských půtek, šarvátek, nepřístojností a atentátů. Byl to hlavně Jiříkův nápad a chuť, no a když tady není, tak holt tam taky nepojedeme. Čeká to až na další návštěvu Skotska, z jehož jižního cípu je to do britské části Irska  trajektem jen skok.

Tak, vzhůru… Zamáváme šedému Atlantiku, či spíše jeho špinavé variantě westportského přístavu, přejedeme město a vyrazíme vzhůru do kopců po ostrovní tranversále N5. Prvních pár kilometrů není nic moc, ale za Castlebarem náhle nabere „evropské“ parametry, rozšíří se, narovná a je z ní klasická hlavní silnice jak ji známe. Výborně, nasadím slonovi jeho oblíbených cca 110 a mažeme a mažeme, podporováni čerstvým větrem „šikmo ze zádi“ po plachtařsku… Jede se fajn, a jak jsem milovník zatáček a „scenic roads“ v hantecu automap, přímá, nerušená a hladká jízda mě po čtrnácti dnech skoro neustálé kličkované přijde docela vhod. Občas nás na chvilku zbrzdí úsek staré silnice, občas úsek v rekonstrukci, ale jinak se jede fajn a fajn je i zjištění že nestálý třasák posledních dnů se na mašině nikterak neprojevil. Stavíme jen jednou, jak jinak než kvůlivá sanitě…

Pozorně sleduji ukazatele, které se s blížícím se Dublinem přeci jen vylepšují, abych nepropásl odbočku, no a ve vesničce Frenchpark se dočkám, zahejbáme vlevo. I ta vedlejší silnice je dobrá, no a v pohodě a přeci jen trochu pomaleji zdoláme tu poslední ani ne dvacítku kilometrů do Boyle. To je opravdu staré městečko, choulící se na obou březích řeky Boyle v poměrně hlubokém údolí. Při průjezdu centrem si všimnu turistického informačního centra umístěného poblíž v historických bývalých kasárnách, no a protože času je halabaděj, zarazím tady. Uvnitř prometu stojan s letáčky, hlavně pátrám po kempech. No, nikde nic, je tu je informace o tom jednom, který je blíže lokalizován do lesního komplexu na jižním břehu blízkého jezera Key. Starší  a značně upovídaná paní v informacích mé pátrání potvrdí, podle ní tady v okolí jiného kempu nět. Dobrá tedy, když jeden, tak jeden, loučím se s tím že se jedeme ubytovat a sem se pro další informace vrátím později.

Výpadovkou na východ vyjedeme z městečka a asi po dvou kilometrech se po levé straně objeví vjezdová brána do Lough Key Forest Park. Kempovníci tu neplatí nic, ostatní návštěvníci zde musí zanechat menší obolus. Lesní cesta nás vede další dva kilometry až k jezeru, kde se také nalézá vlastní kemp. Je minimálně obsazen, a tvoří jej vlastně několik rozlehlých mýtin v lese spojených asfaltovými cestičkami. Zaplatíme zatím jednu noc a neprodleně si vyhledáme místečko pod rozložitým stromem v koutku mýtiny hned vedle. Plac je krásně rovný, takže máme možnost obsadit optimální plac i z hlediska ochrany pod větrem. I když stále dost fučí, tady v klínu lesních velikánů o větru skoro nevíme, takže máme nadějnou vyhlídku na nerušenou noc.

Po rozbití tábora přijde na řadu, no, nevím jak to nazvat, termín „oběd“ by byl značný eufemismus, říkejme tomu časně odpolední jídlo…. prostě pytlíková polévka a chleba s placatým lovečákem. Zjišťujeme že jej máme o dost víc k dispozici než bych vzhledem k délce zbývající dovolené předpokládal, no a tak si trochu popřejeme. Provedeme také inventuru zbylého proviantu a jak to tak vypadá, máme díky redukci obědů navíc i nějaké ty konzervy. Budeme s tím muset něco udělat…

Asi ve čtyři se sebereme a odfrčíme zpět do Boyle kde přistaneme opět před tourbyrem. Tentokráte zapadneme dovnitř oba dva a s onou ukecanou Irkou probereme vše co se dá v okolí bližším i vzdáleném dělat, podnikat a navštívit. Nabídne nám taky malou knížku, irskou kuchařku s jejich místními specialitami. He he, to narazila, kuchařku ….mojí manželce… a ještě v angličtině…. ta nevaří skoro vůbec ani podle těch českejch, co jich má doma…. ode mne, především… Chicht… No alespoň si nechám vysvětlit co je to „Irish Stew“, na kterýžto termín jsem několikrát v průvodci narazil. Podle popisu je to něco jako náš guláš, ale je tam skopové navíc, hmm, to by docela mohlo bejt dobrý. Naberu si ještě nějaké ty letáčky, koupíme pohledy, ještě chvilku pokecáme a vypadneme. Přejedeme centrum a vyjedeme nahoru na předměstí, kde odstavíme slona na malé parkoviště za sámoškou. Nejprve povinnost, zalezeme tedy dovnitř a nakoupíme nezbytné. Mezi to lze započítat i nějaké to příruční balení červeného vínka, protože v blízkosti kempu „na dochodnou“ není žádný pub, kde by se dal strávit večer, naopak, vedle recepce je velká, dřevem obložená a krbem, stoly, lavicemi a televizí vybavená „společenská“ místnost. Jet v grupě, to by se tam pařilo…. takhle tam budeme „pařit“ sami dva, to je tedy zábava… alespoň že je tam ta týví…. 

Nakoupeno, zaplaceno, uložíme vše do prázdných kufrů, zamkneme je a vyrazíme na prohlídku centra města. Sejdeme čilou a rušnou obchodní třídou, postojíme chvilku u nízkého mostu přes řeku Boyle, abychom vychutnali pohled na město přes tiché plynoucí a temné vody. Naše další putování vede po zbylých dvou ulicích centra, než se vrátíme zpět k řece. Zde si dopřejeme chvilku oddechu v malé útulné kavárničce stojící přímo na nábřeží, z jejichž okem jsou krásné pohledy po a proti proudu. Při voňavé, silné kávě ve velkých „mugs“ počumujeme kolem a nahlas přemýšlíme o tom co nás ještě čeká ve zbývajícím týdnu.

K půl sedmé se vyšplháme nahoru na již všemi opuštěné parkoviště, osvobodíme slona od zámků a vrátíme se zpátky do kempu. Času je hafo, tak v poklidu (no, klid, kolem jsou převážně rodinky s malými dětmi, ty, které nemohou ještě chodit, řvou a ty, které se hejbat dovedou lítají kolem a řvou taky, vřešťani.... naštěstí jak večer postupuje, tak se pozvolna utahají a atmosféra se ztiší…) vaříme kompletní a „komfortní“ večeři, kterou posléze zalijeme jednou lahvinkou, to už v takřka prázdné „společenské“. Shlédneme předpověď počasí (průměr, spíše nic moc, ale mohlo by to bejt horší) a zbylý čas věnujeme detailnímu studiu průvodce a ostatních materiálů, abychom mohli s nejlepším vědomím i svědomím naplánovat zítřejší výlet po okolí. Hladinka červeného pozvolna klesá, no a když je nulová, nezbyde nic jiného než se odsunout do nirvány. Vítr skoro nefouká a tak nás doufejme čeká klidný a nerušený spánek, docela se na něj těším.