Motokochání

Den čtrnáctý                                                    Pátek, 6. 7. 2001

Trasa: Gowlaun, Tully Cross, Letterfrack, Clifden, Ballinaboy, Ballyconneely, Roundstone, Toombeola, Cashel, Carna, Kilkieran, Gortmore, Costelloe, Lettermullan, Costelloe, Maam Cross, Cornamona, Cong, Lough Nafooey, Maam Cross, Recess, Finnishglin, Kylemore Abbey, Letterfrack, Tully Cross, Gowlaun.

Stav tachometru: 94 558 – 94 858                Ujeto: 300                 Tank:15.51

Dnešní den je ve znamení okružního vejletu po Connemaře. Počasí je optimální, modrá obloha, občas mráček, teplo tak akorát (pro Bašnýho, jinej by možná chtěl o pár stupínků polepšit), tak nezbývá než se dobře a vydatně nasnídat a vyrazit.

První část cesty je shodná se včerejším návratem, teprve od Clifdenu jedeme dále přímo na jih a necháme Sky Road po pravici. Včerejším pečlivým studiem průvodce a map jsem se dozvěděl že jižně od Clifdenu se nachází místo spjaté navěky s historií letectví. Na jedné z rašelinou pokrytých plání zde totiž v létě 1919 přistáli bývalí britští vojenští piloti Alcock a Brown se svým „demilitarizovaným“ dvoumotorovým bombardérem Vickers Vimy po šestnáct hodin dlouhém přeletu Atlantiku ze severoamerického kontinentu, přesněji z ostrova New Foundland. Přistání nebylo nejměkčí (Vimy přišel v rašelině o podvozek a zbytek se malebně postavil na nos), ale jak praví jedna, léty prověřená, aviatická poučka „přistání, od kterého pilot odejde po svých, je úspěšné“… 

Netrvá dlouho a nejprve mineme odbočku vlevo na polní cestu k místu přistání a hned následuje směrovka doprava k pomníku oné události, který se tyčí o pár stovek metrů napravo na malém hřebeni. Tam nejprve zamířím a po chvilce odstavím slona kousek vedle prostého pomníku z tmavé žuly, připomínajícího křídlo letadla postavené na výšku. Z místa je rozhled jak zpět na zátoku s Clifdenem, tak na jih, kde dominantou je onen plac, kde proběhlo vlastní přistání. Ani se jim nedivím, že s posledními zbytky paliva sedli tady, koldokola není vidět ani náznaku byť i menší jiné nouzové přistávací plochy. No a shora rašelina není pod travním kobercem vidět. A že je v čerstvém větříku nějaký rozhled!

Po dostatečné prohlídce sedneme na mašinu a vrátíme se kousek zpět, jelikož se chci podívat i na památečnou „ranvej“, nebo daleko spíše „landing strip“. Bohužel, po kilometru drncání se štěrkovanou polňačkou nás zastaví spuštěná závora, vedle ní parkuje jakési endurko střední kubatury. Asi pastevec, vypadá to na místňáka, žádný kufry ani jiný cestovatelský cajky atd… Šlapat dál se nám opětně nezamlouvá, tak čelem vzad a zpět na hlavní silnici.

Další cesta nás vede po pobřeží prvního ze tří větších poloostrovů jižního pobřeží Connemary. Ten je plochý a pokrytý převážně rašeliništi, bažinami a nesčetnými tmavými jezírky, pobřeží vlastní je naopak kamenité, pouze sem tam jej ruší malá písečná plážička. Motáme se po úzké šedé lince pečlivě sledující kontury pobřeží až do další zátoky Berthragboy, která je plná menších či větších ostrůvků a vytváří tak malebné kanály, stvořené asi hlavně pro místní rybáře. Vzít si zde malý člun a projet to tady, nebylo by to špatný a stálo by to za to.

Sluncem prozářeným polednem si to pozvolna šineme kolem zátoky na druhý z poloostrovů, Carna, který je již o něco hornatější a daleko více skalnatý (zvláště na jeho jihu a východě) než krajina na severu. Docela to tu připaluje, i za jízdy cítím, jak se pod bundou trochu potím, nezvyklé, ve spíše chladném Irsku. Pomalu je čas na polední přestávku, no a jak se nabídne první vhodná příležitost, zahneme v malé osadě Kilkieran k místnímu pubu. Velké a liduprázdné parkoviště nám umožní zajet až k jednomu ze stolků, u kterého se rozložíme. Objednám tradiční „tea for two“ a za chvilku si pro něj dojdu dovnitř k baru o velikosti letové paluby mateřské letadlové lodi. Uvnitř nikdo, venku akurát my, čas asi nastane večer, že..

Na výsluní a s výhledem na Kilkieran Bay (bohužel, trochu přes hliníkovou střechu jakéhosi skladiště) tu prosedíme více než půlhodinku, než se nám uráčí nastoupit další cestu jižní Connemarou.

Zátoka je velmi podobná té předchozí, to značí že je plná kousky země, většími či jen malými skalisky vprostřed bílé pěny příboje. Při pomalé jízdě a díky celkem kvalitnímu povrchu mohu bezprostředně vstřebávat pocity a zážitky, které se tu nabízejí za každým rohem, za každou terénní vlnou. Joj, paráda, všechno je tu parádní, pryč je včerejší stín v podobě silničních křečí, užíváme si to tady dosytosti, tohle opravdu stojí za to!

Na „téčkové“ křižovatce hlavních cest zahneme vpravo přímo na jih a zamíříme poznat nejjižnější cíp Connemary, členitý a rozeklaný ostrov Gorumna, ležící v samém ústí Kilkieran Bay. S pevninou jej spojuje asi stometrový starý a uzounký kamenný most, uprostřed s vyšším obloukem tak, aby mohla proplouvat i větší rybářská plavidla. Chci zajet až na samý konec ostrova, takže chtě nechtě musím absolvovat i asi pětikilometrový průjezd staveništěm silnice. Naštěstí, proti včerejšku, zde nechali proužek původního asfaltu a po něm se dá jakž takž kličkovat.

Konec, konec, no nevím, úmysl je ale jak ho najít? Úzké proužky asfaltu jsou všechny stejné, značení nulové a krajina svým reliéfem taky nepomůže. Jasnými barvami zářící domky jsou vcelku pravidelně rozhozeny kolem dokola, a vybrat tu správnou cestu je problém. Pokračuju více méně intuitivně, ale jak jedeme dál, tak je vidět že na samotný konec ostrova se nedostaneme. Cesty se klikatí, vrací, dělají různé smyčky takže mám pocit že je navrhoval whiskou zmožený Ir cirkulující z local pubu podél břehu. Po dvaceti minutách beznadějného kličkování poznám že dál cesta nevede, všechny dostupné nás pomalu ale jistě vrací zpět. Tak zrezignujeme a poslechneme hlasu osudu.

Zpáteční cestu absolvujeme po stejné silnici až na pevninu, kde zahneme vlevo a jedeme kousek po silnici kterou jsme sem přijeli, než mineme „téčko“ a pokračujeme dále přímo na sever do hornatého a na jezera bohatého srdce Connemary. Asi po pěti kilometrech stavím na rozlehlé náhorní planině porušené jen protékající klikatou bystřinou. Je zde trochu chladněji a příjemněji než na už poněkud více teplejším jižním pobřeží, takže se osvěžíme a oddychneme si. Zase krásné panorama, skoro kýč – tyrkysově modrá bystřina, kolem jasně zelený koberec s puntíkama různobarevných květin přeťatý nenásilně tenkou stužkou tmavošedé silnice se žlutými lemy, na pozadí v čistém vzduchu jasně se rýsující oblé vrcholky Leckavrea Mountains a Maumiur Mountains, joj, to je den! Posedíme na balvanech vedle silničky, spláchneme prach z obličejů čistou vodou (nebál bych se z ní napít…).. no a zbytek času se „jen“ kocháme…

Na ze včerejška známé křižovatce Maam Cross stavíme pouze kvůlivá tankování, vím že po celou cestu zpět již pumpu než je tato nepotkám a co je doma se počítá… Stejnou cestou jako včera se prodereme nízkým horským sedlem na křižovatku Teernakill Bridge, kde na rozdíl od včerejší trasy zahneme vpravo. Několik hostů sedících u stolků jediného pubu nás zaregistruje koutkem oka. Jedeme tentokrát na východ částečně podél břehu rozsáhlého jezera Lough Corrib, podle mapy nejrozsáhlejšího v Connemaře. Cesta je přiměřeně kvalitní, trochu stoupá a před námi se otevře překrásný pohled na jezero lemované nedotčenými lesy. Přítomnost civilizace připomíná jen silnice a sem tam střecha vykukující zpod příkrovu stromů, nikde živáčka. Sjedeme kousek po hřebeni dolů k malému zálivu, kde je betonové molo a skluz pro čluny. Zabočím tam a dáme další zastávku na načerpání sil.

Potravu tělesnou reprezentují dvě tyčinky, duševní stravu nám (tedy spíše mě) poskytnou rozměrné informační tabule informující o této jezerní oblasti, podmínkách rybolovu, ekologických ponaučeních a o typických představitelích  zdejší fauny a flory. Jezero Corrib se táhne do dálky a neznalý pozorovatel by si jej klidně mohl splést s nedalekým oceánem, chybí akorát typická hranice přílivu a odlivu s chaluhami a tím vším kolem. Voda, tak je prostě křišťálově průzračná a díky naplno svítícímu slunci je vidět snad dva metry do hloubky. Obdivujeme množství malých i trochu větších ryb jakož i neporušenost a čistotu dna. U nás by na takovémto místě měli žně dobyvatelé starých kovů, tady nic, no asi to je taky tím že tady není zase tak moc lidí kteří by sem mohli něco umístit… Chladivě studená voda nám poslouží k opláchnutí a osvěžení, škoda že nemáme s sebou plavky, mohli bychom se smočit, no nic….. tohle nás nějak nenapadlo.

Protože čas stále běží a je třeba začít myslet na navrátila,  tak operativně měním (čti: zkracuji…) trasu. Podél jezera jedeme jen k městečku Cong, na jehož začátku zahneme ostře vlevo a po další místní silničce zvolna přejedeme nízký hřeben dělící nás od dalšího dominantního jezera v této oblasti, Lough Mask. Zastavíme na úzké hrázi oddělující vlastní jezero od jeho úzkého fjordu (násep je umělý a vede po něm silnice), kde je i malé parkoviště jako stvořené pro nás. Už je mi blbý neustále opakovat, že stále a pořád jsme tu sami, nikde nikdo… Fotíme, koukáme, vychutnáváme si to tu, paráda, tenhle den opravdu asi bude stát za to…

No a teď už se budeme pomalu vracet. Pokračujeme dál  teď rovnou na západ podél říčky spojující Lough Mask s malým Lough Nafogey, ležícím o pár kiláků dál hluboko v údolí mezi dvěma strmými hřebeny. Protáhneme se po jeho levém břehu, mineme pár roztroušených stavení a malou zátoku s několika loďkama, silnice překročí bystřinu napájející z hor jezero a začne prudce stoupat vzhůru. Stane se z ní ta známá, úzká a členitá horská silnička obvyklá v těchto oblastech, klikatá, strmá ale přesně tak pěkná a zajímavá, jak to máme rádi… Vybručíme asi pětikilometrové stoupání do sedla, nalevo i napravo pusté a skalnaté hřebeny, vpravo Devilsmother, vlevo Bunnacunneen, oba k šesti stům metrů. Nikde nikdo kolem, i těch ovcí je jen pár, prostě je to tu krásně opuštěné. Nahoře potkáme jen pár na kolech, sjezd do údolí, kterým jsme včera projížděli, se nese ve stejném stylu. Dole, hluboko v údolí, uhneme vlevo a vracíme se k Teernakill Bridge. Před pubem sedí skoro stejná parta jako přede dvěma hodinama, opět nás zaregistrují a v některých obličejích se jeví něco jako překvapení….

Vrátíme se na Maam Cross a ve svitu pozvolna zapadajícího slunce zahneme vpravo směrem na Clifden. Podvečerem si užíváme hlavní silnice a přeci jen svižnějším tempem míříme přímo na západ, široké údolí s mnoha jezírky po levé straně nabízí mnoho neustále se měnících výhledů. Do Clifdenu ale nejedeme, na další křižovatce asi po patnácti kilometrech zahneme opět vpravo a dalším údolím se dostaneme opět na severní pobřeží, na příbřežní silnici. Závěr údolí, než najedeme na hlavní, je docela impozantní, asi tři kilometry údolní silnice je naprosto přímých, jen přejíždíme jednu terénní vlnu za druhou. Skoro to připomíná, samozřejmě v miniatuře, notoricky známé a „profláknuté“ záběry s amerického Středozápadu, Utah a tak…

Měli jsme v plánu ještě navštívit blízké Kylemore Abbey, ale je už po sedmé a tak je zcela jistě zavřeno. No a zbytek cesty je notoricky známá záležitost. Na závěrečné kostitřesné vložce je hezká jenom jedna věc, že ji jedeme naposledy….